ECLI:CZ:US:2024:4.US.2318.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2318/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Evy Háskové, zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2023 č. j. 30 Cdo 1345/2023-314, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 28 Co 260/2022-292 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 25 C 285/2016-175, ve znění opravného usnesení ze dne 29. března 2022 č. j. 25 C 285/2016-279, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení 542 652, 50 Kč z důvodu nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 4, který podle stěžovatelky na rozhodnutí nesprávně vyznačil doložku právní moci. Stěžovatelce v důsledku tohoto vadného postupu vznikla majetková újma. Vedením exekuce vůči stěžovatelce jako povinné jí vznikla také nemajetková újma. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen ,,obvodní soud") uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce 4 860 Kč (výrok I.) a žalobu stěžovatelky v částce 537 792,50 Kč zamítl (výrok II.). Městský soud v Praze (dále jen ,,městský soud") rozhodnutí obvodního soudu v napadeném výroku II. a ve výrocích o náhradě nákladů řízení potvrdil.
3. Nejvyšší soud zastavil řízení o dovolání stěžovatelky směřující proti rozsudku obvodního soudu. Zastavení dovolacího řízení Nejvyšší soud odůvodnil tím, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně nelze podat dovolání, a Nejvyšší soud proto není funkčně příslušný. Dovolání proti rozhodnutí městského soudu Nejvyšší soud odmítl pro vady dovolání. Stěžovatelka podle soudu řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pouze parafrázovala obsah §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř."), aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizovala, který ze zákonem určených předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. Stěžovatelka vymezila důvody přípustnosti alternativně, z povahy věci přitom vyplývá, že může být splněno pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií. Z dovolání také není zřejmé, jaká právní otázka byla soudem posouzena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jaká dosud soudem řešena nebyla a jakou právní otázku má Nejvyšší soud posoudit jinak, než jak ji posoudil dříve. Stěžovatelka dále v dovolání neuvedla, od jaké judikatury se podle ní městský soud odchýlil. Pokud stěžovatelka požaduje, aby byla právní otázka dovolacím soudem již řešená posouzena jinak, musí v dovolání vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení a alespoň stručně uvést, proč má být posouzena jinak. Návrh obsažený v dovolání, aby byla právní otázka posouzena jinak, než jak ji vyřešil městský soud, významově neodpovídá přípustnosti vymezené zákonem. Pokud stěžovatelka namítala, že rozhodnutím městského soudu bylo zasaženo do jejích základních práv, byla povinna i v tomto případě vymezit přípustnost tak, jak to vyžaduje zákon. Dovolatel také musí uvést, od které judikatury Ústavního soudu se soud svým rozhodnutím odchýlil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se soudy nevypořádaly s jejími návrhy na provedení důkazů. Stěžovatelkou navrhované důkazy nebyly, a ani nemohly být, řádně provedeny, protože soudy pracovaly s nesprávnými osobními údaji stěžovatelky. Městský soud se tím ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval. Pokud jde o nemajetkovou újmu, stěžovatelka rozporuje závěr soudu, že nebyl prokázán zásah do práv stěžovatelky. Stěžovatelka dále argumentuje, že se soudy vadně vypořádaly s určením výše škody, která jí vznikla. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu je zjevné, že soud vůči stěžovatelce evidentně zaujal negativní stanovisko.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. V části, ve které směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, je přípustná (stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněnou navrhovatelkou a včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
6. Jde-li o posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti těmto rozhodnutím, nepřípustná (k tomu viz dále).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv a svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu nebo s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, nedošlo-li jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, k zásahu do ústavně zaručených práv.
8. Těžiště ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky se skutkovými a právními závěry obvodního soudu a městského soudu. Stěžovatelka neuplatnila žádné námitky zpochybňující právní posouzení Nejvyššího soudu vedoucí k zastavení dovolacího řízení a odmítnutí dovolání pro vady. Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že je v zásadě na stěžovatelce, aby tvrdila, v čem konkrétně spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, a předložila tomu odpovídající ústavněprávní argumentaci. I přesto Ústavní soud posoudil závěry Nejvyššího soudu a vyžádal si za tím účelem dovolání stěžovatelky.
9. Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Stěžovatelka ale dovoláním výslovně napadla také rozhodnutí obvodního soudu. Pokud tedy Nejvyšší soud zastavil řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (funkční příslušnosti), byl jeho postup správný.
10. Ústavní soud také ověřil, že se Nejvyšší soud zabýval námitkami obsaženými v dovolání a velmi precizně a srozumitelně osvětlil, proč nepostačují k naplnění požadavku vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka nespecifikovala předpoklady přípustnosti dovolání ani neuvedla konkrétní dovolací důvody. Ústavní soud za této situace neshledal prostor k tomu, aby sám dotvářel možné námitky stěžovatelky. V odmítnutí takovéhoto dovolání pro vady nelze spatřovat porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 (ST 45/87 SbNU 905)].
11. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoli. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelů hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu a proti II. výroku rozsudku okresního soudu - považovat za přípustnou.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že v části, v níž je ústavní stížnost přípustná, jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbylé části je návrh nepřípustný. Proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu