ECLI:CZ:US:2024:3.US.3179.21.1
sp. zn. III. ÚS 3179/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Vlčka, sídlem Tř. 28. října 1476/10, České Budějovice, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. září 2021 č. j. 8 As 13/2019-91, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a ministra spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), přiměřeně též čl. 40 Listiny a dále čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i vyžádaných spisů Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 13/2019, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 8 A 135/2018 a Ministerstva spravedlnosti (dále jen "ministerstvo") sp. zn. MSP-21/2018-ORA-ROZ, MSP-9/2018-OINS-SRIS, se podává, že ministerstvo rozhodnutím ze dne 5. 6. 2018 č. j. MSP-9/2018-OINS-SRIS/8 zrušilo stěžovateli povolení vykonávat činnost insolvenčního správce podle §13 odst. 2 zákona č. 312/2006, o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 31. 5. 2019 (dále jen "zákon o insolvenčních správcích"), pro závažné porušení povinností stěžovatele jako insolvenčního správce v konkretizovaném insolvenčním řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 16. 8. 2018 č. j. MSP-21/2018-ORA-ROZ/4 zamítl, když se ztotožnil se závěry správního orgánu prvního stupně. Dále ministr uvedl, že zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce není správním trestem, ale ochranným opatřením; vzdor tomu však ve věci stěžovatele byla dodržena zásada proporcionality i subsidiarity.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu, kterou městský soud rozsudkem ze dne 11. 12. 2018 č. j. 8 A 135/2018-150 zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění městský soud zejména zdůraznil, že ministerstvo má oprávnění zrušit insolvenčnímu správci povolení k vykonávání činnosti, je dohledovým orgánem dbajícím o to, aby při výkonu funkce insolvenčního správce byly dodrženy právní předpisy. V této souvislosti má ministerstvo jednak oprávnění postihnout insolvenčního správce za správní delikt, jednak má možnost zrušit mu povolení k činnosti, což není trestem. Předmět řízení byl i ve věci stěžovatele při zahájení řízení dostatečně vymezen. Dále městský soud podrobně popsal opakované a závažné porušení povinností stěžovatelem, které vedlo k rozhodnutí, jež je předmětem námitek stěžovatele, a doplnil, že pro uplatnění opatření vůči stěžovateli ve smyslu §13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích se nevyžaduje vznik škody.
4. Následnou stěžovatelovu kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud zejména upozornil na to, že řízení o zrušení povolení k výkonu funkce insolvenčního správce není řízením o přestupku, neboť eventuální přestupky spojené s výkonem funkce insolvenčního správce zákon o insolvenčních správcích upravuje systematicky na jiném místě. Institut zrušení povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce sleduje jiný veřejný účel než přestupkové řízení. Na povahu opatření uplatněného vůči stěžovateli nelze usuzovat bez dalšího jen z hlediska závažnosti dopadů, které takové opatření vůči němu v konkrétním případě může mít. Uplatněné opatření nemá podle Nejvyššího správního soudu povahu správního trestání ani pohledem tzv. Engelova testu vycházejícího z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku, stížnost č. 5100/71. Při hodnocení uplatněného opatření Nejvyšší správní soud vyšel rovněž z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.), podle něhož ani disciplinární řízení vedené proti soudci, byť na základě něho může být výkon funkce soudci ukončen, nemá povahu trestání, a dovodil, že o to méně může mít povahu trestání zrušení povolení k výkonu funkce insolvenčního správce. Na povaze zrušení povolení vykonávat funkci insolvenčního správce podle Nejvyššího správního soudu nemůže nic změnit ani eventuální správní uvážení při použití tohoto institutu. Výklad prosazovaný stěžovatelem by vedl k tomu, že byl-li by v konkrétním případě insolvenční správce postižen odpovídajícím přestupkem za porušení povinnosti, kterého se při své činnosti dopustil, zároveň by mu již nikdy nemohlo být odejmuto povolení vykonávat funkci insolvenčního správce, neboť takovému postupu by odporoval zákaz dvojího trestání za týž skutek, a proto takový výklad není udržitelný. Nejvyšší správní soud se vyjádřil také k otázce, proč pro (ne)aplikaci opatření spočívajícího v odebrání povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce není bez dalšího rozhodný rozsah škodlivého následku, který mohl insolvenční správce porušením právních předpisů způsobit.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel za těžiště ústavní stížnosti označuje posouzení povahy rozhodnutí ministerstva o zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce z toho hlediska, zda jde o sankční (trestní) opatření, či nikoliv. Pokud by šlo o sankční opatření, vyžadovalo by to řádné vymezení předmětu řízení a specifické náležitosti samotného rozhodnutí o zrušení povolení činnosti insolvenčního správce, které by muselo nezbytně obsahovat i úvahy o proporcionalitě důsledků uloženého opatření vůči konkrétnímu insolvenčnímu správci. Naopak, pokud by předmětné opatření sankční funkci nemělo, nároky na ně by byly nižší. Správní orgány a správní soudy přitom v daném řízení vycházely z toho, že předmětné opatření sankční povahu nemá a jde toliko o specifické dohledové opatření. Takový závěr však podle stěžovatele není správný, neboť nezohledňuje relevantní judikaturu Evropského soudního dvora k této otázce. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku podle stěžovatele nesprávně aplikoval rozsudek ESLP ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku, respektive na základě tohoto rozsudku vytvořený tzv. Engelův test, protože dostatečně nezohlednil závažnost dopadů uložené sankce, kdy stěžovateli bylo zrušeno oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce. Vzhledem k tomuto závažnému důsledku směřujícímu do sféry stěžovatele nemůže být předmětné opatření chápáno jen jako nástroj k ochraně jiných zájmů ve smyslu veřejného zájmu. Na toto opatření je podle stěžovatele nutno nahlížet jako na výsledek řízení o kárném deliktu a zkoumat jeho zavinění a hodnotit rozsah jím eventuálně způsobené škody. Na jeho věc rovněž nelze přiléhavě aplikovat nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09, neboť vůči soudci lze uplatnit hned několik druhů kárných opatření různé intenzity, zatímco postup podle §13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích, který byl aplikován ve věci stěžovatele, nabízí toliko jediné řešení, a to zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce. S odkazem na rozsudek ESLP ze dne 13. 12. 2005 ve věci Nilsson proti Švédsku, stížnost č. 73661/01, se stěžovatel domnívá, že v jeho případě naopak jde o trestní opatření ve smyslu Úmluvy, neboť vnitrostátní orgány při rozhodování o opatření proti insolvenčnímu správci disponují určitým správním uvážením. Skutečnosti, že postup podle §13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích je ve svém důsledku sankčním postupem, nasvědčuje podle stěžovatele i okolnost, že sankci v podobě zrušení povolení k výkonu funkce insolvenčního správce bylo možné udělit i za přestupek upravený v §36b zákona o insolvenčních správcích, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 31/2019 Sb. Také proto neobstojí názor Nejvyššího správního soudu, že účelem odejmutí oprávnění k výkonu funkce insolvenčního správce není takto postiženého insolvenčního správce trestat.
6. Pro ucelenost své stížnostní argumentace stěžovatel v závěru ústavní stížnosti dodává, že zrušením povolení k výkonu funkce insolvenčního správce bylo porušeno též jeho právo na pokojné užívání majetku. Nejvyšší správní soud postupoval nesprávně, odmítl-li provést stěžovatelem navrhované důkazy k závažnosti následků, které měly porušením povinností stíhajících stěžovatele vzniknout. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že posouzení následků protiprávního jednání bylo nezbytnou součástí celkového hodnocení věci a jeho postupu jako insolvenčního správce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
8. Původní soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníka řízení a ministerstvo, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
9. Nejvyšší správní soud ve vyjádření nejprve odkázal na závěry prezentované v jeho rozhodnutí. V této souvislosti zopakoval, že ani podle judikatury ESLP není pro povahu a posouzení konkrétního opatření (tedy zda jde nebo nejde o formu trestání) podstatná samotná závažnost důsledků takového opatření. Stěžovatel podle Nejvyššího správního soudu opomíjí, že není v postavení běžné soukromě podnikající osoby a že naopak v jeho případě je značný veřejný zájem na činnosti, kterou vykonává. Dále stěžovatel podle Nejvyššího správního soudu nedostatečně zohledňuje, že patří mezi poměrně úzkou skupinu subjektů, která činnost insolvenčního správce může vykonávat, s čímž je spojena i značná důvěra, kterou veřejná moc v něj vkládá. Na povahu opatření uplatněného proti stěžovateli podle Nejvyššího správního soudu nemá vliv míra uvážení správního orgánu při rozhodnutí o opatření. Nejvyšší správní soud navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, případně ji zcela zamítl.
10. Ministerstvo ve vyjádření zejména odkázalo na závěry uvedené v rozsudku městského soudu a Nejvyššího správního soudu. Opětovně se věnovalo povaze opatření uplatněného vůči stěžovateli s tím, že opatření má povahu kontrolní a nápravnou, nikoliv povahu sankční, a insolvenční správce takovým opatřením není trestán. Podstatou uvedeného opatření je ochrana veřejného zájmu spočívajícího v tom, aby funkci insolvenčního správce vykonávaly jen osoby bezúhonné a zcela důvěryhodné. Na povahu opatření uplatněného vůči stěžovateli nemohou mít vliv ani důsledky, které takové opatření vůči konkrétnímu subjektu má - v této souvislosti ministerstvo odkázalo na rozsudek ESLP ze dne 7. 7. 1989 ve věci Tre Traktörer Aktiebolag proti Švédsku, stížnost č. 10873/84, a zopakovalo odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/09. Podle ministerstva není podstatné, má-li opatření uplatněné vůči stěžovateli vliv na jeho možnost získávat a užívat majetek. Ministerstvo navrhlo, aby Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl, případně ji jako nedůvodnou zamítl.
11. Původní soudce zpravodaj zaslal obě vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využil svého oprávnění replikovat vyjádření, přičemž v replice zdůraznil, že ústavní stížnost rozhodně nemá představovat pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, městského soudu a ministerstva. Její těžiště je založeno na srovnání opatření, které vůči němu bylo aplikováno, a přestupku ve smyslu §36b odst. 1 písm. k) zákona o insolvenčních správcích, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 31/2019 Sb., když v tomto případě o sankční (trestní) povaze takového přestupku není vůbec pochyb. V obou případech je relevantní i to, že rozhodující orgán disponuje uvážením, v jakém rozsahu v konkrétním případě sankci aplikuje nebo neaplikuje. Výklad, který v dané věci zastávaly správní soudy a správní orgány, stěžovatel považuje za absurdní, neboť na základě stejné logiky by bylo možno například dovodit, že trest odnětí svobody ve skutečnosti není trestem pro pachatele, ale je toliko ochranou společnosti před dalším pácháním trestné činnosti. Stěžovatel se nadále domnívá, že předmětné opatření je sankční povahy, a proto je nutno zvažovat eventuální rozsah škody, který měl stěžovatel údajným porušením svých povinností způsobit. Navíc stěžovatel poukazuje na to, že kdyby mu byl uložen za jím spáchaný delikt zákaz výkonu činnosti podle příslušného ustanovení zákona o insolvenčních správcích, po vykonání sankce by mohl ve své činnosti insolvenčního správce pokračovat, avšak při zrušení povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce není po dobu pěti let považován za věrohodného a musí žádat o nové povolení k výkonu funkce insolvenčního správce, což je velmi náročné. Sankční povahu opatření stěžovatel dovozuje i z rozsudku ESLP ve věci Nilsson proti Švédsku. Dále stěžovatel upozorňuje, že ze zákona o insolvenčních správcích byla zákonem č. 31/2019 Sb. vypuštěna v části věnované přestupkům sankce zákazu činnosti, a to právě proto, aby se oba instituty (tedy zrušení oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce podle §13 zákona o insolvenčních správcích a skutkové podstaty přestupků vymezených v §36b téhož zákona) vzájemně odlišovaly.
12. Po zániku funkce soudce Radovana Suchánka byla věc přidělena soudci zpravodaji Josefu Fialovi.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal a argumentaci, kterou ve svých rozhodnutích v návaznosti na námitky stěžovatele použily správní orgány i správní soudy, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou.
14. Ke stěžovatelovým námitkám proti hodnocení povahy rozhodnutí o zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce Ústavní soud uvádí, že již ze stěžovatelem odkazované judikatury ESLP evidentně vyplývá, že je v souladu se závazky plynoucími z Úmluvy, je-li určitá lidská činnost, u níž to vyžaduje obecný zájem (jako je například činnost insolvenčního správce), regulována jak obecnými opatřeními sledujícími její kvalitu a úroveň, tak mechanismy deliktního práva, které postihují případný nesprávný výkon takové činnosti. Takový závěr vyplývá z rozsudku ESLP ze dne 4. 6. 2019 ve věcech č. 12096/14 a č. 39335/16 (Rola proti Slovinsku) a rozsudku ve věci Tre Traktörer Aktiebolag proti Švédsku. Uvedenému pojetí zjevně, právě i s ohledem na uvedenou judikaturu ESLP, nebrání skutečnost, že důsledky související s ochranou obecného zájmu mohou být vůči konkrétnímu subjektu srovnatelné nebo i závažnější s důsledky vyvolanými primárně sankčním mechanismem.
15. V dané souvislosti neobstojí tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší správní soud aplikoval nesprávně tzv. Engelův test, což stěžovatel dovozuje zejména z toho, že Nejvyšší správní soud nezohlednil závažnost dopadů učiněného opatření. Vytýkaného pochybení se Nejvyšší správní soud zjevně dopustit nemohl, neboť stěžovateli v řízení sankce uložena nebyla. Vzhledem k tomu, že účelem daného řízení nebylo stěžovatele sankcionovat, ale naopak chránit naplňování insolvenčních pravidel před chybnými postupy stěžovatele jako insolvenčního správce, nemohl být zohledněn ani eventuální rozsah stěžovatelem způsobené škody (stěžovatel přitom v ústavní stížnosti sděluje, že jemu vytýkaná pochybení ani žádnou škodu nezpůsobila).
16. Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že pro jeho věc nejsou přiléhavé závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/09 týkající se kárného řízení ve věcech soudců. Ústavní soud nehodlá podrobněji opakovat východiska vyslovená již Nejvyšším správním soudem v tom směru, že není-li možné bez dalšího považovat kárné řízení vedené proti soudci za řízení trestní ani tehdy, dojde-li v jeho důsledku k zániku funkce soudce, tím spíše nelze dohledové opatření, jímž může být insolvenčnímu správci zrušeno jeho povolení tuto činnost vykonávat, hodnotit jako sankční (trestní). V této souvislosti neobstojí ani stěžovatelův argument, že v kárném řízení vedeném proti soudci je zánik funkce soudce jen jednou z možností, kterou lze soudce postihnout. I kdyby byl relevantní stěžovatelův argument, že předmětné opatření uplatněné proti němu má sankční charakter, zákon i v tomto případě vychází z toho, že ministerstvo zváží závažnost jím posuzovaných pochybení a teprve poté může přistoupit (nečiní-li např. insolvenční správce kroky k nápravě) ke zrušení povolení k výkonu činnosti. Konstrukce §13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích (v rozhodném znění) zjevně počítala se zrušením povolení jako s možností určité preventivní ochrany systému, k níž se přistoupí až při určité intenzitě pochybení.
17. V dané souvislosti Ústavní soud (také s ohledem na další stěžovatelovu argumentaci) dodává, že dohledové povaze opatření podle §13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích nebrání ani okolnost, že samotné zrušení povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce může mít pro insolvenčního správce závažnější důsledky než sankce uložená podle §36b zákona o insolvenčních správcích, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 31/2019 Sb. Logika vztahu mezi §13 a §36b zákona o insolvenčních správcích ve smyslu posuzované věci totiž tkví v tom, že účel postupu podle §13 odst. 2 uvedeného zákona nespočívá "jen" v omezení konkrétního správce v jeho činnosti, neboť smyslem daného ustanovení je především ochrana fungování právní úpravy insolvenčního procesu.
18. Stěžovatelův odkaz na rozsudek ESLP ve věci Nilsson proti Švédsku není podle Ústavního soudu přiléhavý, neboť stěžovatel přehlíží skutkové okolnosti případu, které ESLP v rozsudku podrobně popsal a které rovněž podstatně ovlivnily přijaté právní závěry. ESLP mimo jiné upozornil, že tehdejšímu stěžovateli nebylo řidičské oprávnění odebráno švédskými úřady bezprostředně poté, co řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, ale až se značným časovým odstupem teprve v okamžiku, kdy mu byla ztráta řidičského oprávnění uložena jako druh sankce v trestním řízení vedeném proti jeho osobě. Pro úplnost Ústavní soud ještě uvádí, že neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že účelem novelizace zákona o insolvenčních správcích zákonem č. 31/2019 Sb. bylo odlišit zrušení povolení k výkonu činností insolvenčního správce podle §13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích a eventuální sankce za přestupky podle §36b téhož zákona. V této souvislosti totiž stěžovatel nedoceňuje, že i po uvedené novele v §36b zákona o insolvenčních správcích zůstala například sankce v podobě zrušení provozovny insolvenčního správce v obvodu daného krajského soudu až na dobu pěti let; zákonodárce tak zjevně nesleduje stěžovatelem naznačovanou dělící linii mezi tím, že by ke zrušení různých oprávnění insolvenčního správce mohlo dojít buď jen při dohledové činnosti podle §13 zákona o insolvenčních správcích nebo jen v řízení o přestupcích. Výše již bylo vysvětleno, že pro povahu proti stěžovateli použitému opatření nebyl důležitý rozsah stěžovatelem eventuálně způsobené škody (i v souladu s rozsudkem ESLP ve věci Tre Traktörer Aktiebolag proti Švédsku) a rovněž nebylo nutno zohledňovat zásah do stěžovatelova práva na pokojné užívání majetku, který bezpochyby zrušení jeho oprávnění k výkonu činnosti insolvenčního správce ve svém důsledku představuje. Již Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí vypořádal s tím, že dělícím kritériem mezi dohledovou činností a eventuálním kárným nebo přestupkovým řízením není sama o sobě okolnost, zda v konkrétním případě správní orgán disponuje určitou možností správního uvážení; v tomto rozsahu tedy Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
19. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu