ECLI:CZ:NSS:2013:1.AFS.69.2013:31
sp. zn. 1 Afs 69/2013 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně:
DATO-FOREST s. r. o., se sídlem Luhačovická 618, Bojkovice, zastoupená Mgr. Petrem
Olbortem, advokátem se sídlem Nad Vývozem 4828, Zlín, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně
ze dne 3. 4. 2012, čj. 14500/11-1400-701942, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, čj. 62 Af 57/2012 – 83,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra
Olborta, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Správce daně, Finanční úřad v Uherském Brodě vyměřil žalobkyni dodatečným platebním
výměrem silniční daň za zdaňovací období roku 2007 ve výši 79.121 Kč s příslušenstvím ve výši
15.824 Kč. Jedná se o silniční daň za vozidla TATRA 815 (X), návěs EVERLIFT NK 38 ROLL
(X) a přívěs LEMEX DAV 12 (X).
[2] Tato vozidla dne 3. 4. 2007 žalobkyně prodala společnosti RM FOREST lesní společnost
s. r. o. Na základě těchto kupních smluv společnost RM FOREST vozidla užívala a byla
na ni i přepsána v registru vozidel a technickém průkazu. Kvůli nedostatku formálních náležitostí
byly kupní smlouvy na dvě vozidla dne 21. 4. 2011 Krajským soudem v Brně shledány absolutně
neplatné (rozsudek sp. zn. 55 ECm 28/2010). Smlouvu o prodeji třetího vozidla správce daně
analogicky považoval také za neplatnou. Protože se jedná o absolutní neplatnost, byly smlouvy
neplatné od počátku a vůbec nedošlo ke změně vlastníka.
[3] Jádrem sporu je otázka, zda za období, kdy byla vozidla v užívání společnosti
RM FOREST, a na tu i oficiálně registrována, má být vyměřena silniční daň skutečnému
vlastníku (žalobkyni) nebo tomu, kdo byl na základě této smlouvy zapsán v registru vozidel
a technickém průkazu (společnosti RM FOREST).
[4] Správce daně vycházel z přesvědčení, že pokud byly smlouvy neplatné a nezpůsobily
převod vlastnictví, nemohly vyvolat ani jiné právní účinky. Silniční daň za dané období by proto
dle něj měla platit žalobkyně. S tímto názorem se ztotožnilo i Finanční ředitelství v Brně
v žalobou napadeném rozhodnutí, kterým zamítlo odvolání žalobkyně.
[5] Krajský soud v Brně rozhodnutí obou správních orgánů zrušil. Své rozhodnutí založil
na §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, podle něhož by měl daň platit
provozovatel vozidla zapsaný v technickém průkazu. Krajský soud poukázal na rozsudek NSS
ze dne 18. 5. 2006, čj. 2 Afs 101/2005 - 67, podle něhož poplatníkem silniční daně
je provozovatel vozidla zapsaný v technickém průkazu, a to i tehdy, pokud není jeho vlastníkem.
II.
Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
V ní namítá, že k absolutní neplatnosti by se mělo přihlížet i v souvislosti se zápisem údajů
do registrů a tento zápis by měl být považován za neplatný. Dále se odvolává na §2 odst. 16
zákona o podmínkách provozu vozidel, dle kterého se provozovatelem vozidla registrovaného
v registru silničních vozidel rozumí osoba, která vlastním jménem provozuje silniční vozidlo
a je současně vlastníkem vozidla, nebo je vlastníkem oprávněna k provozu. Dle stěžovatele
se nejedná ani o jeden z těchto případů, a proto není možné společnost RM FOREST považovat
za provozovatele předmětných vozidel. Protože kupní smlouvy jsou absolutně neplatné, nemůže
mít žádný účinek ani změna osoby vlastníka, resp. provozovatele v registru silničních vozidel
provedená na základě těchto neplatných smluv. Daň silniční je daní přímou a majetkovou. Pokud
by byla přijata interpretace krajského soudu, daň by byla založena na užívání veřejných statků
(silnic) a ne na vlastnictví vozidla.
[7] Žalobkyně ve svém vyjádření souhlasí s rozsudkem krajského soudu. Vysvětluje důvody
neplatnosti kupních smluv, ovšem zůstává přesvědčena, že neplatnost kupních smluv o převodu
vozidel nemá žádný vliv na skutečnost, že v rozhodném období byla provozovatelem zdaněných
vozidel společnost RM FOREST. Ta je povinnou k platbě silniční daně. I když se RM FOREST
nestala vlastníkem vozidel, na skutečnosti, že byla jejich registrovaným provozovatelem,
se nic nemění. Navrhuje proto kasační stížnost zamítnout.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat
i bez návrhu.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatel uplatnil jediný kasační důvod, a to nezákonnost rozsudku krajského soudu
spočívající v nesprávném výkladu toho, kdo je poplatníkem daně silniční [důvod dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.].
[11] Zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční v §4 odst. 1 písm. a) stanoví, že poplatníkem daně
je fyzická nebo právnická osoba, která je provozovatelem vozidla registrovaného v České republice v registru
vozidel a je zapsána v technickém průkazu.
[12] Jak správně uvedl krajský soud, poplatníkem silniční daně je osoba zapsaná v registru,
nezávisle na faktickém stavu vlastnictví a užívání (viz rozsudek NSS ze dne 18. 5. 2006,
čj. 2 Afs 101/2005 - 67, č. 1358/2007 Sb. NSS).
[13] Fakt, že kupní smlouvy byly neplatné, nemění nic na skutečnosti, že v daném období
vozidla provozovala společnost RM FOREST. Ta byla i zapsána v registru vozidel a technickém
průkazu. Pro určení poplatníka daně žádná jiná skutečnost není významná.
[14] Silniční daň je totiž daní majetkovou a jako taková je postavená na úředním zápisu. Jejím
základem je formální stav zápisů v registru silničních vozidel, ne faktický stav vlastnictví nebo
užívání. Tento závěr vyplývá přímo ze zákonných ustanovení i z ustálené judikatury NSS (vedle
již cit. judikátu srov. zejména rozsudky NSS ze dne 15. 8. 2012, čj. 1 Afs 54/2012 – 40, a ze dne
27. 11. 2012, čj. 1 Afs 79/2012 – 42). Takovýto formální přístup při vymezení jednotlivých
konstrukčních prvků daně je u majetkových daní obvyklý. Stačí poukázat např. na zákon
č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, a jeho úzkou návaznost na obsah zápisů v katastru
nemovitostí. Ostatně evidence vybraných druhů majetku historicky vznikly mimo jiné jako
podklad pro vybírání berní (např. rustikální katastry, tereziánské a josefínské katastry nebo
pozemkový katastr). Je plně na úvaze zákonodárce, zda je určitá daň konstruována tak,
že zohledňuje toliko formální stav zápisu v evidenci, nikoliv skutečné majetkové vztahy
do evidence nepromítnuté nebo promítnuté nesprávně.
[15] Stěžovatel nemá pravdu, že krajský soud nadřazuje fakticitu nad registraci (slovy
stěžovatele krajský soud klade důraz „na skutečnost, kdo vozidlo reálně využívá“). Právě naopak.
Z pohledu krajského soudu i soudu zdejšího je pro vyměření silniční daně zcela bezvýznamná
absolutní neplatnost kupní smlouvy, na jejímž základě byla provedena registrace v evidenci
vozidel. Pro věc jedině významný je stav formální, daný požadavky shora cit. §4 odst. 1 písm. a)
zákona o dani silniční. Z formálního stavu v evidenci plyne, že žalobkyně nebyla zapsána jako
provozovatelka zmíněných vozidel. Jakkoliv žalobkyně po právu nikdy nepřestala být vlastníkem
vozidel, její nepřetržité vlastnictví nemělo a v daném kontextu nemohlo mít vliv na určení
poplatníka daně.
[16] Nelze ani souhlasit s argumentem stěžovatele odkazujícím na definici danou zákonem
č. 56/2001 Sb. o podmínkách provozu na pozemních komunikacích. Nejvyšší správní soud tuto
otázku zodpověděl již v shora cit. rozsudku čj. 1 Afs 79/2012 – 42, ve kterém uvedl,
že „na skutečnosti, kdo je poplatníkem daně silniční ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční
nic nemění ani definice „provozovatele vozidla“ ve smyslu zákona o silničním povozu, který tento pojem vymezuje
pro účely tohoto zákona, nikoliv v souvislosti s placením daně silniční“ (bod 19 cit. rozsudku).
[17] Na základě uvedených závěrů Nejvyšší správní soud uzavírá, že poplatníkem silniční daně
z předmětných vozidel nemohla být žalobkyně.
[18] Kasační námitka je nedůvodná.
IV.
Závěr a náklady řízení
[19] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou.
[20] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla
naopak plně úspěšná. Náklady řízení žalobkyně tvoří mimosmluvní odměna jejího zástupce podle
§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Soud proto přiznal žalobkyni částku 3.100 Kč
za jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu] a dále částku 300 Kč jako paušální náhradu výdajů s tímto úkonem spojenou
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy žalobkyni na náhradě nákladů řízení náleží částka
ve výši 3.400 Kč. Protože advokát žalobkyně doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšují se náklady o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést [§47 odst. 1 písm. a)
a §47 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], a to o 714 Kč. Celková náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti tedy činí 4.114 Kč. Tuto částku je stěžovatel povinen zaplatit
žalobkyni na účet advokáta do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu