ECLI:CZ:US:2024:4.US.635.23.2
sp. zn. IV. ÚS 635/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 8 Tdo 861/2022-1670, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2022 č. j. 13 To 25/2022-1576 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. října 2021 č. j. 2 T 147/2014-1501, ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Michalem Gebouským, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 8 Tdo 861/2022-1670, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2022 č. j. 13 To 25/2022-1576 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. října 2021 č. j. 2 T 147/2014-1501 a ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Topkou, advokátem, sídlem Gen. Klapálka 1345, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 8 Tdo 861/2022-1670, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2022 č. j. 13 To 25/2022-1576, rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. října 2021 č. j. 2 T 147/2014-1501 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2021 č. j. 13 To 61/2021-1408, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami IV. ÚS 635/23, II. ÚS 645/23 a II. ÚS 658/23 a které Ústavní soud v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu a §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 28. 3. 2023 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavních stížností a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 3. 2021 č. j. 13 To 61/2021-1408 z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozsudek Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 8. 2020 č. j. 2 T 147/2014-1376 (v pořadí druhý rozsudek okresního soudu vydaný v tomto trestním řízení, kterým byli stěžovatelé i ostatní spoluobžalovaní zproštěni viny) v celém rozsahu, podle §259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil okresnímu soudu a s poukazem na §262 trestního řádu nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
3. Následně okresní soud napadeným rozsudkem uznal vinným stěžovatele L. B. v bodě 1. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v bodech 4. a 5. pokračujícím zločinem mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle §149 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) trestního zákoníku a za to jej podle §149 odst. 2 a §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 28 měsíců. Stěžovatele J. D. okresní soud uznal vinným v bodě 2. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a v bodech 3. až 5. pokračujícím zločinem mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle §149 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) trestního zákoníku a za to jej podle §149 odst. 2 a §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Okresní soud stěžovatele J. Ch., uznal vinným v bodě 2. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a v bodě 3. zločinem mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle §149 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a za to jej podle §149 odst. 2 a §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Okresní soud dále uznal vinným obžalovaného T. V. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby a obžalovaného P. L. zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek popsaný v obžalobě spáchal. Uvedených trestných činů se stěžovatelé podle okresního soudu dopustili - ve stručnosti uvedeno - tím, že jako příslušníci Policie České republiky popsanými jednáními vůči poškozeným záměrně porušili příslušná ustanovení zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
4. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatelé a obžalovaný V. Krajský soud je usnesením ze dne 12. 4. 2022 č. j. 13 To 25/2022-1576 podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodná.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů a obžalovaného V. podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelů a průběh řízení před Ústavním soudem
6. Podle stěžovatelů D. a Ch. se krajský soud nevypořádal se všemi jejich námitkami týkajícími se nedostatků kontradiktornosti a odůvodnění rozsudku okresního soudu, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Poukazují na vydání dvou zprošťujících rozsudků okresním soudem, které byly krajským soudem zrušeny. V dalším řízení okresní soud znovu provedl důkazy za nezměněné důkazní situace, tyto hodnotil a vydal odsuzující rozsudek, jehož závěry poté nekriticky převzal krajský soud. Stěžovatelé vytýkají extrémní nesoulad mezi obsahem důkazů a závěry z nich vyvozenými. Okresní soud z provedených důkazů vyvodil diametrálně odlišné závěry oproti předchozím fázím řízení, a to za nezměněného důkazního stavu a při totožném hodnocení klíčových důkazů (audioexpertíza, videozáznam z výslechové místnosti); důkazy byly hodnoceny jednostranně, v jejich neprospěch a v rozporu se základními zásadami trestního řízení, minimálně zásadou kontradiktornosti a pravidlem in dubio pro reo. Stěžovatelé poukazují i na určitou "kreativitu" okresního soudu při formování skutkových zjištění. Především hodnocení výpovědí poškozených neodpovídá jejich obsahu, protože poškození připustili, že byli agresivní, pod vlivem návykových látek, jež nadužívali, a dlouhodobě měli problém s dodržováním zákonů. Soudy přehlížely rozpory mezi výpověďmi jednotlivých poškozených a dalšími důkazy, jimiž byla jejich svědectví buď přímo vyvrácena (lékařská zpráva poškozeného D.), nebo znevěrohodněna. Nesprávně byla hodnocena také výpověď stěžovatele D. z vazebního zasedání, ze které nelze dovodit jeho faktické doznání ke všem skutkům, neboť tento stěžovatel připustil toliko užití donucovacích prostředků vůči poškozenému T.
7. Následně se stěžovatelé zabývají otázkou použitelnosti videozáznamů pořízených z výslechové místnosti. Byť je ve spise založeno povolení státního zástupce k instalování kamery a sledování osob, které se v místnosti mohou nacházet, jsou na tomto povolení uvedeny pouze stěžovatel B. a obžalovaný V., jiné osoby jmenovány nejsou. To znamená, že státní zástupce povolil sledování vůči nim, avšak nezmínil, že by se povolení mělo vztahovat i na další osoby. V této souvislosti stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), požadující při povolení postupu podle §158d trestního řádu nejen vyslovení podezření, že se konkrétní trestná činnost stala, ale také je nezbytné dát do souvislosti podezření, že ke konkrétní trestné činnosti má sledovaná osoba konkrétní vztah, a tímto (vůči ní) vyjádřit nezbytnost pořizování obrazových, zvukových nebo jiných záznamů. Opačný postup by umožňoval sledovat prakticky kohokoliv. Ve světle tohoto judikátu bylo použití videozáznamu vůči oběma stěžovatelům zásahem do jejich práv a svobod, a uvedený záznam je tedy pro účely jejich trestního stíhání nepoužitelný. Tímto porušením ústavnosti se nezabýval dostatečně ani Nejvyšší soud. Na tom nic nemění ani nepřiléhavá argumentace krajského soudu rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. 8 Tdo 647/2020 a ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. 7 Tdo 865/2020, které se týkají toliko úmyslného trestného činu, otázku prokázání speciálního úmyslu krajský soud opomenul. I kdyby byly videozáznamy proti stěžovatelům procesně použitelné, nelze z nich rozeznat jednotlivé osoby, přičemž ani audioexpertíza nebyla schopna přiřadit identity jednotlivých stěžovatelů k osobám, které se na záznamech vyskytují (míra pravděpodobnosti 65 % je pro účely trestního řízení příliš nízká). Z čeho tedy soudy dovodily, že některé osoby se na záznamech vyskytují opakovaně, není známo, zejména když nikomu není vidět do obličeje, mají stejné ošacení i hodnost. Skutečnost opakovaného výskytu údajně totožných osob neodpovídá na otázku, o koho konkrétně jde. Ostatně, poškození nebyli schopni ani jednoho z obžalovaných identifikovat jako pachatele předmětného protiprávního jednání. Vzhledem k tomu, že nebyl proveden žádný jiný důkaz, který by uvedené pochybnosti vyvracel, nebyl podle zásad trestního řízení možný jiný postup než aplikace pravidla in dubio pro reo. Soudy tento logický postup ignorovaly a trvaly na svém závěru, že videozáznam ve spojení s dalšími důkazy má prokazovat vinu stěžovatelů, přestože důkazní situace oproti předchozímu průběhu řízení zůstala nezměněná. Důvod zásadní změny názoru na hodnocení důkazů z napadených rozhodnutí nevyplývá. Podle názoru stěžovatelů ani popis skutků neodpovídá požadavkům na kontradiktornost rozhodnutí. Z označení "na videozáznamu ze dne ..." totiž není vůbec zřejmé, v jakém čase či fázi daného videozáznamu mělo k zachycení jednání dojít, což neodpovídá §125 trestního řádu a zakládá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, neboť jejich adresát zde není od toho, aby si dohledával a domýšlel důvody, pro které byl odsouzen, naopak je úkolem soudu jasně a přesvědčivě objasnit, jaké závěry a skutečnosti jej vedly k vydání odsuzujícího rozhodnutí.
8. Dále stěžovatelé dovozují, že ani z audioexpertízy nijak nevyplývá jejich totožnost. Zásadně se nelze ztotožnit s tendenčním popisem hodnocení tohoto důkazu. Soudy pominuly znalecký posudek PhDr. Marie Svobodové, Ph.D., podle něhož nelze jednoznačně prokázat totožnost stěžovatele D. a spoluobžalovaného L. s mluvčími A a B, jelikož pravděpodobnost jejich identifikace je nízká. Soudy však závěry znalkyně dezinterpretovaly a nepřípustně zestručnily, čímž si pomohly k formování nesprávného a nepřesného závěru o vině stěžovatele D.
9. Stěžovatelé shrnují, že (nezměněná) důkazní situace byla postavena na rozporných výpovědích nedůvěryhodných poškozených, procesně nepoužitelném videozáznamu z výslechové místnosti, jehož vypovídací hodnota je velice nízká, audioexpertíze, na jejímž základě nelze pachatele spolehlivě identifikovat, výpovědích svědků, z nichž plyne pouze to, že stěžovatelé se v inkriminovanou dobu pohybovali na služebně, lékařské zprávě poškozeného D. svědčící ve prospěch stěžovatelů, listinách, podle nichž byly proti některým poškozeným použity donucovací prostředky v důsledku jejich agresivity či podnapilosti, a dalších důkazech, ze kterých neplyne žádná skutečnost v neprospěch stěžovatelů. Z uvedených důkazů nelze jednoznačně a bez pochybností identifikovat právě stěžovatele jako pachatele, přičemž jiné důkazy, které by stěžovatele jako pachatele identifikovaly, nebyly provedeny ani navrženy. Dále stěžovatelé zpochybňují právní hodnocení skutku pod bodem 2., a to pro nejasnosti v identifikaci osob, které se v inkriminovanou dobu nacházely ve sledované vyšetřovací místnosti. Okresnímu soudu vytýkají, že nevysvětlil, jak dospěl k závěru, že ze tří policistů, kteří byli zaznamenáni, čin spáchali právě oba stěžovatelé, a nikoliv např. spoluobžalovaný L., jenž byl obžaloby zproštěn. Následně v podrobnostech rozebírají, proč nebylo možno identifikovat oba stěžovatele jako pachatele, stejně jako spoluobžalovaného L. jako osobu, která se trestného činu nedopustila. Podle stěžovatelů nebyl jednoznačně identifikován subjekt trestného činu, a proto nemohla být naplněna skutková podstata přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
10. Stěžovatel Ch. zpochybňuje své pachatelství i ve vztahu ke skutku pod bodem 3., stejně jako stěžovatel D. ke skutkům v bodech 3. až 5.
11. Dále stěžovatelé rozporují právní posouzení daných jednání jako zločinů mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle §149 odst. 1, odst. 2 písm. a), popř. i e) trestního zákoníku. Argumentují, že ne vždy lze na jednotlivé skutkové podstaty trestných činů aplikovat totožná kritéria o subjektivním vnímání poškozeného. Tak je tomu právě u předmětného zločinu, neboť každý člověk z různých sociálních a ekonomických prostředí vnímá různé příkoří jinak. Konkrétně bude křik, nátlak a případný úder od policisty vnímat jinak bezúhonný občan (pro něhož to bude jistě velmi traumatizující zážitek) a jinak recidivista, který byl již nesčetněkrát zadržen policií, vyslýchán, umístěn do krátkodobé i vícehodinové cely a nakonec i vězněn. Takový člověk bude z logiky věci podstatně odolnější vůči popisovaným vlivům než bezúhonný občan.
12. Stěžovatelé zdůrazňují nutnost důkladně specifikovat pojmy "mučení" a "nelidské a kruté zacházení", a rozlišit je při právní kvalifikaci popsaného skutku, protože každý z nich totiž představuje odlišné jednání. Tomu se však obecné soudy nevěnovaly, zejména přehlížely zásadní kritéria pro možnost kvalifikování určitého jednání v rámci shora uvedených pojmů, a to zejména ve vztahu k úmyslu pachatele takový čin spáchat. Stěžovatelé kladou důraz na rozdílnost definicí obou pojmů, tvrdí, že při porovnání definic s obsahem výpovědí poškozených, lékařskou zprávou poškozeného D., záznamy Městské policie K. o použití donucovacích prostředků vůči poškozeným a s (procesně nepoužitelným) videozáznamem nelze žádným způsobem dospět k závěru, že by se dopustili jednání kvalifikovaného jako mučení a nelidské a kruté zacházení podle §149 trestního zákoníku. Obecné soudy nevysvětlily, na základě čeho dovodily, že "jednání policistů vůči poškozeným je již možno označit za kruté zacházení, kterým působili jak tělesné, tak i duševní utrpení". Jestliže v této souvislosti poukázaly na "dlouhodobé bití" poškozeného D., nucení pod hrozbou násilí a možného delšího omezení svobody k přiznání ve věcech nespáchaných u poškozeného K. a bití a ponižování poškozeného T. při vytírání moči vlastním oblečením poté, co mu nebylo umožněno vykonat potřebu, nemá toto odůvodnění oporu v provedeném dokazování.
13. Stěžovatelé zdůrazňují, že na těle poškozeného D. nebyly podle lékařské zprávy a fotografie pořízené na služebně shledány známky násilí. Poškozenému K. policisté dokonce umožnili vykouřit cigaretu, proto nelze hovořit o tělesném nebo duševním utrpení. Navíc u něj byly při tělesné prohlídce zajištěny předměty pocházející ze spáchané krádeže, nelze tudíž uvažovat o tom, že by byl policisty nucen k přiznání k něčemu, co neudělal. Vzhledem k faktu, že poškozený byl již v době skutku recidivistou, jenž strávil 26 let ve výkonu trestu odnětí svobody, nelze u něj uvažovat o jakékoliv zvýšené subjektivní citlivosti na jednání policistů v porovnání s bezúhonným občanem. Ani při nešetrném zacházení by nebylo možno dovozovat vznik psychické újmy. Stěžovatel D. poukazuje na rozpory ve výpovědích poškozeného T., kdy nejprve uvedl, že se do kanceláře sousedící s krátkodobou celou vymočil úmyslně a následně vše dobrovolně vytřel vlastní mikinou, a poté bez důvodu změnil výpověď tak, že byl údajně nucen vymočit se, poněvadž mu nikdo z policistů neumožnil vykonat potřebu, a následně měl být donucen vše vytřít mikinou. Poškozený T. navíc přiznal, že v době zadržení byl pod vlivem alkoholu, marihuany a pervitinu, a připustil, že mohl policisty vyprovokovat. To ostatně vysvětluje i zranění, které utrpěl v důsledku úderu od stěžovatele D., přičemž bezprostředně poté mu byla poskytnuta lékařská péče a byl o této události sepsán úřední záznam. Vzhledem k uvedeným skutečnostem je diskutabilní hovořit o ponižování poškozeného, neboť nebylo spolehlivě prokázáno, že by skutečně byl policisty k vytírání moči mikinou nucen. Dále stěžovatelé odkázali na výpověď poškozeného Ř., jenž přiznal, že vůči policistům byl agresivní fyzicky i verbálně, tudíž použili donucovacích prostředků, které na něm nezanechaly žádné fyzické ani duševní stopy. Proti posledně zmíněným poškozeným byly použity i donucovací prostředky Městskou policií K. ještě před jejich předáním příslušníkům Policie České republiky, proto jejich zadržení, umístění do krátkodobé cely a výslechu pro ně nemohlo být nijak překvapivé ani výjimečné a šokující, aby pro ně znamenala tělesné nebo duševní utrpení. Ani u jednoho z poškozených nebylo tvrzeno ani znalecky zkoumáno, zda u nich došlo k tělesnému a duševnímu utrpení, aby byla splněna kritéria nelidského a krutého zacházení.
14. Stěžovatelé D. a Ch. též namítají, že u skutků pod body 3. až 5. nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Soudy opomněly, že nestačí, aby pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení jinému tělesné nebo duševní utrpení, což v posuzované věci prokázáno nebylo. Právě tato "pojistka" vyčleňuje tento trestný čin z jeho systematického zařazení ve zvláštní části trestního zákoníku, jež by spíše odpovídalo jeho zařazení mezi trestné činy jako genocidium, válečná krutost apod., mezi které byl zařazen ve zrušeném trestním zákoně. Mučení nebo jiné nelidské a kruté zacházení se vyskytovalo obvykle při válečných operacích nebo výsleších tajné policie a uvedená "pojistka" byla zákonodárcem do skutkové podstaty uvedena právě proto, aby se takové jednání silových a represivních složek již nemohlo běžně opakovat. Tvrzení soudů, že poškození byli tělesnému a duševnímu utrpení vystaveni dlouhodobým působením policistů již tím, že byli umístěni do krátkodobé cely, stěžovatelé odmítli, neboť podle §9 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 159/2009, o eskortách, střežení osob a o policejních celách, jsou policisté oprávněni umístit zadrženou osobu do krátkodobé cely po dobu maximálně 6 hodin, což bylo beze zbytku dodrženo. Současně nelze opomenout, že za mučení ani nelidské a kruté zacházení se nepovažuje bolest nebo utrpení vznikající pouze v důsledku zákonných sankcí, které jsou od nich neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou.
15. Stěžovatelé D. a Ch. vytýkají Nejvyššímu soudu, že odmítl přezkoumat jejich dovolání z ryze formálních důvodů, aniž by vzal v potaz ochranu ústavnosti, která mu rovněž náleží. Nejvyšší soud se podle nich zejména nezabýval extrémními rozpory mezi obsahem důkazů a závěry, které z nich okresní soud a krajský soud vyvodily.
16. Stěžovatel B. namítá, že krajský soud usnesením ze dne 30. 3. 2021 č. j. 13 To 61/2021-1408, jímž nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, porušil jeho právo na soudní ochranu a právo na zákonného soudce. Dovozuje, že krajský soud opakovaně zasahoval do hodnocení důkazů okresním soudem. Okresní soud poté, co krajský soud zrušil rozsudek ze dne 15. 2. 2018, postupoval v souladu s pokyny, které mu byly usnesením ze dne 28. 6. 2019 uloženy, a dne 18. 8. 2020 rozhodl, že se stěžovatelé a spoluobžalovaní zprošťují obžaloby. Krajský soud však usnesením ze dne 30. 3. 2021 opět napadené rozhodnutí zrušil a současně přikázal věc projednat v jiném složení senátu. Okresnímu soudu vytkl, že nerespektoval uložené pokyny, důkazy hodnotil jednotlivě, nikoliv v jejich vzájemných souvislostech, navíc jednostranně a tak, aby prospívaly obžalovaným. Fakticky mu tak uložil, aby důkazy hodnotil, resp. aby větší pozornost věnoval okolnostem svědčícím v jejich neprospěch. Stěžovatel B. namítá, že pro popsaný postup krajského soudu nebyl dán žádný zákonný důvod. Okresní soud se vypořádal s hodnocením důkazů a sama skutečnost, že toto hodnocení bylo jiné, než jak by učinil krajský soud, nesmí odůvodňovat zrušení napadeného rozhodnutí. Hodnocení důkazů je privilegiem soudu prvního stupně a odvolací soud může pouze hodnotit, zda byly důkazy provedeny zákonným způsobem, zda byly hodnoceny logicky, ve vzájemné souvislosti a úplně. Skutková zjištění z nich učiněná však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti - zejména věrohodnosti svědka [srov. nález ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 1365/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Podle stěžovatele krajský soud vybočil ze svých pravomocí, když autoritativně zasáhl do rozhodování okresního soudu, kterému opakovaně ukládal, aby důkazy hodnotil jinak, a když takto nepostupoval ani po zrušení jeho prvého zprošťujícího rozsudku, věc odňal zákonnému soudci a přikázal, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Krajský soud se do hodnocení důkazů vměšoval příliš a okresnímu soudu nedal prostor, aby hodnotil podle vlastního uvážení. Podle stěžovatele zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, neboť si přisvojil část pravomocí okresního soudu [srov. nález ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31)].
17. Dále stěžovatel namítá nesprávný postup při hodnocení svědecké výpovědi poškozeného S. Okresní soud jej v obou zprošťujících rozsudcích označil za nedůvěryhodného, což podrobně odůvodnil. Naproti tomu po změně obsazení senátu okresní soud změnil hodnocení a shledal, že tento svědek je důvěryhodný, resp. že z jeho výpovědi lze učinit závěr o tom, že byl obžalovanými napaden. Stěžovatel vyjadřuje podiv nad tím, že okresní soud poškozenému uvěřil, přestože ten ve výpovědi v hlavním líčení dne 5. 10. 2021 přiznal, že si část děje (co do rasistických urážek popsaných v obžalobě), kterou líčil po celou dobu trestního řízení, vymyslel, protože se chtěl pomstít. K tomu lze přičíst fakt, že poškozený při témže hlavním líčení uvedl nové a podstatné skutečnosti o tom, co mělo následovat po jeho napadení, kdy měl nejprve navštívit budovu soudu, kde chtěl jednání obžalovaných nahlásit, a teprve odtamtud se měl vydat do budovy státního zastupitelství. Dále stěžovatel odkazuje na odůvodnění obou zprošťujících rozsudků okresního soudu, v nichž byla nevěrohodnost poškozeného dovozena na základě jeho povahových rysů spočívajících ve sklonech události zveličovat a dramatizovat a též jeho zkušeností s uváděním nepravdy jako prostředku pro dosažení výhod. Stěžovatel upozorňuje i na rozpory v tvrzeních, kde a jak měl být napadán, a zároveň na rozpor v popisu útoku se závěry lékařské zprávy, ze které žádné závažnější zdravotní následky (které by odpovídaly vylíčené intenzitě útoku) nevyplývají. Při srovnání odůvodnění prvních dvou zprošťujících rozsudků okresního soudu a jeho třetího, odsuzujícího, rozsudku, kde soud vysvětlil, proč uvěřil svědecké výpovědi poškozeného, se nelze ubránit pocitu dvojího metru. Stěžovatel B. proto zpochybňuje jednotlivé argumenty, na jejichž základě okresní soud dospěl k závěru o věrohodnosti poškozeného S. Postřeh soudu, že projev poškozeného v hlavním líčení působil přes nesporné prvky dramatizace autenticky, díky čemuž nenabyl dojmu, že by si své prožitky vymýšlel, označuje stěžovatel B. za nedostatečné, subjektivní, neodůvodněné a nepřezkoumatelné hodnocení. Obdobně nahlíží také na zmínku okresního soudu, že poškozený S. není žádný chronický stěžovatel, k níž poznamenává, že daná okolnost vůbec nebyla předmětem dokazování. Vyzdvihl-li okresní soud, že poškozený S. nahlásil jednání obžalovaných v podstatě ihned po svém propuštění ze služebny, což údajně vylučovalo možnost, že šlo o záměr poškodit policisty, stěžovatel B. oponuje, že ani k této skutečnosti nebyl proveden žádný důkaz a navíc rozhodnutí si obvinění vymyslet nebo věc alespoň zveličit jistě poškozenému S. nezabralo desítky minut a takový úmysl mohl pojmout již na policejní služebně. Těmito ničím nepodloženými a z pohledu stěžovatele nepřesvědčivými argumenty se okresní soud prvního stupně vypořádal s faktem, že před ním stál přinejmenším problematický svědek, s bohatou trestní minulostí, pro jehož nevěrohodnost svědčila celá řada okolností, které soud opomíjel. To navíc v situaci, kdy u skutku pod bodem 1. byla výpověď poškozeného S. osamoceným důkazem, který nebyl podporován žádnými jinými důkazy ve věci provedenými.
18. Podle stěžovatele B. bylo hodnocení důvěryhodnosti poškozeného S. okresním soudem jednostranné, mimořádně stručné, bezobsažné a nepřezkoumatelné. V této souvislosti vyjadřuje podezření, že z předchozích dvou zrušujících usnesení krajského soudu bylo zřejmé, jaký má na věc názor on, a proto se okresní soud nemusel s odůvodněním příliš zatěžovat, když mohl předpokládat, že rozhodne-li konečně "správně", krajský soud přikryje i případný nezákonný postup. Tak se nakonec i stalo. Krajský soud, který předtím v řízení zrušil již dva zprošťující rozsudky právě pro vady v jejich odůvodnění, se ve třetím odvolacím řízení ztotožnil s nedostatečným odůvodněním závěrů okresního soudu, i co do důvěryhodnosti poškozeného S.. Tento nesoulad mezi požadavky, které kladl krajský soud na odůvodnění zprošťujících rozsudků, a laxnost, kterou ve stejném ohledu předvedl u odsuzujícího rozsudku, byla z pohledu stěžovatele B. až do očí bijící. Nedůslednost a nekonzistentnost přístupu krajského soudu značila, že si provedl vlastní hodnocení důkazů a následně udílené pokyny po zrušení zprošťujících rozsudků měly okresní soud pouze přimět k převzetí jeho názoru. Aby si prosadil svou, přistoupil krajský soud ke změně obsazení senátu, což byl postup neodůvodněný v situaci, kdy původní senát uposlechl jeho pokynů, jde-li o postup při hodnocení důkazů, avšak nedospěl ani tak k odlišnému závěru o vině stěžovatelů. Tímto postupem odňal stěžovateli B. jeho zákonného soudce.
19. Stěžovatel B. trvá na své obhajobě, že ohledně údajného útoku na poškozeného S. nejsou pro závěr o vině jiné důkazy než výpověď poškozeného stojící proti výpovědi stěžovatele a obžalovaného V. Jde tudíž o situaci tvrzení proti tvrzení, která je v trestním procesu velice náročná na hodnocení důkazů, kdy je třeba mimořádně pečlivě hodnotit, co k dané věci dotyčná osoba řekne a jaký závěr z takové výpovědi lze učinit [srov. nálezy ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. ÚS 464/99 (N 109/19 SbNU 63) či ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Okresní soud se v podstatě omezil na konstatování, že si poškozený nevymýšlel. Popsaným postupem se soudy dopustily svévole a hrubé nespravedlnosti, což mělo za následek zásah do jeho práva na řádný proces.
20. Stěžovatel B. se vymezuje proti nesprávnému právnímu posouzení skutků pod body 4. a 5. obžaloby, které byly kvalifikovány jako zločin mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle §149 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) trestního zákoníku. Následně v podrobnostech cituje definice zakotvené do Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání i jim odpovídající komentářovou literaturu k trestnímu zákoníku. Spáchání trestné činnosti kladené mu za vinu popírá a doplňuje, že jednání, kterého se dopustily osoby zachycené na kamerových záznamech, bylo nevhodné a nepřípustné. Vyjadřuje nicméně přesvědčení, že ani to neodůvodňuje použití dané právní kvalifikace, poněvadž míra intenzity napadání poškozených nesplnila požadavek způsobení silné bolesti nebo tělesného či duševního utrpení. Rovněž nelze hovořit o systematičnosti nebo o tom, že by hrubé nebo ponižující zacházení s poškozenými bylo vystupňované délkou trvání, zdravotním či jiným postižením poškozené osoby. Aniž by chtěl zlehčovat jednání v bodech 4. a 5. rozsudku, neboť pachatelé skutečně působili poškozeným bolest a poškozenému T. též ponížení, byl toho názoru, že míra způsobené bolesti nebo ponižování ještě nedosáhla takové intenzity, aby bylo namístě toto jednání označit za mučení. V komentáři k trestnímu zákoníku se v těchto souvislostech uvádí např. znásilnění, působení silné bolesti, vyvolání obav o život svůj nebo osob blízkých jako o některých z možných způsobů působení tělesného a duševního utrpení. Zachycené jednání jim nelze ani vzdáleně stavět na roveň, stejně jako jiným závažným jednáním, pro která zákonodárce zařadil trestný čin mučení do trestního zákoníku. Nadto posuzované jednání nemělo ani příliš dlouhého trvání, když délka skutku pod bodem 4. činila jednu hodinu a pod bodem 5. dokonce pouhých osm minut.
21. Stěžovatel B. se rovněž pozastavuje nad odlišným posouzením skutku pod bodem 1. a skutků pod body 4. a 5., byly-li při obdobném způsobu spáchání použity různé právní kvalifikace. Popis skutku pod bodem 1. se prakticky shoduje se skutky 4. a 5., liší se však důkazní situace. V bodě 1. existuje pouze osamocený důkaz v podobě výpovědi poškozeného S., zatímco v dalších bodech jsou k dispozici i kamerové záznamy. Použitá právní kvalifikace podle názoru stěžovatele nasvědčuje spíše tomu, že okresní soud si nebyl tak jistý výpovědí osamoceného svědka, aby na jejím základě odsoudil stěžovatele pro zločin podle §149 trestního zákoníku. Soud sice uvedl, že intenzita útoku podle bodu 1. i 2. byla nižší než v bodech 3. až 5., nicméně tuto svou myšlenku nijak neodůvodnil, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným.
22. Jako amicus curiae se k ústavním stížnostem vyjádřil z vlastního podnětu veřejný ochránce práv JUDr. Stanislav Křeček. Uvádí, že Nejvyšší soud ve svém usnesení nevyjasnil, jaký je ústavně konformní výklad "jiného nelidského a krutého zacházení" v §149 trestního zákoníku, tedy zda zahrnuje i ponižující zacházení, respektive jakým způsobem definovat minimální závažnost jednání postižitelného touto skutkovou podstatou. Veřejný ochránce práv spatřuje systémový význam případu v tom, že se týká problému, zda a kdy (policejní) ponižující zacházení ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy představuje "jiné nelidské a kruté zacházení" podle §149 trestního zákoníku. Nejvyšší soud implicitně ztotožnil pojmy "nelidské a kruté zacházení" ze skutkové podstaty §149 trestního zákoníku s pojmy "nelidské a ponižující zacházení" z lidskoprávních smluv a Listiny (srov. kupř. bod 97 usnesení).
23. Toto vyjádření veřejného ochránce práv bylo zasláno stěžovatelům. Stěžovatel Ch. v replice kvituje jeho obsah a přisvědčuje, že Nejvyšší soud nijak nevyjasnil, proč jednání, kterého se údajně dopustil a za něž byl odsouzen, primárně ve vztahu k jeho intenzitě již naplnilo zákonnou definici §149 trestního zákoníku. Projednávaná věc má tak tedy přesah přes samotnou kauzu, nicméně s přímým vlivem na tuto věc. Další stěžovatelé na toto vyjádření veřejného ochránce práv nereagovali.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
24. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavních stížnostech. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
25. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
26. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavních stížností, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatelů, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
27. Jde-li o část argumentace stěžovatelů, která se zabývá hodnocením důkazů trestními soudy, připomíná Ústavní soud, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Dodrží-li tuto povinnost, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nálezy ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
28. Extrémní exces při dokazování spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. nemají-li skutková zjištění soudů vůbec obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají-li skutková zjištění soudů z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jsou-li skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
29. V napadených rozhodnutích Ústavní soud nezjistil takový exces v hodnocení důkazů, který by mohl vést k jejich kasaci.
30. Obecné soudy dovodily, že důkazní situace byla zřetelně jednodušší u skutků pod body 2. až 5. výrokové části rozsudku okresního soudu, neboť všechna inkriminovaná jednání byla zaznamenána na skrytou kameru instalovanou ve výslechové místnosti. Jak bylo rekapitulováno výše, stěžovatelé Ch. a D. namítají, že kamerový záznam se vyznačoval špatnou kvalitou a ani na základě znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertíza - fonoskopie, nebylo možno jednoznačně přiřadit identity jednotlivých stěžovatelů k osobám, které se na záznamu vyskytly. Nejvyšší soud se v bodech 74. až 79. napadeného usnesení podrobně zabýval těmito důkazními prostředky a dovodil, že ve spojení zejména s výpověďmi jednotlivých poškozených a audiovizuálními záznamy pořízenými následně Generální inspekcí bezpečnostních sborů při výsleších bylo opodstatněné stěžovatele v souladu s požadavky vycházejícímu z §2 odst. 5 a 6 trestního řádu uznat vinnými.
31. Obecné soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly též s obhajobou stěžovatelů Ch. a D., podle kterých videozáznamy nejsou procesně použitelným důkazem, neboť nebyly vydány ve vztahu k jejich osobám. Ústavní soud považuje za ústavně souladné úvahy Nejvyššího soudu, že §158d trestního řádu striktně nevyžaduje uvádět za všech okolností údaje ke všem sledovaným osobám (včetně jejich jmen), poněvadž u skupinové či dokonce organizované trestné činnosti se může stát, že jsou získány poznatky o trestné činnosti pouze jednoho z více pachatelů a teprve na základě užití tohoto operativně pátracího prostředku, je-li sledováno určité místo, kde ke kriminální aktivitě dochází, je zjištěna trestná činnost dalších osob.
32. Obecné soudy daly najevo, že důkazní situace ohledně skutku pod bodem 1. byla komplikovanější, neboť nedošlo k pořízení kamerového záznamu, v důsledku čehož představovala stěžejní přímý důkazní prostředek výpověď poškozeného S., kterou zejména stěžovatel B. i obžalovaný V. četnými argumenty zpochybňovali. V souvislosti s námitkami stěžovatele B. k nevěrohodnosti poškozeného S. se patří zdůraznit, že prvostupňový soud v hlavním líčení provede všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně vyhodnotí samostatně i v souhrnu v odůvodnění rozsudku. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné posouzení svědecké výpovědi je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. K tomu lze připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání či řízení o ústavní stížnosti. Z §2 odst. 5 a 6 trestního řádu vyplývá, že zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na řádný proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí podle §125 odst. 1 trestního řádu a §134 odst. 2 trestního řádu.
33. Do hodnocení provedených důkazů trestními soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvod k zásahu představuje až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad řádného procesu. O takový případ však v posuzované věci nešlo. Nelze opodstatněně konstatovat, že obecné soudy vycházely jednostranně a věcně neudržitelně z výpovědi poškozeného S., aniž by její věrohodnost ověřily dalšími důkazními prostředky. Okresní soud ani v napadeném rozsudku nepřehlížel, že poškozený S. je recidivista, v průběhu trestního řízení se přiznal, že si část své dřívější výpovědi o rasistických urážkách vymyslel, a z posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byla zjištěna jeho tendence události dramatizovat a zveličovat, spíše než si přímo vymýšlet. Současně okresní soud dovodil, že ve prospěch věrohodnosti výpovědi poškozeného o napadení svědčí okolnosti, že ihned po skutku šel oznámit jednání stěžovatele B. státním orgánům (nejprve soudu, následně státnímu zastupitelství), lékařskou zprávou byly doloženy modřiny na jeho stehnech a na základě jeho trestního oznámení došlo k instalaci kamery na služebně, čímž bylo odhaleno jednání vymezené v bodech 2. až 5. skutkové věty rozsudku okresního soudu. Nejvyšší soud navíc doplnil argumentaci okresního soudu a krajského soudu tak, že popsal určitý modus operandi (popsaný poškozeným S. a zachycený kamerovými záznamy u dalších skutků), kdy všem útokům předcházelo nasazení si černých kožených rukavic, někdy tak stěžovatelé činili až demonstrativně, když vyslýchaní nevypovídali podle jejich představ.
34. Stěžovatelé poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1365/21, přičemž usilují, aby jejich věc byla posouzená srovnatelným způsobem, tj. že došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu, resp. práva na zákonného soudce při vrácení věci krajským soudem v trestním řízení. Ústavní soud v části V. tohoto nálezu podrobně definoval obecná východiska problematiky ústavních mezí pokynu odvolacího soudu týkajících se dokazování a skutkových zjištění při zrušení rozsudku soudu prvního stupně a v plném rozsahu na ně odkazuje i nyní. I pozdější rozhodovací praxe zdůrazňuje, že rozdílný náhled na hodnocení důkazů odvolacím soudem oproti nalézacímu soudu, nedopustil-li se v tomto procesu zjevného logického pochybení, nezakládá důvod zásahu odvolacího soudu proti jeho rozhodnutí (srov. např. nálezy ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. I. ÚS 2085/21 či ze dne 21. 3. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2980/22).
35. Zejména je třeba zdůraznit, že neústavním ve shora nastíněném smyslu není jen takový pokyn odvolacího soudu, jímž je soudu prvního stupně výslovně uložen určitý výsledek hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně (tj. aniž by dokazování sám doplnil či částečně zopakoval odvolací soud), či vyvození z nich konkrétního skutkového zjištění, nýbrž i takový pokyn, kterým odvolací soud usiluje o takový cíl zastřeně, přičemž ústavněprávní limity předmětných postupů Ústavní soud vymezil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1365/21, zejména v bodech 69., 70. a 74.; za připomenutí stojí též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel v. Česká republika, stížnost č. 44151/12. Ústavní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že krajský soud ani další obecné soudy se nedopustily žádného z výše uvedených pochybení ani se jiným způsobem nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům, na něž poukazují stěžovatelé. Hodnotící úvahy krajského soudu neposkytovaly podklad pro závěr, že nebude akceptován jiný výsledek než odsouzení stěžovatelů, okresnímu soudu nebyly uděleny pokyny v tom smyslu, zda by měl rozhodnout o jejich vině či nevině.
36. Další výhrady stěžovatelů se týkají právního posouzení skutků 3. až 5. jako zločinu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle §149 trestního zákoníku. K této polemice doplnil vlastní argumentaci též veřejný ochránce práv, který vytýká, že Nejvyšší soud bez bližšího vysvětlení ztotožnil pojmy "nelidské a kruté zacházení" ze skutkové podstaty §149 trestního zákoníku s pojmy "nelidské a ponižující zacházení" z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy (srov. body 89., 90., 92. a 97. usnesení).
37. Nejvyšší soud dovodil, že jiné nelidské a kruté zacházení zahrnuje všechna další jednání, jimiž pachatel působí poškozenému tělesné nebo duševní utrpení, která nejsou zahrnuta v pojmu mučení, které je definováno jako způsobení silné bolesti či tělesného nebo duševního utrpení (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2026, marg. č. 2.). Nejvyšší soud v bodu 93. usnesení konstatoval, že jistě však také platí, že nelidské a kruté zacházení jsou zpravidla přítomny současně (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, str. 203 až 206), a není tedy žádný rozumný důvod nahlížet na charakteristické rysy znaku "jiné nelidské a kruté zacházení" odlišně od znaků již definovaných v souvislosti s nelidským a ponižujícím zacházením. Související skutková zjištění Nejvyšší soud rekapituloval v bodech 94. až 96. usnesení, přičemž na tuto argumentaci lze v podrobnostech (i co do stěžovateli namítaných "osobnostních specifik" jednotlivých poškozených souvisejících s jejich "trestní minulostí") odkázat. Tímto výkladem §149 trestního zákoníku Nejvyšší soud (obdobně jako obecné soudy nižších stupňů) neporušil předvídatelnost právní úpravy trestního postihu stěžovatelů, respektive zásadu právní jistoty a zákaz libovůle v oblasti trestání, chráněné čl. 39 Listiny zakotvujícím výhradu zákona pro označení trestnosti jednání a stanovení trestů [srov. nález ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2258/14 (N 230/75 SbNU 567)].
38. Jde-li o oponenturu, podle které měl Nejvyšší soud přesněji interpretovat pojem "jiného nelidského a krutého zacházení" v §149 trestního zákoníku, tedy zda (a ve kterých případech) zahrnuje i ponižující zacházení, respektive jakým způsobem definovat minimální závažnost jednání postižitelného touto skutkovou podstatou, patří se konstatovat, že jeho argumentace odpovídá požadavkům kladeným trestním řádem na dovolací přezkum, přičemž podání dalších zobecňujících úvah nebylo nevyhnutelné. K jejich doplnění není povolán ani Ústavní soud, neboť je primárně na obecných soudech, aby právně kvalifikovaly skutkové jednání v konkrétním případě, a to v souladu se zjištěnými skutkovými (a taktéž právními) okolnostmi. Aniž by Ústavní soud zpochybňoval úvahy veřejného ochránce práv o potřebnosti jednoznačného vymezení vztahu mezi terminologií čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy a §149 trestního zákoníku, je z hlediska posouzení ústavněprávní konformity podstatné, že obecné soudy neporušily zásady trestního práva (zejména výhrada zákona při označení trestnosti jednání, zákaz svévole státní moci) výslovně zakotvené v trestních i lidskoprávních kodexech a jejich postup nebyl rozporný s principy řádného procesu.
39. Obecné soudy své závěry náležitě odůvodnily a s tvrzeními stěžovatelů zpochybňující zjišťování skutkového stavu a právní závěry v rovině podústavního práva se dostatečně vypořádaly a Ústavní soud v jejich závěrech nespatřuje exces.
40. Stěžovatelé ústavními stížnostmi napadli i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládají za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny.
41. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
42. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu