ECLI:CZ:US:2024:4.US.2307.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2307/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2023 č. j. 28 Cdo 1540/2023-985, výroku a) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. ledna 2023 č. j. 84 Co 274/2022-927 a výroku I rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 19. září 2022 č. j. 7 C 83/2021-741, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Ing. Jana Hlaváče, zastoupeného JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem, sídlem Akademická 663/5, Praha 10 - Malešice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník (v původním řízení žalobce) podal k Okresnímu soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") žalobu na nahrazení projevu vůle stěžovatelky uzavřít s vedlejším účastníkem dohodu o bezúplatném převodu pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), ve znění pozdějších předpisů.
3. Těžiště sporu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem spočívalo v ocenění pozemků, které byly odňaty právnímu předchůdci vedlejšího účastníka, a tedy velikost (hodnota) restitučního nároku, za který může vedlejší účastník požadovat vydání náhradních pozemků. Spornou byla především otázka, zda mají být odňaté pozemky oceňovány jako zemědělské (jak tvrdí stěžovatelka), nebo jako stavební (jak tvrdí vedlejší účastník). Pokud by pozemky byly oceněny jako zemědělské, znamenalo by to, že měly nižší hodnotu, a restituční nárok vedlejšího účastníka už by byl uspokojen tím, že v minulosti získal jiné náhradní pozemky. V jiných sporech mezi týmiž účastníky se soudy přiklonily k tomu, že pozemky mají být oceňovány jako stavební. Jako důležitý důkaz, který měl zvrátit dosavadní posuzování pozemků jako stavebních, navrhla stěžovatelka v řízení před okresním soudem znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. Zdeňkem Burešem.
4. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a nahradil stěžovatelčin projev vůle ve vztahu ke všem šesti požadovaným pozemkům (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Okresní soud vyšel z toho, že pozemky odňaté právnímu předchůdci vedlejšího účastníka mají být oceňovány jako stavební. Návrhu stěžovatelky provést důkaz znaleckým posudkem Ing. Bureše okresní soud nevyhověl, neboť měl tento návrh za nadbytečný, když již v řízení byl proveden jiný znalecký posudek navržený stěžovatelkou (bod 58 odůvodnění rozsudku okresního soudu).
5. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky změnil rozsudek okresního soudu tak, že nahradil projev vůle stěžovatelky ohledně pěti ze šesti požadovaných pozemků [výrok a)], ohledně jednoho z pozemků rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení a zrušil rovněž nákladový výrok I rozsudku okresního soudu [vše výrok b)]. V odvolacím řízení krajský soud provedl důkaz znaleckým posudkem Ing. Bureše, ale námitku nevěrohodnosti znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., který odňaté pozemky ocenil jako pozemky stavební, neshledal důvodnou. Ve vztahu k šestému pozemku krajský soud uznal, že bude třeba v dalším řízení před okresním soudem posoudit, komu k tomuto pozemku náleží "lepší" právo, neboť jeho vydání požadovali i jiní restituenti, kteří svou žalobu na nahrazení projevu vůle podali dříve než vedlejší účastník.
6. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, neboť žádná z otázek předestřených v dovolání nemohla založit přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť řízení dosud nebylo skončeno. Nejvyšší soud poukázal na to, že v judikatuře v restitučních věcech akceptoval flexibilnější přístup k posuzování toho, které pozemky lze považovat za stavební. Této rozhodovací praxi se krajský soud podle Nejvyššího soudu nezpronevěřil, neboť pozemky byly po svém odnětí zastavěny. Krajský soud tedy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu akcentoval účel, pro který byly pozemky odňaty (dlouhodobě plánovaná a později realizovaná výstavba), aniž vyžadoval existenci platné územně plánovací dokumentace. K polemice stěžovatelky s hodnocením znaleckých posudků znalců doc. Ing. Rysky a Ing. Bureše Nejvyšší soud uzavřel, že krajský soud znalecké posudky posuzoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a přesvědčivě zdůvodnil, proč vycházel z posudku znalce doc. Ing. Rysky, který byl na rozdíl od posudku znalce Ing. Bureše shledán jako úplný, logický a souladný s ostatními důkazy.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka soudům vytýká, že při hodnocení výše restitučního nároku vedlejšího účastníka upřednostnily ocenění odňatých pozemků jako stavebních (což vedlo k určení hodnoty těchto pozemků částkou 20 560 464 Kč) a nikoliv zemědělských (což by znamenalo určení hodnoty ve výši 836 526 Kč). Porušení svých ústavně zaručených základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že soudy neodstranily rozpor mezi posudky znalce doc. Ing. Rysky a znalce Ing. Bureše vyslechnutím znalců. V tomto směru stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2399/08 (N 37/52 SbNU 375; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
8. Dále stěžovatelka soudům vytýká, že se nedostatečně vypořádaly s její argumentací k nevěrohodnosti znaleckého posudku znalce doc. Ing. Rysky. Stěžovatelka k tomu poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3415/20 (N 90/106 SbNU 9).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka a poskytl stěžovatelce možnost repliky.
11. Okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku. V řízení vyšel z ocenění odňatých pozemků jako stavebních, jak to vyplynulo ze znaleckého posudku znalce doc. Ing. Rysky a z dalších. Podle okresního soudu ústavní stížnost není důvodná, proto okresní soud navrhl, aby jí nebylo vyhověno.
12. Podle krajského soudu argumenty stěžovatelky k nevěrohodnosti znalce doc. Ing. Rysky nevedou k závěru, že by jeho posudek nebyl věrohodný. K rozporu mezi znaleckými posudky poukázal krajský soud na to, že znalec Ing. Bureš vyšel z nesprávného předpokladu, že jako stavební mohou být oceňovány pouze pozemky uznané stavebním úřadem jako stavební. Tento předpoklad však neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Závěr, že na odňatých pozemcích neprobíhala výstavba, neodpovídal nejen posudku znalce doc. Ing. Rysky, ale ani dalším důkazům provedeným v řízení. Krajský soud proto oba posudky hodnotil volně podle své úvahy a dospěl k závěru, že okresní soud nepochybil, řídil-li se závěry posudku znalce doc. Ing. Rysky, neboť tento posudek vycházel, na rozdíl od posudku znalce Ing. Bureše, ze správných předpokladů.
13. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Námitky obsažené v ústavní stížnosti označil za pokračující polemiku stěžovatelky se skutkovými závěry okresního soudu a krajského soudu na základě opakování již dříve uplatněných argumentů. Napadené usnesení podle Nejvyššího soudu dostatečně vypořádalo stěžovatelčiny námitky včetně odkazů na odpovídající judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nejvyšší soud vypočítal spisové značky svých rozhodnutí, v nichž aproboval posouzení velikosti (hodnoty) restitučního nároku provedené shodným způsobem jako v projednávané věci, přičemž poukázal na to, že některá rozhodnutí byla vydána rovněž v řízeních, jichž se účastnili stěžovatelka a vedlejší účastník. Ve dvou případech proti těmto rozhodnutím stěžovatelka podala ústavní stížnost, jež byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, případně zamítnout jako nedůvodnou.
14. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka svými námitkami činí z Ústavního soudu čtvrtou instanci, navíc v situaci, kdy v obdobných řízeních vedených mezi vedlejším účastníkem a členy jeho rodiny a stěžovatelkou závěr, že jim odňaté pozemky měly být oceňovány jako stavební, obstál i před Nejvyšším soudem a Ústavním soudem. Vedlejší účastník navrhl, aby byla stěžovatelčina ústavní stížnost odmítnuta, nebo zamítnuta.
15. Vedlejší účastník dále namítl podjatost soudce Radovana Suchánka, který měl o ústavní stížnosti podle rozvrhu práce rozhodovat jako člen senátu. Soudce Radovan Suchánek se k této námitce vyjádřil, než však III. senát příslušný podle rozvrhu práce stihl o námitce rozhodnout, skončilo funkční období soudce Radovana Suchánka. Na základě výzvy Ústavního soudu sdělil vedlejší účastník, že s ohledem na skončení funkčního období bere svou námitku podjatosti zpět.
16. Stěžovatelka ve své replice polemizovala s vyjádřeními účastníků a vedlejšího účastníka a uzavřela, že nadále trvá na argumentech obsažených v ústavní stížnosti, kterou pokládá za důvodnou.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
18. Těžištěm ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s tím, jak soudy stanovily výši restitučního nároku vedlejšího účastníka. Stěžovatelka má za to, že odňaté pozemky nebyly určeny k zastavění. Ústavními stížnostmi podanými stěžovatelkou ohledně týchž odňatých pozemků se již Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1253/20 a rovněž v usnesení ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1716/22. V prvním z usnesení Ústavní soud vysvětlil, za jakých předpokladů může Ústavní soud zasáhnout do procesu interpretace a aplikace podústavního práva (konkrétně zákona o půdě), a dospěl k závěru, že soudy srozumitelně, podrobně a vyčerpávajícím způsobem svá rozhodnutí zdůvodnily (zvláště pak Nejvyšší soud početnými odkazy na svou vlastní přiléhavou judikaturu) a jejich úvahy nelze považovat za nepřiměřené (extrémní), ale naopak za souladné s právní úpravou, judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, a že tudíž jejich postup nepředstavuje ani odepření soudní ochrany stěžovatelce, ani porušení jejího vlastnického práva. Ústavní soud se tehdy vyjádřil i k tzv. severnímu regulačnímu plánu tak, že již Nejvyšší soud přesvědčivě a ústavně souladně zdůvodnil, že v posuzované věci není rozhodnutí obecných soudů založeno toliko na jeho existenci, nýbrž i na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních relevantní. K těmto závěrům se Ústavní soud přihlásil i ve druhém z usnesení.
19. Rovněž v nyní posuzované věci soudy postavily rozhodnutí nejen na tzv. severním regulačním plánu, ale i na dalších skutečnostech, z nichž vyplynulo, že podle tohoto regulačního plánu výstavba fakticky probíhala. Nejvyšší soud přitom vysvětlil, jak je třeba rozumět kritériím pro určení stavebního charakteru odňatých pozemků, jak se podávají z jeho judikatury. Stěžovatelce se nepodařilo ani předloženým znaleckým posudkem znalce Ing. Bureše zpochybnit, že posudky mají být oceňovány jako stavební.
20. Přestože okresní soud chybně odmítl provést důkaz znaleckým posudkem znalce Ing. Bureše na základě argumentu, že jeden posudek opatřený stěžovatelkou již proveden byl, přičemž tak učinil v omylu, neboť zaměnil posudek týkající se ocenění pozemků, jež byly odňaty (a od nichž se odvozuje hodnota restitučního nároku), za posudek týkající se ocenění pozemků, které mají být vedlejšímu účastníkovi vydány jako náhradní (a který byl v řízení před okresním soudem proveden), byla tato vada zhojena krajským soudem v odvolacím řízení. Tato chyba tak nepředstavuje zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv.
21. Námitku, že krajský soud se zabýval rozporem mezi posudky, aniž znalce vyslechl, vypořádal již Nejvyšší soud. Ústavní soud nemá, co by z ústavněprávního hlediska vytkl závěru, že znalecký posudek znalce doc. Ing. Rysky se opíral rovněž o další důkazy, a proto mu dal krajský soud přednost před posudkem znalce Ing. Bureše, který vycházel z úzkého okruhu případů, kdy mají být pozemky oceňovány jako stavební. Skutečnost, že znalec nebyl vyslechnut, tak sama o sobě nepředstavuje porušení práva na soudní ochranu, a opačný závěr neplyne ani z nálezu sp. zn. I. ÚS 2399/08, na který odkázala stěžovatelka. V tomto nálezu Ústavní soud posuzoval řízení před obecnými soudy, v němž bylo provedeno několik znaleckých posudků včetně posudku revizního, přičemž pouze znalecký posudek zajištěný žalobcem vycházel z vyšetření žalobce (ostatní posudky byly zpracovány toliko na základě zdravotní dokumentace, jež se ukázala být neúplnou), a i revizní znalecký posudek připustil, že přinejmenším zčásti přispěl k žalobcově zdravotní nezpůsobilosti k výkonu práce jeho pracovní úraz. V nynější věci nelze říci, že by měl některý ze znalců lepší přístup ke zkoumaným faktickým okolnostem (ostatně znalecký posudek znalce Ing. Bureše uvádí, že obhlídka oceňovaných pozemků nebyla provedena). Oba aplikují srovnatelnou metodologii a liší se pouze v tom, zda a z jakých důvodů považovali odňaté pozemky za stavební. Jak upozornil i krajský soud a Nejvyšší soud v rozhodnutích i ve vyjádřeních k ústavní stížnosti, důvody, proč mají být pozemky oceňovány jako stavební, neplynuly pouze z posudku znalce doc. Ing. Rysky, ale rovněž z dalšího dokazování. Proto bylo možno učinit závěr, že posudek znalce doc. Ing. Rysky je věrohodný na rozdíl od posudku znalce Ing. Bureše. Výslech znalců za těchto okolností nemohl přinést nic relevantního. Ostatně ani stěžovatelka netvrdí, k čemu konkrétně by pomohlo, kdyby krajský soud znalce vyslechl.
22. Nelze přisvědčit ani stěžovatelčině námitce, že by se soudy nevypořádaly s námitkou o nevěrohodnosti znalce doc. Ing. Rysky. Stavební charakter odňatých pozemků vyplynul i z dalšího dokazování. Na rozdíl od situace popisované v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3415/20 se v nynější věci krajský soud s touto námitkou vypořádal (jakkoliv stěžovatelka tvrdí, že pouze částečně) v bodu 21 odůvodnění rozsudku. Zároveň pak, nestojí-li hodnocení odňatých pozemků jako stavebních výlučně na posudku znalce doc. Ing. Rysky, nelze říci, že by rozhodnutí krajského soudu bylo založeno na právní otázce, kterou lze ze stěžovatelčiny námitky abstrahovat. Proto by taková námitka nemohla založit přípustnost dovolání, v čemž spočívá relevantní odlišnost oproti zmíněnému nálezu.
23. Ústavní soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu