ECLI:CZ:NSS:2010:1.AFS.109.2009:201
sp. zn. 1 Afs 109/2009 - 201
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce T. M.,
zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15,
Hradec Králové, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4,
Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2003, č. j. 7165/2001/FŘ/130, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2009,
č. j. 29 Ca 114/2008 - 163,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2009, č. j. 29 Ca 114/2008 - 163
se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Výše uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému
platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem ve Zlíně dne 30. 8. 2001,
pod č. j. 174540/01/303912/2629, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 1997 ve výši 328 174 Kč.
Doměření daně se týkalo žalobcem přijatých daňových dokladů č. 9/97
ze dne 18. 10. 1997, č. 10/97 ze dne 23. 10. 1997, č. 11/97 ze dne 8. 11. 1997, č. 12/97
ze dne 2. 12. 1997, a č. 13/97 ze dne 3. 12. 1997, vystavených společností HAŠ, v. o. s.,
za opravené formy a opravené převíjecí vozíky.
Uvedené rozhodnutí žalovaného spolu s dalšími sedmi rozhodnutími, jimiž žalovaný
zamítl odvolání proti dodatečným platebním výměrům za ostatní zdaňovací období roku 1997
a za všechna zdaňovací období roku 1998, napadl žalobce vzhledem ke shodnému skutkovému
základu jednou žalobou. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 10. 2003,
č. j. 29 Ca 120/2003 - 42, žaloby proti jednotlivým rozhodnutím vyloučil do samostatných řízení.
Žalobce namítal, že žalovaný se zcela nesprávně zaměřil na zjišťování, zda subdodavatelé uvedení
společnostmi HAŠ, v. o. s., a LEVAP, s. r. o., skutečně práce na opravách forem prováděli.
Prokazování takových skutečností však bylo nad rámec povinností rozumně uložitelných žalobci,
neboť ten již nebyl s těmito dalšími subjekty v žádném kontaktu a nemůže doložit, zda a jakým
způsobem byly práce těmito subjekty prováděny. Podle žalobce bylo rozhodujíc í, zda společnosti
HAŠ, v. o. s., a LEVAP, s. r. o., kterým byly tyto náklady hrazeny, zajistily pro žalobce,
ať již jakýmkoliv způsobem, opravu forem v jím uváděném rozsahu. Při správném hodnocení
důkazů pak měl žalovaný dojít k závěru, že výše uvedené společnosti tyto opravy zajišťovaly.
Žalobce konkrétně napadl žalovaným provedené hodnocení svědeckých výpovědí svědků H., C.,
H. a Z. Dále uvedl, že neúspěšně navrhl provedení důkazů znaleckým posouzením prováděných
oprav, ze kterého by vyplynula pravdivost jeho tvrzení, že práce prováděné společností
Zbrojovka Jablůnka a. s., byly pouze částí prací prováděných na formách, zatímco další části
oprav musel provádět jiný subjekt. Navrhl též další důkazy ke způsobu dopravy segmentů jeho
dodavatelům. K závěru uvedenému v napadeném rozhodnutí ohledně nesprávného přiřazení
jednotlivých faktur k fakturám pro společnost Barum Continental, spol. s r. o., žalobce uvedl,
že nebylo rozhodné, ke které faktuře byly jednotlivé práce přiřazeny; rozhodné bylo, že práce
dalšími subdodavateli, musely být a také byly provedeny.
Žalobce dne 26. 9. 2005, tedy již po uplynutí lhůty pro rozšíření žaloby o další žalobní
body, doručil soudu ve věci vedené pod sp. zn. 29 Ca 120/2003 (pod níž byla před krajským
soudem projednávána jedna z žalob vyloučených k samostatnému řízení) repliku, která zčásti
obsahovala konkretizaci žalobních bodů uplatněných řádně v žalobě, zčásti obsahovala nové
žalobní body (zejména námitku prekluze daně).
Krajský soud v Brně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 27. 9. 2005,
č. j. 29 Ca 425/2003 - 44. Tento rozsudek ke kasační stížnosti žalobce zrušil
pro nepřezkoumatelnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2007,
č. j. 1 Afs 54/2006 - 86 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz), a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud po provedeném jednání žalobu opětovně zamítl rozsudkem
ze dne 26. 6. 2007, č. j. 29 Ca 77/2007 - 26. Také toto rozhodnutí následně zrušil Nejvyšší
správní soud, a to rozsudkem ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 Afs 81/2007 - 73. Nejvyšší správní soud
shledal důvodnou kasační námitku, podle níž trpělo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností,
protože se v něm krajský soud nijak nevypořádal s podáním žalobce ze dne 9. 5. 2007. Kasačními
námitkami vztahujícími se ke zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci se z tohoto důvodu
Nejvyšší správní soud již dále nezabýval. Vyslovil se však ještě k námitce prekluze vyměření daně.
Krajský soud danou námitku, obsaženou poprvé až v replice ze dne 26. 9. 2005, věcně
nevypořádal s odkazem na skutečnost, že byla vznesena až po uplynutí žalobní lhůty. Stěžovatel
oproti tomu námitku prekluze vyměření daně označil za takovou, kterou byl soud povinen
zkoumat z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud dal v této otázce za pravdu krajskému soudu
a konstatoval, že povinnost zabývat se prekluzí daně ex offo neměl. V této souvislosti odkázal
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007,
č. j. 9 Afs 86/2007 - 161. Obiter dictum pak ještě poznamenal, že i kdyby v souzeném případě
žalobce námitku prekluze uplatnil včas, nebyla by důvodná.
Krajský soud i do třetice žalobu zamítl, a to rozsudkem ze dne 3. 7. 2008,
č. j. 29 Ca 114/2008 - 86. V odůvodnění nejprve obsáhle zreprodukoval obsah napadeného
rozhodnutí a následnou procesní historii případu. Poté se vypořádal s žalobní námitkou,
podle níž se žalovaný nesprávně zaměřil na zjišťování, zda subdodavatelé uvedení společností
HAŠ, v. o. s., skutečně práce na opravách forem prováděli. Dle krajského soudu však byl
takový postup finančních orgánů zcela legitimní, neboť žalobce ve správním řízení nepředložil
důkazy, které by prokázaly faktické uskutečnění na předmětných fakturách vykázaného
zdanitelného plnění, čímž neunesl své důkazní břemeno. Prvostupňový správní orgán na základě
dožádání místně příslušného správce daně společnosti HAŠ, v. o. s. zjistil, že tato společnost
sama opravy neprováděla, skutečným dodavatelem měla být společnost VALÁŠEK
PLUS, s. r. o., se kterou měla společnost HAŠ, v. o. s. uzavřenou smlouvu o dílo. Následně
se pak správní orgán zaměřil na zjišťování skutečností týkajících se uvedeného sub dodavatele,
přičemž zjistil, že společnost HAŠ, v. o. s., opravy forem neprovedla ani zprostředkovaně.
Daňové orgány tedy postupovaly plně v souladu s dikcí §19 a §31 odst. 9 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“).
Soud poté zhodnotil veškerá žalobcova tvrzení a výsledky dokazování provedeného
správcem daně, a to zcela konkrétně. Zejmé na se vypořádal s žalobcovými námitkami
vůči hodnocení jednotlivých důkazů (povětšinou výslechů svědků), přičemž dal žalovanému
za pravdu, že dané důkazy neprokazují faktické uskutečnění předmětného zdanitelného plnění.
Důvodnými neshledal ani námitky porušení procesních předpisů (námitky, že v průběhu
daňového řízení došlo k nezákonnému odmítnutí provést svědecké výpovědi některých osob,
že protokol o zahájení daňové kontroly je neplatný, či že výzva správce daně ze dne 16. 7. 1999
neobsahuje sdělení konkrétních pochybností). Ve vztahu k námitce prekluze daně soud odkázal
na právní názor Nejvyššího správního soudu obsažený v rozsudku ze dne 30. 4. 2008,
č. j. 1 Afs 81/2007 - 73, podle nějž se danou námitkou nemůže zabývat, protože byla uplatněna
po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. Soud nevyhověl ani návrhům na výslech svědků.
Co se týče svědků vyslechnutých již v daňovém řízení, tyto soud nevyslechl, neboť neshledal,
že by správní orgány hodnotily jejich výpovědi nesprávně či toliko ve svůj prospěch. Osta tně bylo
by jen stěží možné očekávat přínos opakování výslechů s ohledem na značný časový odstup
od rozhodného období. K porušení zásad bezprostřednosti a ústnosti tímto postupem nedošlo,
neboť ve věci bylo nařízeno jednání, při kterém mohl žalobce uplatnit svá zákonná práva.
Podrobně soud zdůvodnil rovněž skutečnost, proč nepovažoval za nutné provést výslechy
svědků H. a V., kteří ve správním řízení vyslechnuti nebyli. Soud také několikrát podpůrně
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2008, č. j. 2 Afs 110/2007 - 63,
v němž zdejší soud zamítl žalobcovu kasační stížnost ve skutkově obdobné věci.
II.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) i rozsudek krajského soudu ze dne 3. 7. 2008 napadl
kasační stížností; namítl, že názor, podle nějž prekluze práva vyměřit daň představuje
nezákonnost, která musí být namítána v řádné dvouměsíční zákonné lhůtě, je v rozporu
s judikaturou Ústavního soudu k dané otázce. Soud byl povinen se námitkou prekluze zabývat;
kdyby tak učinil, musel by dospět k závěru, že prekluzivní lhůta uplynula dne 31. 12. 2002
a že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno až po marném uplynutí této lhůty. Stěžovatel dále
polemizoval s názorem, že by běh prekluzivní lhůty byl přetržen úkony v rámci odvolacího řízení.
Další okruh kasačních námitek se týkal krajským soudem zamítnu tého návrhu na provedení
výslechu svědků. Stěžovatel byl přesvědčen, že takto došlo k porušení principu bezprostřednosti
soudního řízení, neboť soud čerpal poznatky jen z písemně zachycených projevů některých
svědků.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 4. 2009, č. j. 1 Afs 145/2008 - 135, opět zrušil
rozsudek krajského soudu a to pro nevypořádání se s námitkou prekluze práva vyměřit daň.
V mezidobí došlo totiž k podstatnému posunu judikatury vlivem rozhodovací činnosti Ústavního
soudu k problematice přezkoumání prekluze práva i ex offo (zejména nález Ústavního soudu
ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
na http://nalus.usoud.cz).
Kasační námitku týkající se způsobu, jakým soud přistoupil k žalobním návrhům
na výslech svědků Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl; odůvodnění zamítavého
postoje obsáhle popsal na stranách 142 až 144 zmíněného rozsudku.
III.
Krajský soud poté o věci opět rozhodl, a to v záhlaví označeným rozsudkem, nyní
napadeným kasační stížností. V něm opět popsal postupy žalovaného, které se týkaly dokazování
a posouzení výpovědí navržených svědků, jakož i odůvodnění neprovedení některých svědeckých
výpovědí. K otázce prekluze práva vyměřit daň zdůraznil, že v průběhu roku 2002 prováděly
správní orgány v rámci odvolacího řízení řadu úkonů, výslechů svědků, jichž se žalovaný,
respektive jeho zástupce účastnil a jejichž smyslem bylo upřesnění výsledku řízení, tedy správné
stanovení daně. Tyto úkony, ve shodě s judikaturou Nejvyššího správního soudu, prolamují běh
prekluzivní lhůty a proto daň nebyla stanovena po jejím uplynutí.
K námitce týkající se nesdělení konkrétních důvodů pro vedení kontroly (nález
Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07) krajský soud uvedl, že se žalobcem
uvedený nález Ústavního soudu na daný případ pro jeho specifika nevztahuje. Nadto žalobní
námitky směřující proti rozhodnutí, jež vzešlo z daňové kontroly, byly shledány nedůvodnými.
Ostatně Ústavní soud již v minulosti přijal stanovisko, ze kterého povinnost sdělit konkrétní
pochybnosti při zahájení daňové kontroly nevyplývá (nález ze dne 4. 11. 1999,
sp. zn. III. ÚS 86/99).
IV.
Žalobce se současnou kasační stížností domáhá zrušení rozsudku krajského
soudu. Setrvává při svých námitkách na závěru, že soud nevyslechl navržené svědky, ať již ty,
kteří byli sice vyslechnuti v daňovém řízení a nebo ty, kteří vyslechnuti nebyli vůbec. V podstatě
zopakoval argumentaci, kterou již dříve uplatnil v kasační stížnosti proti rozsudku, jež předcházel
nyní napadenému rozsudku.
Další kasační námitkou brojil proti posouzení prekluze práva vym ěřit daň, zejména
pak namítl, že se soud nevypořádal s jeho námitkami, že úkony v odvolacím řízení nesměřovaly
k vyměření daně a nemohou být tedy těmi, jež přerušují běh prekluzivní lhůty. V tomto ohledu
považuje stěžovatel napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Nadto odkaz krajského soudu
na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 19/2006 je nepřiléhavý.
Krajský soud dále nepřihlédl k závěrům vysloveným Ústavním soudem v nálezu
sp. zn. I. ÚS 1835/07. V tomto ohledu krajský soud zmiňovaný nález pouze povšechně odmítl,
aniž by konkretizoval, proč se na stěžovatele nevztahuje. Rozsudek krajského soudu
je dle stěžovatele nepřezkoumatelný tedy i pro tuto vadu a proto závěrem navrhl zrušení
předmětného rozsudku krajského soudu.
Žalovaný vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. K aplikaci tohoto ustanovení se vyslovil i Ústavní
soud, který ve svém nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, poukázal na to, že „ustanovení
§104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat
věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil,
a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názore m řídil“.
S ohledem na to, že stěžovatel v prvním kasačním bodu napadá opakovaně rozhodnutí
krajského soudu v části, týkající se způsobu, jakým soud přistoupil k žalobním návrhům
na výslech svědků a v níž již byl při svém rozhodování soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozhodnutí v téže věci, je taková námitka nepřípustná;
Nejvyšší správní soud se jí totiž již zabýval v předchozím rozsudku v téže věci, její důvodnost
zamítl a podrobné odůvodnění zamítavého postoje obsáhle popsal na stranách 142 až 144
zmíněného rozsudku (ze dne 2. dubna 2009, č. j. 1 Afs 145/2008 - 135). Taková kasační stížnost
je v rozsahu prvního kasačního bodu tedy podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná.
Kasační stížnost je však přípustná v rozsahu druhého a třetího okruhu kasačních
námitek týkajících se prekluze práva vyměřit daň a podmínek pro zahájení daňové kontroly.
V.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku v části, zabývající se prekluzí daně.
Lhůty pro vyměření daně jsou upraveny v §47 daňového řádu. Podle jeho odst. 1
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, nelze daň vyměřit a ni doměřit, či přiznat nárok
na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová
povinnost, nebo do tří let od vzniku daňové povinnosti u těch daní, které nemají zdaňovací
období. Podle odst. 2 pak platí, že byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující
k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříle tá lhůta znovu od konce roku,
v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději
do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové př iznání
nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost
daňové přiznání nebo hlášení podat.
Tímto rámcem je ovládán pohled na posouzení prekluzivní lhůty pro vyměření daně.
Aby mohl správní orgán či soud dospět k závěru o včasnosti vyměření daně, musí vzít v úvahu
zdaňovací období, za které je daň vyměřována a dále pak veškeré relevantní úkony, které směřují
k vyměření daně, neboť ty běh prekluzivní lhůty přerušují.
K povaze takových úkonů je nutno uvést, že se musí jednat o úkony, které skutečně
(nikoliv jen formalisticky, vyvolávajíce zdání opravdového úkonu směřujícího k vyměření daně)
mají tu vlastnost, že na jejich základě jsou zjištěny či zjišťovány relevantní okolnosti, které mohou
ovlivnit určení správnosti daňové povinnosti a o jejichž vyvolání (činění) byl daňový subjekt
zpraven. Judikatura zdejšího soudu dovodila, že takovým úkonem je mj. daňová kontrola
jako celek (publ. pod č. 634/2005 Sb. NSS); jsou jimi i úkony prováděné správními orgány
v rámci odvolacího řízení, jimiž mohou i být výslechy svědků ( dle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 6. 2008, č . j. 5 Afs 3/2008 - 81, „Navrhne-li daňový subjekt ve včas podaném odvolání
další důkazní prostředky, které mají být provedeny, je výzva k jejich př edložení, jakož i výzva k prokázání
tvrzení v odvolání obsažených, nepochybně úkonem, který je způsobilý účinky v e smyslu §47 odst. 2 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přivodi t“; shodně též rozsudky ze dne 18. 6. 2008,
č. j. 1 Afs 83/2008 - 60, a nebo ze dne 29. 8. 2007, č. j. 8 Afs 19/2006 - 72.
V nyní souzené věci krajský soud ke vznesené otázce prekluze práva uvedl, že se zcela
ztotožnil s již dříve vysloveným (byť obiter dictum) názorem Nejvyššího správního soudu.
Zdůraznil, že daňová kontrola zkoumané daně byla u žalobce zahájena dne 29. 6. 1999,
tímto úkonem došlo k přerušení běhu prekluzivní lhůty a nová pre kluzivní lhůta končila dnem
31. 12. 2002. Úkony činěné správními orgány v průběhu roku 2002 v rámci odvolacího řízení
(výslechy svědků H. dne 16. 1. 2002, H. dne 13. 2. 2002, C. dne 28. 1. 2002), jakož i výzva ze dne
18. 4. 2002, č. j. 89143/02/303934/6308, byly právě těmi, jež směřují k vyměření daně a jež běh
prekluzivní lhůty opět přerušují. V tomto ohledu upozornil soud na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 8. 2007, č. j. 8 Afs 19/2006 - 72, který tento názor podporuje.
Takový závěr (na rozdíl od žalobce) sám o sobě neshledává Nejvyšší správní soud
nepřezkoumatelným. Je sice skutečností, že je poněkud strohým, nic méně lze z takto popsaného
stavu seznat, které úkony považoval soud za způsobilé přerušit běh prekluzivní lhůty a vyvolat
běh lhůty nové. Krajský soud opomněl uzavřít, že nabylo-li přezkoumávané rozhodnutí právní
moci dne 31. 1. 2003, pak bylo vydáno a sta lo se pravomocným uvnitř běhu prekluzivní lhůty;
ta totiž skončila až dne 31. 12. 2005. Absence takového dovětku sama o sobě
však nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v namítaném rozsahu nezakládá.
Pro vyřešení celé problematiky prekluze práva vyměřit d aň je však podstatné řádné
zodpovězení dalšího žalobního bodu, jímž je tvrzení „neúčinnosti“ zahájení daňové kontroly.
Stěžovatel namítal, že jestliže správní orgán nesdělil ve shodě s právním názorem Ústavního
soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1835/07 jasné důvody, pro které kontrolu zahajuje, pak ji zahájil
nezákonným způsobem a proto takto zahájená daňová kontrola nemůže být řádným úkonem
směřujícím k vyměření daně a tedy prolamujícím běh prekluzivní lhůty.
K tomuto bodu krajský soud uvedl, že uvedený p rávní názor lze vztáhnout
pouze k opakované daňové kontrole (aniž by rozvinul důvody pro tento závěr) a odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2006, č. j. 2 Afs 31/2005 - 57 (hluboce
předcházející názoru vyslovenému v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07). Uzavřel, že namítaný nález
Ústavního soudu vychází ze zcela specifických okolností, jež n edopadají na souzenou věc
(opět neuvedl jediný důvod, proč by na souzenou věc nemohl tento nález dopadat).
Aby však definitivně mohl krajský soud uzavřít otázku prekluze práva, musí řádně zodpovědět
a odůvodnit, zda-li zahájení daňové kontroly v souzené věci proběhlo v intencích řádného
procesu. Dospěje-li k závěru, že daňová kontrola byla zahájena řádným způsobem
a že v materiálním slova smyslu je úkonem smě řujícím k vyměření (či doměření) daně,
pak teprve může spolehlivě uzavřít, že daňová povinnost byla řádně vyměřena v rámci
prekluzivní lhůty. V tomto ohledu je skutečně rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným.
Vždyť právě jasná odpověď na námitku „nezákonně zahájené daňové kontroly“ může přispět
k jednoznačnému závěru o včasnosti či opožděnosti vyměření d aně. Jak zmíněno shora,
právě a pouze v souladu se zákonem provedený úkon směřující k vyměření daně může vyvolat
účinky §47 odst. 2 daňového řádu. Na zkoumání oprávněnosti této stížnostní námitky však soud
zcela rezignoval.
Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za nutné ještě uvést, že opakovaně byl
nucen v souzené věci rušit rozsudek krajského soudu, a to velkým dílem vlivu posunu a vývoje
judikatury Ústavního soudu. Takovou situaci nelze krajskému soudu nikterak vytknout. I v nyní
souzené věci si byl krajský soud vědom změny judikatury v náhledu na způsoby zahájení daňové
kontroly a přesto, že vyjádřil svůj názor na danou problematiku, u činil tak velmi obecně,
aniž by podrobil žalobní námitku individuálnímu zkoumání.
V dalším řízení tedy soud řádně prozkoumá způsob zahájení daňové kontroly
v konkrétném souzeném případě a z tohoto dílčího závěru učiní závěr o včasnosti či opožděnosti
vyměření předmětné daně. V tomto směru lze odkázat např. na rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52, nebo ze dne 22. 12. 2009,
č. j. 1 Afs 84/2009 - 90.
VI.
S ohledem na posledně uvedený závěr Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu v rátil k dalšímu řízení.
V tomto řízení je krajský soud vázán zde vysloveným právním názorem Nejvyššího správního
soudu.
V novém řízení krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu