ECLI:CZ:US:2024:4.US.3139.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3139/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Feryny, zastoupeného Mgr. Jiřinou Dvorníkovou, advokátkou, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2023 č. j. 22 Cdo 2368/2022-372, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. března 2022 č. j. 83 Co 159/2021-339 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. května 2020 č. j. 13 C 259/2008-277, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a Jany Palové a Libora Miloty, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") sp. zn. 13 C 259/2008 se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 5. 4. 2018 č. j. 13 C 259/2008-178 uložil stěžovateli vyklidit pozemek parc. č. X1, k. ú. T., tak, že z něj vyklidí fotbalové branky, a pozemek parc. č. X2, k. ú. T., tak, že z něj vyklidí plot, který jej ohraničuje, a oba vyklizené pozemky předá vedlejším účastníkům (oba pozemky dále jen "pozemky"). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 2. 2019 č. j. 83 Co 212/2018-207 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že okresní soud nesprávným způsobem vedl vedlejší účastníky ke změně petitu (k doplnění petitu o specifikaci movitých věcí, které by měly být vyklizením odstraněny), věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), ačkoli s ohledem na skutečnost, že k tvrzenému zásahu dochází i po dni 31. 12. 2013, použije se při posuzování žalobou uplatněných nároků zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a nesprávně řešil otázku aktivní legitimace vedlejších účastníků k podání vindikační žaloby (nevypořádal se dostatečně s námitkami stěžovatele zpochybňující vlastnické právo vedlejších účastníků k pozemkům).
3. Napadeným rozsudkem okresní soud stěžovateli uložil vyklidit pozemky a vyklizené je předat vedlejším účastníkům (výrok I) a nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení (výrok II).
4. Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel kupní smlouvou ze dne 2. 12. 1993 koupil pozemek parc. č. st. X3 s budovou č. p. X4, k. ú. T., který je k pozemkům přilehlý. Stěžovatel v přesvědčení, že nabyl i pozemky, tyto užíval tak, že prováděl jejich údržbu, terénní úpravy, vysazoval stromy a okrasné keře. Později po neúspěšných jednáních s vedlejšími účastníky o prodeji pozemků stěžovateli a vznesení požadavku vedlejších účastníků na odstranění stavby septiku z pozemku parc. č. X1, stěžovatel s tvrzením o přesvědčení v řádnou koupi pozemků a o jejich dlouhodobém užívaní podal dne 23. 3. 2007 a 2. 4. 2007 proti vedlejším účastníkům u okresního soudu dvě žaloby na určení vlastnictví k pozemkům, které byly zamítnuty rozsudkem okresního soudu ze dne 6. 6. 2008 č. j. 10 C 64/2007-196, potvrzeným rozsudkem krajského soudu ze dne 8. 10. 2009 č. j. 29 Co 779/2008-241, s odůvodněním, že stěžovatel není vlastníkem těchto pozemků, neboť je nenabyl koupí ani vydržením.
5. Pozemky byly (spolu s dalšími) rozhodnutím Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 5. 1994 č. j. poz/5643/1121/94 podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, státem vydány Janu Kašparovi. Jan Kašpar zemřel dne 18. 6. 1994, ještě před uplynutím třicetidenní lhůty k podání opravného prostředku proti uvedenému rozhodnutí doručenému dne 3. 6. 1994, a protože rozhodnutí nebylo doručeno dědicům Jana Kašpara, nenabylo právní moci. Doložka právní moci však byla na rozhodnutí vyznačena ke dni 8. 7. 1994 a na základě toho došlo k zápisu vlastnictví k pozemkům v katastru nemovitostí ve prospěch Jana Kašpara. Pozemky byly okresním soudem při projednání dědictví po Janu Kašparovi zahrnuty do aktiv dědictví. Usnesením okresního soudu ze dne 11. 4. 1996 č. j. D 591/94-26 (dále jen "usnesení o dědictví") byla schválena dohoda vedlejších účastníků, podle které nabyli pozemky do spoluvlastnictví rovným dílem. Uvedené usnesení, které nabylo právní moci dne 4. 5. 1996, se stalo podkladem pro zápis spoluvlastnictví vedlejších účastníků v katastru nemovitostí.
6. V napadeném rozsudku dospěl okresní soud k závěru, že vedlejší účastníci se podle §129 odst. 1 a §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. stali počínaje dnem 4. 5. 1996, kdy nabylo právní moci usnesení o dědictví po Janu Kašparovi, oprávněnými držiteli předmětných pozemků. Vedlejší účastníci byli s přihlédnutím k rozhodnutí pozemkového úřadu v dobré víře, že vlastníkem pozemků byl Jan Kašpar, a s ohledem na usnesení o dědictví byli v dobré víře, že pozemky nabyli do spoluvlastnictví děděním. Současně podle okresního soudu prodej části pozemků v roce 2001 a jednání se stěžovatelem o prodeji pozemků prokazuje, že vedlejší účastníci s pozemky jako s vlastními rovněž nakládali. Uplynutím deseti let ke dni 4. 5. 2006 se proto stali vedlejší účastníci v souladu s §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. na základě vydržení vlastníky předmětných pozemků. Stěžovatel podle okresního soudu i v současnosti do vlastnického práva vedlejších účastníků zasahuje bezdůvodným užíváním pozemků, proto bylo žalobě vyhověno.
7. Krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku I o věci samé potvrdil (výrok I), změnil jej jen ve výroku II o nákladech řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Krajský soud neměl pochyb o tom, že se vedlejší účastníci chovali po rozhodnutí o dědictví po Janu Kašparovi jako vlastníci pozemků. Po celou dobu (tj. od roku 1996) přitom nebylo Českou republikou, jako předchozího vlastníka pozemků, nijak vlastnictví vedlejších účastníků zpochybňováno nebo rušeno. Rušení držby třetí osobou (stěžovatelem) nemá přitom na nerušené ovládání pozemků oprávněnými držiteli vliv. Krajský soud se proto ztotožnil s okresním soudem, že vedlejší účastníci nabyli spoluvlastnictví k předmětným pozemkům vydržením uplynutím deseti let ode dne 4. 5. 1996, tj. k datu 4. 5. 2006.
8. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, neboť shledal, že odvolací soud se při řešení v dovolání stěžovatelem vznesené otázky (nesprávného právního posouzení počátku běhu vydržecí doby) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani od stěžovatelem uvedeného nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 875/14 (N 58/81 SbNU 37); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že vedlejší účastníci nabyli spoluvlastnictví k pozemkům vydržením uplynutím deseti let od právní moci usnesení o dědictví. Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. III. US 875/14, podle něhož vydržecí doba začíná běžet až okamžikem, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby. Svůj závěr krajský soud také řádně neodůvodnil ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 22 Cdo 2009/2014, podle kterého je posouzení otázky vydržení vlastnického práva k pozemku závislé na zjištění, zda ten, kdo se jej dovolává, byl oprávněným držitelem, a to po stanovenou desetiletou vydržecí dobu. Stěžovatel zpochybňuje dobrou víru vedlejších účastníků (po celou dobu deseti let) a tvrdí, že první jejich doložitelný úkon, z něhož lze usuzovat výkon tzv. právního panství, se stal až v průběhu roku 1999. Stěžovatel dále namítá, že mu nebylo zasláno vyjádření vedlejších účastníků k dovolání, čímž bylo zasaženo do jeho práva mít možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímaném (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Ústavní soud se v souladu se svou shora vymezenou působností zabýval stěžovatelem namítaným porušením jeho základních práv, zejména práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda byly naplněny předpoklady vydržení vlastnického práva vedlejších účastníků k předmětným pozemkům, přičemž těmito jeho námitkami se soudy již zabývaly. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry obecných soudů.
14. Ústavní soud zjistil, že důvody, pro které okresní soud a krajský soud rozhodly ve věci samé napadenými rozsudky (následně je Nejvyšší soud shledal souladnými s jeho ustálenou judikaturou), a s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodněních těchto rozsudků v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje a konstatuje, že obecné soudy se podmínkami vydržení (podle tehdy platné právní úpravy), jako mimořádného a originárního způsobu nabytí vlastnického práva, zevrubně zabývaly. Přijatému právnímu závěru o jejich naplnění nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout, a to ani s ohledem na stěžovatelem odkazovanou judikaturu Ústavního soudu, podle které představuje počátek běhu vydržecí doby nikoli právní moc domnělého právního titulu k nabytí pozemku (zde usnesení o dědictví), ale okamžik, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby.
15. Jak již bylo v napadených rozhodnutích vysvětleno, posouzení otázky vydržení vlastnického práva k nemovitosti je závislé na zjištění, zda ten, kdo se ho dovolává, byl oprávněným držitelem po stanovenou desetiletou vydržecí dobu. V dané věci soudy na základě okresním soudem provedeného dokazování, z něhož vycházely krajský soud i Nejvyšší soud, dovodily, že vedlejší účastníci prokázali jak animus possidendi, tak corpus possesionis. Obecné soudy vycházely z výpovědí vedlejších účastníků, stěžovatele, svědka Janaty a listinných důkazů, na základě kterých uvěřily vedlejším účastníkům, že tito o prodeji pozemků jednali se stěžovatelem po dobu delší deseti let, poté jej vyzvali, aby odstranil stavbu septiku na jejich pozemku (parc. č. X1), teprve poté (po uplynutí vydržecí doby dnem 4. 5. 2006) reagoval stěžovatel podáním určovací žaloby (v roce 2007). Jinými slovy, stěžovateli se tvrzením o úkonech, kterými měli vedlejší účastníci poprvé dát najevo své panství nad věcí až v roce 1999 (pronájem pozemků Miloslavu Zemanovi), nepodařilo zpochybnit, že se stěžovatelé již okamžikem nabytí právní moci usnesení o dědictví oprávněně ujali držby pozemků. Při posuzování této okolnosti soudy komplexně hodnotily celý v čase probíhající proces plynutí vydržecí doby, nikoli jednotlivé úkony, jimiž držitel (zde vedlejší účastníci) projevuje svou vůli nakládat s věcí jako s vlastní. I faktické pouhé užívání věci přitom naplňuje podstatu pojmu "nakládání s věcí" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 875/14, bod 29).
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti taktéž namítá (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. 26 Cdo 5487/2016), že nebyla namístě reivindikační žaloba, nýbrž žaloba negatorní, neboť oba pozemky jsou volně přístupné, stěžovatel k nim nevykonává držbu, pozemky neužívá, pouze je na své náklady udržoval. Jak konstatoval v napadeném rozsudku okresní soud, stěžovatel ve vyjádření k žalobě (stejně tak jako ve svých určovacích žalobách) uvedl, že pozemky užívá. V řízení před okresním soudem bylo šetřením na místě samém zjištěno, že se na pozemku parc. č. X2 nachází plot a na pozemku parc. č. X1 fotbalové branky. Tvrzení stěžovatele, že v řízení nebylo prokázáno, že by se na pozemcích nacházely jeho movité věci, proto neodpovídá skutkovým zjištěním, jak je učinil okresní soud. Ostatně, jak uvedl ve svém rozsudku ze dne 21. 2. 2019 krajský soud, žaloba vindikační podle §1040 občanského zákoníku (obdobně §126 zákona č. 40/1964 Sb.) se uplatní nejen při zásazích do vlastnictví k pozemku spočívajících v umístění movitých věcí žalovaného, ale i v případě, kdy je pozemek žalovaným užíván. Pouze za situace, kdy spočívají zásahy do vlastnictví v jiném rušivém jednání, přísluší vlastníku ochrana tzv. žalobou zápůrčí (negatorní) podle §1042 občanského zákoníku, v níž vlastník žádá, aby se žalovaný neoprávněných zásahů zdržel. Tak tomu však v posuzované věci, kdy soudy shledaly, že stěžovatel neprávem zasahuje do vlastnického práva vedlejších účastníků tím, že jejich pozemky užívá bez právního důvodu, nebylo.
17. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že k zásahu do jeho práv došlo tím, že mu nebylo zasláno na vědomí vyjádření vedlejších účastníků k dovolání. Ústavní soud předně konstatuje, že zákon neukládá povinnost soudu poslat vyjádření vedlejších účastníků k dovolání stěžovateli. Nepochybně v některých případech je s ohledem na obsah vyjádření namístě seznámit dovolatele s argumenty, které ve vyjádření k dovolání uvedli další účastníci řízení (srov. nález ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 1670/23, podle kterého vyjádření obsahující nové argumenty, kterými se z povahy věci nemohly zabývat soudy nižších stupňů a které Nejvyšší soud považoval při posouzení věci za relevantní, je Nejvyšší soud povinen dovolateli zaslat, přičemž je věcí dovolatele, aby sám posoudil, zda se k němu vyjádří). O takový případ v nyní posuzované věci nešlo, neboť obsahem vyjádření k dovolání bylo pouze tvrzení vedlejších účastníků, že stěžovatelem uváděnou judikaturou Nejvyššího soudu (od níž se měl odvolací soud odchýlit) požadovaná skutková zjištění nezbytná pro právní hodnocení okamžiku, kdy a za jakých okolností se vedlejší účastníci ujaly držby, byla okresním soudy provedena, a že stěžovatel napadá okresním soudem a krajským soudem nesprávně zjištěný skutkový stav, který však přezkumu dovolacím soudem nepodléhá. Vedlejší účastníci tedy v dovolání nepředložili žádné argumenty, které by se týkaly věci samé a v řízení dosud nezazněly. Je proto liché tvrzení stěžovatele, že pouhým jeho neseznámením se s vyjádřením vedlejších účastníků k dovolání došlo k zásahu do jeho základních práv.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelova základní práva, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu