ECLI:CZ:US:2024:4.US.3162.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3162/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky P. P., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2023 č. j. 69 Co 254/2023-429 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. června 2023 č. j. 50 P 70/2018-320, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a V. P. a nezletilého A. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi došlo k porušení základních práv zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 32 odst. 4 Listiny chránících právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči, čl. 33 odst. 1 Listiny chránícího právo na vzdělání a čl. 36 odst. 1 Listiny zaručujícího právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhala zvýšení výživného pro nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") na částku 10 000 Kč. Po provedeném dokazování obvodní soud napadeným rozsudkem zvýšil výživné prvního vedlejšího účastníka (dále jen "otec") na nezletilého z částky 5 000 Kč na částku 8 500 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 2. 2023 (I. výrok), rozhodl o úhradě nedoplatku (II. výrok) a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění uvedl, že při určení výše vyživovací povinnost vzal na zřetel zákonná hlediska.
3. Proti rozsudku podali stěžovatelka i otec odvolání, přičemž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud) po doplnění dokazování konstatoval, že obvodní soud správně posoudil celkové majetkové a výdělkové poměry obou rodičů, avšak dospěl k závěru, že na základě skutkových zjištění stanovil výživné otci příliš vysoko, a proto napadeným rozsudkem změnil I. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že výše výživného činí 6 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2022 (I. výrok), otci uložil povinnost uhradit stanovený nedoplatek na výživném (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy se nevypořádaly s jejich povinností řádně a dostatečně zjistit majetkové poměry otce, odůvodněné potřeby nezletilého, životní úroveň otce a pominuly stávající rozhodovací praxi Ústavního soudu vztahující se k povinnostem soudu při rozhodování ve věci výživného. Po shrnutí průběhu řízení namítá, že se soudy ani nesnažily zkoumat potencialitu příjmů otce a polemizuje se závěry o jeho příjmech a výdajích, přičemž upozorňuje, že soudy se nevypořádaly se skutečností, že náklady otce jsou vyšší než jeho příjmy.
5. Podle stěžovatelky soudy spoléhaly na to, že rozhodnutí o výživném nemůže být podrobeno revizi Nejvyššího soudu a ve věcech výživného mnohdy, jako v tomto případě, nedostojí své povinnosti provést řádné řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (s výjimkou viz níže). Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. V rozsahu, kterým stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudku obvodního soudu, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. Není totiž povolán rušit, co již bylo změněno, potažmo nahrazeno rozsudkem městského soudu. Vzhledem k tomu, že městský soud napadeným rozsudkem změnil I. a II. výrok obvodního soudu, rozhodoval postupem podle §224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, III. výrokem o nákladech řízení před soudy obou stupňů, tedy i před obvodním soudem jako soudem prvního stupně. Rozhoduje-li odvolací soud znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, je tím automaticky nahrazen nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by to bylo třeba výslovně vyjadřovat ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu.
8. K tvrzením stěžovatelky o porušení základních práv nezletilého (viz výše sub 1.) Ústavní soud dodává, že pro jeho procesní účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, když jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dítěti. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý, o jehož postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemůže být vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, k čemuž Ústavní soud dospěl (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit [srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v extrémních případech. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každé věci a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním
a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
11. Ve stěžovatelčině věci Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutí žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo by vést ke zrušení napadených rozsudků. Ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování o majetkových poměrech obou rodičů (viz bod 2. až 22. odůvodnění rozsudku obvodního soudu, přičemž z jeho skutkových zjištění vyšel městský soud, který dokazování doplnil o nové skutečnosti, viz bod 8. odůvodnění rozsudku městského soudu) a oba soudy se zabývaly podstatnými kritérii pro úpravu vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka k nezletilému. Z odůvodnění napadených rozsudků vyplývají přesvědčivé důvody pro posouzení a vyhodnocení odůvodněných potřeb nezletilého, jakož i schopností, možností a majetkových poměrů rodičů pro určení výše výživného, čímž oba soudy dostály požadavkům na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21. Stěžovatelčiny námitky jsou pouhou polemikou se závěry obecných soudů a jsou vedeny na úrovni podústavního práva, byť se stěžovatelka snaží (s odkazy na řadu nálezů Ústavního soudu) povýšit svoje námitky na ústavněprávní úroveň. Její snaha však není úspěšná, neboť Ústavní soud nezjistil porušení jejích základních práv (ani porušení základních práv nezletilého).
12. Stěžovatelčinu námitku k postupu obecných soudů při rozhodování ve věcech výživného (viz výše sub 5.) považuje Ústavní soud za spekulativní, nicméně vedle rationes decidendi uvádí, že si je vědom deklarovaného účelu nepřípustnosti dovolání podle §30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, proti rozhodnutím ve většině rodinněprávních věcí rozhodovaných podle tohoto zákona, kterým je právní jistota účastníků v těchto řízeních a to, že rozhodnutí v těchto věcech významně stojí na skutkových otázkách. Ústavní soud však upozorňuje zákonodárce [a to podobně, jako v minulosti, srov. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)], že aktuální právní úprava dovolání v těchto otázkách spíše neplní účel zachování právní jistoty, neboť judikaturu musí sjednocovat orgán stojící mimo soustavu obecných soudů, jehož úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti. Podle Ústavního soudu by sjednocování judikatury i ochranu základních práv jednotlivců byl schopen zajistit Nejvyšší soud, který je k tomu jako dovolací soud v občanskoprávních věcech povolanější nežli Ústavní soud, což platí typicky pro rozhodování o výživném, v němž vedle skutkových otázek často existují otázky hodné právní sjednocování.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu