ECLI:CZ:US:2024:4.US.3125.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3125/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Košnovského, zastoupeného Mgr. Josefem Blažkem, advokátem, sídlem nám. J. Žižky 39/2, Bruntál, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. října 2023 č. j. 71 Co 219/2023-81 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. června 2023 č. j. 11 C 2/2023-61, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Kláry Košnovské, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva a svobody, zejména v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod byla zvýhodňována vedlejší účastnice, "zejména nerespektováním obč. zákoníku a stanovením vyšší životní úrovně, jak oproti stěžovateli, tak i oproti dalším 2 zletilým dětem stěžovatele".
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh (včetně doplněných příloh) se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") domáhala stanovení výživného stěžovateli vůči své osobě s účinností od 1. 10. 2022 ve výši 4 000 Kč měsíčně s odůvodněním, že je studentkou 2. ročníku vysoké školy a stěžovatel z důvodu neshod odmítl na její výživu od října 2022 jakkoliv přispívat. Okresní soud po provedeném dokazování, zaměřeném na zjištění odůvodněných potřeb vedlejší účastnice a na možnosti, schopnosti a majetkové poměry stěžovatele, napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost platit vedlejší účastnici od 1. 10. 2022 výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně, splatné vždy ke každému 15. dni daného měsíce (I. výrok), zaplatit vyčíslený dluh na výživném (II. výrok), zamítl žalobu vedlejší účastnice na zaplacení dalšího výživného ve výši 1 000 Kč měsíčně (III. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). V odůvodnění, kromě jiného, konstatoval nedůvodnost stěžovatelovy námitky, že vedlejší účastnice by měla financovat své studium z úspor získaných z prodeje bytu, a že neshledal důvod, proč by přiznání výživného bylo v rozporu s dobrými mravy.
3. Proti I., II. a IV. výroku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v napadených výrocích (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění se ztotožnil s právními závěry okresního soudu, reagoval na okolnost, že vedlejší účastnice vlastní podíl na bytě a úspory okolo 200 000 Kč, vyhodnotil příjmy a výdaje obou účastníků a připomenul, že částka 3 000 Kč není likvidační a je i pod spodní hranicí doporučené výše výživného na zletilé dítě.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly základní ustanovení pro určení výživného, podle kterého lze výživné přiznat, není-li oprávněný schopen sám se živit, přičemž při hodnocení schopnosti zletilého dítěte živit se samo je nutno hodnotit veškeré finanční prostředky dítěte. Připomenul, že vedlejší účastnice obdržela částku 776 666 Kč z prodeje společné nemovitosti, větší část z těchto peněz investovala do bytu, ve kterém nebydlí a příjmu z pronájmu se dobrovolně vzdala. Pobírá-li vedlejší účastnice sirotčí důchod a k tomu zdědila téměř 800 000 Kč, výživné od otce jí podle §911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nenáleží. Soudy podle stěžovatele neadekvátně zdůrazňují §915 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatel má celkem tři děti, jeho starší syn bydlí u přítelkyně, starší dcera bydlí v nájemním bytě a podle logiky soudů by měl podporovat starší děti, aby dosáhly životní úrovně vedlejší účastnice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v případech extrémních. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každé věci a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní [viz např. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
8. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutí žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by vést ke zrušení napadených rozsudků. Ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování (viz body 4. až 9. odůvodnění rozsudku okresního soudu), jakož i vyhodnocení skutkových zjištění a přijetí právních závěrů (body 16. až 18. odůvodnění rozsudku okresního soudu), a krajský soud konstatoval, že okresní soud vyvodil řádná a dostatečná skutková zjištění a souhlasil s jeho právními závěry (body 5. a 6. odůvodnění rozsudku krajského soudu). S námitkami stěžovatele se obecné soudy řádně vypořádaly a zohlednily, kromě jiného, také prodej zděděného bytu a využití výtěžku z jeho prodeje (body 4. a 6. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Stručná ústavní stížnost tak představuje pouhou polemiku se závěry obecných soudů, která nemůže vést ke kasaci napadených rozsudků.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozsudky byla porušena stěžovatelova základní práva, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu