ECLI:CZ:US:2024:3.US.87.24.1
sp. zn. III. ÚS 87/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatelky LIQUIDATORS v.o.s., se sídlem Slezská 2033/11, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Ing. Milanem Vrbou, Ph.D., advokátem, se sídlem Slezská 2033/11, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2023 č. j. KSOS 34 INS 93/2023, 4 VSOL 567/2023-B-17 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2023 č. j. KSOS 34 INS 93/2023-B-10, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Marka Bartnickiho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Vrchního soudu v Olomouci ("vrchní soud") a Krajského soudu v Ostravě ("krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, krajský soud napadeným rozhodnutím v rámci autoremedury podle §95 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) změnil své usnesení ze dne 19. 9. 2023 č. j. KSOS 34 INS 93/2023-B-7, a to tak, že potvrdil usnesení schůze věřitelů o odvolání stěžovatelky jako dosavadní insolvenční správkyně z funkce a o ustanovení nové insolvenční správkyně, obchodní společnosti Indra-Šebesta v.o.s.
3. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval vrchní soud, který odvolání odmítl, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné [srov. §29 odst. 3 a §7 insolvenčního zákona ve spojení s §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.")].
4. Stěžovatelka se závěry vrchního a krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností. Opakuje přitom námitku uplatněnou již v předchozím řízení, že zde neexistuje podklad pro rozhodnutí krajského soudu. Zdůrazňuje, že schůze věřitelů se účastnila pouze jediná přihlášená věřitelka, Kancelář správců v.o.s., která je ovšem osobou blízkou dlužníkovi, a tedy jí podle §53 insolvenčního zákona neměla být přiznána hlasovací práva, na což stěžovatelka upozornila již v průběhu schůze věřitelů. Usnesení schůze věřitelů přijaté neexistujícími hlasy věřitele proto považuje za "zdánlivé, nicotné". Má za to, že schůze věřitelů z tohoto důvodu ve skutečnosti nikdy nepřijala usnesení o odvolání původního insolvenčního správce (stěžovatelky), ani usnesení o jmenování nového insolvenčního správce. Stěžovatelka se vymezuje rovněž proti závěru o nepřípustnosti odvolání proti rozhodnutí krajského soudu. Uvádí, že vzhledem k tomu, že schůze věřitelů vůbec nepřijala rozhodnutí o insolvenčním správci (viz výše), je odvolání formálně přípustné a zároveň i věcně důvodné, jelikož nebyly splněny zákonné podmínky pro změnu insolvenčního správce.
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze přitom dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákonná úprava stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), u nějž ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. teprve tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kde základní práva nebyla ostatními orgány veřejné moci respektována.
7. Jde-li o přípustnost ústavní stížnosti v nyní posuzované věci, Ústavní soud vycházel především z nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), podle něhož je podmínka přípustnosti ústavní stížnosti splněna v případě usnesení schůze věřitelů, kterým se podle §29 odst. 1 insolvenčního zákona odvolává insolvenční správce nebo kterým se ponechává ve funkci (bod 48 cit. nálezu). Bylo-li toto usnesení potvrzeno insolvenčním soudem, tak jako v nyní posuzovaném případě, je ústavní stížnost přípustná přímo proti usnesení insolvenčního soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1436/21 ze dne 1. 7. 2021, bod 6 in fine, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2572/21 ze dne 31. 5. 2022, bod 7). Ústavní stížnost proti usnesení insolvenčního soudu přijatému podle §29 insolvenčního zákona tedy je obecně vzato přípustná, nicméně otázku přípustnosti ústavní stížnosti v nyní posuzovaném případě je nutné hodnotit v kontextu rozhodnutí o opravném prostředku, tj. rozhodnutí vrchního soudu o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí krajského soudu.
8. Ústavní soud zde odkazuje na §229 odst. 4 o. s. ř. umožňující účastníkovi řízení napadnout žalobou pro zmatečnost rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí jejího odvolání, proti němuž je však s ohledem na §229 odst. 4 o. s. ř. (v intencích §96 odst. 2 insolvenčního zákona) přípustná žaloba pro zmatečnost. Z podané ústavní stížnosti ovšem nikterak nevyplývá, že by stěžovatelka právě tohoto mimořádného opravného prostředku v nyní posuzované věci využila. Žaloba pro zmatečnost přitom patří právě mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008). Lze též připomenout, že důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný (v rozporu se zákonem učiněný) závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací řízení muselo být zastaveno. V řízení o žalobě pro zmatečnost proto zmatečnostní soud posuzuje správnost závěrů odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení; žaloba není důvodná jen tehdy, jsou-li tyto závěry po skutkové a právní stránce v souladu se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 489/2005 ze dne 14. 12. 2005).
9. V řízení o žalobě pro zmatečnost by přitom stěžovatelka mohla předestřít argumentaci, jíž nyní v ústavní stížnosti odůvodňuje přípustnost odvolání proti rozhodnutí krajského soudu a jíž se s odkazem na okolnosti nyní posuzovaného případu vymezuje vůči §29 odst. 3 insolvenčního zákona, jenž stanoví, že odvolání proti rozhodnutí schůze věřitelů o odvolání insolvenčního správce z funkce a ustanovení nového insolvenčního správce je přípustné, jen jestliže insolvenční soud usnesení schůze věřitelů nepotvrdí. Ústavní soud si je vědom rozhodovací praxe insolvenčních soudů, která dovodila, že za splnění určitých předpokladů je možné odvoláním napadnou rovněž usnesení insolvenčního soudu o potvrzení ustanovení nového insolvenčního správce podle §29 insolvenčního zákona (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 VSPH 481/2014-B-35 ze dne 5. 8. 2014). Tento závěr potvrzuje rovněž komentářová literatura, která uvádí následující (srov. Sprinz, P. a kol. Insolvenční zákon: Komentář. 1. vydání, 4. aktualizace, Praha: C. H. Beck, 2023): "Přestože proti rozhodnutí insolvenčního soudu o potvrzení usnesení schůze věřitelů o volbě nového insolvenčního správce není odvolání přípustné, bylo-li takové soudní rozhodnutí vydáno na základě usnesení schůze věřitelů, jež (ve skutečnosti) nebylo přijato, jde jen zdánlivě o (odvoláním nenapadnutelné) rozhodnutí podle §29 odst. 2 a účastníkům insolvenčního řízení i insolvenčnímu správci, jakožto osobám tímto rozhodnutím dotčeným proto právo napadnout jej odvoláním náleží."
10. Zásadám subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů ovšem odpovídá požadavek, aby se posouzením zákonnosti a eventuálně též ústavnosti rozhodnutí vrchního soudu o odmítnutí stěžovatelčina odvolání nejprve zabýval zmatečnostní soud.
11. Ústavní soud nadto po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán ani důvod (výjimečného) prominutí nepřípustnosti dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky. Stěžovatelka ostatně žádnou argumentaci, podporující uplatnění naposledy uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu, nenabídla.
12. Za dané situace proto dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost je tak podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
13. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudkyně zpravodajka předložený návrh odmítla podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2024
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
soudkyně zpravodajka