ECLI:CZ:US:2024:4.US.177.24.1
sp. zn. IV. ÚS 177/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ESTRELLA Health, a. s., sídlem Hloubětínská 13/3, Praha 14 – Hloubětín, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 – Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2023 č. j. 68 Co 259/2023-61, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a příspěvkové organizace Fakultní nemocnice Hradec Králové, sídlem Sokolská 581, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva a svobody zaručené čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „obvodní soud“) domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že stěžovatelka s ní uzavřela smlouvu o nájmu prostoru sloužícího k podnikání, v níž se zavázala uzavřít pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bude pojištění odpovědnosti za eventuální škodu na majetku vedlejší účastnice jako pronajímatelky. Protože stěžovatelka tuto povinnost nesplnila, byla v souladu s nájemní smlouvou povinna zaplatit vedlejší účastnici smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč. Obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 5. 2023 č. j. 14 C 33/2023-39 žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že stěžovatelka uzavřela příslušnou pojistnou smlouvu ke krytí škody, která mohla vzniknout na majetku vedlejší účastnice, a proto podle soudu nebyla smluvní pokuta uplatněna důvodně.
3. K odvolání vedlejší účastnice městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu v I. výroku a stěžovatelce uložil povinnosti zaplatit vedlejší účastnici částku 50 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). V odůvodnění rozsudku městský soud konstatoval, že vedlejší účastnice již v žalobě tvrdila, že stěžovatelka porušila svoji smluvní povinnost plynoucí jí z nájemní smlouvy tím, že neuzavřela příslušnou pojistnou smlouvu. Podle městského soudu bylo prokázáno, že byť povinnost uzavřít pojistnou smlouvu měla stěžovatelka již ode dne účinnosti nájemní smlouvy ze dne 28. 1. 2019, uzavřela ji až dne 14. 4. 2021. Je tudíž zřejmé, že stěžovatelka porušovala svoji smluvní povinnost po dobu více jak dvou let. Vedlejší účastnici proto vzniklo v souladu s nájemní smlouvou právo na smluvní pokutu ve sjednané výši. Městský soud dále podrobně vysvětlil, že v posuzované věci měla smluvní pokuta charakter ryze sankční, neboť jejím cílem byla individuální prevence. Stěžovatelka vědomě a zaviněně svoji povinnost uzavřít pojistnou smlouvu neplnila, na čemž nemůže nic změnit ani fakt, že tak dodatečně učinila po více jak dvou letech od okamžiku, kdy se k této povinnosti zavázala. Stěžovatelka ani netvrdila nic o tom, že by jí v uzavření pojistné smlouvy cokoliv objektivně bránilo, naopak tuto svoji povinnost porušila hrubě a svévolně. Městský soud proto neshledal ani důvody pro eventuální moderaci výše smluvní pokuty, jak stěžovatelka navrhovala, a její výši hodnotil jako adekvátní poměrům daného případu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka zejména namítá, že vedlejší účastnice svoje tvrzení o opožděném uzavření pojistné smlouvy uvedla až před městským soudem, tedy po uplynutí zákonné lhůty podle §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Neakceptoval-li městský soud tuto námitku, porušil zásadu rovnosti stran řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Nadto vedlejší účastnice ve skutečnosti uplatnila smluvní pokutu z důvodu porušení povinnosti stěžovatelky prokázat uzavření pojistné smlouvy. Taková povinnost ovšem v nájemní smlouvě stěžovatelce stanovena nebyla. Postup městského soudu je podle stěžovatelky nesprávný i proto, že vymezením skutku v žalobě je soud vázán a žalobci nemůže přisoudit jím požadované plnění z titulu jiného skutku. Pokud městský soud postupoval jinak, dopustil se nepřípustného překročení žalobního návrhu [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 543/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz)]. Městský soud uvedeným postupem podle stěžovatelky rovněž porušil princip kontradiktornosti řízení. Jestliže městský soud nepřistoupil k moderaci výše smluvní pokuty, opomněl závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. 31 Cdo 2273/2022. Soud měl při hodnocení přiměřenosti smluvní pokuty zvážit, zda vedlejší účastnici eventuálním porušením povinnosti stěžovatelkou skutečně škoda vznikla či nikoliv. Opomenutím uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se městský soud evidentně nevypořádal s veškerými důvody uplatněnými stěžovatelkou v odvolací argumentaci (v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 990/23).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci v posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
7. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastnice původně před nalézacím soudem nárok na smluvní pokutu dovozovala z toho, že stěžovatelka neprokázala uzavření pojistné smlouvy, byť stěžovatelce žádná povinnost prokázat uzavření pojistné smlouvy ze smlouvy o nájmu neplynula, přitom městský soud výslovně zdůraznil, že vedlejší účastnice již v žalobě poukazovala na to, že stěžovatelka porušila svoji povinnost příslušnou pojistnou smlouvu uzavřít. Na uvedené diferenci mezi neuzavřením pojistné smlouvy a mezi neprokázáním splnění povinnosti uzavřít pojistnou smlouvu stěžovatelka setrvává i v ústavní stížnosti a dovozuje z ní porušení řady procesních pravidel ovládajících občanské soudní řízení. Stěžovatelčina argumentace však nemůže obstát ve světle odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 543/22, v němž se Ústavní soud podrobně zabýval totožností skutku v žalobních tvrzeních v civilním sporu a uvedl, že obecný soud musí mít totožnost skutku za zachovanou mimo jiné tehdy, vycházejí-li tvrzení účastníka řízení ze stejné životní události a shodují se v jejím následku. Ústavní soud konstatuje, že městský soud závěrům formulovaným v odkazovaném nálezu dostál, neboť tvrzení vedlejší účastnice vycházejí ze stále stejné životní události (tedy, že stěžovatelka měla povinnost uzavřít pojistnou smlouvu, což zjevně nesplnila). Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat východisko městského soudu, že vedlejší účastnice neuzavření pojistné smlouvy stěžovatelkou namítala již v žalobě. Potom není opodstatněné tvrzení stěžovatelky o porušení koncentrace řízení podle občanského soudního řádu a o porušení rovnosti stran řízení. V posuzované věci nebyla podle Ústavního soudu ani porušena kontradiktornost řízení. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zjevné, že stěžovatelka nerozporovala okolnost, že uzavřela příslušnou pojistnou smlouvu až výrazně později po účinnosti nájemní smlouvy. Stěžovatelka nebyla ani v odvolacím řízení omezena v možnosti předestřít vlastní relevantní právní nebo skutkovou argumentaci.
8. Nepřípadný je rovněž odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 990/23. Z napadeného rozsudku (srov. bod 20. jeho odůvodnění) je zřejmé, že městský soud se obšírně zabýval přiměřeností smluvní pokuty a rovněž reagoval na stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022. V souladu s tímto rozsudkem a s ohledem na konkrétní okolnosti se městský soud zabýval funkcí smluvní pokuty, přičemž navázal na východisko Nejvyššího soudu, že k moderaci smluvní pokuty může soud přistoupit, jen když nepanují žádné pochybnosti o její nepřiměřenosti. Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti takové okolnosti o nepřiměřenosti smluvní pokuty netvrdí, když si vystačí toliko s tvrzením, že vedlejší účastnici ve skutečnosti žádná škoda nevznikla. Taková okolnost – jak vysvětlil i městský soud v návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu – není jediným kritériem pro posuzování (přiměřenosti) smluvní pokuty.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu