ECLI:CZ:US:2024:4.US.3144.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3144/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Denisou Soukup Hrušákovou, advokátkou, sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, č. j. 7 Tdo 659/2023-247, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 61 To 603/2021, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 4 Nt 26037/2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") stěžovateli podle §99 odst. 1, 4 trestního zákoníku nařídil ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí jednak stížnost k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), současně však podal námitky i do písemného protokolu o veřejném zasedání u obvodního soudu, neboť nesouhlasil se zápisem, že se výslovně vzdává práva podat stížnost.
2. Stěžovatel je osobou s omezenou svéprávností. V ústavní stížnosti namítá, že v uvedeném trestním řízení nebyl dostatečně a kvalifikovaně zastupován ustanoveným obhájcem. Obhájce byl vůči stěžovateli dlouhodobě nečinný, přestože se stěžovatel a jeho matka o kontakt s ním snažili. K rozhodujícímu okamžiku došlo u veřejného zasedání konaného dne 6. 10. 2021 před obvodním soudem. V rámci tohoto zasedání stěžovatel souhlasil, že se podrobí ambulantní psychiatrické léčbě, nicméně nesouhlasil s tím, že se takové léčby bude účastnit formou uloženého ochranného léčení. Ustanovený obhájce prý totiž stěžovateli nevysvětlil, že existuje rozdíl mezi ambulantní léčbou jeho onemocnění a ochranným léčením vykonávaným formou ambulantní. Vyjadřoval-li se tedy stěžovatel v tom smyslu, že souhlasí s ambulantní léčbou, rozhodně tím nemyslel, že by souhlasil s tím, že jeho léčení bude mít formu ochranného opatření. Na stěžovatele však byl na konci veřejného zasedání činěn ze strany jeho obhájce nátlak, aby s uložením ochranné léčby v ambulantní formě souhlasil. Obhájcem a následně i obvodním soudem tak byl zcela ignorován stěžovatelův nesouhlas s uložením ochranné léčby i jeho vůle se proti předmětnému usnesení "odvolat".
3. Navzdory výše uvedenému je v protokolu z veřejného zasedání uvedeno, že se stěžovatel vzdává práva podat si stížnost. Stěžovatel namítá, že protokol nezaznamenal to, co skutečně řekl, a neodpovídá jeho skutečné vůli. Jakmile mu byl protokol z veřejného zasedání doručen, podal proti němu námitky. Je totiž evidentní, že existují pochybnosti, zda u stěžovatele došlo k naplnění práva na obhajobu, tzn., zda se skutečně v souladu se svojí vůlí vzdal práva na podání stížnosti, a pokud tak učinil, zdali se tak stalo po náležitém poučení ze strany jeho obhájce, a to právě s ohledem na psychický stav stěžovatele. Stěžovatel proto podal do písemného vyhotovení protokolu dle §57 odst. 1 trestního řádu námitky, o nichž obvodní soud po provedeném dokazování rozhodl tak, že je zamítl. Proti zamítavému usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost k městskému soudu, která byla podle §148 odst. 1 písm. c) jako nedůvodná zamítnuta.
4. Následně proto soudy přistoupily k vypořádání stížnosti proti meritornímu rozhodnutí obvodního soudu o uložení ochranného opatření. Napadeným usnesením městského soudu byla tato stížnost zamítnuta s odůvodněním, že byla podána osobou, která se práva na podání stížnosti vzdala. Následně stěžovatel podal dovolání, které ale Nejvyšší soud odmítl.
5. Stěžovatel ústavní stížností napadá meritorní rozhodnutí obvodního soudu o uložení ochranného opatření, následné zamítavé usnesení městského soudu a odmítavé usnesení Nejvyššího soudu. Namítá, že se svého práva na podání stížnosti proti uložení ochranného opatření nevzdal a soudy se měly více zabývat i okolností, že je osobou s omezenou svéprávností. Druhým okruhem námitek pak zpochybňuje nabytí právní moci rozhodnutí městského soudu o stížnosti do protokolace. Namítá, že toto rozhodnutí bylo vyhlášeno v neveřejném zasedání a z toho důvodu mělo být stěžovateli nebo jeho nové obhájkyni oznámeno, resp. doručeno. Tak se ovšem nestalo. Stěžovatel neměl žádnou možnost se s rozhodnutím městského soudu o zamítnutí stížnosti do písemného protokolu ještě před rozhodnutím o meritu věci jakkoliv seznámit. Toto rozhodnutí tedy vůči němu nezakládalo žádné účinky. V takovém případě však nemohl městský soud následně přistoupit k rozhodování o meritu věci, tedy k rozhodování o stížnosti proti usnesení obvodního soudu o uložení ochranného opatření. S výše uvedeným se Nejvyšší soud v napadeném usnesení vypořádal zcela nedostatečně.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy České republiky, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup současně porušuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
8. Z hlediska chronologie se Ústavní soud nejprve zabýval námitkou ohledně vypořádání námitek do písemného vyhotovení protokolu z veřejného zasedání a námitkou (ne)doručení usnesení městského soudu o stížnosti proti usnesení obvodního soudu o námitkách do písemného vyhotovení protokolu o veřejném zasedání.
9. Jak se podává z obsahu vyžádaného soudního spisu, dne 1. 12. 2022 rozhodoval obvodní soud o námitkách do písemného vyhotovení protokolu o veřejném zasedání, konaném u obvodního soudu dne 6. 10. 2021. Obvodní soud provedl dokazování a z vyjádření samotného soudce, ale i dalších osob na jednání soudu přítomných (tedy státního zástupce, obhájce stěžovatele a protokolující úřednice) jednoznačně vyplývá, že v protokolu zaznamenaný průběh veřejného zasedání včetně vyjádření stran ohledně opravného prostředku zcela odpovídá skutečnosti. Tedy, že se stěžovatel práva na podání stížnosti skutečně vzdal (viz usnesení obvodního soudu ze dne 1. 12. 2022, č. l. 181 a násl.). Stěžovatel se závěry obvodního soudu nesouhlasil a podal proti usnesení obvodního soudu stížnost. Městský soud tuto stížnost usnesením ze dne 19. 1. 2023 zamítl (viz č. l. 207). Městský soud tak učinil v neveřejném zasedání a stěžovatel k tomuto faktu namítá, že s obsahem zamítavého usnesení nebyl seznámen.
10. K tomu však Ústavní soud uvádí následující. Podle §244 trestního řádu platí, že rozhodnutí soudů se vždy vyhlásí. Vyhlášení usnesení v neveřejném zasedání ale z logiky věci nemůže mít účinky oznámení ve vztahu k nepřítomným osobám, jichž se přímo týká, nebo které k němu daly podnět - tedy ani stěžovatele. K tomu je třeba usnesení vyhlášené v neveřejném zasedání písemně vyhotovit a v opise doručit stanoveným osobám, mj. i stěžovateli a jeho právní zástupkyni (§137 odst. 1 věta druhá trestního řádu). K tomu v posuzované věci i došlo, podle obsahu spisu bylo usnesení městského soudu písemně vyhotoveno dne 8. února 2023 pak bylo vypraveno dne 24. 2. 2023 mj. i stěžovateli (doručeno dne 6. 3. 2023) a jeho právní zástupkyni (doručeno dne 27. 2. 2022). Stalo se tak však vše současně s napadeným usnesením o stížnosti proti uložení ochranného léčení (č. l. 212).
11. Stěžovatel má pravdu, namítá-li, že mu rozhodnutí městského soudu (č. l. 207) o stížnosti proti usnesení o námitkách do písemného vyhotovení protokolu mělo být doručeno předtím, než městský soudu přistoupil k rozhodování o stížnosti proti samotnému uložení ochranného léčení. Městský soud rozhodně neměl o takové stížnosti rozhodovat bezprostředně po vyhlášení usnesení, které se týkalo námitek proti protokolaci.
12. Navzdory této okolnosti by však kasační zásah Ústavního soudu (zrušení tohoto usnesení městského soudu, a tím tedy i zrušení všech bezprostředně navazujících rozhodnutí) byl ze strany Ústavního soudu ryze formalistický. Stěžovatel totiž fakticky neměl možnost se proti usnesení městského soudu o stížnosti proti usnesení obvodního soudu o námitkách do písemného vyhotovení protokolu o veřejném zasedání jakkoliv dále procesně účinně bránit. Kasačním zásahem by tak Ústavní soud docílil pouze toho, že by městský soud opis usnesení nejprve doručil stěžovateli a jeho právnímu zástupci a následně by teprve přistoupil k rozhodování o samotném ochranném opatření. Fakticky by se ovšem pro stěžovatele dodržením tohoto procesního postupu nic nezměnilo.
13. Podstata námitek stěžovatele, tzn. tvrzení, že s podrobením se ochranné léčbě vykonávané ambulantní formou nesouhlasil (byť z obsahu protokolu plyne, že se vzdal práva podat stížnost - č. l. 51), přitom směřuje k přehodnocování dokazování, provedeného obecnými soudy, což Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Z protokolovaných vyjádření stěžovatele se přitom podává, že s ochranným psychiatrickým léčením ambulantní formou souhlasil a odmítal pouze jeho ústavní formu.
14. Lze proto učinit závěr, že jakkoliv se městský soud dopustil procesního pochybení, toto pochybení nedosáhlo takové intenzity, která by zapříčinila porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele.
15. Jestliže tedy obvodní soud a následně i městský soud dospěly k jednoznačnému závěru, že se stěžovatel vzdal práva na podání stížnosti proti usnesení obvodního soudu ze dne 6. 10. 2021, kterým bylo stěžovateli podle §99 odst. 1, 4 trestního zákoníku uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě, pak městský soud postupoval správně a v souladu se zákonem, když podanou stížnost podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítl. Tato stížnost byla totiž podána osobou, která se jí výslovně vzdala a jiný postup proto nebyl možný.
16. Na těchto závěrech pak nic nezměnil ani Nejvyšší soud, který konstatoval, že námitky do protokolu z veřejného zasedání ze dne 6. 10. 2021 nebyly důvodné, přičemž správnost protokolace byla potvrzena i výsledky provedeného dokazování.
17. Za dané situace Ústavní soud neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu