ECLI:CZ:US:2024:3.US.543.24.1
sp. zn. III. ÚS 543/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., právně zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2024 č. j. 47 To 40/2024-80, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 11. 2023 č. j. 19 Nt 203/2023-56 bylo rozhodnuto podle §99 odst. 6 trestního zákoníku, že se u stěžovatele ukončuje výkon ústavního ochranného protitoxikomanického léčení, které mu bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 7. 2020 sp. zn. 4 T 19/2020, a současně se ukládá dohled nad jeho chováním na dobu dvou let. Po vyhodnocení provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že není na místě rozhodovat o prodloužení ústavního ochranného protitoxikomanického léčení podle §99 odst. 6 věty prvé trestního zákoníku, naopak jsou zde podmínky pro aplikaci §99 odst. 6 věty druhé trestního zákoníku, podle kterého trvání ochranného léčení uloženého podle §99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku může být ukončeno, jakmile se během jeho výkonu zjistí, že jeho účelu nelze dosáhnout; je-li nebezpečí, že odsouzený spáchá další trestný čin, soud v rozhodnutí o propuštění z ochranného léčení uloží odsouzenému dohled nad jeho chováním až na dobu 5 let; na výkon dohledu se užije obdobně §49 až §51 trestního zákoníku.
3. Podle soudu prvního stupně již v době rozhodování o uložení ochranného léčení byly zřetelné signály, že vzhledem k osobě stěžovatele je přinejmenším pochybné, zda jeho účelu lze dosáhnout. V tomto směru soud odkazuje na závěry znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Vítkovou, která uváděla, že kromě závislosti na návykových látkách je u posuzovaného přítomna smíšená porucha osobnosti, která je nezdrženlivá a emočně nestabilní. Již v minulosti v roce 2018 prodělal neúspěšně odvykací léčbu a postupně začal návykové látky znovu užívat. V době vyšetření znalkyní zcela absentoval náhled na vlastní drogovou problematiku. To, že osobnostní charakteristiky stěžovatele a jejich projevy nadále brání řádnému výkonu ochranného protitoxikomanického léčení, a to i po absolvování výkonu nepodmíněných trestů odnětí svobody, podle názoru soudu prvního stupně plně potvrdily lékařské zprávy z Psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích, kde se uvádí, že stěžovatel prakticky o protitoxikomanickou léčbu zájem neprojevil, jejímu výkonu se vyhýbal opakovanými excesy, ať už dvěma útěky nebo nedodržováním požadavků na přijatelné chování v kolektivu. Posléze byl znovu podroben výkonu nepodmíněných trestů odnětí svobody a ani přes tento fakt se jeho přístup k výkonu ochranného léčení nezměnil. Za této situace se soud prvního stupně domnívá, že není rozumné předpokládat, že by se postoj stěžovatele k vlastní toxikomanické problematice mohl změnit poté, co by byl po ukončení výkonu trestu dne 10. 2. 2024 dodáván znovu do civilního zdravotnického zařízení, což je prostředí podstatně méně chráněné a strukturované než věznice. Z těchto důvodů proto uzavřel, že účelu ochranného protitoxikomanického léčení nelze dosáhnout a je třeba rozhodnut o jeho ukončení.
4. Krajský soud v Ostravě jako soud stížnostní na základě stížnosti státní zástupkyně usnesení soudu prvního stupně zrušil a podle §149 odstavec 1 písm. a) trestního řádu rozhodl tak, že ochranné protitoxikomanické léčení v ústavní formě se stěžovateli prodlužuje o jeden rok. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je nutno nastalou situaci posuzovat mnohem šířeji a prostý fakt, že stěžovatel dosud nehodlal v plné míře akceptovat režim ústavní léčby, automaticky neznamená její neúčelnost. Pokud se ve stížnosti státní zástupkyně uvádí, že žádný z důkazů, které představují především posudky a vyjádření odborného aparátu v podobě lékařů psychiatrů, nezmiňuje, že by měla být léčba pro její neúčelnost ukončena, pak toto odpovídá provedenému dokazování. Ze žádného dostupného důkazu a materiálu nevyplývá, že by byl z odborného hlediska takovýto závěr činěn a v důsledku toho navrženo ukončení ochranného léčení. Pokud dosud léčení svůj účel nesplnilo, neznamená to, že by se tak nemohlo při správné terapeutické péči a současně při alespoň elementární akceptaci ze strany stěžovatele do budoucna stát.
5. Odůvodnění napadeného rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jeho obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím stížnostního soudu došlo k zjevnému hodnocení důkazů výlučně v jeho neprospěch, resp. ignoraci dalších provedených důkazů, se kterými se soud prvního stupně náležitě vypořádal. Tímto postupem stížnostního soudu došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces stěžovatele, přičemž napadené rozhodnutí nese známky libovůle. Stěžovatel má za to, že zásah do práv stěžovatele dosahuje takové intenzity, že je nezbytně nutný zásah Ústavního soudu.
7. Po přezkoumání napadeného usnesení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů.
9. Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakéhokoliv možného pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sb. n. u., sv. 11 str. 9).
10. Závěr stížnostního soudu, že jsou dány podmínky pro prodloužení ochranného opatření, Ústavní soud plně akceptuje a shledává je ústavně konformními. Vedené důkazní řízení a zejména následné hodnocení provedených důkazů stran stížnostního soudu, je výsledkem zásady volného hodnocení důkazů, jež však patří k pravomocem obecných soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při zjištění extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry z něho vyvozenými [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Žádná taková zjištění však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal. Nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů (například závěrů znalců a lékařů) a učiněnými skutkovými zjištěními porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze nadto charakterizovat jako obecné, stejně jako stěžovatelovy odkazy na judikaturu Ústavního soudu.
11. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu