ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2134.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2134/2020-992
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) P. R. , narozeného dne XY, bytem XY, a b) Z. B. , narozené dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o převodu jiného zemědělského pozemku oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 19 C 48/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2020, č. j. 61 Co 215/2019-913, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2020, č. j. 61 Co 215/2019-913, se zrušuje v části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území S., jakož i ve výroku II o nákladech odvolacího řízení; současně se zrušuje i rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 22. 2. 2019, č. j. 19 C 48/2018-584, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 30. 5. 2019, č. j. 19 C 48/2018-619, a ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 16. 10. 2019, č. j. 19 C 48/2018-772, v části výroku I, jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území S., jakož i ve výrocích III a IV o nákladech řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Plzeň – město k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město (dále jen jako „soud prvního stupně“) výrokem pod bodem I rozsudku ze dne 22. 2. 2019, č. j. 19 C 48/2018-584, ve spojení s usnesením téhož soudu (o výši náhrady nákladů řízení, které je žalovaná povinna zaplatit státu) ze dne 30. 5. 2019, č. j. 19 C 48/2018-619, a ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 16. 10. 2019, č. j. 19 C 48/2018-772, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o převodu pozemků parc. č. XY a XY, obou v katastrálním území P., vzniklých na základě geometrického plánu č. 11255-113/2018, jenž je přílohou rozsudku, dále pozemku parc. č. XY v katastrálním území B. a pozemku parc. č. XY v katastrálním území S. (dále jen „předmětné pozemky“); v části požadující převod (vydání) pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, všech v katastrálním území P., a pozemku parc. č. XY v katastrálním území D., byla žaloba zamítnuta (výrok pod bodem II) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě výměru Národního výboru hlavního města Prahy ze dne 19. 7. 1950 přešlo vlastnické právo k tam označeným pozemkům v katastrálním území M. a S. z právního předchůdce žalobců (L. R.) na stát podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Oba žalobci jsou tak oprávněnými osobami disponujícími nároky na vydání náhradních pozemků za původní pozemky, které nebylo možné (pro zákonem stanovené překážky) vydat (dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů). Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, sp. zn. 1 RP 4556/2017-537102, č. j. SPU 426287/2017Kav (PÚ 150/91) – dále jen jako „PÚ 150/1991“ – bylo rozhodnuto, že A. B. a P. R. nejsou podílovými spoluvlastníky (každý v rozsahu ideální jedné poloviny) pozemků (resp. jejich částí) PK XY, XY a XY v katastrálním území M. (jde jen o některé z pozemků odňatých L. R., o dalších bylo rozhodnuto jinými rozhodnutími pozemkového úřadu). Znaleckým posudkem předloženým žalobci byly tyto původní pozemky, oprávněným osobám dle rozhodnutí PÚ 150/1991 nevydané, oceněny částkou 2 516 750 Kč, a to jako pozemky stavební. Soud nepřisvědčil námitkám žalované zpochybňujícím stavební charakter těchto pozemků, kdy měl za prokázané, že na pozemcích byla plánována zástavba dle regulačního a zastavovacího plánu Státní regulační komise z roku 1938, přičemž tento plán byl i v roce 1958 považován příslušnými orgány státní správy za platný a závazný regulační plán (ač nebylo prokázáno jeho schválení Ministerstvem veřejných prací), když jiná územně plánovací dokumentace pro dané území ani nebyla zpracována. Na původních pozemcích byla pak v průběhu 60. a 70. let minulého století zástavba také realizována. Přestože k realizaci výstavby došlo s jistým časovým odstupem od odnětí pozemků, existoval dle soudu prvního stupně záměr použít pozemky k zástavbě již v okamžiku jejich přechodu na stát. I proto soud považoval ocenění původních pozemků znaleckým posudkem předloženým žalobci za správné, přičemž – jako pro rozhodnutí již nepodstatnou – se nezabýval námitkou žalované, zda měl znalec při oceňování těchto původních pozemků aplikovat srážky z ceny dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. I v případě aplikace srážek ve výši 50 % by totiž ocenění původních pozemků činilo 1 258 375 Kč, což by bylo postačující pro vydání předmětných (náhradních) pozemků žalobcům (jež i žalovaná ocenila částkou 825 015,64 Kč). Za významnou pro danou věc soud nepovažoval ani nepoměr v ocenění náhradních pozemků žalobci a žalovanou, jestliže výše dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců zjevně postačuje pro převod předmětných pozemků i v případě jejich (podstatně vyššího) ocenění žalovanou.
V posuzované věci dle soudu prvního stupně byly naplněny předpoklady k tomu, aby se žalobci (jako oprávněné osoby) domáhali uspokojení svého restitučního nároku žalobou na vydání konkrétních pozemků mimo veřejnou nabídku jiných zemědělských pozemků (§11a zákona č. 229/1991 Sb.). Žalovaná vůči žalobcům postupovala liknavě a svévolně; bezdůvodně vyčkávala s vydáním rozhodnutí PÚ 150/91 až do roku 2017 a k ocenění výše nároku z tohoto rozhodnutí přistoupila až v průběhu tohoto řízení v roce 2018, nadto k ocenění nesprávnému, kdy původní pozemky – v rozporu již s jejich tehdejším stavem – neocenila jako stavební. Při zvažování, jsou-li žalobci požadované pozemky jako náhradní k danému účelu vhodné (převoditelné), soud nevyhověl požadavku na převod pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, všech v katastrálním území P., a pozemku parc. č. XY v katastrálním území D., jež jsou předmětem již jiných řízení. Naproti tomu neshledal důvod, aby žalobcům nebylo možno vydat pozemky parc. č. XY a XY, oba v katastrálním území P. (oddělených geometrickým plánem od pozemku parc. č. XY), uzavíraje, že tyto pozemky nejsou dotčeny ani veřejně prospěšnou stavbou. Dle soudu prvního stupně lze žalobcům vydat i pozemek parc. č. XY v katastrálním území S., neboť ani namítaný záměr „realizace zeleně“ nepředstavuje zákonnou překážku převodu daného pozemku. Konečně, vhodným náhradním pozemkem, jehož převodu z vlastnictví státu nebrání žádná překážka, je dle soudu prvního stupně i pozemek parc. č. XY v katastrálním území B.
Krajský soud v Plzni (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 61 Co 215/2019-913, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vzal za správný závěr soudu prvního stupně, že liknavý a svévolný postup žalované byl dán zejména nesprávným oceněním restitučního nároku žalobců a opožděným vydáním rozhodnutí ohledně pozemků PK XY, XY a XY v katastrálním území M., pročež toto prodlení je nutno vztáhnout nikoliv jen k dotčené části restitučního nároku, nýbrž na celý nárok (tedy i jeho části plynoucí z jiných rozhodnutí než PÚ 150/1991). Přisvědčil i ocenění původních pozemků jako stavebních; ačkoliv nebylo prokázáno, že regulační a zastavovací plán Státní regulační komise z roku 1938 byl schválen Ministerstvem veřejných prací, z ostatních důkazů a historických souvislostí lze podle odvolacího soudu i tak usuzovat na stavební charakter původních pozemků již v době jejich odnětí. Převodu předmětných pozemků žalobcům přitom ani podle odvolacího soudu nebrání žádná překážka, a to ani v případě pozemku parc. č. XY v katastrálním území S., jenž není určen územně plánovací dokumentací k zastavění veřejně prospěšnými stavbami a není tak dána překážka dle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále jen jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž vyřešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále pak i na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené; jako dovolací důvod dovolatelka ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Oběma rozhodnutím předně vytýká, že v nich přijatý závěr, že vůči žalobcům postupovala liknavě a svévolně, nemá oporu v provedeném dokazování; okolnost, na níž odvolací soud tento závěr založil, a sice že žalovaná bez legitimního důvodu vyčkávala s vydáním rozhodnutí č. PÚ 150/1991 až do roku 2017, dle dovolatelky nebyla tvrzena žádnou stranou a v řízení ani jinak nevyšla najevo. Nadto odvolací soud uvedený závěr, týkající se toliko jednoho ze sedmi rozhodnutí pozemkového úřadu, paušálně vztáhl na celý restituční nárok žalobců. K tomu žalovaná v dovolání osvětluje důvody, pro které došlo k prodlení s vydáním rozhodnutí (revize restitučních spisů žalovanou, změna výměr pozemků po obnově katastrálního operátu, identifikace předmětných pozemků, digitalizace katastrální mapy). Namítá, že nebyla poučena o tom, že právě tato skutečnost (opoždění s vydáním rozhodnutí) by měla vést k závěru o liknavosti a svévoli ve vztahu k nárokům žalobců. Samotná délka restitučního řízení dle dovolatelky nezakládá právo oprávněné osoby domáhat se převodu náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku, když do doby „prodlení“ (s uspokojením nároku) nelze mechanicky započítávat dobu předcházejícího správního řízení o nárocích oprávněných osob. Dále dovolatelka zpochybňuje i ocenění původních (nevydaných) pozemků jako stavebních, namítajíc, že takové posouzení se neobejde bez platné územně plánovací dokumentace. Tento předpoklad – existence platné územně plánovací dokumentace dokládající stavební charakter pozemků – v posuzované věci nebyl naplněn, jestliže příslušný regulační a zastavovací plán Státní regulační komise postrádá potvrzení Ministerstva veřejných prací, bez nějž je nicotným aktem. Nehledě na to, že výstavba na předmětných pozemcích nebyla bezprostředně po jejich převzetí státem realizována. V obecné rovině ani pouhá existence územního plánu není dostačujícím podkladem pro změnu charakteru pozemku a k závěru o stavebním charakteru odňatého pozemku musí být dle dovolatelky naplněna i jiná (další) kritéria, například bezprostřední realizace výstavby. Dále dovolatelka oběma soudům vytýká, že se nezabývaly jejími námitkami vůči platnosti a závaznosti regulačního a zastavovacího plánu Státní regulační komise. Ani znalecký posudek oceňující původní pozemky jako stavební dle dovolatelky není prost pochybení, neboť znalec se jednotlivě nezabýval aplikovatelností cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. a toliko obecně uzavřel, že uvedená příloha se na původní pozemky nepoužije. Ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území S. pak dovolatelka namítá, že jde o pozemek k danému účelu nevhodný a oprávněným osobám nepřevoditelný, neboť je určen záměrem obce k realizaci veřejné zeleně a v územně plánovací dokumentaci je zakreslen jako plocha parků, k čemuž je také využíván, pročež má povahu veřejného statku, nelze jej zemědělsky obhospodařovat a žalobcům by zbylo toliko tzv. „holé vlastnictví“. Přitom dovolatelka soudům vytýká, že se patřičně nevypořádaly ani s otázkou ocenění náhradních pozemků, aby bylo najisto postaveno, v jakém rozsahu zde byly restituční nároky žalobců vypořádány. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci v podaném vyjádření označili dovolání za nepřípustné a „zjevně bezdůvodné“. Přitom poukazovali na konkrétní skutečnosti, dle jejich přesvědčení dostatečně opodstatňující závěr o svévolném a liknavém postupu žalované ve vztahu k jejich nároku, stejně tak jako jejich aktivní snahu dosáhnout jeho uspokojení. Přitom se vyjadřují i k otázce ocenění pozemků, ve vazbě na jejich stavební charakter, kdy akcentují skutkovou povahu daných námitek, jakož i závěry v jiné již dříve skončené věci týchž účastníků, takto aprobované i dovolacím soudem (usnesením ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019). Za nedůvodnou považují i námitku dovolatelky zpochybňující vhodnost pozemku parc. č. XY v katastrálním území S. k danému účelu, je-li i tento pozemek součástí zemědělského půdního fondu a má charakter trvalého trávního porostu, pročež jej lze zemědělsky obhospodařovat. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, event. zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10 o. s. ř.), dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o stavebním charakteru původních pozemků (nevydaných rozhodnutím PÚ 150/1991) v době jejich přechodu na stát, jež s sebou nese i řešení otázky výše restitučního nároku žalobců (počítaje v něj i nárok na vydání náhradních pozemků dle rozhodnutí PÚ 150/1991), lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní), jíž byl opakovaně formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020).
Závěr o (stavebním) charakteru odňatých pozemků učinily oba soudy (okresní i krajský) na základě konkrétních skutkových zjištění, že v době jejich přechodu na stát existoval pro dané území regulační plán (regulační a zastavovací plán Státní regulační komise), jenž příslušné státní orgány považovaly za platný (ač nebylo prokázáno jeho potvrzení příslušným ministerstvem), že již v době odnětí pozemků tak existoval záměr využít je k realizaci výstavby a že tato výstavba byla (byť s jistým časovým odstupem) také realizována. Jde tedy o závěr založený na komplexním posouzení takto zjištěných skutečností a jako takový konvenující nejenom shora odkazované rozhodovací praxi dovolacího soudu, ale i posouzení, jež soudy učinily již dříve v jiné, skutkově a právně podobné věci týchž účastníků a které – rovněž jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu – bylo aprobováno i dovolacím soudem; k tomu srov. již shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, v němž se dovolací soud zabýval obdobnými námitkami žalované a mimo jiné připomenul, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu byl opakovaně aprobován flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně (nelze proto přisvědčit dovolatelce, dovozuje-li z rozhodovací praxe dovolacího soudu, že pro závěr o stavební povaze původních pozemků musí být kromě existence územně plánovací dokumentace naplněna také „jiná kritéria“), nýbrž toliko příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést. Úvaha soudů nižších stupňů tedy není ani nikterak nepřiměřená (za jakou ji dovolatelka označuje).
Na správnosti ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemohou změnit ani konkluze plynoucí z dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1890/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2031/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2803/2019). Ze všech těchto rozhodnutí se totiž podává stejný závěr, jako z rozhodnutí výše citovaných, a sice že na stavební charakter původních pozemků v době jejich odnětí lze usuzovat na základě různorodých kritérií (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby). Zpochybňuje-li pak dovolatelka skutečnosti, na nichž soudy obou stupňů závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků založily (zejména namítá-li nicotnost regulačního a zastavovacího plánu Státní regulační komise), jde již o polemiku se skutkovými zjištěními, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, která nevystihuje jediný přípustný dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání nemůže pak založit ani námitka dovolatelky, že soudy nižších stupňů neučinily jednoznačný závěr o ceně vydaných náhradních pozemků, jestliže neodstranily rozpor v jejich ocenění žalobci a žalovanou. Již v rozsudku ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, dovolací soud vyložil, že hodnota restitučního nároku oprávněné osoby i hodnota převáděných náhradních pozemků jsou v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu konkrétních náhradních pozemků otázkami, jež soud řeší jako otázky předběžné. Tyto otázky nejsou tedy předmětem sporu (autoritativně rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o hodnotě převáděných náhradních pozemků, či o výši jejího restitučního nároku) a jejich řešení není pro soudy v dalších řízeních závazné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Tedy ani posouzení těchto otázek soudy v posuzované věci nevedlo by k odstranění „ryze praktických problémů“, kdy „ani jedna ze stran není schopna říct, v jakém rozsahu již byl restituční nárok žalobců vypořádán“, jak uvádí dovolatelka. Ostatně, i proto rozhodovací praxe – v případně spornosti nároku a jeho výše – současně připouští i žalobu na určení výše nároku oprávněné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011). Skutečnost, že otázka výše nároku a ocenění náhradních pozemků není předmětem restitučního řízení o nahrazení projevu vůle, je též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017).
Proto ani v dané věci nelze soudům důvodně vytýkat, že se detailně nezabývaly (patrně s ohledem na zásadu procesní ekonomie) odstraněním rozporu v ocenění předmětných (náhradních) pozemků, bylo-li zřejmé, že i v případě akceptování jejich ocenění prosazovaného žalovanou bude restituční nárok převyšovat hodnotu požadovaných pozemků (nehrozí tedy v tomto případě přečerpání restitučního nároku a zde řešené otázky mají povahu otázek toliko předběžných). Za této situace tak napadené rozhodnutí na řešení dovolatelkou položené otázky (promítající se do rozdílného ocenění náhradních pozemků) ani nezávisí a nemůže tak založit přípustnost dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.). Obdobné závěry se pak uplatní i v případě námitek, jimiž dovolatelka napadá závěr o určení ceny původních (odňatých) pozemků s argumentací, že určenou cenu je zde třeba korigovat srážkami dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Uzavřel-li soud prvního stupně (jehož závěry odvolací soud aproboval), že i v případě akceptování srážek navrhovaných žalovanou byla by výše restitučního nároku žalobců – v poměru k ceně požadovaných náhradních pozemků (i při jejich vyšším ocenění žalovanou) – více než dostatečná, pak ani tato argumentace dovolatelky nemůže ovlivnit výsledek tohoto řízení (rozhodnutí v něm vydané) a nemůže tedy založit přípustnost dovolání.
Námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, dle nějž si ve vztahu k restitučnímu nároku žalobců počínala liknavě a svévolně, nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod (jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; §241a odst. 1 o. s. ř.), jestliže dovolatelka namítá, že uvedený závěr nemá oporu v provedeném dokazování (uvádějíc, že žalobci nebylo tvrzeno, ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by žalovaná bezdůvodně vyčkávala s vydáním rozhodnutí č. PÚ 150/1991). [Námitka, že „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování“, významově odpovídá dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2012 a dle občanského soudního řádu v rozhodném znění způsobilým dovolacím důvodem není; proto je také bez významu i další dovolatelkou v této souvislosti odkazovaná rozhodovací praxe (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3414/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 106/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 247/2005) vztahující se právě k tomuto někdejšímu dovolacímu důvodu].
Závěr soudů nižších stupňů o liknavém a svévolném postupu žalované nadto není založen toliko na úvaze, že s vydáním rozhodnutí o restituci bylo bez legitimního důvodu vyčkáváno až do roku 2017 (toliko pro úplnost dovolací soud uvádí, že okolnosti žalovanou v dovolání uváděné nejsou okolnostmi výjimečnými, nýbrž typickými pro restituční věci – oprávněné osoby zpravidla uplatňují své nároky podle označení pozemků v pozemkových knihách, pročež je nezbytné provést jejich identifikaci, kdy často z původních pozemků v průběhu doby vznikly pozemky nové, s jiným označením a jinou výměrou; okolnost, že žalovaná prováděla revizi restitučních sporů, lze pak přičíst k tíži právě žalované), ovšem ani primárně na závěru o délce řízení, nýbrž především na nesprávném ocenění původních (nevydaných) pozemků z rozhodnutí PÚ 150/1991 jako pozemků zemědělských, nikoliv stavebních.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak i samotné nesprávné ohodnocení restitučního nároku (tj. určení nesprávné ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků), jímž žalovaná (případně její předchůdce – Pozemkový fond České republiky) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) lze kvalifikovat jako postup přinejmenším liknavý, ba až svévolný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3041/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1190/2020). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s touto rozhodovací praxí dovolacího soudu konformní.
Dovolací námitky žalované stran naplnění podmínek, za nichž se žalobci (oprávněné osoby) mohou žalobou domáhat vydání konkrétních náhradních pozemků, a stran ocenění některých odňatých pozemků jako pozemků stavebních, resp. ocenění jimi požadovaných pozemků jako náhradních, tedy přípustnost dovolání založit nemohou.
Řešení dovolatelkou současně vytčené otázky hmotného práva – vztahující se k posouzení, je-li k uspokojení nároku žalobců (jako oprávněných osob) vhodný (převoditelný) pozemek parc. č. XY v katastrálním území S. – ovšem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu není a v dané části je tedy nutno na dovolání pohlížet jako na přípustné (dle §237 o. s. ř.).
Po přezkoumání napadeného rozsudku v uvedeném rozsahu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl pak Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v tomto rozsahu i opodstatněné.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že k předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě jiné (náhradní) zemědělské pozemky, patří, že oprávněnou osobou požadované pozemky jsou k danému účelu „vhodné“ (tedy jde o pozemky, jež by byly – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, či žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelné); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Pod výluku z restituce ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě lze přitom podřadit i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vyprázdněné vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu, který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; jedná se zvláště o případy, kdy jsou nárokované nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupříkladu dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství), a vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3124/2018, odkazující přiměřeně i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, či jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. zejména nálezy ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k nimž se přihlásil i později ve svém nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15).
Závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že restituční nárok žalobců lze uspokojit i převodem pozemku parc. č. XY v katastrálním území S., (že jde o pozemek k danému účelu vhodný, jehož převodu do vlastnictví oprávněné osoby nebrání žádná překážka) je tedy přinejmenším předčasný v situaci, kdy se odvolací soud nevypořádal s argumentací žalované (uváděné v průběhu celého řízení), že tento pozemek je užíván jako veřejný statek (plocha parků) a nelze jej ani zemědělsky obhospodařovat. Nepostačuje zde proto strohé konstatování, že u tohoto pozemku nebyla zjištěna „žádná zákonná překážka pro jeho vydání ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb.“ (bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
V uvedeném rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o převodu označeného pozemku (jako jiného – náhradního – zemědělského pozemku) do vlastnictví žalobců k uspokojení jejich restitučního nároku (závěr o vhodnosti dalších žalobcům vydaných pozemků dovoláním sporován není), tudíž rozhodnutí odvolacího soudu správné není a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dotčené části výroku pod bodem I zrušil, spolu s na něm závislým výrokem II o nákladech odvolacího řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu výrok I také toto rozhodnutí, spolu s na něm závislými výroky III a IV o nákladech řízení, a v tom rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Ve zbylé části Nejvyšší soud – z důvodů shora vyložených – dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ) .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 8. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu