ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1345.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1345/2023-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobkyně E. H. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108/0, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 285/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 28 Co 260/2022-292, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 11. 2017, č. j. 25 C 285/2016-175, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 29. 3. 2022, č. j. 25 C 285/2016-279, se zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně se ve zbývajícím rozsahu odmítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 25 C 285/2016-175, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 29. 3. 2022, č. j. 25 C 285/2016-279, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 860 Kč (výrok I), zatímco žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 537 792,50 Kč zamítl (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 1 500 Kč (výrok III) a státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů řízení ve výši 384 Kč (výrok IV). Opravným usnesením ze dne 29. 3. 2022 soud prvního stupně opravil v záhlaví rozsudku datum narození žalované na správně XY, namísto XY.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích II až IV potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 542 652,50 Kč (bez příslušenství) z důvodu nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 4, spočívajícího v nesprávně vyznačené doložce právní moci na rozhodnutí. Žalobkyni v důsledku uvedeného pochybení měla vzniknout majetková újma (škoda), neboť zaplatila náklady řízení, které účelně vynaložila na odstranění následků nesprávného úředního postupu v částce 42 652,50 Kč. Vedením exekuce vůči ní jí vznikla rovněž nemajetková újma, jíž požadovala nahradit v částce 500 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně žalobkyně napadla v celém jejich rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Pokud dovolání směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, pak řízení o něm zastavil.
V posuzované věci je – jak je uvedeno výše – dovoláním napadeno nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které ovšem v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je podle dlouhodobě ustálené judikatury neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání žalobkyně směřujícímu proti rozsudku odvolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se dále podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Mezi povinné náležitosti dovolání proto patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění některého ze čtyř výše uvedených předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Konkrétně to znamená jasné vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a uvedení, v čem se odvolací soud od ní v projednávané věci odchýlil, v čem je tato praxe (Nejvyššího soudu) rozporná, anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17].
Nyní posuzované dovolání obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neobsahuje, neboť v dovolání nebylo řádně vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
V dovolání je pouze parafrázován obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod bylo konkretizováno, který ze zákonem určených předpokladů přípustnosti dovolání považuje dovolatelka pro ni za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Nejvyšší soud současně nepřehlédl, že zákonem vyžadovaný důvod přípustnosti dovolání byl vymezen žalobkyní tak (citováno doslovně), že: „závisí na vyřešení otázky jak hmotného tak procesního práva s tím, že odvolací soud se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a současně (žalobkyně) „otvírá k dovolacímu přezkumu právní otázku resp. otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, a které je dle názoru žalobkyně nebyly řešeny, resp. mohou být řešeny odlišně“.
Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod [rozuměj každou jednotlivou otázku] samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Z podaného dovolání není ani seznatelné, která konkrétní otázka měla být posouzena v rozporu s judikaturou, která naopak dosud řešena nebyla a kterou konkrétní otázku má Nejvyšší soud posoudit jinak, než jak ji (sám) dříve posoudil.
Pokud se snad žalobkyně domnívala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bylo zapotřebí pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013), to ovšem v podaném dovolání neučinila (žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu žalobkyně neoznačila).
Má-li být dovolacím soudem naopak vyřešená právní otázka posouzena jinak, je zapotřebí v podaném dovolání vymezit příslušnou právní otázku, uvést její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Návrh obsažený v dovolání, aby právní otázka byla posouzena jinak, než jak ji vyřešil v napadeném rozhodnutí odvolací soud, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) zákonnému požadavku, aby „ dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, z 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 988/2015, kdy ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 2839/15). I v případě tohoto dovolacího důvodu by bylo třeba označit dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu a nabídnout důvody, pro které by jej měl Nejvyšší soud nově překonat.
Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Dovolání, ač sepsáno advokátem, je ve skutečnosti spíše pokračováním pouhé dosavadní prosté polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje zákonem konstruovanou formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, na nějž zákonodárce klade daleko přísnější formální požadavky (a potud předepisuje povinné zastoupení advokátem).
I ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv dovolatelky ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, trpí dovolání týmiž vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobkyně v projednávaném dovolání neučinila.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil v již zmiňovaném stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Zcela nad rámec závěru o neprojednatelnosti podaného dovolání pro vady lze, jen se zřetelem k tomu, jak bylo dovolání koncipováno, připomenout, že námitkou že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, je žalobkyní zpochybňován skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud. Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem (již od 1. 1. 2013) zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Jejich zpochybňováním je tak uplatňován nepřípustný dovolací důvod. Ani pouhý odlišný názor žalobkyně na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Dovolání lze ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat výlučně jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci.
K případným v dovolání namítaným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (vadné provádění či hodnocení důkazů, překvapivost apod.), dovolací soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Tedy ani poukaz na vady řízení tak sám o sobě nemůže přípustnost dovolání založit.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání, směřující proti výroku o nákladech řízení, je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud taktéž odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.). V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti rozhodnutí soudu u prvního stupně z výše vyložených důvodů řízení o něm zastavil.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 6. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu