ECLI:CZ:US:2024:3.US.3371.23.1
sp. zn. III. ÚS 3371/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Oldřicha Mikulce, zastoupeného Mgr. Janem Greplem, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2023, č. j. 13 Co 217/2023-102, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 5. 2023, č. j. 0 P 95/2023-84, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením vyzval právního zástupce stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení za opětovné zaslání stejnopisu rozhodnutí tohoto soudu ze dne 28. 11. 2022, č. j. 0 Nc 6217/2022-64, který podle položky 30 bodu 1 Sazebníku soudních poplatků činí 350 Kč (pět stran á 70 Kč). Zároveň jej poučil, že nebude-li soudní poplatek, který je splatný podáním návrhu na provedení úkonu, ve stanovené lhůtě zaplacen, soud požadovaný úkon neprovede a návrh se stane neúčinným, i kdyby byl soudní poplatek později (po uplynutí stanovené lhůty) zaplacen.
3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který stěžovaným usnesením (stěžovatelem nesprávně datovaným ke dni 16. 8. 2023) odvolací řízení zastavil. Krajský soud sice dospěl k závěru o přípustnosti odvolání, nicméně vzhledem ke skutečnosti, že lhůta k zaplacení soudního poplatku stanovená rozhodnutím okresního soudu již uplynula, návrh na provedení úkonu se stal neúčinným a poplatková povinnost tím zanikla (srov. §9 odst. 8 zákona o soudních poplatcích).
4. Krajský soud tudíž odvolací řízení zastavil pro odpadnutí jeho předmětu.
5. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých shora rubrikovaných základních práv. Uplatňuje přitom obdobné námitky, které uvedl již v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podaném odvolání. Opětovně tudíž namítá, že žádost o zaslání elektronického stejnopisu rozsudku není zpoplatněna.
6. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny podmínky řízení dané zákonem o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze přitom dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákonná úprava stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), u nějž ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. teprve tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla ostatními orgány veřejné moci respektována.
8. Podle §229 odst. 4 o. s. ř., může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
9. V nyní posuzované věci stěžovatel ústavní stížností brojí proti usnesení krajského soudu, kterým tento soud zastavil odvolací řízení pro odpadnutí jeho předmětu. Stěžovatel tak ústavní stížnost uplatňuje mj. proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému je s ohledem na dikci citovaného §229 odst. 4 o. s. ř. přípustná žaloba pro zmatečnost. Z podané ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by stěžovatel tento mimořádný prostředek využil, přičemž ani petit ústavní stížnosti proti takovému eventuálnímu rozhodnutí nesměřuje.
10. Ústavní soud nadto po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán ani důvod (výjimečného) prominutí nepřípustnosti dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele.
11. Ve své obsáhlé judikatuře totiž Ústavní soud vyložil obsah podmínek aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uplatnění této výjimky z obecných pravidel přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud spojuje s kvalifikovanými případy, v nichž je tzv. podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov. např. nález ze dne 22. 9. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 1/98; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), anebo v případech, v nichž právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost (srov. např. nález ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 89/94), případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům (srov. např. nález ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. I. ÚS 38/95), resp. je-li pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. I. ÚS 322/96) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 467/98).
12. Nyní posuzovaný případ však závažnosti výše uvedených tzv. kvalifikovaných přesahů vlastního zájmu stěžovatele nedosahuje a nic takového stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdí.
13. Za dané situace proto dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost je tak podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (srov. obdobně usnesení ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 4136/17 a zde citovanou judikaturu zdejšího soudu).
14. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj předložený návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj