ECLI:CZ:US:2024:4.US.1824.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1824/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Zdeňka Kűhna a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Karola Čižika, zastoupeného Mgr. Barbarou Wilczkovou, advokátkou se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. března 2023 č. j. 6 As 256/2022-28 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. dubna 2023 č. j. 59 A 18/2019-72, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení stěžovatel navrhl postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena stěžovateli ústavně garantovaná práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že podstata věci tkví v posouzení odpovědnosti stěžovatele za přestupek dle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 9. 2018, jehož se měl dopustit z nedbalosti tím, že ve specifikovaný čas a na určeném místě jako řidič motorového vozidla neoprávněně stál v úseku platnosti přenosné svislé dopravní značky B 28 "zákaz zastavení" s dodatkovou tabulkou E 13 s odpovídajícím textem. Tímto svým jednáním stěžovatel z nedbalosti porušil §4 písm. c) zákona o silničním provozu, a proto mu byla Magistrátem města H., jakožto příslušným správním orgánem, uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a zároveň byl zavázán k náhradě nákladů přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolání stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí o daném dopravním přestupku vedlejší účastník zamítl. Ve věci stěžovatelovy správní žaloby proti zamítavému rozhodnutí vedlejšího účastníka rozhodovaly Krajský soud v Ostravě (dále jen "KS v Ostravě") a Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") opakovaně. Napotřetí rozhodl KS v Ostravě ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že správní žalobu zamítl; přitom vycházel ze závazného právního názoru NSS formulovaného v jeho nyní rovněž napadeném rozhodnutí, dle kterého se stěžovatel nerespektováním dopravního značení dopravního přestupku z nevědomé nedbalosti dopustil (k tomu viz zejm. body 10, 14, 17 a 20 napadeného rozsudku KS v Ostravě). Vzhledem k okolnostem případu, tj. k vlastnímu umístění dopravní značky a konkrétnímu místu zaparkování jeho vozidla, se stěžovatel mohl a měl s dopravní značkou a jejím obsahem bez jakýchkoli obtíží seznámit. Dle NSS je řidič motorového vozidla povinen mít situaci v provozu, tj. včetně okolních vozidel a dopravního značení, neustále pod kontrolou, když účast na silničním provozu vyžaduje vysokou míru pozornosti a koncentrace, která překračuje hranici jízdního pruhu, v němž se účastník provozu pohybuje, přičemž účastník provozu je povinen si všímat nejen samotné pozemní komunikace, ale rovněž jejího okolí (k tomu viz zejm. bod 10 napadeného rozsudku NSS). Proto v konkrétních poměrech posuzované věci měl stěžovatel bezprostředně po parkování svého vozidla zaznamenat, že zastavil přímo vedle dopravní značky se zákazem zastavení, byť značení bylo ve směru, z něhož na místo parkování vozidlem stěžovatel přijel, otočeno lícní stranou (tj. sdělovací část byla o zaparkovaného vozidla stěžovatele odvrácena). Dle závěrů NSS je nutno v takovýchto případech odlišovat situaci, kdy vozidlo v provozu jede po pozemní komunikaci, a řidič tak má v reálném čase pouze omezenou možnost pro vyhodnocení dopravních značek, od situace, kdy řidič zaparkuje vozidlo v těsné blízkosti dotčeného dopravního značení a může její obsah při zachování náležité pozornosti a koncentrace zaznamenat.
3. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přípustnosti ústavní stížnosti není na závadu skutečnost, že stěžovatel podává ústavní stížnost ve fázi a ve lhůtě po vydání (časově posledního) rozsudku KS v Ostravě, neboť za stavu, kdy tento soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno NSS, přičemž se ale řídil závazným právním názorem vysloveným NSS, není již opakovaná kasační stížnost proti jeho rozhodnutí z téhož důvodu přípustná [k tomu viz obdobně také např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19 (N 129/95 SbNU 66)].
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti věcně brojí v podstatě toliko proti shora vylíčenému právnímu závěru NSS, od něhož se KS Ostravě neodchýlil a v plném rozsahu jej při svém rozhodování převzal. Stěžovatel tento právní závěr označuje za nespravedlivý, extrémní a v praxi pro účastníky silničního provozu nerealizovatelný. Dle tvrzení stěžovatele měl být postupem, kdy oba soudy sporné rozhodnutí správního orgánu o přestupku takto aprobovaly, fakticky svévolně potrestán namísto osoby, která přenosné dopravní značení na pozemní komunikaci liknavě a chybně umístila.
5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základní práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu až na naprosté výjimky nepřísluší revidovat výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci, a to dokonce ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)].
6. Pokuta uložená stěžovateli dosahuje částky 1500 Kč a povinnost k náhradě nákladů částky 1 000 Kč. Stěžovatelova věc je tedy z kvantitativního hlediska věcí očividně bagatelní. Již z tohoto důvodu by meritorní přezkum a případný kasační zásah Ústavního soudu byl opodstatněn jen při extrémně vadném rozhodování soudů přivozujícím (posuzováno kvalitativně) zřetelný zásah do ústavně garantovaných základní práv a svobod stěžovatele [k problematice bagatelních věcí a rozlišování tzv. kvantitativních a kvalitativních hledisek viz např. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)]. Jinými slovy řečeno by při zohlednění kvalitativního hlediska věci muselo dojít k situaci, kdy se napadené rozhodnutí jeho intenzitou a účinky dotýká samotné podstaty a smyslu některého z ústavně garantovaných práv.
7. V poměrech posuzovaného případu má Ústavní soud za to, že potřebný kvalitativní aspekt naplněn není. V řízení jde toliko o banální dopravní přestupek, jehož postihem se (v rovině zákonnosti) třikrát zabýval KS v Ostravě a dvakrát NSS. Z obsahu ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí pak neplyne žádná anomálie, která by činila věc natolik významnou, že by určitým způsobem přesahovala kauzu samotnou tím, že by zasahovala do jádra některého ze základních ústavních principů či stěžovateli ústavně garantovaného práva. O stěžovatelem namítané neústavní svévoli či excesu státní moci v jeho situaci hovořit nelze. Skutkové okolnosti týkající se sankcionovaného skutku nijak významně sporné nebyly a právní výklad příslušných ustanovení zákona o silničním provozu provedený NSS, který se týkal hlavně subjektivní stránky jednání stěžovatele při daných okolnostech, je jistě racionálně obhajitelný a proto nemůže být považován za extrémní a ústavně nepřijatelný (k tomu viz zejm. body 11, 13 a 14 napadeného rozsudku NSS). Stěžovatelova obranná argumentace založená na tvrzení, že se jakožto řidič vozidla, který zastavil přímo vedle dočasné - byť od směru jeho příjezdu odvrácené - dopravní značky, která ale jinak byla dobře viditelná a které se ještě při parkovacím manévru vyhýbal, nemohl s obsahem značky seznámit a že proto ničeho nezanedbal, se jeví jako účelová a rozumně nehájitelná. Ve věci stěžovatele vskutku nešlo o situaci, kdy by při jízdě musel pod časovým tlakem reagovat v řádech sekund na to které dopravní značení, nýbrž o stav, kdy se při parkování vozu anebo i bezprostředně po jeho zaparkování reálně mohl při vynaložení minimální aktivity a jen se základním zájmem o okolí jednoduše přesvědčit o tom, že vůz zaparkoval na zakázaném místě. Stěžovatelem rozporovaný právní názor NSS se hranicím ústavnosti ani neblíží.
8. Z těchto důvodů proto Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu