ECLI:CZ:US:2024:4.US.3189.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3189/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2023 č. j. 5 Tdo 634/2023-1352, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. dubna 2023 č. j. 10 To 45/2023-1323 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28. prosince 2022 č. j. 1 T 155/2019-1292, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 12. 2021 sp. zn. 1 T 155/2019 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 trestního zákoníku. Jeho odvolání proti tomuto rozsudku Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 5. 5. 2022 sp. zn. 10 To 75/2022 zamítl jako nedůvodné.
3. Z podnětu stěžovatelova dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 8. 2022 sp. zn. 5 Tdo 715/2022 zrušil v bodu 2 zmíněná rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
4. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel následně opětovně uznán vinným ze spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti pro čtyři vymezené předměty činnosti v trvání dvou roků. Skutek, pro který byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že jako soukromá podnikající osoba nevyhověl výzvě příslušného finančního úřadu a nevydal a zatajil doklady sloužící pro určení výše daně z přidané hodnoty, přičemž nepravdivě tvrdil, že mu požadované doklady zřejmě odcizila bývalá manželka. Správce daně mu následně doměřil daň z přidané hodnoty ve výši celkem 853 758 Kč.
5. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na základě kterého krajský soud napadeným usnesením zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu zákazu činnosti, přičemž v ostatních výrocích ponechal rozsudek okresního soudu nezměněn.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než který zákon připouští.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel uvádí, že po kasačním zásahu Nejvyššího soudu nařídil okresní soud hlavní líčení na 28. 11. 2022, které z objektivních důvodů nemohlo proběhnout, načež okresní soud mimo hlavní líčení vyslechl svědka L. Ch. a vydal příkaz k zatčení stěžovatele. Tvrdí, že poté, co se osobně dne 1. 12. 2022 k okresnímu soudu dostavil, tento soud realizoval vazební zasedání, a to bez přítomnosti obhájce. Interpretaci odvolacího a dovolacího soudu, které neposuzovaly zasedání konané dne 1. 12. 2022 jako vazební, považuje za nepřípustnou. Připomíná, že z §69 odst. 6 trestního řádu vyplývá právo obviněného na přítomnost obhájce při jeho výslechu. Připouští, že při uvedeném jednání před okresním soudem dal souhlas se čtením protokolu o výpovědi svědka Ch. ze dne 28. 11. 2022, nicméně namítá, že tento souhlas nebyl dán po právu. Uvádí, že státní zástupce při hlavním líčení konaném dne 21. 12. 2022 nedal souhlas se čtením protokolu o výpovědi svědka Ch., takže soud tento protokol nepřečetl a důkaz neprovedl. Namítá, že popsaným způsobem došlo ke zmatečné situaci, kdy okresní soud neprovedl zákonným způsobem výslech svědka Ch., přestože jej k tomu Nejvyšší soud zavázal ve svém kasačním usnesení.
8. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nezohlednily jeho výhrady vůči výpovědi jeho bývalé manželky, kterou označuje jako klíčovou svědkyni. Poukazuje zejména na možnost, že se mu bývalá manželka mstila. Obecným soudům dále vytýká, že podobně přehlížely i jeho námitky vůči výpovědím dalších svědků a naopak se kriticky stavěly k výpovědím svědků, kteří potvrzovali jeho obhajobu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání - s výjimkou dále uvedenou - příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek okresního soudu jako celek, avšak krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti. K rozhodování o ústavnosti zrušené části rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
12. S námitkami stěžovatele, které souvisí s výslechem svědka L. Ch. a úkony okresního soudu dne 1. 12. 2022, kdy se stěžovatel sám z vlastní iniciativy a bez obhájce k uvedenému soudu dostavil, se přesvědčivě vypořádal Nejvyšší soud na stranách 7 až 9 napadeného usnesení. Zde vysvětlil, že uvedené jednání okresního soudu v žádném případě nemělo charakter vazebního zasedání ve smyslu §73d trestního řádu, neboť stěžovatel nebyl ani po krátkou chvíli omezen na osobní svobodě a příkaz k jeho zatčení nebyl vůbec realizován (tyto zásadní skutečnosti nezpochybňuje ani sám stěžovatel). Stěžovatel navíc při výslechu nepožadoval, aby byl přítomen jeho obhájce. Jestliže samosoudce okresního soudu v referátu určeném kanceláři chybně označil protokol o výslechu stěžovatele jako protokol o vazebním zasedání, nemůže to mít na výše uvedený závěr žádný vliv. Ústavní soud považuje tyto úvahy a závěry za logické a správné.
13. Zcela nadbytečná se jeví argumentace stěžovatele vztahující se k jeho souhlasu se čtením protokolu o výslechu L. Ch. provedeného mimo hlavní líčení. Jak sám stěžovatel uvádí, tento protokol nakonec (z důvodu nesouhlasu státního zástupce) stejně nebyl čten a jmenovaný svědek nebyl procesně použitelným způsobem vyslechnut. Tyto námitky stěžovatele tak fakticky směřují vůči neexistujícímu důkazu.
14. Uvádí-li stěžovatel, že Nejvyšší soud ve svém kasačním usnesení ze dne 24. 8. 2022 sp. zn. 5 Tdo 715/2022 zavázal okresní soud, aby svědka Ch. vyslechnul, Nejvyšší soud toto tvrzení vyvrátil na straně 9 napadeného usnesení. Zde uvedl, že v uvedeném kasačním usnesení neukládal soudu prvního stupně provést výslech L. Ch. a rozsah dokazování ponechal na tomto soudu. Připomněl, že uvedený svědek při svém výslechu provedeném mimo hlavní líčení nesdělil nic podstatného pro rozhodnutí věci. Jestliže tedy obecné soudy v konečném důsledku neprovedly procesně použitelným způsobem důkaz v podobě výslechu svědka L. Ch., nijak tím nezasáhly do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti takový případný zásah nespecifikuje.
15. Jako neopodstatněné vyhodnotil Ústavní soud také stěžovatelovy námitky směřující proti tomu, jak obecné soudy hodnotil výpověď jeho bývalé manželky a dalších svědků. Ústavní soud v této souvislosti nejprve připomíná, že obecné soudy jsou podle §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinny jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) či ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
16. Podobná situace ovšem v posuzované věci nenastala a ostatně ani sám stěžovatel nenamítá zmíněný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud proto jen ve stručnosti odkazuje na strany 13, 14, 18 a 19 napadeného rozsudku okresního soudu a stranu 3 napadeného usnesení krajského soudu, kde bylo dostatečně odůvodněno hodnocení důkazů, které se stěžovatel snaží zpochybnit. Ústavní soud neidentifikoval žádný důvod, který by jej opravňoval zasahovat do tohoto způsobu hodnocení důkazů.
17. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, ve kterém byl napaden výrok o uložení trestu zákazu činnosti obsažený v rozsudku okresního soudu, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu