ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1540.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1540/2023-985
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. H. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 83/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. ledna 2023, č. j. 84 Co 274/2022-927, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Lounech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2022, č. j. 7 C 83/2021-741, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 11. 2022, č. j. 7 C 83/2021-760, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a to pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 174.546,13 Kč (výrok II.).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 84 Co 274/2022-927, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovaná je povinna uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY [výrok a)]; v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jakož i ve výroku II., rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [výrok b)].
3. Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž aproboval skutkové a právní konkluze soudu prvního stupně, je odůvodněno závěrem, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože odvolací soud shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobce z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobce žalovanou, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup a nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu těch žalobou vymezených pozemků, u nichž nekonstatoval překážku jejich převoditelnosti na oprávněnou osobu. Pokud jde o výši restitučního nároku, dovodil, že některé nevydané pozemky je třeba ocenit – vzdor stanovisku žalované – jako stavební, jelikož k pozemkům existovala ke dni jejich odnětí státem územně plánovací dokumentace, která tyto pozemky určovala k zastavění, k němuž později skutečně došlo. Nevydané pozemky pak dle znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobcem vybraných náhradních pozemků.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu [výslovně toliko proti výroku a)] podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud nadřadil zásadu ex favore (in favorem) restitutionis zákonům rozhodným pro hmotněprávní i procesněprávní posouzení projednávané věci. Domnívá se, že zmíněná zásada se týká výkladu toliko restitučních zákonů, nikoli jiných právních předpisů. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2995/2022, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3598/2022 (označená usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Nesouhlasí též s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že nebyl prokázán jejich stavební charakter v době přechodu na stát. Má za to, že při výstavbě na odňatých pozemcích, k níž navíc nedošlo bezprostředně po přechodu těchto pozemků na stát, se nepostupovalo podle tzv. severního regulačního plánu. Zdůraznila přitom, že odvolací soud věc nehodnotil s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem, zejména ke znaleckému posudku Ing. Zdeňka Bureše a podkladům k němu připojeným. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobce ve svém vyjádření označil dovolání žalované za nepřípustné, přičemž poukázal na několik rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, s nimiž je dle jeho názoru napadený rozsudek zcela v souladu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované pro žádnou z jí vymezených právních otázek není přípustné.
9. K otázce výše restitučního nároku oprávněné osoby, respektive ocenění jí nevydaných pozemků, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“ (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020).
10. Dovolací soud ve své judikatorní praxi rovněž aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a dále judikaturu v nich uváděnou), v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést.
11. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Své závěry o potřebě ocenit (některé) odňaté pozemky ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako stavební totiž opřel o konkrétní skutková zjištění, dle nichž tyto pozemky byly po svém odnětí (v letech 1952 a 1954) zastavěny, přičemž již před tím byly dlouhodobě začleněny do ploch určených k městské zástavbě (v souladu s návrhem regulačního a zastavovacího plánu pro část území Prahy XI z roku 1938 – tzv. severní regulační plán) a stavební činnost na nich byla po přechodu na stát i nadále plánována; realizována přitom byla (byť částečně s jistým časovým odstupem, případně v modifikované podobě) v souladu s tzv. severním regulačním plánem (viz zejména návrh Rady ÚNV na schválení programu výstavby pro podrobný územní plán Malešického města z 24. 6. 1958). Odvolací soud tedy v souladu s judikaturou akcentoval účel, pro nějž byly pozemky státem odňaty (dlouhodobě plánovaná a později realizovaná městská výstavba), aniž pro stavební ocenění odňatých pozemků rigidně vyžadoval existenci platné územně plánovací dokumentace (k významu posuzování platnosti při výstavbě použité územně plánovací dokumentace srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022).
12. Zpochybňuje-li dovolatelka závěry odvolacího soudu o tom, že výstavba na odňatých pozemcích byla realizována v souladu s tzv. severním regulačním plánem a že pozemky přešly na stát již se stavebním záměrem, kritizuje tak zjevně skutkové, a nikoliv právní závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17 – zmíněná usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dospěl-li odvolací soud v přítomné věci na základě komplexního posouzení v řízení předestřených skutečností ke zjištění, že již v době přechodu sporných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobil i své úvahy stran jejich ocenění, nejedná se o závěr skutkovým okolnostem nikterak nepřiměřený.
13. K polemice dovolatelky s hodnocením znaleckého posudku Ing. Zdeňka Bureše, včetně jeho přílohové části, dovolací soud připomíná, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011). Odvolacímu soudu přitom nelze vytknout, že by se právě uvedenými kritérii při hodnocení znaleckých posudků předložených účastníky v projednávané věci neřídil, jestliže se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval hodnocením těchto znaleckých posudků a přesvědčivě odůvodnil, proč vycházel ze znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., a nikoli z žalovanou předloženého posudku znalce Ing. Zdeňka Bureše, přičemž z uvedeného je zjevné, že odvolací soud považoval znalecký posudek vypracovaný doc. Ing. Jaromírem Ryskou, CSc. – na rozdíl od znaleckého posudku vypracovaného Ing. Zdeňkem Burešem – za úplný, logický a souladný s ostatními důkazy.
14. Aplikace restitučního předpisu odvolacím soudem v posuzované věci není v rozporu ani s dovolatelkou akcentovanou zásadou ex favore (in favorem) restitutionis . Tato zásada je interpretační direktivou v poměrech nejasného, neurčitého, či obtížně vyložitelného ustanovení restitučního předpisu, a její užití tak nemůže měnit důsledky vyplývající ze zcela jednoznačného znění ustanovení právního předpisu (k limitům uplatnění této zásady srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1484/2020, jakož i dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2995/2022, a ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3598/2022). Zásada ex favore (in favorem) restitutionis navíc není zásadou ústavní, nýbrž ze starší judikatury Ústavního soudu formulovaným vodítkem, jež má vést k šetření práv restituentů a výkladu restitučních předpisů v souladu s jejich účelem a smyslem (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 1283/17). Výklad ve vztahu k oprávněným co možná nejvstřícnější, jakožto projev teleologické metody výkladu, pak musí být respektován – samozřejmě při zohlednění dalších interpretačních metod – nejenom u specifických restitučních předpisů, ale i u všech dalších ustanovení, která budou při rozhodování restituční věci použita (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21, bod 24.). Odvolací soud se v přítomné kauze přidržel již výše uvedených judikatorních konkluzí (že na stavební charakter původních pozemků v době jejich odnětí lze usuzovat na základě různých, tam příkladmo vypočtených kritérií) a konkrétní závěry založil na individuálních skutkových zjištěních, nikoli na úvaze o rozsahu použití interpretačního pravidla ex favore (in favorem) restitutionis v přítomné věci. Ostatně ani žalovaná ve svém dovolání nespecifikuje konkrétní ustanovení právního předpisu, jehož výklad či užití odvolacím soudem, popřípadě i soudem prvního stupně, by bylo interpretační direktivou ex favore (in favorem) restitutionis ve prospěch oprávněné osoby (nedůvodně) ovlivněno.
15. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 6. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu