ECLI:CZ:US:2024:4.US.2142.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2142/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Žáka, zastoupeného JUDr. Paulínou Skaličkovou, advokátkou, sídlem Jindřicha Pruchy 310, Uherské Hradiště, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. května 2023 č. j. 58 Co 94/2023-354 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. dubna 2023 č. j. 24 EXE 2447/2017-340, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Mattoni 1873, a.s., sídlem Horova 1361/3, Karlovy Vary, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 24 EXE 2447/2017 se podává, že se stěžovatelem jakožto povinným je vedeno exekuční řízení. Okresní soud usnesením ze dne 15. 11. 2017 č. j. 24 EXE 2447/2017-37 zamítl stěžovatelův návrh na zastavení nařízené exekuce. Odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatel spojil s návrhem na ustanovení zástupce z řad advokátů. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 2. 2018 č. j. 60 Co 390/2017-72 návrhu o ustanovení zástupce z řad advokátů nevyhověl a usnesení prvostupňového soudu potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podal dne 10. 4. 2018 stěžovatel dovolání, které spojil s návrhem na ustanovení zástupce z řad advokátů a s návrhem na osvobození od soudních poplatků z důvodu nemajetnosti.
3. Okresní soud usnesením ze dne 27. 2. 2019 č. j. 24 EXE 2447/2017-101 stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal a žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů nevyhověl. I posledně uvedené usnesení stěžovatel napadl dne 15. 3. 2019 odvoláním. Krajský soud usnesením ze dne 30. 5. 2019 č. j. 58 Co 121/2019-140 odvolání ze dne 15. 3. 2019 nevyhověl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Konstatoval, že podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků dány nejsou. K žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů soud uvedl, že pokud nejsou shledány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, nejsou dány ani předpoklady pro ustanovení zástupce, zároveň však doplnil, že stěžovatel je již stejně zastoupen.
4. V mezidobí totiž byla stěžovateli pro účely podání dovolání rozhodnutím České advokátní komory ze dne 26. 4. 2019 č. j. 10.01-000277/19-006 určena jako právní zástupkyně Mgr. Ivana Sliacka, advokátka, sídlem Zatloukalova 529, Luhačovice, která podala 15. 5. 2019 jménem stěžovatele nové dovolání rovněž spojené s návrhem na osvobození od soudního poplatku.
5. Okresní soud usnesením č. j. 24 EXE 2447/2017-144 ze dne 5. 8. 2019 vyzval stěžovatele k uhrazení soudního poplatku za dovolání proti usnesení krajského soudu ze dne 15. 2. 2018 č. j. 60 Co 390/2017-72. Stěžovatele upozornil, že má-li za to, že jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, může podat návrh, aby mu bylo toto osvobození přiznáno. Proto stěžovatel zastoupený výše jmenovanou advokátkou znovu požádal o osvobození od soudního poplatku podáními ze dne 8. 8. 2019 a 23. 8. 2019.
6. Usnesením ze dne 26. 8. 2019 č. j. 24 EXE 2447/2017-156 okresní soud rozhodl, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává. I proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Krajský soud usnesením ze dne 31. 10. 2019 č. j. 59 Co 235/2019-171 zrušil rozhodnutí prvostupňového soudu a řízení zastavil, neboť shledal, že majetkové poměry stěžovatele ve světle posuzování žádosti zůstávají stejné a není důvod rozhodovat opakovaně. Jelikož stěžovatel soudní poplatek ani po tomto rozhodnutí neuhradil, okresní soud usnesením ze dne 12. 12. 2019 č. j. 24 EXE 2447/2017-175 řízení o dovolání proti usnesení krajského soudu č. j. 60 Co 390/2017-72 zastavil.
7. I přesto, že okresní soud řízení zastavil, stěžovatel podáním ze dne 2. 11. 2022 požádal o prodloužení lhůty k podání doplnění dovolání proti usnesení krajského soudu č. j. 60 Co 390/2017-72. I toto podání stěžovatel spojil s žádostí o určení zástupce z řad advokátů. Okresní soud napadeným usnesením řízení konstatoval, že ani tentokrát ustanovení zástupce z řad advokátů jeho majetkové a jiné poměry neodůvodňují. Protože stěžovatel v žádosti uvedl znovu stejné důvody, o nichž již bylo rozhodnuto, a zároveň neprokázal, že došlo ke změně jeho majetkových poměrů, okresní soud řízení napadeným usnesením zastavil (výrok I), současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Stěžovatel se se závěry okresního soudu neztotožnil, a proto podal odvolání, ve kterém tvrdil, že jeho osobní a majetkové poměry ustanovení zástupce z řad advokátů odůvodňují. Krajský soud napadeným usnesením ovšem argumentaci stěžovatele nepřisvědčil a usnesení okresního soudu ve výroku I potvrdil (výrok I) a výrok II zrušil pro předčasnost (výrok II).
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel po stručné rekapitulaci řízení před obecnými soudy uvádí, že je přesvědčen, že jeho posledně učiněné žádosti, tedy již třetí v pořadí, o ustanovení zástupce z řad advokátů ze dne 2. 11. 2022 pro účely podání dovolání mělo být vyhověno. Konstatuje, že mu napadenými usneseními o zastavení řízení obecné soudy svévolně a protiprávně odepřely přístup k soudu, čímž podle jeho názoru došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušeno ovšem bylo podle tvrzení stěžovatele i jeho právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť obecné soudy náležitě neodůvodnily, proč došlo k zastavení řízení na místo ustanovení zástupce z řad advokátů. Napadená rozhodnutí obecných soudů proto stěžovatel považuje za nepřezkoumatelná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný v rozsahu, kterým je napadán výrok I usnesení okresního soudu a výrok I usnesení krajského soudu.
10. V rozsahu, kterou stěžovatel napadá výrok II usnesení okresního soudu, Ústavní soud k projednání stížnosti příslušný není, neboť není oprávněn rušit to, co již bylo zrušeno. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je s výjimkou dále uvedenou přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. K návrhu na zrušení výroku II usnesení krajského soudu, Ústavní soud dále uvádí, že podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V dané věci stěžovatel podal ústavní stížnost mj. i proti výroku II usnesení krajského soudu, kterým byl pro předčasnost pouze zrušen nákladový výrok usnesení okresního soudu. O nákladech řízení tedy teprve bude rozhodnuto. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost proti výroku II usnesení krajského soudu je nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. V minulosti již Ústavní soud konstatoval, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
13. Ústavní soud ve své judikatuře, týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů, opakovaně vyjádřil závěr, že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, rozhodnutí o (ne)splnění podmínek stanovených zákonem je zásadně věcí obecných soudů. Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, která je v přímém rozporu s principem spravedlnosti [k tomu srov. např. nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)].
14. Námitky stěžovatele, obsahující tvrzení, že obecné soudy mu napadenými rozhodnutími svévolně a protiprávně odepřely přístup k soudu, když řízení o jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů zastavily, jsou zřejmě neopodstatněné. V posuzované věci jsou rozhodnutí obecných soudů náležitým způsobem odůvodněna. V postupu obecných soudů nelze shledat prvky svévole nebo neústavnosti, když z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá, proč v posuzované věci k ustanovení zástupce z řad advokátů nedošlo a proč obecné soudy řízení o předmětné žádosti zastavily. Okresní soud i krajský soud ve svých rozhodnutích ústavně souladným způsobem aplikovaly příslušné právní předpisy a při rozhodování o opakované žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů řádně vyhodnotily všechny stěžovatelem předložené skutečnosti obsažené v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Neshledaly přitom existenci žádných nových skutečností oproti těm, které posuzovaly při rozhodování o první, respektive druhé žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů a které by měly vést soudy k přehodnocení učiněných závěrů. Naopak krajský soud konstatoval, že v mezidobí nedošlo ke změně majetkových poměrů stěžovatele, natožpak k jejich zhoršení. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že stěžovatel navrhoval osvobození od soudních poplatků a žádal ustanovení zástupce z řad advokátů opakovaně pro podání téhož dovolání, a to aniž by došlo k podstatné změně poměrů. K poslednímu návrhu navíc došlo až poté, co již bylo řízení o dovolání okresním soudem zastaveno, neboť stěžovatel neuhradil soudní poplatek. Okresní soud tak pro nedostatek podmínek řízení o další žádosti stěžovatele zastavil, stejně tak mohl další žádost odmítnout pro bezpředmětnost. Žádat o osvobození od soudních poplatků či o ustanovení zástupce pro řízení, které je již skončeno, z povahy samé ztrácí na významu (je bezpředmětným).
15. Nelze tedy než uzavřít, že stěžovatel toliko polemizuje se závěry rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich výkladem a trvá na vlastním právním názoru, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry obecných soudů či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití dotčených zákonných ustanovení však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, a to v rozsahu směřujícím proti výroku II napadeného usnesení okresního soudu podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost, v rozsahu směřujícím proti výroku II napadeného usnesení krajského soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a v rozsahu směřujícím proti výrokům I napadených rozhodnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu