ECLI:CZ:US:2024:3.US.3282.23.1
sp. zn. III. ÚS 3282/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. S., zastoupené Mgr. Luborem Tichým, advokátem, se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2023, č. j. 33 Cdo 2537/2023-398, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. března 2023, č. j. 71 Co 187/2022-372, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. listopadu 2021, č. j. 16 C 118/2020-222, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka darovala v roce 2013 obdarovanému nemovitost. V roce 2020 ho však požádala o to, aby jí tento dar vrátil - a to z důvodu jeho nevděku a její hmotné nouze. Naplnění těchto okolností spatřovala mimo jiné v tom, že jí obdarovaný nepomohl při jejím zadržení, nezajistil jí právníka, přivodil jí umístění do vazby, nezřídil jí celoživotní užívání domu, nepomohl jí, když byla ve špatném zdravotním stavu, nenavštívil ji ve vazbě a podílel se na psychickém ničení jeho sestry.
2. Obdarovaný jí nemovitosti nevrátil, proto proti němu stěžovatelka podala žalobu. Tou se domáhala určení, že je vlastnicí darovaných nemovitostí. Obecné soudy však její argumentaci napadenými rozhodnutími nepřisvědčily. Okresní soud její žalobu zamítl, krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání vůči rozhodnutí krajského soudu odmítl. Soudy ve svých rozhodnutích shodně uvedly, že zákonné předpoklady pro vrácení daru nejsou splněny, protože v jednáních, která stěžovatelka obdarovanému vytýkala, nelze spatřovat hrubé porušení dobrých mravů.
II. Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka podává proti výše uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost. Obecné soudy podle ní porušily její práva zaručená Ústavou České republiky (čl. 2 odst. 3) i Listinou základních práv a svobod (čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1).
4. Okresní ani krajský soud se nevypořádaly s osobními, rodinnými a majetkovými poměry zúčastněných, povahou předmětu darování ani se spisovými materiály, které dokládají hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným. Rozhodnutí okresního soudu je nepřezkoumatelné. Okresní soud nesprávně zjistil a vyhodnotil skutkový stav, nepostupoval podle procesních předpisů, přisvědčil nepravdivým tvrzením obdarovaného, kterým chybí opora ve spise, a své rozhodnutí založil na jeho pomluvách, nepravdách a zamlčených skutečnostech. Okresní i krajský soud taktéž neustále probíraly trestní stíhání stěžovatelky, kterého obdarovaný využil ve svůj prospěch, aby připravil stěžovatelku o střechu nad hlavou.
5. Okresní ani krajský soud ve svých rozhodnutích nezohlednily stěžovatelčino doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů ze dne 14. 11. 2021, ačkoli řízení nebylo řádně koncentrováno, protože stěžovatelka nebyla okresním soudem znovu řádně poučena ve smyslu §118a občanského soudního řádu.
6. Okresní soud při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření z důvodů hmotné nouze (ze dne 28. 4. 2020) a o žádosti o bezplatnou obhajobu a osvobození od soudních poplatků (ze dne 19. 5. 2020) nerespektoval §3028 nového občanského zákoníku a s ním související judikaturu Ústavního soudu, podle níž nelze vrácení daru posuzovat podle nového občanského zákoníku, pokud byla darovací smlouva uzavřena za účinnosti starého občanského zákoníku.
7. Okresní soud stěžovatelce zcela bezdůvodně upřel právo na právní pomoc, o kterou stěžovatelka žádala, a řádně ji nepoučil o jejích možnostech.
8. Řízení před okresním soudem trvalo nepřiměřeně dlouho, protože stěžovatelka podala žalobu dne 23. 4. 2020 a první jednání nařídil okresní soud až na 12. 5. 2021, což mělo neblahý vliv na její psychiku.
9. Soudní spis vedený okresním soudem je natolik chaotický, že nelze ověřit, ze kterých podkladů okresní soud při rozhodování vycházel. Je navíc otázkou, jakou část spisu předložil krajskému soudu k rozhodování o odvolání. Spis byl velmi nepřehledný a obsahoval neočíslované a nezařazené listy. Nelze tedy vyloučit, že kdyby měl krajský soud pro své rozhodování celý spis, mohla by stěžovatelka uspět.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, podle nichž nebyly splněny zákonné podmínky pro vrácení stěžovatelkou darovaných nemovitostí.
11. Posouzení této otázky je především záležitostí hodnocení skutkového stavu a výkladu podústavního práva - konkrétně §630 starého občanského zákoníku. Tento úkol přitom náleží zejména obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ten je oprávněn posuzovat pouze to, zda v řízení nebo v něm vydaným rozhodnutím nedošlo k excesu, který je natolik závažný, že porušil ústavně zaručené základní právo či svobodu [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že k ničemu takovému v této věci nedošlo.
12. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů - zejména pak se závěry okresního soudu. Většina námitek uvedených v ústavní stížnosti je prostým opakováním stěžovatelčiných argumentů uplatněných již před obecnými soudy (viz bod 1 rozhodnutí okresního soudu, bod 4 rozhodnutí krajského soudu a bod 12 až 14 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Podstatná část jejích námitek má navíc povahu obecných, nezdůvodněných či nepodložených tvrzení, které relevantně nezpochybňují závěry napadených rozhodnutí ani důvody, kvůli nimž obecné soudy jejím námitkám již dříve nepřisvědčily.
13. Již okresní soud stěžovatelce vysvětlil, proč se obdarovaný ve vztahu k ní a své sestře nedopustil hrubého porušení dobrých mravů, které je zapotřebí pro důvodné uplatnění návrhu na vrácení daru. Po provedeném dokazování přitom dospěl k závěru, že jednání, které stěžovatelka obdarovanému vytýkala, buď nebylo prokázáno, anebo prokázáno bylo, ale nedosahuje intenzity hrubého porušení dobrých mravů. V návaznosti na to okresní soud také podrobně popsal vztah, jaký obdarovaný se stěžovatelkou měl: obdarovaný udržoval se stěžovatelkou kontakt, projevoval o ni zájem, choval se k ní slušně, uctivě, vstřícně a pokorně, finančně ji podporoval, do vazby jí dodával věci podle jejích přání nebo se zajímal, zda bude mít po propuštění kde bydlet. To vše činil i navzdory tomu, že se mu od stěžovatelky často dostávalo urážlivých a dehonestujících výroků a výrazů (viz bod 9 rozhodnutí okresního soudu).
14. Okresní soud pečlivě popsal, z jakých důkazů při svém rozhodování vycházel (viz bod 4 rozhodnutí), jaký skutkový stav vzal na základě dokazování za prokázaný (viz bod 5 rozhodnutí), o jaká obecná právní východiska se při svém rozhodování opřel (viz body 6 až 8 rozhodnutí) a proč stěžovatelčině žalobě nevyhověl (viz bod 9 rozhodnutí). Tato skutková zjištění a právní závěry přezkoumal krajský soud i Nejvyšší soud a ani jeden z nich je nezpochybnil. Krajský soud uvedl, že se okresní soud danou otázkou podrobně zabýval a že s jeho právním posouzením zcela souhlasí (viz bod 13 rozhodnutí krajského soudu). Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí krajského soudu odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a zohledňuje všechny rozhodné okolnosti (viz str. 5 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
15. Obecné soudy se tedy tvrzeními stěžovatelky a naplněním předpokladů pro vrácení daru zabývaly - a to opakovaně. Ústavní soud přitom na jejich závěrech neshledal nic, čím by porušily stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva či svobody. Obecné soudy svá rozhodnutí opřely o konkrétní a relevantní skutečnosti, jejich právní závěry nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a nevykazují ani jiné ústavněprávní vady. Stěžovatelkou zmiňované trestní stíhání mělo při rozhodování soudů pouze okrajový význam a soudy k němu nepřihlížely žádným ústavně nepřípustným způsobem.
16. Na závěru, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčino ústavně zaručené právo či svobodu nic nemění ani její další, níže vypořádané námitky.
17. Okresní soud se nedopustil žádného ústavněprávního pochybení tím, že nezohlednil stěžovatelčino doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů. Stěžovatelka totiž toto doplnění podala až po uplynutí lhůty, kterou jí k tomu soud stanovil. Tuto lhůtu jí navíc okresní soud na její žádost celkem dvakrát prodloužil, což stěžovatelka v ústavní stížnosti zcela opomíjí. Za těchto okolností - které v bodě 2 svého rozhodnutí srozumitelně popsal již okresní soud - tedy nelze postup okresního soudu při koncentraci řízení označit za protiústavní (tuto námitku ostatně označil za nedůvodnou již krajský soud, a to v bodě 9 svého rozhodnutí).
18. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení, že je rozhodnutí okresního soudu nepřezkoumatelné a že ji okresní soud řádně "nepoučil o jejích možnostech". Tato tvrzení stěžovatelka totiž nijak nezdůvodnila a k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí či porušení poučovací povinnosti nedospěl ani Ústavní soud.
19. Stěžovatelka dále tvrdí i to, že jí okresní soud zcela bezdůvodně upřel právo na právní pomoc, ačkoli o ni stěžovatelka žádala, nebo že při rozhodování o předběžném opatření z důvodu hmotné nouze a o žádosti o "bezplatnou obhajobu" a osvobození od soudních poplatků nerespektoval judikaturu k §3028 nového občanského zákoníku - konkrétně "dnes již známé" rozhodnutí Ústavního soudu, podle kterého "nové ustanovení ve věci daru nelze použít na darovací smlouvy před novelizací".
20. Ani tyto námitky nezakládají důvod ke zrušení napadených rozhodnutí. Stěžovatelka jimi totiž zpochybňuje jiná rozhodnutí, než která svou ústavní stížností napadla. Rozhodnutí o zamítnutí její žádosti o ustanovení zástupce a rozhodnutí o předběžném opatření stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak neoznačila, neuvádí je v petitu ústavní stížnosti, ani je k ní nepřiložila, a proto ani nejsou předmětem tohoto řízení. Pokud stěžovatelka považovala tato rozhodnutí za protiústavní, měla po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval, napadnout tato rozhodnutí v případě jejího neúspěchu před obecnými soudy včasnou ústavní stížností. To však neučinila. Ústavní soud přitom neshledal, že by údajná pochybení při rozhodování o předběžném opatření či ustanovení zástupce měla vliv na ústavnost napadených rozhodnutí.
21. Na dosavadních závěrech nic nemění ani skutečnost, že okresní soud nařídil jednání ve věci samé až téměř rok po podání žaloby. Tato skutečnost není natolik závažná, aby porušila stěžovatelčino ústavně zaručené právo a svobodu, a navíc nijak neovlivnila samotné závěry napadených rozhodnutí, která Ústavní soud z výše uvedených důvodů neshledal protiústavní. Stěžovatelčina tvrzení, že má okresní chaos ve spisovém materiálu nebo že je otázkou, jakou část spisu předložil krajskému soudu k rozhodování o odvolání, jsou nekonkrétní, povšechné a nepodložené, a proto nemohou vést ke zrušení napadených rozhodnutí.
IV. Závěr
22. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto posoudil její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu