ECLI:CZ:US:2024:4.US.3251.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3251/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem, sídlem Barrandova 1920/7a, Praha 12 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2023 č. j. 6 Tdo 684/2023-637 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2023 č. j. 6 To 55/2022-549, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel společně s obviněným M. K. uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vydírání podle §21 odst. 1, §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že společně s druhým obviněným M. K. napadli poškozeného J. S., a to v úmyslu donutit jej, aby vrátil zapůjčenou herní konzoli Sony PlayStation. Při napadení oba obvinění používali hrubé násilí a poškozený v důsledku jejich jednání utrpěl sérií zranění, která jej omezovala v běžném způsobu života po dobu až čtyř týdnů. Na základě popsané intenzity útoku bylo dovozeno, že oba obvinění byli minimálně srozuměni s tím, že svým jednáním mohou poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Uvedeným rozsudkem městského soudu byla stěžovateli i obviněnému K. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému S. na náhradě nemajetkové újmy částku 10 000 Kč a dalším poškozeným stanovené částky na náhradu škody. Rozhodnutí o vině ze spáchání popsaného trestného činu bylo učiněno na základě prohlášení viny podle §206c trestního řádu, které stěžovatel (stejně jako obviněný K.) učinil v průběhu hlavního líčení.
3. Proti rozsudku městského soudu podala státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele i spoluobviněného K. odvolání, a to do výroků o trestech obou obviněných a do výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") na základě tohoto odvolání napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu ve výrocích o trestech, o náhradě nemajetkové újmy poškozenému, o náhradě škody Pražské správě sociálního zabezpečení, Územnímu pracovišti Příbram, a o odkazu poškozeného S. se zbytkem jeho nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, a sám stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byla stěžovateli i obviněnému K. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému S. na náhradu nemajetkové újmy částku 100 000 Kč (se zbytkem nároku, tj. po 100 000 Kč na náhradě majetkové i nemajetkové újmy, byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních) a další poškozené stanovenou částku na náhradu újmy.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek vrchního soudu, jímž mu byl podstatně zpřísněn uložený trest, představuje překvapivé rozhodnutí v tom smyslu, jak jej vymezuje judikatura Ústavního soudu. Tvrdí, že jakkoli bylo z odvolání státní zástupkyně zřejmé, že směřovalo primárně proti výši trestu, přesto měl odvolací soud stěžovatele poučit o zamýšleném přezkumu výše trestu podstatným způsobem, aby mu tak poskytl možnost zaujmout stanovisko a připravit obhajobu. Má za to, že jak ve vztahu k uloženému trestu, tak ve vztahu k výši stanovené povinnosti nahradit poškozenému nemajetkovou újmu v penězích, jde o tak zásadní změnu rozhodnutí, že vrchním soudem neměl být aplikován apelační princip, ale spíše kasační, a věc měla být vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Stěžovatel připomíná, že městský soud mu původní trest vyměřil na základě splnění podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, které jsou vymezeny v §58 trestního zákoníku a které spočívaly jednak v přijetí prohlášení viny a jednak v tom, že byl uznán vinným nikoli z dokonaného trestného činu, ale pouze z jeho pokusu. Má za to, že vrchní soud postupoval svévolně, když sice konstatoval porušení trestního zákoníku soudem prvního stupně, ale v celku i v detailu přijal závěry téhož soudu a uložil trest přísnější, neboť odmítl aplikovat §58 odst. 6 trestního zákoníku. Spatřuje v tomto postupu vrchního soudu nejen porušení práva na spravedlivý proces, ale i porušení principu rovnosti účastníků řízení a zásady, že není trestu bez zákona.
7. Stěžovatel brojí rovněž proti tomu, že vrchní soud zvýšil náhradu nemajetkové újmy v penězích, jíž je povinen (společně a nerozdílně s obviněným K.) uhradit poškozenému, na 100 000 Kč. Opět odvolacímu soudu vytýká, že toto rozhodnutí učinil bez předchozího upozornění, a navíc navzdory konstatování, že přes doplněné dokazování nebyl poškozený schopen svůj nárok prokázat ani odvolacímu soudu. Tvrdí, že z napadeného rozsudku vrchního soudu je patrné, že provedené dokazování výslechem poškozeného nebylo tím důvodem, pro který vrchní soud rozhodl o desetinásobném zvýšení náhrady nemajetkové újmy. Domnívá se, že důvodem takového rozhodnutí byla pouze ničím nepodložená úvaha odvolacího soudu o tom, že i náhrada nemajetkové újmy musí být pro stěžovatele odstrašující. Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil tím, že vadný postup vrchního soudu nijak nenapravil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud nejprve připomíná, že nepředstavuje vrchol soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy) a v zásadě nedisponuje oprávněním bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v trestním řízení, včetně interpretace a aplikace podústavních předpisů, patří mezi úkoly obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Protože námitky stěžovatele směřují výhradně proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, Ústavní soud k tomu předně poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (74/49 SbNU 119) či usnesení ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1124/09; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena v §37 a násl. trestního zákoníku. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
11. Ústavní soud předně nesouhlasí s názorem stěžovatele, že napadený rozsudek vrchního soudu představoval tzv. překvapivé rozhodnutí. Z rekapitulace odvolání státní zástupkyně proti rozsudku městského soudu, kterou vrchní soud uvedl na stranách 3 a 4 napadeného rozsudku, je jasně patrné, že státní zástupkyně brojila proti mírnému trestu, který stěžovateli i obviněnému K. uložil městský soud, přičemž jedním ze stěžejních argumentů bylo její tvrzení, že při vyměřování trestu nemělo být postupováno podle §58 odst. 6 trestního zákoníku (k tomuto argumentu se vrchní soud přiklonil - viz dále). Vrchní soud dále na straně 5 napadeného rozsudku uvedl, že se stěžovatel prostřednictvím svojí obhájkyně k podanému odvolání stručně vyjádřil. Vrchní soud ve věci konal veřejné zasedání. Ústavnímu soudu tak není jasné, jak jinak měl ještě odvolací soud dát stěžovateli možnost se vyjádřit k podaným odvoláním a nabídnout vlastní argumentaci. Skutečnost, že se vrchní soud bude zabývat přezkumem uloženého trestu a stanovené povinnosti k náhradě nemajetkové újmy v penězích, byla jasně patrná již ze samotných odvolání podaných státní zástupkyní a poškozeným S.
12. Tvrzení stěžovatele, že měl vrchní soud postupovat nikoli v souladu s apelačním principem, ale podle principu kasačního, tedy že měl vadný rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, je jednak nelogické a jednak v zásadním rozporu s právní úpravou obsaženou v trestním řádu. Odvolací řízení je založeno na principu apelačním s prvky kasace (srov. §259 odst. 1 a 3 trestního řádu). V posuzované věci nebyl splněn žádný zákonný předpoklad k tomu, aby vrchní soud volil procesně zdlouhavější variantu v podobě vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Změna uloženého trestu (ať již ku prospěchu, nebo k tíži obžalovaného) je ostatně typickým případem, kdy odvolací soud o podaném odvolání sám rozhodne rozsudkem a uloží jiný trest, než který uložil soud prvního stupně.
13. Ústavní soud nenalezl žádný ústavněprávní deficit ani v úvahách vrchního soudu, že je trest uložený městským soudem nepřiměřeně mírný. Vrchní soud akceptoval mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, a to na základě skutečnosti, že bylo přijato stěžovatelovo prohlášení viny. Odmítl ovšem aplikovat §58 odst. 6 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody založeném na odsouzení pachatele za pokus trestného činu. Vrchní soud tento závěr podrobně a přesvědčivě odůvodnil na stranách 6 až 8 napadeného rozsudku, a to primárně s ohledem na závažnost činu (odvozenou zejména z intenzity útoku na poškozeného) a skutečnost, že k zamýšlenému následku v podobě těžké újmy na zdraví (a tedy k dokonání činu) nedošlo jen díky náhodě. Jelikož stěžovatel na tuto argumentaci žádným způsobem nereaguje, Ústavní soud na ni v podrobnostech odkazuje a konstatuje, že v postupu vrchního soudu nenalezl žádné prvky svévole či porušení ústavně zaručených práv a svobod.
14. Opodstatněné nejsou ani námitky k zvýšení náhrady nemajetkové újmy v penězích na 100 000 Kč. Vrchní soud zvýšení odůvodnil obtížemi poškozeného s pohybem a kontaktem s dalšími osobami, což byly okolnosti, na něž poškozený právě ve své výpovědi před vrchním soudem poukazoval. V odůvodnění rozsudku vrchního soudu se neobjevuje žádná zmínka o tom, že by náhrada nemajetkové újmy měla působit odstrašujícím dojmem, takže takové úvahy stěžovatel vrchnímu soudu podsouvá. Ústavní soud tedy ani v argumentaci, jakou vrchní soud odůvodnil zvýšení přiznaného nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy, nenachází projevy svévole či jiné závažné vady, které by mohly být důvodem k tomu, aby Ústavní soud do těchto úvah zasáhl.
15. Opodstatněné nejsou ani námitky k rozhodnutí Nejvyšší soudu. Ten na základě adekvátní argumentace dovodil, že se stěžovatelem uváděné důvody dovolání míjí s těmi, které pro tento účel vymezuje §265b odst. 1 trestního řádu. Jestliže tedy Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, Ústavní soud v tom neshledal žádné pochybení.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu