ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.81.2007:73
sp. zn. 1 Afs 81/2007 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce T. M., zastoupeného
JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2003, č. j. 7165/2001/FŘ/130, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2007,
č. j. 29 Ca 77/2007 - 26,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2007, č. j. 29 Ca 77/2007 - 26,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 31. 1. 2003, č. j. 7165/2001/FŘ/130, žalovaný zamítl odvolání
žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem ve Zlíně dne
30. 8. 2001, pod č. j. 174540/01/303912/2629, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň
z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 1997 ve výši 328 174 Kč.
Doměření daně se týkalo žalobcem přijatých daňových dokladů č. 9/97 ze dne
18. 10. 1997, č. 10/97 ze dne 23. 10. 1997, č. 11/97 ze dne 8. 11. 1997, č. 12/97 ze dne
2. 12. 1997, a č. 13/97 ze dne 3. 12. 1997, vystavených společností HAŠ v. o. s., za opravené
formy a opravené převíjecí vozíky.
Uvedené rozhodnutí žalovaného spolu s dalšími sedmi rozhodnutími, jimiž žalovaný
zamítl odvolání proti dodatečným platebním výměrům za ostatní zdaňovací období roku 1997
a za všechna zdaňovací období roku 1998, napadl žalobce vzhledem ke shodnému skutkovému
základu jednou žalobou. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 10. 2003,
č. j. 29 Ca 120/2003 - 42, žaloby proti jednotlivým rozhodnutím vyloučil do samostatných řízení.
Žalobce namítal, že žalovaný se zcela nesprávně zaměřil na zjišťování, zda subdodavatelé
uvedení společnostmi HAŠ v. o. s., a LEVAP s. r. o., skutečně práce na opravách forem
prováděli. Prokazování takových skutečností pak podle této ža lobní námitky bylo
však již nad rámec povinností rozumně uložitelných žalobci, neboť ten již nebyl s těmito dalšími
subjekty v žádném kontaktu a nemůže doložit, zda a jakým způsobem byly práce těmito subjekty
prováděny. Podle žalobce bylo rozhodující, zda společnosti HAŠ v. o. s., a LEVAP s. r. o.,
kterým byly tyto náklady hrazeny, zajistily pro žalobce, ať již jakýmkoliv způsobem, opravu
forem v jím uváděném rozsahu. Při správném hodnocení důkazů pak měl žalovaný dojít
k názoru, že výše uvedené společnosti tyto opravy zajišťovaly. Žalobce konkrétně napadl
žalovaným provedené hodnocení svědeckých výpovědí svědků H.1, C., H.2 a Z. Dále uvedl, že
neúspěšně navrhl provedení důkazů znaleckým posouzením prováděných oprav, ze kterého by
vyplynula pravdivost jeho tvrzení, že práce prováděné společností Zbrojovka Jablůnka a. s., byly
pouze částí prací prováděných na formách, zatímco další části oprav musel provádět jiný subjekt .
Navrhl též další důkazy ke způsobu dopravy segmentů jeho dodavatelům. K závěru uvedenému
v napadeném rozhodnutí ohledně nesprávného přiřazení jednotlivých faktur k fakturám pro
společnost Barum Continental spol. s r. o., žalobce uvedl, že nebylo rozhodné, ke které faktuře
byly jednotlivé práce přiřazeny; rozhodné bylo, že práce dalšími subdodavateli, mu sely být a také
byly provedeny.
Krajský soud v Brně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 27. 9. 2005,
č. j. 29 Ca 425/2003 - 44. Tento rozsudek však ke kasační stížnosti žalobce zrušil
pro nepřezkoumatelnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2007,
č. j. 1 Afs 54/2006 - 86, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud po provedeném jednání žalobu opětovně zamítl, a to nyní kasační stížností
napadeným rozsudkem ze dne 26. 6. 2007, č. j. 29 Ca 77/2007 - 26. V odůvodnění nejprve
obsáhle zreprodukoval obsah napadeného rozhodnutí a následnou procesní historii věci
včetně obsahu žaloby a vyjádření žalovaného k ní a stanovisek obou stran pronesených při nově
nařízeném jednání. Dále konstatoval, že předmětem sporu je správnost dodatečného vyměření
daně z přidané hodnoty z přijatých faktur vystavených společností HAŠ v. o. s. Základem
rozhodnutí žalovaného je zjištění, že žalobce neprokázal uskutečnění zdanitelného plnění
provedeného na základě smlouvy o provádění oprav lisovacích forem a předložených daňových
dokladů společností HAŠ v. o. s. V podrobnostech se pak vyjádřil k jednotlivým důkazům
a vysvětlil, proč jsou některé z nich nevěrohodné, resp. proč neprokazují tvrzení žalobce.
Pro posouzení oprávněnosti požadavku na odpočet daně je rozhodující, aby daňový subjekt
prokázal, že byly splněny podmínky, za nichž lze odpočet uplatnit. Toto žalobce neprokázal.
Krajský soud odmítl argumentaci žalobce, že žalovaný se v rozporu s návrhy žalobce
zcela nesprávně zaměřil na zjišťování skutečného provádění prací subdodavateli společnosti
HAŠ v. o. s., když prokazování těchto skutečností není žalobce schopen, neboť se subdodavateli
společnosti HAŠ v. o. s. nebyl v žádném vztahu. Toto dokazování podle kr ajského soudu
prováděl žalovaný proto, že žalobce neprokázal skutečné poskytnutí daného plnění (oprav)
společností HAŠ v. o. s., a toto dokazování tedy činil v podstatě ve prospěch žalobce.
Dále krajský soud zaujal stanovisko k replice žalobce ze dne 26. 9. 2005.
Pokud jde o odmítnutí některých svědeckých výpovědí v průběhu daňového řízení, nebyl žalobce
schopen specifikovat, o jakých skutečnostech měli svědkové vypovídat, a k této problematice
neučinil žalobce ani žádné písemné vyjádření (jakkoliv to přislíbil). Není přitom povinností
správních orgánů provádět veškeré důkazní návrhy označené žalobcem, ale pouze takové,
které podle uvážení dotyčného správního orgánu mohou být pro věc důležité. Krajský soud
dále uvedl, že některé námitky uplatněné v replice jsou uplatněny po uplynutí zákonné
dvouměsíční lhůty stanovené soudním řádem správním, a to včetně námitky prekluze práva
na vyměření daně podle §47 odst. 1 daňového řádu. Konečně se vyjádřil k hodnocení některých
důkazů, kterými žalobce argumentoval v replice ze dne 26. 9. 2005, které podle krajského soudu
nic nemění na závěru o neunesení důkazního břemene ohledně faktického uskutečnění
zdanitelného plnění společností HAŠ v. o. s.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce včas podanou kasační stížností. Uvedl,
že s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 845/2006 Sb. NSS se soud námitkou
prekluze musí zabývat z úřední povinnosti ve smyslu §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Ústavněkonformní interpretací tohoto ustanovení je nutné dojít k závěru, že marné uplynutí lhůty
pro vyměření či doměření daně je zásadně takovou skutečností, k níž je soud povinen přihlížet
z úřední povinnosti.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 23. 11. 2007 pak žalobce tento argument
dále rozvinul, když odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 146/99 a na rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. 917/2006 Sb. NSS. Krajský soud byl
podle žalobce povinen k námitce prekluze přihlédnout, i když žalobce tuto námitku nevznesl
v zákonem stanovené lhůtě, ale později. Dále pak žalobce upozornil, že byl nucen prokazovat
skutečnosti, na kterých se žádným způsobem nepodílel a o který ch mu není nic známo,
a protože tyto skutečnosti neprokázal, došlo k dodatečnému vyměření daně (poskytování plnění
subdodavateli). Polemizoval též se závěrem o věrohodnosti výpovědi svědka K., a zpochybnil
závěr soudu o tom, že neosvětlil význam svědeckých výpovědí jím ve správním řízení navržených
svědků (pročež podle názoru krajského soudu nebyly tyto důkazy žalovaným provedeny). Odmítl,
že veškeré zjišťování ohledně subdodavatelů probíhalo ve prospěch žalobce, a poukázal
na právní názor vyslovený Ústavním soudem ve věci sp. zn. II. ÚS 664/04. Konečně upozornil
na to, že jeho náhled na obsah svědeckých výpovědí je diametrálně odlišný od názoru
žalovaného, a proto navrhl zopakovat výslechy svědků, které byly v daňovém řízení provedeny.
Tento návrh učinil žalobce již v odpovědi na výzvu soudu ke sp. zn. 29 Ca 47/2007,
přičemž uvedl, že tento návrh se týká všech cca 10 sporů, které žalobce před kr ajským soudem
vede, a které jsou skutkově obdobné, a liší se jen ve zdaňov acím období. S tímto návrhem
se však krajský soud nijak nevypořádal, pročež je rozsudek krajského soudu z tohoto hlediska
nepřezkoumatelný.
Z uvedených důvodů navrhl, aby kasační soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil na nepřípustnost námitky ohledně
otázky prekluze, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2006,
sp. zn. 2 Afs 1/2006.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu. Ze soudního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 47/2007 (v této věci
se jedná o doměření daně z přidané hodnoty žalobci za zdaňovací období 3. čtvrtletí 1998)
přitom zjistil, že dne 9. 5. 2007 bylo krajskému soudu doručeno podání, v němž žalobce výslovně
uvedl, že se týká i všech ostatních sporů, jež vede u Krajského soudu v Brně proti Finančnímu
ředitelství v Brně, neboť jde ve všech případech o stejnou záležitost lišící se v podstatě
jen zdaňovacím obdobím, a v němž mimo jiné navrhl, aby soud vyslechl svědky H.2, Z., V., C.,
H.1, K., V.1 a H.3, a to za účelem vyjasnění sporné otázky, tedy že Zbrojovka Jablůnka a. s.
neprováděla pro žalobce všechny práce a ze strany ostatních dodavatelů se tak nejednalo o
duplicitní fakturaci.
V soudním spise v kasačním soudem nyní přezkoumávané věci (vedeném krajským
soudem pod sp. zn. 29 Ca 77/2007) se [stejně jako ve věci, v níž zdejší soud naposledy rozhodl
rozsudkem ze dne 11. 3. 2008, č. j. 2 Afs 110/2007 - 63, jímž zamítl kasační stížnost žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2007, č. j. 29 Ca 45/2007 - 29; jednalo
se o doměření daně z přidané hodnoty žalobci za zdaňovací období 1. čtvrtletí 1998] stejnopis
ani kopie tohoto žalobcova podání nenachází, co má však z procesního hlediska daleko
závažnější důsledky, krajský soud se s tímto návrhem v souzeném případě nijak nevypořádal
jak při jednání, tak ani v odůvodnění napadeného rozsudku. Jak přitom Nejvyšší správní soud
konstatoval např. již v rozsudku č. 618/2005 Sb. NSS, „soud rozhodne, které z navržených důkazů
provede a které nikoliv (§52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit.“
Takto vyslovený právní názor je pak zcela v souladu i s ustálenou judikaturou Ústavního soudu,
z níž vyplývá, že soud sice není povinen provést všechn y navržené důkazy, avšak musí
o vznesených důkazních návrzích rozhodnout a v případě, že jim nevyhoví, je jeho povinností
„… ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpi sům,
které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) n avržené důkazy neprovedl,
resp. pro základ svých skutkových zjištění je ne převzal… Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí
nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami
vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté
důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu
podle §132 o. s. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval , proto téměř vždy založí
nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost“ (nález ze dne
16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94; srov. i nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000,
oba na http://nalus.usoud.cz).
Povinností soudu v řízení o žalobě je přezkoumání rozhodnutí v celém rozsahu
uplatněných žalobních námitek (§75 odst. 2 s. ř. s.), tedy i s ohledem na důkazní návrhy
účastníků řízení; této povinnosti však krajský soud opětovně nedostál. Je zřejmé, že shledané
pochybení soudu má svůj základ již v usnesení ze dne 8. 10. 2003, č. j. 29 Ca 120/2003 - 42,
jímž krajský soud vyloučil žaloby proti jednotlivým souvisejícím rozhodnutím žalovaného
k samostatnému projednání. V takovém případě je však soud povinen brát zřetel i na podání
účastníka řízení, zaslané pouze k jednomu řízení (např. označené jedinou ze spisových značek),
z něhož však jednoznačně vyplývá, že se vztahuje i k ostatním vedeným řízením.
K tomu je nutno připomenout, že navrhování důkazů, které mají podpořit tvrzení
uvedená v žalobě, popřípadě v jejím včasném rozšíření, nelze považovat za rozšíření žaloby,
a není proto omezeno lhůtou stanovenou v §71 odst. 2 větě třetí s. ř. s. (srov. např. rozsudek
zdejšího soudu ze dne 27. 4. 2007, č. j. 4 Azs 176/2006 - 84, www.nssoud.cz). Je třeba zdůraznit,
že předmětný důkazní návrh obsahoval tvrzení o tom, které skutečnosti se jím mají prokázat
a nepostrádal též dostatečnou míru souvislosti s obsahem žalobních bodů.
Nejvyšší správní soud proto shledal napadený rozsudek krajského soudu v této části
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. I tento závěr je ostatně zcela v souladu
s již v tomto ohledu zcela konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu; jak totiž plyne
například z rozsudku tohoto soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52 (www. nssoud.cz),
„pokud z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů...“.
Z uvedeného důvodu se Nejvyšší správní soud nemohl dále zabývat kasačními námitkami
vztahujícími se ke zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci.
Poslední stížní námitka se pak týkala otázky prekluze vyměření daně.
Krajský soud námitku prekluze, obsaženou poprvé až v replice ze dne 26. 9. 2005 , věcně
nevypořádal s odkazem na skutečnost, že byla vznesena až po uplynutí žalobní lhůty. Žalobce
však námitku prekluze vyměření daně označil za námitku, kterou byl soud povinen zkoumat
z úřední povinnosti a tedy i v případě, kdy byla vznesena až po uplynutí žalobní lhůty.
Předchozí judikatura týkající se této otázky nebyla ani jednotná ani jednoznačná.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se otázkou prekluze při vyměření daně zabýval
v usnesení ze dne 23. 10. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007 - 161 (www.nssoud.cz). Přitom hodnotil,
zda vyměření daňové povinnosti po uplynutí lhůty stanovené v §47 daňového řádu
je rozhodnutím nicotným či toliko rozhodnutím nezákonným a zda je povinností soudu přihlížet
k prekluzi práva na vyměření daně ve smyslu §47 daňového řádu z úřední povinnosti,
aniž by taková žalobní námitka byla žalobcem uplatněna, popřípadě pokud byla uplatněna
po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty pro podání žaloby. Vyslovil zde, že „ vyměření
daně nebo doměření daně či přiznání nároku na daňový odpočet po uplynutí lhůty stanovené
v §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je nezákonným rozhodnutím. K zániku práva
vyměřit či doměřit daň ve smyslu citovaného ustanovení téhož zákona soud přihlédne jen k námitce účastníka
řízení.“ Vycházel přitom ze skutečnosti, že řízení ve správním soudnictví je založeno zejména
na dispoziční zásadě, vyjádřené mimo jiné v §75 odst. 2 s. ř. s., podle kterého soud přezkoumá
v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Výjimku z dispoziční zásady pak upravuje
soudní řád správní v §76 odst. 2 pro případ zjištění, že rozhodnutí trpí takovými vadami,
které vyvolávají jeho nicotnost. Vyměření nebo doměření daně po uplynutí lhůty podle §47
daňového řádu je sice vadou rozhodnutí, nikoliv však vado u tak intenzivní a zřejmou,
aby způsobila faktickou neexistenci tohoto rozhodnutí; nelze proto hovořit o rozhodnutí
nicotném.
Dále rozšířený senát vycházel z toho, že v daňovém řízení jednají správci daně především
z úřední povinnosti. Naproti tomu nezákonnost rozhodnutí soud zkoumá jen k námitce
(v mezích žalobních bodů). Námitku (žalobní bod) spočívající v tvrzení, že daň byla vyměřena
nebo doměřena po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v §47 daňového řádu, je třeba uplatnit
ve stanovené dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s. V této souvislosti
je třeba zdůraznit, že řízení před správními soudy není řízením nalézacím, ale řízením
přezkumným. V rámci tohoto řízení tak nelze přezkoumávat celý správní akt z úřední povinnosti
a je třeba ctít dispoziční zásadu, ze které soudní řád správ ní připouští jen shora již zmíněnou
výjimku v případě nicotnosti rozhodnutí.
V předmětném usnesení se rozšířený senát též zabýval jak srovnáním se žalobcem
označeným rozsudkem týkajícím se postihu za přestupek, tak i dosavadní judikaturou Ústavního
soudu. Pokud je žalobce názoru, že výjimkou z dispoziční zásady je celé ustanovení §76 s. ř. s.,
nelze mu přisvědčit. Pouze odst. 2 tohoto ustanovení výslovně zmocňuje soud k vyslovení
nicotnosti rozhodnutí i bez návrhu. V ostatních případech musí být námitky řá dně vzneseny
v žalobní lhůtě (§72 odst. 1 s. ř. s.). Sice může dojít ke zrušení správního rozhodnutí podle §76
odst. 1 písm. a) s. ř. s., aniž byla nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí namítána v žalobě,
ale to jen v případě, kdy je rozhodnutí natolik zatíženo vadami, že brání posouzení z hlediska
žalobních námitek. Nejde tak o povinnost zrušit rozhodnutí i bez námitky, ale o důsledek
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí spočívající v nemožnosti zkoumání věcné správnosti rozhodnutí
právě proto, že je objektivně vyloučeno pro jeho vadnost. Stejně tak není výjimkou z dispoziční
zásady postup podle §76 odst. 3 s. ř. s. Případem, kdy důvod ke zrušení rozhodnutí vyšel najevo
až při jednání, nemůže být ten, kdy žalobci nic nebránilo ve vznesení řádné žalobní námitky.
[K tomu, co je třeba považovat za „vyjití najevo při jednání“ srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 12. 2007, č. j. 2 Afs 57/2007 - 92 (www.nssoud.cz)]. Argumentoval-li
žalobce rozsudkem rozšířeného senátu zdejšího soudu publikovaným pod č. 917/2006 Sb. NSS,
je třeba uvést, že se nejedná o rozsudek rozšířeného senátu. Pod uvedeným číslem byl zveřejněn
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2005, č. j. 5 Afs 206/2004 - 71, týkající se
globální celní záruky. K problému globální celní záruky však v mezidobí zaujal zcela rozdílný
názor Ústavní soud [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06
(http://nalus.usoud.cz)]. Krajský soud proto nepochybil, pokud nezkoumal, zda došlo
k vyměření daně v zákonné lhůtě, neboť tato námitka nebyla řádně v řízení uplatněna a nebyl
povinen ji zkoumat z úřední povinnosti.
V této souvislosti ještě Nejvyšší správní soud nad rámec činí věcnou poznámku:
totiž i kdyby v souzeném případě žalobce námitku prekluze uplatnil včas, nebyla by důvodná.
Jak vyplynulo ze správního spisu, správce daně ještě v průběhu prekluzivní lhůty, jejíž počátek byl
určen zahájením daňové kontroly dne 29. 6. 1999 a konec by tak připadl na 31. 12. 2002, činil
již mimo daňovou kontrolu (která je z hlediska §47 odst. 2 daňového řádu považována jako celek
za jediný úkon, k tomu srov. č. 634/2005 Sb. NSS) úkony směřující k dodatečnému stanovení
daně. Jednalo se o úkony provedené v průběhu roku 2002 v rámci odvolacího řízení, tedy
o jednotlivé výslechy svědků, jichž se buď žalobce nebo jeho zástupce osobně účastnil
(např. výslech svědka H.1 dne 16. 1. 2002, svědka H.2 dne 13. 2. 2002 či svědka C . dne
28. 1. 2002). Úkonem správce daně prolamujícím prekluzivní lhůtu dle §47 odst. 2 daňového
řádu pak zcela nepochybně byla též výzva ze dne 18. 4. 2002, č. j. 89143/02/303934/6308,
vydaná v rámci doplnění řízení Finančním úřadem ve Zlíně podle §31 odst. 9 a §50 odst. 3
daňového řádu. K otázce, zda úkony správce daně nebo odvolacího orgánu provedené v
odvolacím řízení, jejichž cílem je zjistit skutečnosti rozhodné pro posouzení správnosti
předchozího vyměření daně, přerušují běh prekluzivní lhůty pro vyměření daně ve smyslu §47
odst. 2 daňového řádu, kasační soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 29. 8. 2007,
č. j. 8 Afs 19/2006 - 72 (www.nssoud.cz).
Kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud proto napadený
rozsudek krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.),
rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu