ECLI:CZ:US:2024:4.US.3062.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3062/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem, sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2023 č. j. 6 Tdo 491/2023-1700 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2023 č. j. 44 To 359/2022-1636, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 13. 10. 2022 sp. zn. 67 T 137/2019 uznal stěžovatelku vinnou pokračujícím zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, poškozené dvě pojišťovny odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného zločinu se stěžovatelka dopustila tím, že (ve stručnosti vymezeno) na pokyn pravomocně odsouzeného Z. Č. (dále jen "odsouzený") si zřídila bankovní účet za účelem příjmu výnosů z páchaných pojistných podvodů, přičemž [ačkoli věděla, že jde o podvodně vylákané pojistné plnění z tzv. povinného ručení (na základě fingované dopravní nehody)] z tohoto účtu vybrala částku ve výši 493 038 Kč z částky 498 038 Kč vyplacené pojišťovnou a předala ji odsouzenému. Tato pojišťovna také vyplatila na neoprávněně vylákaném pojistném plnění na stejný účet rovněž částku ve výši 38 164 Kč za údajné zapůjčení náhradního vozidla po dobu opravy vozidla, které bylo poškozeno při fingované havárii, z konkretizované autopůjčovny, k němuž ve skutečnosti nedošlo. Stěžovatelka z účtu vybrala částku ve výši 37 900 Kč a předala ji odsouzenému. Uvedeným jednáním (stěžovatelky a ostatních odsouzených) byla způsobena pojišťovně škoda v celkové výši 536 202 Kč. Dále stěžovatelka na pokyn odsouzeného poté, co druhá pojišťovna vyplatila na neoprávněně vylákaném pojistném plnění z tzv. povinného ručení (na základě další fingované dopravní nehody jiného vozidla) na účet stěžovatelky částku ve výši 369 398 Kč, ačkoli věděla, že tyto částky byly získány podvodně vylákaným pojistným plněním, neboť si právě za tímto účelem na pokyn odsouzeného předmětný účet zřídila a číslo bankovního účtu mu předala, vybrala z tohoto účtu částku ve výši 364 330 Kč a předala ji odsouzenému, který - ačkoli věděl, že tato částka byla získána podvodným jednáním - s ní naložil dosud nezjištěným způsobem. Dále tato pojišťovna vyplatila na neoprávněně vylákaném pojistném plnění na stejný účet stěžovatelky částku ve výši 60 319 Kč za zapůjčení náhradního vozidla po dobu opravy vozidla poškozeného při fingované havárii, k němuž ve skutečnosti nedošlo, stěžovatelka - ačkoli také věděla, že tato částka byla získána podvodným jednáním - z tohoto účtu vybrala částku ve výši 58 300 Kč a předala ji odsouzenému, který s ní naložil dosud nezjištěným způsobem. Tímto jednáním (stěžovatelky a ostatních odsouzených) byla způsobena druhé pojišťovně škoda v celkové výši 429 717 Kč.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání směřující do výroků o vině a trestu, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nadepsaným usnesením podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že trestní stíhání proti ní vedené bylo nepřípustné z důvodu promlčení [§11 odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Obecné soudy se námitkou promlčení trestního stíhání zabývaly, nicméně vycházely z odlišné právní kvalifikace, než která přichází v úvahu. U stěžovatelky nebylo prokázáno spáchání úmyslného trestného činu a v úvahu by připadalo nanejvýše podílnictví z nedbalosti. V daném případě je pro stěžovatelku příznivější použití právní úpravy podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném a účinném v době spáchání trestného činu. U trestného činu podílnictví z nedbalosti podle §252 trestního zákoníku, a to i při použití nejpřísnější kvalifikované skutkové podstaty podle §252 odst. 4 trestního zákoníku, by promlčecí doba činila 5 let, nikoliv 10 let. Nebylo-li by u tohoto trestného činu prokázáno spáchání kvalifikované skutkové podstaty podle §252 odst. 3 a 4 trestního zákoníku, byla by promlčecí doba tříletá. Podle stěžovatelky nelze mít za prokázanou subjektivní stránku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §252 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, jde-li o získání značného prospěchu pro sebe nebo pro jiného takovým činem, ani podle §252 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, tedy spáchání trestného činu ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu. Nebylo prokázáno, že stěžovatelka podle §6 písm. b) trestního zákoníku měla a mohla vědět, že svým jednáním pro jiného získala značný prospěch (když pro sebe jej rozhodně nezískala), nebo že došlo k nějakému zvlášť závažnému zločinu, ze kterého finanční prostředky pocházely, a to i v případě, kdy by bylo vzato za prokázané, že měla a mohla vědět, že finanční prostředky pochází z trestné činnosti. Nebyla-li by prokázána kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podílnictví z nedbalosti, činila by promlčecí doba tři roky podle §61 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku a trestný čin by byl promlčen v každém případě. Jestliže by byla dovozena kvalifikace jednání jako trestného činu podílnictví z nedbalosti, mělo by být skutečně přihlédnuto ke zrušení prvního usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky ze dne 20. 2. 2014, jak stěžovatelka opakovaně namítá, kdy promlčecí doba nemůže být desetiletá, ale maximálně pětiletá. První usnesení o zahájení jejího trestního stíhání nebylo zrušeno z důvodu pouze formálních vad, nýbrž pro nedostatek důkazního materiálu, stěžovatelka byla dokonce předvolána jako svědek a nic nenasvědčovalo tomu, že by ji policejní orgán zamýšlel znovu obvinit. V době vydání prvního usnesení o zahájení trestního stíhání nebyly k tomuto dány dostatečné důvody.
6. Dále stěžovatelka dovozuje, že skutková zjištění obecných soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Má za to, že nebyly provedeny žádné důkazy, ze kterých by vyplývalo, že věděla o zinscenovaných dopravních nehodách a o tom, že finanční prostředky pochází z této trestné činnosti. Z okolností, za jakých poskytla svůj účet odsouzenému, ani z jejího jednání nelze bez dalšího dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví. Skutečnost, že někdo vyřizuje pro někoho nějakou záležitost svým jménem, avšak na cizí účet, nemusí nutně znamenat vědomost či srozumění s tím, že věc či finanční prostředky pochází z trestného činu. Stěžovatelka si založila účet a finanční prostředky z tohoto účtu předala odsouzenému. Z toho nelze dovozovat naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví. Ani z odměny, kterou obdržela, ani z toho, v jakém vozidle jezdil odsouzený, ani z toho, že podepsala úvěrovou smlouvu na vozidlo Volkswagen Passat a další dokumenty k vozidlu, nelze naplnění subjektivní stránky trestného činu dokázat. Nehoda vozidla, která z dokumentace vyplývá, se stát mohla a nelze z toho dovozovat vědomí stěžovatelky o zinscenované dopravní nehodě. Na veškeré uvedené skutečnosti a neprokázání vědomí stěžovatelky o zinscenovaných dopravních nehodách poukázal ve svém zrušujícím usnesení také Nejvyšší soud (usnesení ze dne 16. 2. 2022 sp. zn. 8 Tdo 585/2021), který mimo jiné konstatoval, že pokud stěžovatelka de facto propůjčila svou totožnost pro účely úvěrování vozidla Volkswagen Passat, nemá tato událost jakoukoli věcnou či dějovou vazbu na projednávanou trestnou činnost stěžovatelky a ani ve zbývajícím rozsahu dokazování se neklade stěžovatelce za vinu, že by snad byla detailněji informována o zneužití vozidla pro podvodnou trestnou činnost. Nebylo nade vši pochybnost postaveno najisto, že věděla o zinscenovaných dopravních nehodách a vylákání pojistného plnění.
7. Stejně tak nelze podle stěžovatelky dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví z nedbalosti. Kritériem pro posouzení, zda jde o nedbalost nebo o jednání nezaviněné a tím i beztrestné, je zachování či nezachování potřebné míry opatrnosti. Určení potřebné míry opatrnosti v jednání konkrétní osoby se odvíjí od její povinnosti, možnosti a schopnosti předvídat způsobení daného trestněprávně relevantního následku. Na druhé straně ani samotné objektivní nedodržení potřebné míry opatrnosti nemůže založit trestní odpovědnost. Předpokladem zavinění ve formě nedbalosti je totiž současná možnost a schopnost pachatele předvídat vznik trestněprávně relevantního následku. Nebylo přitom prokázáno, že okolnosti a poměry stěžovatelky byly v daném případě takové, že si stěžovatelka na základě nich měla a mohla uvědomit, že finanční prostředky složené na její účet pochází z trestného činu, resp. ze zinscenovaných dopravních nehod. Stěžovatelka nebyla nijak orientovanou osobou s velkým vzděláním a zkušenostmi, potřebovala přivýdělek, měla nemocnou dceru. Okolnosti poskytnutí jejího účtu nebo pořízení vozidla Volkswagen Passat nebyly přitom takové, aby z nich mohla dovozovat, že jde o spáchání trestného činu. Soudy však spíše spekulativně předpokládaly, že o nehodách musela vědět, když o nich věděli všichni ostatní odsouzení (kteří se ale na rozdíl od stěžovatelky na zinscenovaných nehodách podíleli).
8. Stěžovatelka posléze vytýká, že městský soud nesprávně právně posoudil podmínky trestní odpovědnosti trestného činu podílnictví podle §214 trestního zákoníku. U tohoto trestného činu musí úmysl zahrnovat nejen vlastní ukrytí nebo převedení věci získané trestným činem, nýbrž pachateli musí být i známo, že věc byla získána trestným činem, tedy že pachatel musí mít takové konkrétní znalosti o původu věci, aby bylo zřejmé, že věc z trestné činnosti pochází. Pachatel musí znát skutkové okolnosti, které v jednání jiné osoby zakládají znaky trestného činu. Stěžovatelka by musela znát okolnosti o původu finančních prostředků zaslaných na její účet, tj. že tyto finanční prostředky pochází ze zinscenované dopravní nehody. Městský soud však naplnění subjektivní stránky trestného činu dovodil z toho, že se stěžovatelka nezajímala, odkud peníze pochází, že podepsala dokumenty, o jejichž obsah se nezajímala, nebo že podepsala rizikový úvěr s ohledem na své finanční poměry. Z toho však naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví nevyplývá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupená v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení plyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. V dané věci, se zřetelem obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatelky, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelce na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
14. Stěžovatelka brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatelka výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři druhy pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy, které nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
15. První skupinu vad, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatelka nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
16. Druhou skupinu vad tvoří tzv. opomenuté důkazy [např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - v rozhodnutí vyložit důvody, pro které navržené důkazy neprovedl, popř. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění; neučiní-li tak obecný soud nebo učiní-li tak nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
17. Třetí skupinu vad důkazního řízení, významných z ústavněprávního hlediska, tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou nebo logickou oporu v provedeném dokazování.
18. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit argumentaci stěžovatelky, která setrvává na své obhajobě, podle které jí nebylo nic známo o tom, že odsouzený páchá trestnou činnost a že původ peněz, s nimiž disponovala a manipulovala, je nelegální, a tedy nejednala ani úmyslně, ani z nedbalosti.
19. Jde-li o dokazování k subjektivní stránce trestného činu, obecné soudy její naplnění dovodily na základě přímých důkazů ve spojení s propojeným řetězcem nepřímých důkazů. Obecné soudy ústavně souladným způsobem dovodily, že stěžovatelka musela být s ohledem na okolnosti založení bankovního účtu a znalost osoby odsouzeného minimálně srozuměna s tím, že peníze, které si odsouzený nechává zasílat na její účet, mohou pocházet z trestné činnosti. Konstatovaly, že subjektivní stránka trestného činu podílnictví byla naplněna ve formě nepřímého úmyslu za situace, kdy vědomost stěžovatelky o tom, že věci pocházejí z trestné činnosti, lze dovodit mimo jiné i z ostatních skutečností. Obecné soudy poukazovaly, že stěžovatelka obdržela za výše popsané transakce s prostředky na bankovním účtu "nepřiměřenou odměnu" (tj. odměnu, která u ní za daných - již na první pohled nestandardních - okolností nemohla vyvolávat představu, že jde o legální "výpomoc"), dále na výši finančních částek na účtu (statisíce Kč, kdy pro stěžovatelku ve složité finanční situaci muselo jít o ohromující částky), na platby přijaté na bankovní účet od různých pojišťoven, zprávy, dopisy od pojišťoven a konečně znalost osoby odsouzeného, o kterém přinejmenším věděla, že jezdí drahým vozidlem, velmi často si mění telefonní čísla, vzal si kopie jejích dokladů totožnosti, nechal ji podepsat úvěr na luxusní vůz, kdy k žádosti doložila nepravdivé údaje o výši svého příjmu, které stvrdila čestným prohlášením. I s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka žila sama se dvěma dětmi a měla minimum peněžních prostředků, tedy že evidentně nebylo jejím běžným zvykem přicházet do styku s finančními částkami v řádech statisíců, je evidentní, že musela být minimálně srozuměna s tím, že peněžní prostředky pocházejí z trestné činnosti. O tom, že si byla vědoma tohoto rizika, svědčí podle obecných soudů i výše odměny, neboť za uvedenou službu prokazatelně inkasovala odměnu ve výši cca 12 000 Kč. S ohledem na uvedené okolnosti jednání a osobu odsouzeného, dovozovaly dále obecné soudy, si jistě nemohla myslet, že jde o běžnou, legální činnost, a muselo jí být bez dalšího zřejmé, že se svým jednáním zapojuje do nekalé činnosti páchané odsouzeným. Již v roce 2008 bylo tzv. praní špinavých peněz, spočívající v tom, že pachatel majetkové trestné činnosti si nechá zaslat peníze na cizí účet, aby tak zakryl svou účast na spáchané majetkové trestné činnosti, a po výběru takto zaslaných finančních prostředků majitelem účtu je od něj v hotovosti převezme, značně rozšířené a obecně známé. Obecné soudy konstatovaly, že stěžovatelka nedbala neobvyklého počínání odsouzeného a projevila naprostou lhostejnost k tomu, že se může svým počínáním podílet na nějaké trestné činnosti. Byť tedy neměla žádné konkrétní povědomí o trestné činnosti, z níž finanční prostředky docházející na její účet pocházejí, o původ těchto peněz se nikdy blíže nezajímala, přestože jednání odsouzeného i instrukce, které jí předával, byly neobvyklé a vybočující z běžné občanské "výpomoci". Obecné soudy na tomto základě dovodily, že byla-li stěžovatelka ochotna (ve své obtížné finanční situaci) podepsat a uzavřít úvěrovou smlouvu na částku přesahující půl milionu korun, nelze takovéto jednání označit za pouhé smíření se s případnými následky, ale za hazard s osudem jejím i osob na ní finančně závislých.
20. Stěžovatelka své výhrady týkající se nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu promlčení konstruuje na skutkové verzi odlišné od té, kterou - ústavněprávně konformním způsobem - vzaly za prokázanou obecné soudy. Ze shodného důvodu nelze přisvědčit ani stěžovatelčině námitce stran usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.
21. Stěžovatelka napadla rovněž usnesení Nejvyššího soudu, nicméně další důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky rozhodl, jak bylo uvedeno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu