ECLI:CZ:US:2024:4.US.1425.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1425/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Zdeňka Kühna a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Bc. Lukášem Topinkou, advokátem, sídlem Pplk. Sochora 1124/12, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 2. oddělení ze dne 15. listopadu 2022 č. j. KRPA-48431-63/TČ-2022-000072, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. ledna 2023 č. j. 1 KZN 68/2022-19 a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. března 2023 č. j. 1 VZN 1565/2023-9 a proti postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 2. oddělení, Městského státní zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, a to pro tvrzený rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud konstatuje, že po odstranění vad návrhu, ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
3. Na základě trestního oznámení stěžovatele (potomek zůstavitele V. V.) začaly v minulosti orgány činné v trestním řízení prověřovat skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo ke spáchání trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku a zatajení věci dle §219 tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu. Ke spáchání trestných činů mělo dojít jednáním dalších potomků zůstavitele, a to V. V. ml., H. H., K. O. a manželky zůstavitele M. V. Ve svém podání stěžovatel tvrdil, že jeho otec byl uznávaným mistrem houslařem, který vlastnil řadu hudebních nástrojů v hodnotě řádově desítek miliónů korun. Také vlastnil vybavenou houslařskou dílnu, včetně cenného materiálu potřebného k opravám. Po smrti zůstavitele jeho syn V. V. ml. odvezl z dílny otce řadu věcí k sobě domů. To odůvodnil tím, že některé nástroje nejsou zůstavitele, ale zákazníků a zajistí jejich vydání.
4. Po prověření byla věc usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. městě Prahy, SKPV, Odboru obecné kriminality, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán"), ze dne 15. 11. 2022 č. j. KRPA-48431-63/TČ-2022-000072 odložena, neboť podle názoru policejního orgánu ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Podle policejního orgánu se nepodařilo prokázat, že zůstavitel disponoval sbírkou velmi cenných hudebních nástrojů a smyčců.
5. Proti rozhodnutí policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, v níž uvedl, že prověřování policejního orgánu bylo nedostatečné a jednostranné. Bylo zjištěno, že minimálně nějaký majetek, v hodnotě vyšších statisíců či spíše milionů korun, který byl ve vlastnictví zůstavitele, měl jeho syn V. V. ml. ve své dispozici. Tento majetek pak neuvedl jako předmět dědického řízení a společně s H. H. a K. O. jej zatajili. Další věcí, kterou měli dědicové zůstavitele společně zatajit je materiál - dřevo, které mělo hodnotu cca 1,5 milionu Kč. Majetek zůstavitele odvezený po jeho smrti V. V. ml. byl uveden na seznamu vyhotoveném H. H. Přitom nejnižší cena nejlevnějšího cella na seznamu měla hodnotu 50 000 EUR. Orgány činné v trestním řízení se nevypořádaly též s výpovědí pana M. J., který po úmrtí zůstavitele předal V. V. ml. housle Baldantoni Giuseppe, které zůstavitel čtyři dny před smrtí označil za své a dle literatury se jejich hodnota pohybuje kolem 90 000 EUR. Shora jmenovaný dále předal V. ml. též 2 ks smyčců a hotovost ve výši 2 100 CHF. Tyto věci V. policejnímu orgánu nejprve zapřel a jejich existenci připustil až pod tíhou zjištěných skutečností.
6. Podle náhledu stěžovatele si ostatní dědici ponechali více movitých věcí v hodnotě minimálně miliónů korun. Stěžovatelem podanou stížnost Městské státní zastupitelství v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítlo. Poukázalo-li státní zastupitelství v souvislosti s uvedeným na zásadu ultima ratio, má stěžovatel za to, že tento princip nemůže obstát, pokud všichni ostatní účastníci dědického řízení zatajují majetek, který náleží do dědického řízení.
7. Stěžovatel následně požádal o vykonání dohledu, přičemž o jehož výsledku byl spraven ústavní stížností napadeným vyrozuměním Vrchního státního zastupitelství v Praze.
8. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s odložením věci podezření ze spáchání trestného činu krádeže dle §205 tr. zákoníku a zatajení věci dle §219 tr. zákoníku. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) nebo ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343)]. Podle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Zároveň však Ústavní soud uvedl, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu svých práv. K ochraně tohoto práva pak může využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci [srov. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].
9. Ústavní soud k požadavku na účinné vyšetřování v minulosti konstatoval, že mu obecně nepřísluší z podnětu poškozených přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, nýbrž může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky kladenými na účinné vyšetřování. Je totiž povinností státu zajistit ochranu základních práv, zejména práv zaručených Listinou, popř. Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení.
10. Na postup orgánů činných v trestním řízení je však třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejintenzivněji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy, případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování [srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91)]. Proto Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně [srov. nálezy ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) nebo ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485)]. Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
11. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom smyslu, že orgány činné v trestním řízení se řádně nevypořádaly s výpovědí pana M. J., který vypověděl, že po smrti zůstavitele předal V. V. ml. housle Baldantoni Giuseppe, dva smyčce a částku 2 100 CHF, které měly původně náležet zůstaviteli. K tomu je však třeba uvést, že z ústavní stížnosti není zřejmé, z jakého důvodu stěžovatel tyto své námitky nevznesl v rámci pozůstalostního řízení a snaží se domoci svých práv prostřednictví nástrojů trestního práva, co by prostředku nápravy ultima ratio. Trestní právo nemůže sloužit k ochraně majetkových práv účastníků soukromoprávních vztahů. Jinými slovy řečeno, dostal-li se stěžovatel se svými tvrzeními o majetkových poměrech zůstavitele do důkazní nouze, nelze na orgány činné v trestním řízení nahlížet jako na jakousi "detektivní kancelář", která pro účely pozůstalostního řízení opatří podklady, na jejichž základě se povede dědické řízení. Má-li stěžovatel za to, že ze strany ostatních dědiců došlo k zatajování majetku zůstavitele, je na něm, aby tato svá tvrzení prokázal, a to primárně v rámci dědického řízení.
12. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu