ECLI:CZ:US:2024:4.US.2198.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2198/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Lubora Štamberka, zastoupeného JUDr. Janem Salmonem, advokátem, sídlem Revoluční 763/15, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. července 2023 č. j. 2 As 81/2022-32 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2022 č. j. 15 Ad 12/2020-49, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Náčelníka Generálního štábu Armády České republiky, sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Personálním rozkazem ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky (dále jen "Agentura personalistiky AČR") ze dne 29. 6. 2020 byl stěžovatel ve služebním poměru přeložen do podřízenosti jiného služebního orgánu ve stejném místě výkonu služby. Jelikož nebylo možné rozhodnout o jeho služebním zařazení, byl postupem podle §10 odst. 2 písm. a) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, dočasně určen do dispozice ředitele Agentury personalistiky AČR. Stěžovatelovo odvolání bylo Náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky (dále jen "Náčelník Generálního štábu AČR") rozhodnutím ze dne 20. 8. 2020 zamítnuto.
3. Posledně uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a domáhal se jeho zrušení z důvodu jeho nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti. Městský soud jeho námitkám vztahujícím se k nezákonnosti rozhodnutí, spočívající v tvrzeném porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení tím, že rozhodnutí služebního orgánu vypracovala a podepsala nesprávná osoba, nepřisvědčil a napadeným rozsudkem jeho žalobu zamítl. K namítané nepřezkoumatelnosti městský soud uvedl, že odvolací služební orgán se námitkou poměrně stručně, leč srozumitelně vypořádal.
4. Kasační stížností se stěžovatel domáhal určení, že napadený rozsudek městského soudu je jednak nepřezkoumatelný, jednak stojí na nesprávném posouzení věci. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozhodnutí mj. konstatoval, že co se týče námitky podpisu rozhodnutí nesprávnou osobou, přiklání se k závěru, který přijal městský soud, že z hlediska zachování zásady dvojinstančnosti řízení není podstatné, kdo pro žalovaného připravil koncept napadeného rozhodnutí, nýbrž to, že o odvolání rozhodl žalovaný jako služební orgán nadřízený služebnímu orgánu I. stupně. Stěžovatel navíc vůbec neuvádí, že by měl být žalovaný jakkoliv omezen v tom, koho pověří prováděním úkonů v řízení, resp. že jsou pro to nutné objektivní důvody.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v jeho věci správní soudy přijaly právní názor, jehož aplikací dochází k porušení jeho základních práv garantovaných Listinou. Odvolací služební orgán totiž podle jeho názoru zcela rezignoval na základní principy správního práva, a sice na zásadu dvojinstančnosti správního rozhodování a s ní související devolutivní účinek odvolání. Namítá jednak, že návrh rozhodnutí o odvolání zpracovala úřední osoba podřízená Agentuře personalistiky AČR, tedy služebního orgánu, který rozhodoval v prvním stupni, jednak že stejnopis personálního rozkazu nebyl opatřen elektronickým podpisem Náčelníka Generálního štábu AČR, ale toliko podpisem úřední osoby, která je ovšem taktéž podřízená služebnímu orgánu prvního stupně (Agentuře personalistiky AČR).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatel primárně dovolává, vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)] také požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)].
10. Ústavní soud tedy shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud uvádí, že odůvodnění rozsudků správních soudů považuje za přesvědčivá a ústavně akceptovatelná a pro stručnost na ně odkazuje. Městský soud se v bodech 20-23 napadeného rozsudku jasně a srozumitelně vypořádal s tím, proč se v dané věci o porušení dvojinstančnosti správního řízení nejedná. Ve výsledku je totiž stěžejní, jak doplňuje v bodě 16 napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud, že o odvolání rozhodl Náčelníka Generálního štábu AČR, jakožto služební orgán nadřízený Agentuře personalistiky AČR, která rozhodovala v první stupni, nikoli kdo připravil koncept rozhodnutí. Stěžovatel ostatně ani žádnou hlubší ústavně právní argumentaci, kterou by napadená rozhodnutí zpochybnila, v ústavní stížnosti nenabízí. Ústavní soud shrnuje, že posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry správních soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
12. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu