ECLI:CZ:US:2024:3.US.53.24.1
sp. zn. III. ÚS 53/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., zastoupené Mgr. Markem Dianem, advokátem, se sídlem B. Němcové 400, Hostinné, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2023 č. j. 24 Cdo 2470/2023-430, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. května 2023 č. j. 17 Co 42/2023-411 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. prosince 2022 č. j. 12 P 59/2008-379, ve znění opravného usnesení ze dne 24. května 2023 č. j. 12 P 59/2008-416, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Trutnově a města H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, srov. dále) a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených čl. 5, čl. 10 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Trutnově ("okresní soud") zamítl návrh stěžovatelky na navrácení plné svéprávnosti, její svéprávnost nově omezil na dobu pěti let a ponechal město H. jejím opatrovníkem. Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil s upřesněním týkajícím se oprávnění a povinností opatrovníka zastupovat stěžovatelku. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
3. Jak stěžovatelka uvádí ve svém návrhu, v průběhu porady s advokátem, určeným rozhodnutím předsedy České advokátní komory ("ČAK") ze dne 19. 12. 2023, byla zpravena o nezbytnosti splnění formálních náležitostí ústavní stížnosti s tím, že lhůta k podání ústavní stížnosti činí dva měsíce od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Stěžovatelčin právní zástupce ji přitom upozornil, že nyní napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu jí bylo doručeno již 14. 9. 2023. Stěžovatelka na tuto informaci reagovala sdělením, že ústavní stížnost podala v zákonné lhůtě sama dle poskytnutého vzoru a ze strany Ústavního soudu měla být telefonicky poučena, že tuto stížnost musí doplnit v zastoupení advokátem, na což reagovala podáním žádosti na ČAK. V návaznosti na to byla Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2024 doručena ústavní stížnost stěžovatelky podaná v jejím zastoupení advokátem.
4. Stěžovatelka shora rekapitulované závěry obecných soudů rozporuje, neboť má za to, že je proti své vůli omezována na osobní svobodě poté, co se dle jejího názoru její zdravotní stav, jenž byl v minulosti důvodem pro opakované omezení svéprávnosti, podstatně zlepšil.
5. Ústavní soud dotazem k okresnímu soudu ověřil, že usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 21. 9. 2023, tedy nikoliv již dne 14. 9. 2023, jak vyplývá z ústavní stížnosti. Ústavní soud přesto stěžovatelčin návrh neodmítl pro nedodržení lhůty, neboť by to považoval za projev nepřípustného formalismu, proti němuž setrvale vystupuje. Ústavní soud totiž zohlednil stěžovatelčino tvrzení, že ústavní stížnost podala v zákonné lhůtě sama. Z rejstříku pro správní věci (sp. zn. SPR 883/23) Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se skutečně na Ústavní soud obrátila dvěma e-maily ze dne 27. 9. 2023, dopisem doručeným zdejšímu soudu 30. 10. 2023, jakož i dopisem ze dne 8. 12. 2023. Z těchto podání, posuzovaných v souvislosti s návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2024, lze dovodit, že stěžovatelka zamýšlela napadnout shora označená rozhodnutí ústavní stížností. Případné pochybnosti stran neurčitosti stěžovatelkou projevené vůle Ústavní soud upozadil a upřednostnil její právo na přístup k Ústavnímu soudu.
6. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy České republiky ("Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal (srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka nyní dovolává, není nárokem na úspěch ve věci či rozhodnutí podle představ toho kterého účastníka řízení.
8. Jádrem stěžovatelčiny (stručné) argumentace je nesouhlas se závěry obecných soudů, které nevyhověly jejímu návrhu na navrácení plné svéprávnosti a které její svéprávnost omezily na dobu dalších pěti let.
9. Ústavní soud podotýká, že při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti dle §55 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("občanský zákoník") je vždy zapotřebí dbát toho, aby nedošlo k omezení ve větším rozsahu, než vyžaduje ochrana zájmů posuzovaného a než je nezbytně nutné k ochraně základních práv třetích osob. Vždy je třeba zkoumat mírnější alternativy řešení, kterými by bylo možno dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany práv posuzovaného, popřípadě třetích osob, neboť omezení svéprávnosti je nutno považovat za nejkrajnější řešení. Při rozhodování je nutno zkoumat, co ohrožuje zachování právní osobnosti omezované osoby. Smyslem a účelem institutu omezení svéprávnosti je zajištění ochrany, nikoli poškozování nebo ohrožování zájmů posuzovaného (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3333/11 ze dne 26. 9. 2013).
10. Co se týče samotných důvodů omezení svéprávnosti a řízení o něm, neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů jakékoliv závažné pochybení, které by mělo vést k jeho případnému kasačnímu zásahu. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu dovozených zejména ze znaleckého posudku MUDr. Wolné, které doplnil o lékařské zprávy psychiatriček MUDr. Kubánková a MUDr. Ernestové a praktického lékaře MUDr. Černého (srov. rozsudek krajského soudu, body 14-15). Na základě těchto zjištění týkajících se zdravotního stavu stěžovatelky dospěl krajský soud ve shodě s okresním soudem k právnímu závěru, že stěžovatelka nadále trpí duševní poruchou, která není jen přechodná a která snižuje její ovládací a rozpoznávací schopnosti a ovlivňuje její způsobilost samostatně právně jednat. Podstatné rovněž je, že obecné soudy rozhodly o zachování stávajícího omezení svéprávnosti stěžovatelky po jejím výslechu (k výslechu stěžovatelky srov. rozsudek okresního soudu, bod 9 a rozsudek krajského soudu, bod 16). V napadených rozhodnutích je rovněž vysvětleno, proč nelze účinnou ochranu zájmů stěžovatelky zajistit jinými (mírnějšími) opatřeními (srov. rozsudek krajského soudu, bod 19). Dospěly-li tedy obecné soudy na základě provedeného dokazování k závěru, že zdravotní stav stěžovatelky nedoznal od předchozího rozhodování žádné podstatné změny, a proto při stanovení rozsahu omezení svéprávnosti vycházel z předchozího rozhodnutí o omezení svéprávnosti, neboť se v praktickém životě osvědčil (srov. rozsudek krajského soudu, bod 21), Ústavní soud neshledal žádný rozumný důvod, proč by tento závěr jakkoliv přehodnocoval.
11. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
13. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s jejím zastoupením před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu