ECLI:CZ:US:2024:4.US.2753.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2753/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ivany Němcové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti I., III. a IV. výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2022, č. j. 6 Ao 32/2021-76, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva zdravotnictví jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení tří výroků v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 14 ve spojení s čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka se u Nejvyššího správního soudu domáhala zrušení, případně vyslovení nezákonnosti, bodu 3 písm. b), bodu 8 písm. a) a b), bodu 10 písm. a) a b) a bodu 15 mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. 12. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-31/MIN/KAN (dále jen "mimořádné opatření"). Tímto opatřením zakázalo Ministerstvo zdravotnictví osobám vykazujícím klinické příznaky onemocnění COVID-19 nebo (s výjimkou dětí do 12 let) nesplňujícím podmínky stanovené v bodu 15 mimořádného opatření mimo jiné
1) vstup do vnějších a vnitřních prostor provozoven stravovacích služeb, hudebních, tanečních, herních a podobných společenských klubů a diskoték, heren a kasin,
2) vstup na sportoviště ve vnitřních prostorách staveb, do tanečních studií, posiloven a fitness center,
3) využití služeb přepravy na lanové dráze a lyžařském vleku.
3. Nejvyšší správní soud návrhu zčásti vyhověl a prohlásil některé napadené části mimořádného opatření za nezákonné. Ve zbylé části návrh odmítl, a to pro jeho zjevnou neopodstatněnost a nedostatek aktivní procesní legitimace stěžovatelky. Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelka není aktivně procesně legitimována k podání návrhu na zrušení napadeného opatření obecné povahy v části bodu 3 týkající se vstupu do vnějších a vnitřních prostor hudebních, tanečních, herních a podobných společenských klubů a diskoték, heren a kasin, neboť ohledně nich "neuvedla zhola nic". Dále se zabýval jak stěžovatelčinou námitkou o údajném cíli napadeného opatření, tak námitkou diskriminace, přičemž po jejich přezkumu vyhodnotil část návrhu [bod 10 písm. a) a b) ve spojení s bodem 15 mimořádného opatření] jako zjevně neopodstatněnou.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti a jejích doplněních namítá, že Nejvyšší správní soud nesprávně posoudil otázku aktivní legitimace a nevyzval ji k bližší specifikaci dotčenosti na jejích právech. Závěry Nejvyššího správního soudu považuje stěžovatelka za neodůvodněné, svévolné a nepřezkoumatelné, a proto vznáší v ústavní stížnosti opětovně rovněž námitku diskriminace, kterou podle ní Nejvyšší správní soud posoudil "mimořádně restriktivně a v rozporu s ustálenou judikaturou". Stěžovatelka má také za to, že došlo k odmítnutí přístupu k soudu (a v souvislosti s tím i k odmítnutí spravedlnosti), neboť část jejího návrhu nebyla meritorně projednána. Dále uvádí, že se Nejvyšší správní soud v rozhodnutí odchýlil od své ustálené judikatury, aniž by věc předložil k posouzení rozšířenému senátu, čímž mělo dojít k porušení stěžovatelčina práva na zákonného soudce. Na závěr ústavní stížnosti upozornila, že jí bylo odmítnutím přezkumu části opatření znemožněno uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu správnímu soudu a Ministerstvu zdravotnictví. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti setrval na důvodech svého rozsudku a uvedl, že návrh na přezkum opatření není actione popularis, a proto "je třeba k individualizaci zásahu uvést alespoň něco", což stěžovatelka ve vztahu k části bodu 3 neudělala. K porušení práva na zákonného soudce nemohlo dojít, jelikož Nejvyšší správní soud rozhodl s odkazem na prejudikaturu, od níž se nijak neodchýlil. Stejně tak nemohl Nejvyšší správní soud porušit ani právo na náhradu škody či nemajetkové újmy, protože jej stěžovatelka může za splnění dalších zákonných podmínek uplatnit u příslušných orgánů.
6. Ministerstvo zdravotnictví ve svém vyjádření uvedlo, že považuje stěžovatelčiny námitky za nedůvodné a v plném rozsahu se ztotožňuje s rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Jelikož stěžovatelka tvrdila, že byla dotčena na svých právech pouze u některých jejích aktivit, nemohl Nejvyšší správní soud její vůli extenzivně dotvářet. Návrh byl proto v části bodu 3 mimořádného opatření správně vyhodnocen jako podaný osobou zjevně neoprávněnou.
7. Stěžovatelka v replice setrvala na námitkách obsažených v ústavní stížnosti. Zopakovala, že mimořádné opatření napadla ve vztahu k celému bodu 3 a Nejvyšší správní soud se jí měl dotázat, měl-li pochybnost ohledně rozsahu, v němž opatření napadá. Vysvětlení a závěry Nejvyššího správního soudu jsou podle stěžovatelky neodůvodněné.
8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, že k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
9. Ústavní soud připomíná, že napadené rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz/]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, byla-li by jeho aplikace učiněná Nejvyšším správním soudem důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, vyjádření účastníků řízení a vyžádaného spisu neshledal nic, co by svědčilo o porušení některého ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatelky.
11. Ústavní soud především uvádí, že Nejvyšší správní soud zcela logicky vycházel z argumentace stěžovatelky a protože podaný návrh se týkal jen některých částí napadeného opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví, porovnával její tvrzení s obsahem těchto ustanovení. Pokud konstatoval, že stěžovatelku stíhá povinnost tvrzení a vůči některým napadeným ustanovením neuvedla vůbec nic, z čeho by bylo lze dovodit, že jimi je zasahováno do její právní sféry, a proto k podání této části návrhu nebyla aktivně legitimována, je tento závěr plně akceptovatelný i z ústavněprávního hlediska. Stěžovatelka totiž skutečně nenamítala, že by plánovala navštěvovat hudební, taneční, herní a podobné společenské kluby a diskotéky, herny a kasina a v těchto svých aktivitách byla omezována. Tuto část návrhu proto Nejvyšší správní soud odmítl pro chybějící aktivní legitimaci stěžovatelky. Neučinil tak samozřejmě proto, jak namítá stěžovatelka (bod 12 ústavní stížnosti), že by "byla stará" na návštěvu diskoték a dalších klubů, nýbrž že v této části návrhu neunesla břemeno tvrzení.
12. Stěžovatelka sama je přitom právně vzdělaná, pracuje jako advokátka a v řízení byla zastoupena advokátem, přičemž sama v návrhu ze dne 28. 12. 2021 uvedla (bod 13), že podmínka aktivní procesní legitimace je splněna tehdy, "bude-li navrhovatel logicky, konsekventně a myslitelně tvrdit možnost dotčení své právní sféry příslušným opatřením obecné povahy". Je proto zřejmé, že této svojí povinnosti tvrzení si byla již v době podání návrhu dobře vědoma a přesto jí nedostála.
13. Okolnost, že Nejvyšší správní soud nepostupoval nepřípustně formalisticky, přitom dostatečně plyne například z toho, že stěžovatelce přiznal aktivní procesní legitimaci vůči ostatním napadeným ustanovením opatření obecné povahy, která se jí rovněž bezprostředně nedotýkala, nicméně dovodil a akceptoval potencialitu zásahu do práv stěžovatelky coby možné zákaznice vymezených provozoven. Stěžovatelka se proto mýlí, pokud tvrdí, že se Nejvyšší správní soud dopustil denegatio iustitiae, tedy odepření přístupu k soudu.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále tvrdí její údajnou diskriminaci (osoby s negativním výsledkem PCR testu nebyly ve stejném postavení jako očkované osoby). Rovněž s touto otázkou se Nejvyšší správní soud argumentačně dostatečně pečlivě a přesvědčivě vypořádal, když zejména zdůraznil (zejména body 34 až 36 napadeného rozsudku) - a vycházel přitom i z odkazované prejudikatury -, že neočkovaná osoba, která nezískala imunitu ani z prodělané nemoci, není dostatečně chráněna před infekcí, na rozdíl od osoby očkované, u níž je riziko nákazy, popřípadě závažného průběhu onemocnění či dokonce úmrtí, násobně nižší. Stěžovatelka přitom onemocnění COVID-19 podle vlastních slov neprodělala (bod 15 návrhu ze dne 28. 12. 2021). I kdyby proto stěžovatelka prokázala, že očkovaní šíří virus obdobně jako osoby neočkované, by předmětné opatření obstálo. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti přitom v podstatě jen opakuje argumentaci, uplatněnou již v předchozím řízení, a protože se s ní Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádal, může na ni Ústavní soud z důvodu stručnosti v plném rozsahu odkázat.
15. Nejvyššímu správnímu soudu je třeba přisvědčit rovněž potud, že napadené rozhodnutí je plně v souladu s jeho rozhodovací praxí. Také námitka porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) je proto lichá, neboť za situace, kdy se příslušný senát neodchýlil od právního názoru vysloveného v některém dřívějším rozhodnutí, nebylo nutno aktivovat rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (§17 odst. 1 soudního řádu správního).
16. Ústavní soud závěrem konstatuje, že Nejvyšší správní soud podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, proč u části podaného návrhu nebyly splněny podmínky řízení a proč je proto třeba návrh odmítnout, a že toto odůvodnění nepovažuje za nikterak excesivní či svévolné. V posuzovaném případě tak Ústavní soud nenalezl nic, co by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť nespatřuje v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu žádné ústavní deficity.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu