ECLI:CZ:US:2024:4.US.3375.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3375/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Vavříkové, zastoupené Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem, sídlem Pekařská 403/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2023 č. j. 26 Cdo 2322/2023-310, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. března 2023 č. j. 60 Co 25/2023-254 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. října 2022 č. j. 14 C 255/2020-189, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Víta Vojtka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce (jako žalované) povinnost vyklidit specifikované nemovité věci, včetně stavby, v níž stěžovatelka bydlí (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění okresní soud konstatoval, že vlastníkem nemovitých věcí je vedlejší účastník a stěžovatelka tyto věci užívá bez právního důvodu, přičemž je v prodlení s převzetím plnění za vypořádací podíl ze zrušeného podílového spoluvlastnictví k těmto nemovitým věcem. Okresní soud neshledal důvody pro odepření výkonu práva vedlejšího účastníka pro rozpor s dobrými mravy, neboť předmětem řízení bylo uložení povinnosti k vyklizení nemovitých věcí, nikoliv samotný výkon rozhodnutí, a teprve v řízení o výkon rozhodnutí by bylo eventuálně možné posoudit námitku stěžovatelky, že se z uvedené stavby nemůže vystěhovat pro svůj zdravotní stav. Zhoršený zdravotní stav stěžovatelky by mohl být důvodem pro zamítnutí žaloby vedlejšího účastníka jen tehdy, bránily-li by zdravotní důvody stěžovatelce ve vyklizení nemovitých věcí jen po přechodnou dobu. S ohledem na věk, zdravotní stav a citovou vazbu stěžovatelky k nemovitým věcem okresní soud vázal jím uloženou povinnost na pariční lhůtu tří měsíců.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), který se po doplnění dokazování lékařskými zprávami předkládanými stěžovatelkou o zhoršení jejího zdravotního stavu ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry okresního soudu, a proto napadeným rozsudkem jeho rozsudek ve věci samé potvrdil (I. výrok), dílčím způsobem ho změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že zhoršený zdravotní stav stěžovatelky nemůže být pro svoji dlouhodobou povahu důvodem pro odepření výkonu práva vedlejšího účastníka a zamítnutí žaloby. Stěžovatelčin zdravotní stav, délka bydlení v uvedené stavbě, její citové vazby k nemovitým věcem a věk jsou podle krajského soudu okolnosti, které soud posuzuje při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nelze je bez dalšího zohledňovat v navazujícím řízení o uložení povinnosti k vyklizení vypořádaných nemovitých věcí.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Přípustnost dovolání nemohla založit stěžovatelkou formulovaná otázka eventuálního rozporu výkonu práva vedlejšího účastníka s dobrými mravy, neboť tuto otázku krajský soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchylovat. Nadto stěžovatelka podle Nejvyššího soudu v dovolání zpochybnila skutkové závěry, z nichž vycházely soudy nižších stupňů; skutkový základ sporu však nemůže být předmětem dovolacího řízení. Uplatnila-li stěžovatelka v dovolání námitku, že soud zamítl její návrh na provedení znaleckého posudku k prokázání trvalosti či dočasnosti jejího nepříznivého zdravotního stavu, namítá vadu řízení, která sice mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nicméně k takovému typu vady by mohl Nejvyšší soud přihlédnout, jen bylo-li by dovolání přípustné z jiného důvodu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zejména namítá, že se do její faktické dispozice nedostala finanční náhrada ve výši 600 000 Kč, kterou jí měl zaplatit vedlejší účastník na vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem. V řízení před obecnými soudy bylo porušeno rovněž stěžovatelčino právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), když soudy nenechaly vypracovat ke zhodnocení jejího zdravotního stavu znalecký posudek a odbornou otázku z oboru zdravotnictví si vyřešily samy, aniž by k tomu měly dostatečné vědomosti. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že na daném místě, které má vyklidit, strávila téměř celý svůj život.
6. Krajský soud podle stěžovatelky porušil judikaturu Ústavního soudu, pokud vycházel z toho, že se nemůže zabývat konkrétními okolnostmi daného případu, pro které je stěžovatelce uložená povinnost v rozporu s dobrými mravy [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3653/11 (N 118/65 SbNU 553)]. Obecné soudy tak při svém rozhodování měly zohlednit zdravotní stav stěžovatelky, délku bydlení v nemovitých věcech, její citovou vazbu k nemovitým věcem, jakož i skutečnost, že se o tyto věci stěžovatelka starala.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Napadá-li stěžovatelka II. výrok rozsudku okresního soudu, který napadeným rozsudkem změnil krajský soud, k rozhodování o ústavnosti takového výroku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
11. Ústavní soud shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Po posouzení stěžovatelčiných námitek Ústavní soud shledal, že stěžovatelka v ústavní stížnosti bez náležité, hlubší ústavněprávní argumentace jen opakuje námitky, které uplatnila v řízení před obecnými soudy, s nimiž se obecné soudy náležitě vypořádaly. V daném kontextu neobstojí tvrzení stěžovatelky, že od vedlejšího účastníka neobdržela částku 600 000 Kč jako náhradu za svůj spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech. K tomu krajský soud (srov. bod 13. odůvodnění napadeného rozsudku) připomenul, že vedlejší účastník uvedenou částku poslal standardní poštovní poukázkou a je jenom věcí stěžovatelky, jak si zajistí, aby si uvedené prostředky mohla převzít. Obecné soudy také vysvětlily, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky nemůže být důvodem k zamítnutí žaloby vedlejšího účastníka na vyklizení nemovitých věcí. O stěžovatelčině nepříznivém zdravotním stavu obecné soudy neměly pochybnost, a to na základě stěžovatelkou předkládané zdravotnické dokumentace. Proto také považovaly za nadbytečné nechat posoudit zdravotní stav stěžovatelky soudním znalcem. Stěžovatelka se ani nesnaží argumentovat, že by její zdravotní stav byl špatný jen po přechodnou dobu a že by se po odeznění nepříznivého zdravotního stavu byla schopna z nemovitých věcí vystěhovat. V napadených rozhodnutích je také vysvětleno, že eventuální důvody právě v podobě nepříznivého zdravotního stavu, citové vazby stěžovatelky k nemovitým věcem atp. nemohou být důvodem pro zamítnutí žaloby vedlejšího účastníka, ale mohou teoreticky bránit vlastnímu vyklizení stěžovatelky.
13. V této souvislosti neobstojí ani blanketní odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 3653/11. Podle skutkových okolností v tomto nálezu vylíčených měl tehdejší vedlejší účastník postavení bytového družstva, který (zjednodušeně řečeno) porušil své povinnosti do té míry, že tehdejší žalované uložená povinnost vyklidit byt byla v rozporu s dobrými mravy. Taková situace však v posuzované věci zjevně nenastala.
14. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se věcí stěžovatelky podrobně zabývaly a Ústavní soud se v této souvislosti ztotožňuje s jejich skutkovými i právními závěry, které považuje za přesvědčivé, a proti postupu, stejně jako proti závěrům soudů nemá ústavněprávních výhrad, přičemž rovněž odůvodnění jejich rozhodnutí plně vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Ústavní soud proto neshledal žádný neústavní exces či zásah do základních práv stěžovatelky, který by odůvodňoval případný kasační zásah.
15. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu