ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2470.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 2470/2023-430
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem ve věci posuzované H. V. , zastoupené Mgr. Markem Dianem, advokátem, se sídlem v Hostinném, B. Němcové 400, jako opatrovníkem, za účasti hmotněprávního opatrovníka města Hostinné, identifikační číslo osoby 00277908, se sídlem v Hostinném, Náměstí 69, a za účasti Okresního státního zastupitelství v Trutnově, se sídlem v Trutnově, Horská 5, o navrácení svéprávnosti a o omezení svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 12 P 59/2008, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 2023, č. j. 17 Co 42/2023-411, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2022, č. j. 12 P 59/2008-379, opraveným usnesením ze dne 24. 5. 2023, č. j. 12 P 59/2008-416, zamítl návrh posuzované H. V. [dále též jen „posuzovaná“] na navrácení plné svéprávnosti (výrok I). Posuzovanou nově na dobu pěti let od právní moci rozsudku omezil ve svéprávnosti tak, že není způsobilá hospodařit s částkou v úhrnu vyšší než 4 000 Kč týdně, nakládat s majetkem v hodnotě nad 4 000 Kč v každém jednotlivém případě a uzavírat smlouvy s plněním nad 4 000 Kč v každém jednotlivém případě, samostatně rozhodovat ve věcech nikoli běžných zdravotních úkonů v oblasti psychiatrické péče, uzavírat manželství a vykonávat pasivní volební právo. Opatrovníkem H. V. ponechal město Hostinné s tím, že opatrovník je povinen a oprávněn spravovat jmění opatrovanky a zastupovat opatrovanku v rozsahu jejího omezení (výrok II). Vyslovil dále, že se tím mění rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 4. 2019, č. j. 12 P 59/2008-253, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 2019, č. j. 17 Co 122/2019-299, (výrok III). O nákladech řízení rozhodl tak, že Česká republika ani žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výroky IV a V).
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím na základě odvolání posuzované rozsudek okresního soudu potvrdil, a to v jeho výroku II s upřesněním, že opatrovník je oprávněn a povinen zastupovat opatrovanku při právních jednáních a spravovat její jmění v rozsahu omezení svéprávnosti s výjimkou věcí, v nichž je to zákonem vyloučeno (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně vyslovil, že žádný z účastníků ani Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o návrhu posuzované, aby jí byla navrácena plná svéprávnost, a na základě ex offo soudem zahájeného řízení o přezkoumání /prodloužení/ omezení svéprávnosti jmenované (srov. usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 2018, č. j. 12 P 59/2008-195).
Rozsudek odvolacího soudu posuzovaná napadla (patrně) v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se dále podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Mezi povinné náležitosti dovolání proto patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění některého ze čtyř výše uvedených předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Konkrétně to znamená jasné vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a uvedení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná, anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3045/17].
Nyní posuzované dovolání obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje, neboť v dovolání nebylo vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
V nyní projednávaném dovolání je pouze parafrázován obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod bylo konkretizováno, který ze zákonem určených předpokladů přípustnosti dovolání považuje dovolatel pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod [rozuměj každou jednotlivou otázku] samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Nejvyšší soud současně nepřehlédl, že zákonem vyžadovaný důvod přípustnosti dovolání byl vymezen tak, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti pak plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bodu 16.
Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání chybějící jednoznačně vymezený důvod přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Dovolání je ve skutečnosti spíše pokračováním pouhé dosavadní prosté polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje zákonem konstruovanou formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku.
Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv posuzované ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 1 Ústavy České republiky, trpí dovolání rovněž vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru posuzované odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což posuzovaná (prostřednictvím ustanoveného opatrovníka) v projednávaném dovolání neučinila.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu