ECLI:CZ:US:2024:4.US.283.24.1
sp. zn. IV. ÚS 283/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Alicjí Kellerberg Klimeš, LL.M., advokátkou, sídlem Tajovského 1660/2c, Havířov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. října 2023 č. j. 70 Co 116/2023-604, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a H. F. a nezletilých D. Š. a T. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na svobodnou volbu povolání zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny a na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně stěžovatel požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se návrhem u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") domáhala zvýšení výživného s účinností od 1. 9. 2021 na částku 13 000 Kč pro nezletilého D. a na částku 10 000 Kč pro nezletilého T. s odůvodněním, že od posledního rozhodnutí (tj. rozsudku okresního soudu ze dne 17. 5. 2016 č. j. 42 Nc 17/2016-60, kterým bylo stanoveno výživné na každého z nezletilých ve výši 5 500 Kč měsíčně) se výrazně zvýšily jejich potřeby. Okresní soud rozsudkem ze dne 1. 2. 2023 č. j. 0 P 406/2016-541, 41 P a Nc 158/2022 zvýšil s účinností od 1. 1. 2023 výživné pro nezletilého D. na částku 6 500 Kč měsíčně a pro nezletilého T. na částku 6 000 Kč (I. výrok), uložil stěžovateli povinnost uhradit dlužné výživné (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). O zvýšení výživného rozhodl po zjištění osobních, příjmových a majetkových poměrů rodičů a odůvodněných potřeb nezletilých dětí.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") v režimu úplné apelace přezkoumal rozsudek okresního soudu a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné. Krajský soud přejal správná skutková zjištění, pouze aktualizoval poměry účastníků a napadeným rozsudkem zvýšil s účinností od 1. 9. 2021 stěžovateli výživné pro nezletilého D. na částku 9 500 Kč, pro nezletilého T. na částku 8 500 Kč, uložil mu povinnosti uhradit dlužné výživné (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). V odůvodnění rozsudku připomenul, že stěžovatel se sám považuje za trenéra budoucích tenisových šampionů, proto vycházel z objektivního hodnocení jeho příjmových možností a schopností a zohlednil i jeho průběžné naturální a finanční benefity.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel považuje závěr krajského soudu o jeho skutečném příjmu za nepřezkoumatelný, namítá, že některá skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy (např. ohledně ukončení smlouvy o trénování sester F.) a že soud nepatřičně opomenul vliv zdravotní indispozice na pokles jeho příjmů. Tím, že soud vycházel při výpočtu výživného z příjmu, kterého nedosahuje, je nucen de facto zvážit změnu profese a je ohrožen zadlužením, zejména k úhradě dlužného výživného. Za nepodložené považuje úvahy soudu o jeho příjmech učiněných na základě toho, že využil zákonem poskytnutou možnost platit tzv. paušální daň. Nesouhlasí ani s úvahami soudu o jeho životní úrovni, na kterou soud usuzuje z počtu zahraničních pobytů, které absolvoval se svou svěřenkyní a jejím otcem, a dodává, že dlouhé pobyty v zahraničí mu nedovolují vést kvalitní osobní a rodinný život.
5. Žádost o odložení vykonatelnosti stěžovatel odůvodnil hrozící podstatnou újmou na jeho právech, zejména majetkových, protože rozsudek ho zavazuje k plnění (především dlužného) výživného, které není v jeho silách uhradit, proto se obává exekučního postihu. Odložení vykonatelnosti nepředstavuje hrozbu pro zájmy nezletilých, neboť jejich potřeby jsou zajištěny běžným výživným, které řádně plní, a příjmy matky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše a setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v extrémních případech. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každé věci a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní [viz např. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
9. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutí žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by vést ke zrušení napadeného rozsudku. Ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování (viz bod 10. až 25. odůvodnění rozsudku okresního soudu, bod 7. odůvodnění napadeného rozsudku), jakož i vyhodnocení skutkových zjištění a přijetí právních závěrů (obsáhlý bod 27. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Krajský soud se podrobně zaměřil na zjištění primárního určovatele při úpravě výživného, tj. příjem povinného rodiče, a potřeby nezletilých (viz podrobný bod 10. odůvodnění napadeného rozsudku), přičemž Ústavní soud konstatuje, že dospěl k ústavně souladným závěrům, včetně určení doby pro zpětné zvýšení výživného ve vazbě na nástup nezletilého D. na druhý stupeň základní školy a nárůst výdajů nezletilého T. s přirozeným fyziologickým vývojem, rovněž s příjmovou situací stěžovatele.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozsudky byla porušena stěžovatelova základní práva, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu