ECLI:CZ:US:2024:4.US.3336.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3336/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, Praha 5, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 11. 2023, č. j. 1 KZV 15/2023-1235, a usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály SKPV, Odboru Praha ze dne 3. 11. 2023, č. j. NPC-2245-2300/TČ-2021-2200PR, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Národní protidrogové centrály SKPV, Odboru Praha jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Národní protidrogová centrála (dále také "policejní orgán") napadeným usnesením podle §12 odst. 2 písm. b) ve spojení s §1 odst. 6 zákona č. 279/2003 Sb. o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, bez souhlasu obviněného rozhodla o prodání majetku obviněného v původním řízení A. S. T., a to osobního motorového vozidla tov. zn. Mercedes Benz GLS 350 D 4MATIC, jehož evidenčním vlastníkem a provozovatelem je stěžovatel. Policejní orgán takto rozhodl s tím, že lze důvodně předpokládat, že majetek bude rychle ztrácet na tržní hodnotě, a peněžní částka získaná prodejem se uloží do úschovy policejního orgánu.
3. Následnou stížnost stěžovatele podanou podle §141 a násl. trestního řádu městské státní zastupitelství napadeným usnesením zamítlo jako podanou osobou zjevně neoprávněnou. Městské státní zastupitelství konstatovalo, že otázka faktického vlastnictví a důvodů vlastního zajištění vozidla byla předmětem samostatného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2023, sp. zn. 61 To 491/2023, kterým byly zamítnuty předchozí stížnosti směřující proti usnesení policejního orgánu o zajištění tohoto vozidla. Stěžovateli proto nelze stěžovateli přiznat postavení zúčastněné osoby.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že uvedené motorové vozidlo je jeho vlastnictvím, neboť je nabyl kupní smlouvou od předchozího majitele, je jako vlastník zapsán v osvědčení o registraci vozidla, je evidován v registru vozidel a je také pojistníkem automobilu, a proto nemůže být bez jeho svolení prodán. Zároveň navrhuje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
5. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadeného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští. V daném případě však procesní prostředky k ochraně práv vyčerpány nebyly a stěžovatel tak nerespektuje shora zmíněný princip subsidiarity ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud totiž i v nyní posuzované věci vychází z toho, že stěžovatel je povinen vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu v daném případě k ochraně jeho práva zákon poskytuje, včetně oprávnění státního zástupce bdít nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), popř. usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3843/15]. Takový procesní prostředek však uplatněn nebyl, resp. stěžovatel jej ústavní stížností nenapadá.
8. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, ústavní stížnost směřuje proti usnesení městského státního zastupitelství, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu o prodeji majetku obviněného. Tím však dle (dnes již) ustálené judikatury Ústavního soudu nejsou opravné prostředky v rámci trestního řízení vyčerpány. Příslušným k řešení námitek stran postupu dozorujícího státního zastupitelství je totiž státní zástupce vykonávající ve věci dohled podle §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, a to alespoň v jednom stupni hierarchie ke státnímu zastupitelství, které rozhodovalo právě o stížnosti podle §141 a násl. trestního řádu (obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19, ze dne 23. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 1673/19, ze dne 4. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 3171/19 nebo ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4126/19 a vzhledem k podstatě nyní posuzované věci také usnesení sp. zn. IV. ÚS 731/20 ze dne 26. 5. 2020 a sp. zn. IV. ÚS 2744/23 ze dne 30. 10. 2023). Této procesní možnosti přitom stěžovatel - jak již zmíněno - zjevně nevyužil, resp. žádné rozhodnutí, kterým by bylo rozhodnuto v rámci zmíněného dohledu, nenapadá. Nad rámec toho je třeba upozornit, že do činnosti orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud v rámci probíhajícího řízení zásadně nezasahuje, neboť většinu v něm učiněných pochybení je možné napravit v rámci trestního řízení.
9. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení §75 odst. 1 a §43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1673/19 ze dne 23. 9. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2398/19 ze dne 30. 7. 2019 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2997/20 ze dne 3. 11. 2020).
10. Vzhledem k výroku tohoto usnesení Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
11. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (tzn. přesahu vlastních zájmů stěžovatele, které teprve by mohlo vést k prominutí nesplnění podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práva) a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj