ECLI:CZ:US:2024:3.US.64.23.1
sp. zn. III. ÚS 64/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou, sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2022 č. j. 3 Tdo 346/2022-6156, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2021 č. j. 2 To 88/2020-5573 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2020 č. j. 40 T 4/2015-5281, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl stíhán spolu se spoluobviněným D. E. za jednání, jenž mělo spočívat ve stručnosti v tom, že stěžovatel jako místopředseda představenstva obchodní společnosti A (zhotovitel) a D. E. jako předseda obchodní společnosti FVE B (objednatel) podepsali nepravdivý předávací protokol, který potvrzoval předání podstatné části díla umožňující bezpečný provoz fotovoltaické elektrárny FVE X (dále jen "FVE"), přestože věděli, že FVE není k danému datu dokončena ani zčásti a že předávací protokol bude podkladem pro vydání licence Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ").
3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 12. 2017 č. j. 40 T 4/2015-4789 byl stěžovatel (společně s dalšími obviněnými) zproštěn obžaloby v celém rozsahu. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") na základě odvolání státního zástupce usnesením ze dne 29. 11. 2018 č. j. 2 To 42/2018-5029 zprošťující rozsudek krajského soudu zrušil v celém rozsahu a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
4. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 23. 6. 2020 č. j. 40 T 4/2015-5281 uznal stěžovatele (společně s dalšími obviněnými - D. E. a T. G.) vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaného ve formě spolupachatelství, zčásti dokonaného, zčásti ukončeného ve stádiu pokusu, za což byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva a ve výkonu prokury na dobu pěti let a peněžitý trest ve výměře 1 000 000 Kč. Konečně mu bylo uloženo ochranné opatření spočívající v zabrání věci (peněžních prostředků na účtech různých bank v celkové výši 23 378 621 Kč). Další obviněná T. H. pak byla uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku.
5. O odvolání stěžovatele, T. G. a státního zástupce proti posledně uvedenému rozsudku rozhodl vrchní soud rozsudkem ze dne 22. 6. 2021 č. j. 2 To 88/2020-5573 tak, že částečně zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u stěžovatele a v celém výroku o náhradě škody ve vztahu k oběma obviněným (tedy stěžovateli i T. G.), a stěžovateli nově uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích týkajících se stěžovatele zůstal napadený rozsudek nezměněn.
6. Následné dovolání stěžovatele a obviněného T. G. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 7. 2022 č. j. 3 Tdo 346/2022-6156 odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud v prvé řadě (ve vztahu k dovolacím námitkám stěžovatele) uvedl, že neshledal žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními krajského soudu na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Na existenci zjevného rozporu totiž nelze usuzovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou, nikoli stěžovatelem. Stěžovatelem užitá argumentace byla založena na procesním základě při domáhání se přehodnocení skutkových závěrů soudů nižších stupňů a v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. písm. h) trestního řádu nebyla uplatnitelná. Nejvyšší soud nepřitakal námitce stěžovatele, že nebyla naplněna objektivní stránka zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, a to ve znaku uvedení jiného v omyl, ani že by absentovala příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. K tomu doplnil, že ERÚ byl v licenčním řízení týkajícím se FVE uveden v omyl, když vycházel z listin, které měly vyvolat dojem, že FVE splňuje veškeré podmínky pro vydání licence na výrobu elektřiny ze slunečního záření s cílem získat licenci do konce roku 2010 tak, aby měly garantované výhodnější výkupní ceny. Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele směřující proti posouzení jeho jednání jako spolupachatelství. Vyjádřil se i k námitce ohledně stanovení výše vzniklé škody. K tomu podotkl, že výše způsobené škody byla stanovena jako nejmenší možná v souladu se zásadou in dubio pro reo. Rovněž se zabýval výhradami stěžovatele proti subjektivní stránce trestného činu podvodu, které taktéž neshledal opodstatněnými. Jednání stěžovatele bylo soudy nižších stupňů posouzeno správně jako jednání v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Nejvyšší soud se konečně vyslovil i k výši uloženého trestu, který považoval vzhledem ke způsobené škodě a závažnosti trestné činnosti za mírný, a to i při zohlednění délky trestního řízení, neboť byl uložen při spodní hranici trestní sazby.
7. Stěžovatel vrchnímu soudu vytýká, že porušil právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že ve zrušujícím rozsudku prosazoval vlastní hodnocení důkazů a krajskému soudu vnucoval právní hodnocení věci. Vrchní soud totiž podle stěžovatele krajskému soudu prakticky sděloval, jak má k důkazům přistupovat a jak je hodnotit, což je v rozporu s principy formulovanými např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz. Ačkoliv krajský soud pokyny vrchního soudu, který mu vytknul nedostatečně zjištěný skutkový stav, zcela nesplnil a nezjišťoval stav FVE k době udělení licence, byl pro vrchní soud v odsuzujícím rozsudku takto nedostatečně zjištěný skutkový stav překvapivě již dostačující, což vzbuzuje pochybnost o rozhodování soudu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
8. Právo na soudní ochranu a porušení zásady presumpce neviny spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud z totožných důkazů vyvodil zcela protichůdné skutkové závěry, aniž by důkazy znovu provedl a náležitě odůvodnil. Uvedené se týká především skutkových zjištění k dokončenosti, respektive nedokončenosti elektrárny. Jestliže je stěžovateli kladeno za vinu, že měl dne 12. 11. 2010 podepsat nepravdivý předávací protokol, pak je nezbytné, aby k tomuto datu byl rozsah dokončenosti FVE zjišťován, což však krajský soud neučinil. Odsouzení stěžovatele bylo postaveno na stavebních denících, o nichž od počátku existovaly pochybnosti o skutečnostech, které jsou v nich uvedené. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1073/15 (N 130/82 SbNU 137), který zdůrazňuje zásadu presumpce neviny a s ní související zásadu in dubio pro reo.
9. Stěžovatel namítá, že v trestním řízení nebyl prokázán jeho nepřímý úmysl, když na stavbě FVE fyzicky nikdy nebyl, neúčastnil se porad ohledně rozsahu dokončenosti FVE, ani kontrolních prohlídek, neměl žádné informace ohledně licenčního řízení a nebyl v žádném majetkovém propojení s vlastníkem FVE. Krajský soud vycházel pouze z předpokladu, že stěžovatel jako člen statutárního orgánu si mohl informace o rozestavěnosti FVE zjistit. Svědecké výpovědi podle stěžovatele popírají naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslného zavinění a nadto scházel i motiv na straně stěžovatele. Ani svědek M. nikdy neuvedl, že by stěžovatel stavbu elektrárny dozoroval či řídil.
10. Stěžovatel poukazuje na trestní řízení vedené proti původní spoluobviněné T. H., které bylo vyloučeno k samostatnému projednání a v němž byla prosazována zásada in dubio pro reo (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 3 Tdo 347/2022). Podle stěžovatele nebyl v jeho trestní věci předložen žádný přímý důkaz nebo řetězec nepřímých důkazů prokazujících, že jednal vědomě s úmyslem způsobit škodu tím, že uvede ERÚ podpisem nepravdivých dokumentů v omyl. I samotné prokazování škody bylo založeno pouze na předpokladech, ale nikoliv na skutečně způsobené škodě.
11. Stěžovatel konečně namítá porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, jehož se měl dopustit vrchní soud tím, že nezohlednil délku trestního řízení a dobu, která uplynula od spáchání obžalobou tvrzeného skutku. Uložení nepodmíněného trestu po jedenácti letech od okamžiku, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu, vyvolává otázku, zda jeho účelem nebyla spíše generální prevence, než prevence individuální. Vrchní soud podle stěžovatele nezohlednil při ukládání trestu všechny relevantní skutečnosti (např. i dosavadní bezúhonnost stěžovatele).
12. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 2. 2. 2023 pak stěžovatel poukázal na skutečnost, že obchodní společnosti, které byly v trestním řízení označeny jako poškozené (původně E.ON Distribuce, a. s., nyní EG.D, a. s. a E.ON Energie, a. s.) potvrdily, že jim žádná škoda v souvislosti s připojením FVE nevznikla, čímž se však soudy nezabývaly.
13. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
14. Právní zástupkyně stěžovatele pak dne 20. 7. 2023 k ústavní stížnosti připojila ještě další doplnění ústavní stížnosti sepsané samotným stěžovatelem. K němu však Ústavní soud nepřihlížel, neboť nebylo sepsáno advokátem (byť bylo zasláno s jeho vědomím).
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
17. Ústavní soud nejprve podotýká, že k podstatné části obsahově obdobných námitek se vyjádřil v nálezu ze dne 12. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3584/22, kterým byla zamítnuta ústavní stížnost dalšího obviněného D. E., u něhož bylo řízení o jeho odvolání proti napadenému odsuzujícímu rozsudku krajského soudu vyloučeno k samostatnému projednání. Ústavní soud nevidí důvod odchylovat se i v nyní posuzované věci od závěrů v tomto nálezu vyslovených. Týká se to v prvé řadě námitky, že vrchní soud nepřípustně vnucoval krajskému soudu vlastní hodnocení důkazů. K tomu zaujal Ústavní soud v obecné rovině stanovisko, že není porušením práva na spravedlivý proces a zásady dvojinstančnosti řízení, jestliže odvolací soud podrobně rozebere důkazy provedené před soudem prvního stupně a tomuto soudu vytkne porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, neboť ten důkazy hodnotil jednostranně a v úvahu bral pouze důkazy podporující verzi obžalovaných. Jestliže odvolací soud v návaznosti na to toliko konkretizuje, na jaké oblasti, respektive otázky, se musí nalézací soud v rámci dokazování soustředit, poukáže na některé dílčí výsledky tohoto dokazování, které soud prvního stupně ve svém původním rozsudku nezohlednil, a důsledně se vyvaruje toho, aby dával nalézacímu soudu pokyny, jak mají být dané otázky vyřešeny, jde o ústavně souladný postup. K námitce, že vrchní soud překročil meze přípustného hodnocení ve svém kasačním rozhodnutí a krajskému soudu vnucoval vlastní skutkové hodnocení, se Ústavní soud podrobně vyjádřil v bodech body 21 až 24 citovaného nálezu, které není třeba opakovat a lze na ně odkázat.
18. Stěžovatel dále namítal, že krajský soud na základě totožných důkazů vyvodil (v odsuzujícím rozsudku) zcela protichůdné skutkové závěry (oproti jeho prvnímu zprošťujícímu rozsudku), aniž by důkazy znovu provedl a náležitě odůvodnil. I k tomu se Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3584/22 vyslovil v tom směru, že krajský soud se při novém hodnocení důkazů zaměřil na odstranění vad, které mu vytýkal vrchní soud. Důsledněji hodnotil provedené důkazy v jejich kontextu a zaměřil se na okolnosti podstatné pro posouzení věci. Ze srovnání původního zprošťujícího rozsudku krajského soudu a napadeného rozsudku odsuzujícího jsou tak podle Ústavního soudu bez obtíží seznatelné důvody, které vedly krajský soud k odlišnému rozhodnutí.
19. K výhradě stěžovatele proti naplnění subjektivní stránky trestného činu lze úvodem připomenout, že v případě trestného činu podvodu je po subjektivní stránce třeba úmyslného zavinění, které musí pokrývat jednak uvedení jiného v omyl, využití omylu jiného nebo zamlčení podstatné skutečnosti, a dále též obohacení pachatele nebo jiné osoby a způsobení škody nikoli nepatrné, jakož i příčinnou souvislost mezi nimi. Je-li trestný čin páchán zamlčením podstatné skutečnosti, musí se úmysl pachatele, a to přinejmenším eventuální [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2], vztahovat i k tomu, že znalost takové skutečnosti je pro podváděného podstatná (Šámal, Pavel a kol.: Trestní zákoník komentář; 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2023, §209).
20. V projednávané věci obecné soudy shledaly naplnění subjektivní stránky u stěžovatele ve vztahu k tomu, že podepsal za zhotovitele nepravdivý předávací protokol s datem 12. 11. 2010, podle kterého byly objednateli předány v něm blíže specifikované konstrukce FVE, představující podstatnou částí díla umožňující bezpečný provoz FVE s výkonem 3,3 MW instalovaných fotovoltaických panelů, ačkoliv věděl, že FVE nebyla k tomuto datu dokončena ani zčásti a že předávací protokol bude podkladem pro vydání licence na ERÚ.
21. Své závěry v tomto směru soudy odůvodnily. Krajský soud tak uvedl, že u stěžovatele shledal existenci úmyslu nepřímého, u kterého postačí, že stěžovatel věděl, že může takové porušení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. Stěžovatel musel být minimálně srozuměn s tím, že protokol o předání stavby z 12. 11. 2010 může být použit jeho obchodním partnerem pro další úkony související s činností a provozováním FVE B. Nelze akceptovat jeho vyjádření o tom, že podpis protokolu považoval za formální krok a spoléhal se na stavbyvedoucí nebo dokonce pracovníka stavebního úřadu; dle krajského soudu bylo zcela v dispozici stěžovatele jakou formou a v jakém rozsahu provede kontrolu díla. Soud též upozornil na svědectví L. M., který vypovídal v tom směru, že danou zakázku měl ve společnosti A na starosti právě stěžovatel, měl ji ve své dispozici a stavbu dozoroval, což neodpovídá obhajobě stěžovatele, že klíčový protokol podepsal jen jako formalitu, protože byl náhodou v Praze.
22. Obdobně vrchní soud shledal, že nelze považovat za věrohodné tvrzení stěžovatele, že jako zástupce generálního dodavatele podepisoval listiny (dokonce ne jednu, ale celou řadu) bez znalosti průběhu výstavby a spoléhal přitom na informace, kterých se mu o dokončení FVE X v deklarovaném rozsahu dostalo od třetích osob. Stěžovatel byl místopředsedou představenstva A a měl manažerské a pracovní zkušenosti pramenící nejen z jeho postavení, ale hlavně kooperace při výstavbě několika dalších FVE v tomtéž období, a musel si tak být vědom významu listiny, kterou podepisuje. V této souvislosti si soud povšiml, že stěžovatel podepisoval i jiné dokumenty, a to i takové, které jsou s diskutovaným protokolem v přímém rozporu (viz škodní protokol podepisovaný dne 30. 11. 2010, tedy jen krátce po podpisu diskutovaného předávacího protokolu. Dále viz podpis dohody o odstoupení od smlouvy o dílo ze dne 8. 3. 2011, ve které bylo konkretizováno, že A jako zhotovitel nedodržel termín vyhotovení díla ani jako celek, ani jeho jednotlivých částí ke dni 31. 12. 2010, ani k dodatečnému termínu 15. 1. 2011, ani k dodatečnému termínu 28. 2. 2011). Dle vrchního soudu tak stěžovatel podpisem předávacího protokolu dne 12. 11. 2010 právně stvrzoval skutečnosti, jejichž významu si musel být vědom, jakož i všech následků s tím spojených, a nelze uvěřit obhajobě stěžovatele, že důvodem, proč nevěděl, že reálný stav FVE neodpovídá obsahu předávacího protokolu, je, že se spoléhal na informace třetí osoby (svědka B.).
23. Otázkou naplnění subjektivní stránky se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí zabýval i Nejvyšší soud - viz body 129 až 133 jeho usnesení. Rozebral obsah tohoto protokolu, s tím, že v něm uvedené informace nekorespondovaly se skutečností, neboť FVE nebyla osazena fotovoltaickými panely v protokolu deklarovaném rozsahu. Uvedené informace přitom osvědčovaly skutečnosti, jež byly nezbytné pro získání licence, neboť bez předloženého předávacího protokolu by licence nebyla vůbec vydána. Znak "uvedení v omyl" by přitom byl dle Nejvyššího soudu naplněn, i kdyby byl ERÚ předložen byť jediný dokument, který by byl nepravdivý nebo který by byl vydán orgánem uvedeným v omyl, pokud k uvedení v omyl směřovala vůle jednajícího a pokud by bez tohoto dokumentu nebylo možné žádosti o vydání licence vyhovět.
24. I Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatel podepsal i řadu jiných listin přímo souvisejících se stavbou elektrárny, počínaje smlouvou o dílo a konče smlouvou o odstoupení od smlouvy o dílo ze dne 8. 3. 2011. Ze zmíněného odstoupení od smlouvy o dílo pak jednoznačně vyplývá, že společnost A jako zhotovitel nedodržela termín vyhotovení díla ani jako celku, ani jeho jednotlivých částí určený dnem 31. 12. 2010, a následně ani k dodatečnému termínu 15. 1. 2011, resp. 28. 2. 2011.
25. Nejvyšší soud přitom uvážil, že podpisem předávacího protokolu stěžovatel stvrdil a dal najevo, že údaje uvedené v předávacím protokolu považuje za pravdivé, že mezi společnostmi A jako zhotovitelem a společností FVE X jako objednatelem byla předána v něm definovaná podstatná část díla. Objednatel zastoupený spoluobviněným D. E. dílo bez výhrad přijal, kdy tímto krokem na něj přešlo vlastnické právo v rozsahu tohoto předání a byl tak získán dokument vyžadovaný zákonem, a koneckonců i výzvou ERÚ, potřebný pro získání licence na provoz FVE do konce roku 2010 a splnění jednoho ze dvou imanentních požadavků pro výhodnější výkupní cenu elektrické energie. I dle Nejvyššího soudu tedy stěžovateli muselo být zřejmé, že podepisuje listinu, kde deklaruje skutečnosti, které nejsou v souladu s realitou, a tedy se vědomě podílí na tvorbě dokumentu způsobilého uvést v omyl osoby neobeznámené s faktickou situací na stavbě FVE.
26. Zpochybňuje-li stěžovatel hodnocení či význam některých důkazů (např. výpověď svědka M.), pak Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Postupují-li obecné soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu se ostatně Ústavní soud věnoval i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3584/22 (ve věci obviněného D. E.), přičemž obdobně odkázal na podrobný rozbor, který učinil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2022 č. j. 3 Tdo 345/2022-6271, k němuž neměl co dodat.
27. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vyslovil i ke stěžovatelově poukazu na uplatnění zásady in dubio pro reo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 3 Tdo 347/2022 ve prospěch obviněné T. H. Přitom je třeba zdůraznit, že tato obviněná byla stíhána a odsouzena za jiný trestný čin (zneužití pravomoci úřední osoby) vztahující se k jiné části celkového skutkového děje a vystupovala v jiném postavení než stěžovatel.
28. Podstata jednání, za které byla souzena, měla spočívat ve vydání obsahově nepravdivých rozhodnutí o povolení k předčasnému užívání stavby, kdy zejména jí vydané rozhodnutí ze dne 15. 11. 2010, vydané v návaznosti na kontrolní prohlídku ze dne 5. 11. 2010, ve spojení s rozhodnutím o opravě názvu stavby ze dne 24. 11. 2010, bylo podkladem nutným pro vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů, přičemž si měla být vědoma toho, že jí vydaná rozhodnutí obsahují nepravdivé informace stran dokončenosti stavby a osazenosti FVE fotovoltaickými panely a současně si byla vědoma toho, že jí vydaná rozhodnutí budou použita v řízení o získání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů.
29. Rozdílnost případu spoluobviněné spočívá již v tom, že ta vůbec neosvědčovala dokončenost stavby, ale v rámci zvláštního režimu stavebního zákona umožňujícího užívání stavby před jejím dokončením, tedy kompletní dostavbou, povolila na dobu omezenou (do 31. 12. 2010) pro část stavby, tedy bloky I. až III., možnost jejich užívání. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že jako vedoucí stavebního úřadu neměla v rámci řízení o povolení k dočasnému užívání stavby zahrnujícího i kontrolní prohlídku na místě stavby povinnost fotovoltaické panely spočítat, respektive přesvědčit se o počtu instalovaných fotovoltaických panelů (alespoň přibližně), a tyto panely pro získání povolení k užívání stavby před jejím dokončením ani nemusely být ke dni vydání rozhodnutí o dočasném užívání stavby kompletně osazeny. Jednalo se o stavbu ještě nedokončenou, neboť stále probíhala montáž fotovoltaických panelů, nicméně institut předčasného užívání stavby se vztahuje právě na stavby, které nejsou stavebně dokončeny, tedy nadále probíhají práce na jejich dokončení. Neexistovala žádná konkrétní norma, která by stanovila, že "rozestavěnost" se nemůže týkat rovněž fotovoltaických panelů, tedy, že by panely musely být k vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby kompletně osazeny, neboť jsou např. nedílnou součástí stavby.
30. Nejvyšší soud též uvážil, že i když lze souhlasit s odborným vyjádřením ČVUT v Praze (jehož závěry přičetl odsouzené k tíži vrchní soud), že za bezpečné elektrické zařízení není možno prohlásit takové zařízení, které není technologicky dokončeno a jehož podstatné komponenty nezbytné pro jeho provoz ještě nejsou nainstalovány, natož vzájemně propojeny, takovýto závěr se vztahuje primárně k samotným revizím a revizním zprávám o bezpečnosti FVE coby elektrického zařízení. Byť je pravdou, že vydání zprávy o výchozí revizi revizním technikem, jíž je deklarována bezpečnost elektrického zařízení jako celku, ať už se jedná o FVE či jakékoli jiné zařízení, je možno učinit až poté, co je elektrické zařízení dokončeno, a že tento poznatek byl dostupný i v roce 2010, jeho znalost lze vztahovat primárně na osoby provádějící revizi elektrického zařízení či odborně způsobilé (např. pověřené pracovníky ERÚ). I revizní technici přitom v uvedené době nebyli zcela jednotní v názoru na to, zda musí být FVE plně osazena panely, aby mohla být vydána zpráva o výchozí revizi osvědčující bezpečnost elektrického zařízení. Za takovýchto okolností dle Nejvyššího soudu nelze říci, že si vedoucí stavebního úřadu musela být vědoma toho, že stavba FVE není z tohoto hlediska bezpečná, neboť nebyla plně osazena fotovoltaickými panely, když na její osobu by tím byly kladeny zcela zjevně neúměrné požadavky přesahující její odborné i profesní znalosti.
31. Dle Nejvyššího soudu pokud FVE není plně osazena fotovoltaickými panely, ale je zjevné, že instalace fotovoltaických panelů probíhá, tedy stavba v technickém slova smyslu pokračuje, a současně má stavební úřad k dispozici podklad o tom, že technologické zařízení na výrobu elektřiny z fotovoltaických panelů je z hlediska bezpečnosti schopno běžného provozu (revizní zprávu), nelze učinit závěr, že stavební úřad pochybil, pokud vydal dočasné opatření ve formě povolení o předčasném užívání stavby ve smyslu §123 stavebního zákona. Stavební úřad vydává rozhodnutí o předčasném užívání stavby tehdy, pokud to nemá podstatný vliv na uživatelnost stavby, neohrozí to bezpečnost a zdraví osob nebo zvířat anebo životní prostředí. Otázka bezpečnosti elektronických zařízení je otázkou odbornou, jejichž znalost nelze na úředníkovi v postavení vedoucího stavebního úřadu v režimu stavebního zákona požadovat, resp. nelze požadovat detailnější znalost technologických otázek bezpečnosti v oblasti výroby elektrické energie z fotovoltaických panelů.
32. Nejvyšší soud uvážil i to, že při vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby FVE vychází stavební úřad i z prohlášení osob provádějících odborný dozor nad realizací stavby, a že odsouzená měla v době v době konání kontrolní prohlídky stavby k dispozici Zprávu o výchozí revizi č. 11-1/2010-2016 vykonané dne 1. 11. 2010, přičemž touto listinou mola být uvedena v omyl, kdy, jak již řečeno, mezi odborníky ani nepanuje shoda na tom, zda bylo pro řádné provedení tzv. výchozí revize potřeba, aby byly na fotovoltaické elektrárně nainstalovány všechny fotovoltaické panely.
33. Z právě popsaného je zřejmé, že důvody, pro které odsouzení spoluobviněné v dovolacím řízení neobstálo, stěžovateli nijak neprospívají. Ústavní soud nezaznamenal žádnou stěžovatelem tvrzenou deformaci důkazů ani absenci hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech. Stěžovatel podpisem předávacího protokolu dne 12. 11. 2010 stvrzoval skutečnosti, které nebyly v souladu s realitou a jejichž významu i následků si musel být vědom.
34. V nyní posuzované věci byl závěr o nedokončenosti FVE ve vztahu ke stěžovateli (i D. E.) prokázán dostatečně (k tomu bod 111 usnesení Nejvyššího soudu). Pakliže závěr o tom, že FVE nebyla v době udělení licence plně osazena fotovoltaickými panely, vzešel z rozsáhlého dokazování a stěžovatel nyní zpochybňuje jeho výsledky, jakož i hodnocení provedených důkazů, jde z jeho strany opět nepřípustnou polemiku se skutkovými závěry, jejichž přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší.
35. Ústavní soud konečně nesdílí námitku, že při stanovení výše trestu nebyla zohledněna délka trestního řízení, doba, která uplynula od spáchání obžalobou tvrzeného skutku, jakož i další z pohledu stěžovatele relevantní skutečnosti (např. i dosavadní bezúhonnost stěžovatele). Vrchní soud a následně i Nejvyšší soud vzaly uvedené skutečnosti v potaz, což se projevilo zejména v tom, že stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody při samé dolní hranici trestní sazby (stěžovateli přitom hrozil trest v rozmezí pěti až deseti let). Přihlédly přitom k výši způsobené škody, k výši hrozící škody. Současně neshledaly důvody umožňující mimořádné snížení trestu (bod 149 usnesení Nejvyššího soudu).
36. Námitka, kterou stěžovatel uplatnil v doplnění ústavní stížnosti ze dne 2. 2. 2023, že v řízení označeným poškozeným obchodním společnostem EG.D a. s. a E.ON Energie a. s. žádná škoda nevznikla, je z pohledu naplnění skutkové podstaty daného trestného činu irelevantní, neboť poskytovatelem veřejné podpory byl stát, který byl v důsledku neoprávněného čerpání podpory (v souvislosti s připojením FVE) ochuzen.
37. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2024
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu