ECLI:CZ:US:2024:4.US.320.24.1
sp. zn. IV. ÚS 320/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Jana Boučka, advokáta, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. prosince 2023 č. j. 3 As 81/2022-25 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2022 č. j. 8 A 14/2022-8, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Obvodního soudu pro Prahu 10, sídlem 28. pluku 1533/29b, Praha 10 - Vršovice, a Vězeňské služby České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podnikat, na spravedlivý proces a právní stát, a pro porušení zákazu uplatňovat státní moc jinak než jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
2. Napadenými rozhodnutími mají být porušena práva stěžovatele na výkon státní moci jen na základě zákona a v jeho mezích [čl. 2 odst. 3 Ústavy či čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy], právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na podnikání (čl. 26 Listiny) a právní stát (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy).
3. Z ústavní stížnosti a doručených písemností vyplývá, že stěžovatel jako advokát zastupoval svého klienta v civilní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 8 C 1/2021. Na jednání dne 31. 1. 2022 byl soudkyní vyzván, aby si nasadil respirátor. Stěžovatel to odmítl s odkazem na výjimku z povinnosti nosit respirátor stanovenou mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 15757/2020-61/MIN/KAN pro advokáty jako zástupce účastníků na jednání před soudem. Soudkyně následně stěžovateli sdělila, že pokud si respirátor nenasadí, musí opustit jednací síň, což stěžovatel odmítl. Soudkyně poté vydala opatření, že všichni v jednací síni musí mít respirátor, k čemuž jí stěžovatel sdělil, že takovou pravomoc nemá. Soudkyně nato povolala do jednací síně justiční stráž, kdy se stěžovatel podrobil její výzvě a za její asistence z jednací síně odešel. Následně se stěžovatel do jednací síně vrátil a s nasazeným respirátorem jako veřejnost tam strávil celou dobu jednání.
4. Stěžovatel se poté u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal správní žalobou určení, že požadavek soudkyně nasadit si respirátor a následné vyvedení ze soudní síně justiční stráží představovalo nezákonné zásahy. Městský soud v Praze napadeným usnesením žalobu odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v chybějící pravomoci správních soudů, protože nezákonné zásahy mají původ v jednání předsedy senátu soudu, které není výkonem veřejné správy. Předseda senátu při jednání vykonává moc soudní, a to i při přijetí opatření směřujících ke splnění účelu jednání. Výzva k nasazení respirátoru má podle městského soudu obdobný charakter jako výzva k sejmutí pokrývky hlavy. Sama o sobě nesouvisí primárně s rozhodovací činností soudu stricto sensu, avšak zajišťuje důstojnost soudního jednání. V případě jejího nesplnění má pak soudkyně pravomoc ji vymáhat. Ani povinnosti podle stěžovatelem odkazovaného mimořádného opatření z předsedy senátu nečiní správní orgán na úseku hygieny; pravomoc správního orgánu musí stanovit zákon. Účelem výjimky podle mimořádného opatření je nadto právě řádný průběh jednání k zachování možnosti sledovat výrazy tváře osob zúčastněných na soudním řízení, tedy umožnit bezproblémový výkon soudní moci. Podobně nelze vnímat jako zásah veřejné správy ani jednání justiční stráže. Ta pouze realizovala pokyn soudkyně.
5. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. Poukázal na to, že obdobnou argumentací se zabýval v rozsudcích ze dne 19. 9. 2022 č. j. 10 As 194/2022-38 a ze dne 27. 9. 2023 č. j. 3 As 186/2022-28. Výzva k nasazení respirátoru předsedou senátu na jednání je výkonem soudnictví, nikoli veřejné správy, protože pokyn zazněl na jednání soudu a směřoval k zajištění řádného průběhu řízení podle §117 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Z něj taková pravomoc plyne. Předseda senátu sice zamýšlel snížit rizika šíření viru, avšak výchozím chráněným objektem zůstal nerušený průběh řízení. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl též, že námitky stěžovatele nejsou příliš srozumitelné a nijak se nevypořádají s výkladem čl. I mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 15757/2020-61/MIN/KAN.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že soudkyně neměla při jednání soudu pravomoc uložit mu povinnost nasadit si respirátor. Povinnost nosit respirátor v soudní síni tehdy plynula z opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 15757/2020-62/MIN/KAN. O jeho použití soudci mohli rozhodovat jen v jeho mezích a nikoli libovolně podle §117 o. s. ř. Tímto způsobem by mohl soud odůvodnit jakoukoliv povinnost, například povinnost advokáta nosit klaunský oblek či jinou povinnost nijak s řešením sporu nesouvisející.
7. Výklad přijatý městským soudem a Nejvyšším správním soudem znamená, že se soudci ve smyslu §117 o. s. ř. stávají hygieniky, kteří rozhodují o nešíření epidemie.
8. Občanský soudní řád je právní norma upravující postup soudů při rozhodování v rámci civilních soudních řízení. Patří pod ústřední správní orgán Ministerstvo spravedlnosti ČR. Oproti tomu opatření č. j. MZDR 15757/2020-63/MIN/KAN je vydáváno Ministerstvem zdravotnictví ČR. Tato norma neprovádí občanský soudní řád, rozhodování na jejím základě nemůže být rozhodováním podle občanského soudního řádu. Nošení respirátoru nemá žádný vztah k účelu občanského soudního řízení.
9. Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 15757/2020-63/MIN/KAN jasně stanovilo v čl. I odst. 2 písm. t) výjimku z povinnosti nosit respirátor pro zástupce účastníků soudního řízení, z čehož plyne, že tyto osoby nikdy nemají povinnost nosit respirátor při jednání. Soud sice podle téhož aktu může rozhodnout o obdobné povinnosti u jiných osob, avšak pouze těch, u nichž uvedená výjimka neplatí bez dalšího. Měl-li by soudce možnost podle své úvahy rozhodnout o povinnosti advokáta nasadit si při jednání respirátor, znělo by mimořádné opatření jinak.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel splňuje požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, protože jako advokát nemusí být podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) právně zastoupen. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Těžištěm argumentace stěžovatele je nesouhlas s tím, že mu jako právnímu zástupci jeho klienta soudkyně při rozhodování v občanském soudním řízení nařídila nasadit si respirátor. S ohledem na argumentaci stěžovatele Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje nosné důvody napadených rozhodnutí; ta totiž spočívají na závěru, že soudkyně povinnost nošení respirátoru nenařídila z pozice orgánu vykonávajícího veřejnou správu, nýbrž při výkonu soudnictví. Správní soudy se proto věcí samou nezabývaly. Návrh stěžovatele byl odmítnut "z procesních důvodů" pro nedostatek pravomoci správních soudů. To je určující při posouzení, zda se správní soudy s argumentací stěžovatele náležitě vypořádaly.
13. Ústavní soud v této souvislosti rovněž upozorňuje, že v ústavní stížnosti opakovaně uváděná mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 15757/2020-62/MIN/KAN a na některých místech č. j. MZDR 15757/2020-63/MIN/KAN byla pouhými změnami mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 10. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-61/MIN/KAN. Povinnost nošení respirátoru byla uložena posledně zmíněným opatřením [čl. I odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. t)], to je též opatření, k němuž se městský soud i Nejvyšší správní soud vyjadřují v napadených rozhodnutích. Výše uvedené změny se této výjimky ani nedotýkají. Pro posouzení ústavní stížnosti to však není úplně podstatné, úmysl stěžovatele je z podání zřejmý.
14. Pro Ústavní soud je rozhodné, že správní soudy srozumitelně a logicky zdůvodnily, proč dané pokyny soudkyně považují za výkon soudnictví, nikoli veřejné správy. Správní soudy se mimo jiné při vypořádání námitek stěžovatele zaměřily na účel stěžovatelem odkazovaného mimořádného opatření. Shledaly, že opatření soudkyně respektují i účel pravidel stanovených v mimořádném opaření. Správní soudy rovněž přiléhavě identifikovaly zákonné ustanovení, které soudkyni umožňuje přijmout obdobné opatření k zajištění řádného průběhu řízení.
15. Sám stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti opakovaně upozorňuje na vázanost soudce zákonem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, jakož i zákaz uplatňovat státní moc jinak než jen podle zákona. Jsou to však právě správní soudy, které svoji argumentaci staví mimo jiné na aplikaci ustanovení zákona, zatímco stěžovatel se dovolává ("prostého") aktu veřejné správy. A jsou to tedy spíše úvahy stěžovatele, které nereflektují principy vázanosti veřejné moci zákonem; staví je totiž na předpokladu, že Ministerstvo zdravotnictví mimořádným opatřením vylučuje pravomoc založenou zákonem.
16. Lze dále odkázat i na usnesení ze dne 27. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2596/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 477/2021, ze kterého týž soud v nyní posuzované věci vycházel. V něm Ústavní soud obdobné úvahy správních soudů akceptoval. Stejně tak lze odkázat na usnesení ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 724/22, ve kterém se Ústavní soud zabýval použitím §117 o. s. ř. při nepříznivé epidemiologické situaci. Rovněž v něm Ústavní soud akceptoval pravomoc předsedy senátu nařídit v odůvodněných situacích právnímu zástupci účastníka řízení nasadit si při jednání respirátor a text tehdy platného mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví pro něj nebyl rozhodný. Ústavní soud v té souvislosti rovněž uvedl, že "ochrana veřejného zdraví (resp. zdraví účastníků řízení) při soudním jednání [spadá] pod chráněný zájem §1 a 117 o. s. ř.". Obdobně pak rozhodoval Ústavní soud i v další věci stěžovatele v usnesení ze dne 11. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 2623/23.
17. Lze uzavřít, že stěžovatel nepředkládá dostatečně pádné (ústavněprávní) argumenty proti závěru, že soudkyně daná opatření učinila za účelem bezproblémového průběhu jednání, tedy při výkonu soudnictví. Správní soudy se proto s argumentací stěžovatele vypořádaly náležitě. Jejich rozhodnutí tzv. kvalifikovanými vadami netrpí.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1 a 2), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu