ECLI:CZ:US:2024:4.US.32.24.1
sp. zn. IV. ÚS 32/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného Mgr. Lenkou Čihákovou, advokátkou, sídlem Palackého náměstí 67, Slavkov u Brna, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023, č. j. 30 Cdo 2522/2023-220, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2023, č. j. 17 Co 172/2022-159, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. července 2022, č. j. 7 C 166/2020-120, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví, která podle něj porušila jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatel se žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Znojmě po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 200 mil. korun s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nemajetkovou újmu měly stěžovateli způsobit rozsudky Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 5. 2000 v řízení pod sp. zn. 5 C 220/99 a Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2001 v řízení pod sp. zn. 17 Co 360/2000. V průběhu řízení o nynější žalobě na náhradu nemajetkové újmy vedlejší účastnice namítla, že stěžovatelův nárok je již promlčený. Okresní soud této námitce vyhověl a stěžovatelovu žalobu zamítl. Krajský soud v Brně rozsudek okresního soudu potvrdil a uvedl, že použití námitky promlčení nebylo v rozporu s dobrými mravy. Nešlo o výjimečný případ, ve kterém by uplatnění námitky představovalo zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. Stěžovatel totiž o újmě z jím tvrzeného nesprávného úředního postupu věděl nejpozději v lednu roku 2003, nárok však uplatnil až o mnoho let později v červenci roku 2020. Stěžovatelovo dovolání následně Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Obecné soudy se při vypořádání námitky promlčení neodchýlily od ustálené judikatury, námitky ohledně dalších vad řízení nemohly samy o sobě přípustnost dovolání založit. Nejvyšší soud dále vysvětlil, že v řízení o dovolání vycházel pouze z vymezení dovolacího důvodu v podání, které sepsala stěžovatelova advokátka. Nepřihlížel k podáním sepsaným samotným stěžovatelem.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že obecné soudy měly řízení o nemajetkové újmě zastavit, protože o nemajetkové újmě již bylo pravomocně rozhodnuto. Stěžovatel dále uvedl, že během odvolacího řízení podal ve věci novou žalobu. Tuto žalobu však krajský soud nevyloučil k samostatnému řízení, dokonce se k ní ani nevyjádřil. Rovněž se ohradil proti povinnému zastoupení advokátem v řízení před Nejvyšším soudem a Ústavním soudem.
4. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
5. Námitka, že obecné soudy přehlédly, že již o nemajetkové újmě "pravomocně rozhodly", se míjí se skutečným průběhem nynější věci. Ve stěžovatelem uvedených usneseních, které podle něj založily překážku věci pravomocně rozhodnuté, se soudy otázkou nemajetkové újmy věcně nijak nezabývaly. Řešily pouze, zda bylo možné stěžovatelovu žalobu vůbec pro nesrozumitelnost projednat. To koneckonců musí být stěžovateli dobře známo, protože se proti těmto rozhodnutím úspěšně bránil dovoláním u Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 29. 9. 2021, čj. 30 Cdo 2437/2021-50), který uznal, že stěžovatelovu žalobu bylo možné v některých částech projednat, a proto rozhodnutí zčásti zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Stěžovatel dále tvrdil, že odvolací soud ignoroval novou "žalobu", kterou podal v průběhu "odvolacího" řízení. Ani tato námitka však nevychází z reálného průběhu nynější věci. Stěžovatel nepodal a ani nemohl podat novou žalobu v průběhu odvolacího řízení, protože dne 15. 10. 2021 (ke kterému bylo jím uvedené podání datováno) ještě stále probíhalo řízení u okresního soudu, tedy soudu prvního stupně. Stěžovatel ostatně podání zaslal ke spisové značce okresního soudu 7 C 166/2020. Po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu (ze dne 29. 9. 2021) řízení o žalobě pod sp. zn. 7 C 166/2020 dále pokračovalo. Okresní soud stěžovatelem uváděné podání (které obsahovalo v podstatě shodné vylíčení stěžovatelova nároku) neignoroval, ale připojil jej k původní žalobě a jako celek zaslal všechna stěžovatelova podání k vyjádření vedlejší účastnici.
7. Mimo tyto dvě námitky ústavní stížnost neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, jen polemiku s institutem povinného zastoupení před Nejvyšším soudem a Ústavním soudem. Ústavní soud k tomu připomíná, že podle §241a odst. 5 občanského soudního řádu Nejvyšší soud v řízení o dovolání nepřihlíží k podáním, která nejsou sepsána advokátem. Je přitom ústavně konformní, pokud Nejvyšší soud nepřihlédne k podání, které není advokátem přímo sepsán [tedy nepřihlédne dokonce ani k podání, které sepsal dovolatel, ale jeho advokát se s takovým podáním jen ztotožní, srov. usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2466/16; či ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2628/15, srov. obecně ke smyslu advokátního přímusu v řízení o dovolání již usnesení ze dne 14. 9. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 43/2000 (U 32/19 SbNU 293)].
8. Smyslem povinného zastoupení advokátem před Ústavním soudem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu pak je, aby Ústavní soud nebyl zahlcován nekvalifikovanými podáními. V souvislosti s tím Ústavní soud podotýká, že tato zákonná povinnost není samoúčelná. Je totiž úkolem advokáta, aby jako profesionál dokázal zformulovat relevantní právní argumentaci. Advokát nemá ústavní stížnost pouze "připodepsat", nemá ani doslovně přepisovat podání samotného stěžovatele [usnesení ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 3375/19, a ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 962/23, více ke smyslu zastoupení advokátem stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)].
9. Postup nynější advokátky, která do ústavní stížnosti dala pouze dvě shora uvedené námitky a dále odkázala na stěžovatelovo vlastní podání, neboť "právní argumentaci, o kterou tuto stížnost opírá, je nejlépe schopen obsáhnout sám stěžovatel", výše nastíněné roli advokáta v řízení před Ústavním soudem neodpovídá. K doplnění ústavní stížnosti, které učinil sám stěžovatel, proto Ústavní soud nepřihlížel (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 579/10, či ze dne 30. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 252/22).
10. Stěžovatelova základní práva tedy napadenými rozhodnutími nebyla porušena. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu