ECLI:CZ:US:2019:1.US.88.19.1
sp. zn. I. ÚS 88/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ondřeje Jonáše, zastoupeného JUDr. Radimem Dvorským, advokátem se sídlem Národní 32, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3017/2018-254 ze dne 24. 9. 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 4/2018-220 ze dne 7. 2. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 domáhal náhrady škody ve výši 1 900 000 Kč, která mu měla být způsobena úmyslným jednáním žalovaného, konkrétně ryze účelovým podáním žaloby o určení vlastnického práva ke stěžovatelem vlastněnému domu v katastrálním území Vinohrady, obec Praha. Žalobu Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem č. j. 11 C 211/2014-203 ze dne 2. 11. 2017 jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 1 800 000 Kč jako věcně správné potvrdil, ve zbývajícím rozsahu rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následné dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl.
Rozsudek odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání napadl stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Ústavní soud však dříve, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, se zabýval nejprve procesními podmínkami její věcné projednatelnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudku městského soudu, nepřípustná. Pokud jde o vlastní usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, ústavní stížnost proti němu přípustná sice je, ovšem není opodstatněná. Pro tento závěr svědčí následující důvody.
Stěžovatel totiž podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, aniž řádně vymezil přípustnost dovolání. Stěžovatel v dovolání jen zrekapituloval dosavadní průběh řízení, včetně závěrů soudů nižších stupňů, načež v obecné rovině vymezil více předpokladů přípustnosti citací části ustanovení §237 o. s. ř., které se ale vzájemně vylučují. Stěžovatel tedy v prvé řadě neoznačil, ani vzdáleně, právní otázku, jež by byla způsobilá splnit, alespoň v hrubých rysech, požadavek předpokladu přípustnosti dovolání. Ústavní soud podotýká, že jde o vadu zásadní, bez které nelze pokládat podané dovolání za řádně uplatněné, resp. vyčerpané, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích (tj. v daném případě proti části napadeného rozsudku městského soudu) nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, vyhlášené ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu č. 460/2017 Sb.). Nejvyšší soud nepochybil, pakliže za této situace dovolání stěžovatele odmítl pro zásadní vady dle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu