ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.100.2009:129
sp. zn. 1 As 100/2009 - 129
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: PhDr. H. P.,
proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2008, čj. 338/08-SOSV-OSV, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009,
čj. 7 Ca 216/2008 - 54,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009, čj. 7 Ca 216/2008 - 54,
se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobkyně požádala dne 27. 6. 2008 Městský soud v Praze o poskytnutí informací
v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Městský soud
ji dne 14. 7. 2008 vyzval, aby svoji žádost upřesnila. Jelikož je žalobkyně toho názoru, že výzvu
k upřesnění žádosti nelze učinit po uplynutí sedmidenní lhůty, podala proti postupu městského
soudu stížnost dle §16a zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalovaný ji však v záhlaví
uvedeným rozhodnutím zamítl a potvrdil postup městského soudu.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze,
současně požádala o osvobození od soudních poplatků. V potvrzení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech uvedla, že nemá žádné příjmy z pracovní činnosti ani podnikání. Pobírá
pouze dávky státní sociální podpory, tj. přídavek na dítě ve výši 500 Kč měsíčně, rodičovský
příspěvek ve výši 3800 Kč měsíčně a sociální příplatek ve výši 412 Kč měsíčně, a dávky pomoci
v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí ve výši 835 Kč měsíčně). Jediným majetkem větší ceny
je osobní automobil Škoda Octavia, který vlastní žalobkyně ve společném jmění manželů
a s nímž nakládá výlučně bývalý manžel. Žalobkyně má dvě nezletilé děti, které s ní nežijí
ve společné domácnosti, soudem jí na ně bylo stanoveno výživné ve výši celkem 4100 Kč. Třetí
nezletilé dítě žije s žalobkyní ve společné domácnosti. Dluhy žalobkyně vůči 8 různým věřitelům
činí 247 948,50 Kč a dále nebylo dosud pravomocně rozhodnuto o závazcích v celkové
výši 323 817,29 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že jejím jediným příjmem jsou sociální dávky,
které nepokryjí ani obligatorní náklady, nevlastní žádný majetek, který by mohla zpeněžit.
[3] Městský soud žádost o osvobození od soudních poplatků zamítl. Dospěl k závěru,
že v potvrzení žalobkyně o jejích majetkových poměrech nemohou být uvedeny všechny
skutečnosti rozhodné pro posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků. Měsíční příjem
stěžovatelky činí 5547 Kč a pokud plní soudem určené výživné na své dvě nezletilé děti, zbývá
jí na obživu sebe samé a třetího nezletilého dítěte částka ve výši 1447 Kč (resp. 2107 Kč),
z níž nelze hradit životní náklady dvou osob. Údaje uvedené v potvrzení dle názoru soudu
neosvědčují skutečné majetkové poměry žalobkyně, potvrzení je nevěrohodné. Městský soud dále
s poukazem na soudní listiny týkající se projednání dědictví po zůstavitelce Ing. E. P. (matce
žalobkyně) uvedl, že se žalobkyně zřekla dědictví po své matce, na její místo nastoupily tři
nezletilé děti žalobkyně. Dle návrhu na projednání dědictví, který sepsala žalobkyně
jakožto zákonná zástupkyně dědiců, bylo v majetku zůstavitelky celkem 648 položek movitého
majetku, které zahrnují i obrazy a tisky známých autorů. Soud tedy při posuzování majetkových
poměrů žalobkyně přihlédl k tomu, že se zřekla možnosti zdědit majetek větší hodnoty. V době,
kdy žalobkyně odmítala dědictví, musela o tomto majetku zůstavitelky vědět. K odmítnutí
dědictví měla žalobkyně nepochybně právo, nicméně musela si být současně vědoma
své povinnosti zaplatit soudní poplatek z předmětné žaloby. Smyslem osvobození od soudních
poplatků je zabránit tomu, aby nebyl jedinci, který se nachází v nepříznivé majetkové situaci,
zamezen přístup k soudní ochraně. Pokud však žalobkyně svým jednáním zabrání zlepšení
svých majetkových poměrů, nemůže se dle mínění soudu dovolávat svých špatných majetkových
poměrů.
[4] Městský soud se dále v odůvodnění usnesení zabýval charakterem daného soudního
sporu. Konstatoval, že postup žalobkyně ve věci nesměřoval k získání informace, kterou soud
nepochybně hodlal žalobkyni po odstranění neurčitosti žádosti poskytnout, nýbrž pouze
k zahájení řízení o stížnosti, tedy v konečném důsledku k oddálení získání informace. Výkon
práva tímto způsobem lze označit za šikanózní, byť je formálně v souladu se zákonem. Účelem
postupu žalobkyně nebylo vykonat právo, nýbrž samoúčelně napadnout postup správního orgánu
opravným prostředkem, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou
bylo pro žalobkyni nepochybně vedlejší a z jejího hlediska bez významu. Soud rovněž poukázal
na počet a povahu soudních sporů, které vede u městského soudu. Jedná se o cca. 30 věcí
týkajících se zákona o svobodném přístupu k informacím. Pokud hodlá svá práva vymáhat soudní
cestou v takovém rozsahu a nadto šikanózním způsobem, je spravedlivé po ní požadovat,
aby soudní řízení vedla s vědomím existence nákladů řízení. S ohledem na počet žalobkyní
vedených řízení považuje soud její žádost o osvobození od poplatků za zneužití tohoto institutu.
Pokud je žádáno o osvobození od soudních poplatků nad rámec obvyklých poměrů,
což je s ohledem na počet vedených řízení případ žalobkyně, bylo by přiznání osvobození
popřením jeho smyslu. V jejím případě totiž není žádost o osvobození činěna z důvodu finanční
tísně, která by jí ve svém důsledku znemožňovala přístup k soudu, nýbrž z důvodu optimalizace
nákladů, ke které musí žalobkyně vzhledem k množství vedených řízení přistoupit. Městský soud
dodal, že jeho úvahy nejsou v rozporu se zásadou práva na přístup k soudu, nýbrž oprávněným
regulativem soudního systému vycházejícím z účelu institutu osvobození od soudních poplatků.
Účelem osvobození od soudních poplatků není snazší cesta k uplatnění nároku u soudu
ve smyslu ekonomické optimalizace možných nákladů. Pokud je žalobkyně přesvědčena
o oprávněnosti svého nároku, nechť náklady na soudní poplatek vynaloží s výhledem
jeho navrácení v případě úspěchu ve věci. Dále soud ocitoval část z odůvodnění rozsudku NSS
čj. 6 Ads 102/2008 - 65.
[5] Na závěr městský soud dodal, že vzhledem k vyjádření žalobkyně k záměru soudu podat
návrh na přikázání věci jinému soudu, v němž uvedla, že jí nejsou známy žádné skutečnosti
svědčící o podjatosti senátu 7 Ca městského soudu, nepostupoval soud dle §9 odst. 1 s. ř. s. a věc
nepředložil Nejvyššímu správnímu soudu. Členové tohoto senátu sami dospěli k závěru,
že jejich funkční příslušnost k městskému soudu neznamená sama o sobě existenci poměru
soudců k věci či účastníkům řízení, pro který by byl dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Žalovaným navíc v daném případě nebyl městský soud.
II.
Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[6] Proti usnesení soudu o zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků
podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) dne 18. 6. 2009 kasační stížnost, v níž požádala
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelka namítá, že pokud měl soud pochybnosti o věrohodnosti či úplnosti jí tvrzených
skutečností, měl je odstranit postupem dle §37 odst. 5 o. ř. s. Rozhodování soudu
je bezprostředním důsledkem stížnosti na průtahy v řízení podané stěžovatelkou. Stěžovatelka
namítá, že ve věci rozhodoval podjatý (vyloučený) senát. Z obsahu usnesení plyne, že soud
přezkoumal věc již meritorně, neboť činí vývody o tom, jak měla stěžovatelka postupovat
v předmětném správním řízení. Přitom však bagatelizuje nedodržení zákonné lhůty,
což stěžovatelka považuje za příznačné vyjádření strannosti účastníkovi sporu (žalovanému).
Dále namítá, že si soud opatřuje důkazy mimo rámec zákona, kdy důkazní prostředky vymezuje
§52 odst. 1 s. ř. s. a §120 a násl. o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. Poukazuje rovněž na tom,
že chování členů senátu 7 Ca je zneužitím práva a výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Jestliže v únoru 2009 nebylo možno dle sdělení soudu sestavit specializovaný senát z důvodu
vyloučení soudců, jen stěží se mohly poměry následně změnit tak, aby ke dni vydání napadeného
usnesení přestali být soudci senátu 7 Ca vyloučení z projednávání této věci. Když tedy existovaly
důvody vyloučení soudců, nepovažuje stěžovatelka za náhodu, že den po podání stížnosti
na průtahy v řízení si to soud se svým vyloučením náhle rozmyslel.
[7] V přípisu ze dne 10. 8. 2009 stěžovatelka doplňuje, že kasační stížnost proti usnesení
městského soudu podává z důvodu dle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť ve věci rozhodovali
vyloučení soudci. Rovněž sděluje, že ohledně předsedy senátu Mgr. Aleše Sabola se obrací
na orgány činné v trestním řízení s podnětem k prošetření podezření ze spáchání trestného činu
zneužití pravomoci veřejného činitele, neboť v jeho postupu při zjišťování skutečností týkajících
se majetkových poměrů stěžovatelky se měl dopustit zákonem nepresumovaného excesu,
který není úřední činností soudu ve smyslu §121 o. s. ř.
[8] V doplnění ze dne 31. 12. 2009 stěžovatelka navrhuje, aby NSS přerušil řízení do doby,
než rozšířený senát téhož soudu rozhodne ve věci sp. zn. 1 As 23/2009. Domnívá se,
že její případ je obdobný věci předložené rozšířenému senátu, neboť rovněž dědické právo
(obdobně jako nemovitosti) nelze okamžitě zpeněžit. Zamítnutí návrhu na osvobození
od soudních poplatků by pro ni mohlo znamenat značnou překážku při uplatnění jejích práv
u soudu. Otázka, zda stěžovatelka odmítla dědictví, neměla v době rozhodnutí o zamítnutí
žádosti o osvobození od soudních poplatků žádný význam, neboť v té době bylo dědické řízení
zastaveno a pouze vypraviteli pohřbu byl vydán majetek nepatrné hodnoty. Dosud nebylo
pravomocně rozhodnuto, že jde o majetek zůstavitelky, jehož by mohla být stěžovatelka
„potencionální dědičkou“. Vážné pochybení shledává stěžovatelka v tom, že městský soud získal
údaje o úmrtí matky stěžovatelky a vzniku dědického práva stěžovatelky v rozporu se zákonem.
Stěžovatelka je přesvědčena, že je jediným účastníkem řízení vedených u správních soudů ČR,
kde soud zjišťoval skutečnosti týkající se rodičů účastníka a zda je potencionálním dědicem.
Za tím účelem podala stěžovatelka žádosti o informace u všech krajských soudů a navrhuje,
aby NSS řízení přerušil do doby, než stěžovatelka obdrží požadované informace. Stěžovatelka
takto hodlá prokázat, že došlo ke zneužití soudní moci, neboť zjištění soudu nejsou skutečnostmi
známými soudu z jeho úřední činnosti. Jediným důvodem, proč jí soud přestal po 4 letech
osvobozovat od soudních poplatků, je, že se domáhá náhrady nemajetkové újmy dle zákona
č. 82/1998 Sb. způsobené nezákonnými rozhodnutími městského soudu a jeho nesprávným
úředním postupem. Náhlé neosvobozování není výkonem nezávislé rozhodovací činnosti,
ale trestáním vedeným snahou zabránit stěžovatelce v přístupu k soudu, a tedy eliminovat možné
další nároky dle zákona č. 82/1998 Sb. za nezákonná rozhodnutí orgánů státní moci.
[9] Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti nebylo vyžádáno, neboť se jedná o věc týkající
se výlučně a osobně stěžovatelky.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou zmatečnosti řízení před městským
soudem [důvod dle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., III.A.], posléze námitkami, že se městský soud
dopustil vad řízení, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí [důvod dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., III.B.] a na závěr přihlédl k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí
pro nedostatek důvodů [důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., III.C.].
[12] K návrhu stěžovatelky na přerušení řízení o kasační stížností NSS uvádí, že rozšířený
senát zdejšího soudu se ve věci sp. zn. 1 As 23/2009 zabývá otázkou výkladu §36 odst. 3 s. ř. s.
Stěžovatelka však v kasační stížnosti neuplatnila námitku, která by směřovala proti posouzení
této právní otázky městským soudem. Nejvyšší správní soud je důvody kasační stížnosti vázán,
nejedná se přitom o otázku, k níž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Rovněž návrh na přerušení řízení do doby, než stěžovatelka obdrží informace týkající se praxe
při posuzování žádostí o osvobození od soudních poplatků, o něž požádala krajské soudy, nemá
souvislost s námitkami stěžovatelky. Z těchto důvodů neshledal NSS návrhy stěžovatelky
na přerušení řízení o kasační stížnosti za opodstatněné a kasační stížnost bez odkladu projednal.
III.A.
Zmatečnost řízení před městským soudem
[13] Stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti námitku, že senát 7 Ca ve složení Mgr. Sabol,
Mgr. Tojner a Mgr. Sklenář, který o žádosti o osvobození od soudních poplatků rozhodl,
je podjatý a měl být z projednávání věci vyloučen.
[14] Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že stěžovatelka byla městským soudem
přípisem ze dne 10. 2. 2009 informována o tom, že v této věci nelze pro vyloučení všech soudců
zařazených do úseku správního soudnictví sestavit specializovaný senát a že věc bude předložena
dle §9 odst. 1 s. ř. s. NSS (č. l. 23). Stěžovatelka na tento přípis reagovala dne 11. 2. 2009
sdělením, že jí nejsou známy důvody, pro které by měli být vyloučeni soudci specializovaných
senátů městského soudu. Dne 18. 6. 2009 bylo stěžovatelce doručeno usnesení,
které je předmětem tohoto řízení o kasační stížnosti. Téhož dne stěžovatelka vznesla námitku
podjatosti proti Mgr. Sabolovi, Mgr. Tojnerovi a Mgr. Sklenářovi. Členové senátu 7 Ca
se k námitce vyjádřili tak, že jim nejsou známy žádné skutečnosti, které by zakládaly důvod
pochybnosti o jejich nepodjatosti.
[15] Usnesením NSS ze dne 22. 7. 2009, čj. Nao 47/2009 - 78, byli Mgr. Sabol, Mgr. Tojner
a Mgr. Sklenář vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené pod sp. zn. 7 Ca 216/2008.
Důvod podjatosti těchto soudců byl shledán v tom, že Městský soud v Praze vystupoval
v projednávané věci jako správní orgán I. stupně. Tato skutečnost má v souladu s judikaturou
NSS (např. usnesení ze dne 29. 2. 2008, čj. Nad 4/2008 - 47) za následek vyloučení všech soudců
specializovaných správních senátů daného soudu. V návaznosti na citovaný právní názor
předložil následně městský soud věc znovu NSS s návrhem na její přikázání jinému soudu dle §9
odst. 1 s. ř. s. Usnesením ze dne 5. 11. 2009, čj. Nad 21/2009 - 114, byla věc přikázána
Krajskému soudu v Praze, neboť všichni soudci specializovaných senátů Městského soudu
v Praze jsou z projednání této věci vyloučeni.
[16] Je tedy nepochybné, že o návrhu na osvobození od soudních poplatků rozhodovali
soudci, u nichž byly dány důvody pro vyloučení z důvodu podjatosti. Po vydání napadeného
usnesení došlo k jejich formálnímu vyloučení z projednávání této věci. Důvod, na jehož základě
lze pochybovat o nepodjatosti soudců, je nutno spatřovat v tom, že jsou přiděleni k Městskému
soudu v Praze, který je současně správním orgánem I. stupně, proti jehož postupu při vyřizování
žádosti o poskytnutí informací podala stěžovatelka stížnost k žalovanému. Existující
pracovněprávní vztah mezi těmito soudci a městským soudem (správním orgánem I. stupně)
vyvolává důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti. Městský soud nejprve oznámil stěžovatelce,
že všichni soudci tohoto soudu jsou vyloučeni pro podjatost a bude dán návrh na přikázání věci
jinému soudu. Poté co stěžovatelka sdělila, že jí nejsou známy žádné důvody pro vyloučení
soudců městského soudu a pro delegaci věci jinému soudu, soud pokračoval v projednávání věci
a vydal rozhodnutí ohledně návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků.
Takový postup městského soudu je značně nekonzistentní. Je třeba důrazně poukázat na to,
že otázka vyloučení soudců pro podjatost není vázána na vyjádření stěžovatelky, ale musí být
v prvé řadě zkoumána samotnými soudci (§8 odst. 3 s. ř. s.). Soudce je vyloučen z projednávání
věci z důvodů dle §8 odst. 1 s. ř. s. bez ohledu na to, zda s vyloučením účastníci souhlasí
či nesouhlasí.
[17] Nelze přijmout ani druhou část argumentace Městského soudu, že ve sporu nevystupuje
jako žalovaný Městský soud v Praze. Městský soud je povinnou osobou, na níž se stěžovatelka
obrátila s žádostí o poskytnutí informací. Ministerstvo spravedlnosti ve sporu vystupuje
jakožto nadřízený orgán soudu, který rozhodl o stížnosti dle §16a zákona o svobodném přístupu
k informacím. Právní názor, který by Městský soud v Praze vyjádřil z pozice správního soudu,
by byl závazný nejen pro žalovaného, ale i správní orgán I. stupně, tedy opět Městský soud
v Praze.
[18] Napadené usnesení tedy vydali vyloučení soudci. Dále se proto Nejvyšší správní soud
musel zabývat otázkou, zda rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních poplatků není
úkonem, který nesnese odkladu. Takovýto typ úkonů totiž mohou činit i vyloučení soudci
(§8 odst. 3 věta první s. ř. s.). Dle komentářové literatury se úkony, které nesnesou odkladu,
vyznačují tím, že jejich neprovedení by mohlo zmařit účel celého řízení (viz Vopálka, V. - Mikule,
V. - Šimůnková, V. - Šolín, M. Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2004,
s. 19). Rovněž civilistická komentářová literatura k analogickému ustanovení §15 odst. 1 věta
druhá o. s. ř. uvádí, že neodkladnými úkony jsou jen ty, které je třeba dokončit, aby předchozí
činnost soudu nebo účastníků nebyla zmařena. Soudce tak může dokončit (uzavřít) protokol
o jednání, zajistit důkaz dle §78 o. s. ř., rozhodnout o návrhu na nařízení předběžného opatření
podle §102 o. s. ř. apod. (Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řad. Komentář.
7. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, s. 54).
[19] Ve smyslu uvedených premis není rozhodování o návrhu na osvobození od soudních
poplatků úkonem, který nesnese odkladu ve smyslu §8 odst. 3 věty první s. ř. s. Soud vzal
v úvahu, že dle §56 odst. 1 s. ř. s. se návrhy na osvobození od soudních poplatků vyřizují
přednostně. Toto ustanovení však nelze chápat tak, že by tento typ rozhodování nesnesl odkladu.
Pouze se jím vyjadřuje priorita při vyřizování jednotlivých napadlých věcí. Případná prodleva
s rozhodnutím o tomto typu návrhu do doby vyřešení otázky vyloučení soudců (či přikázání věci
jinému soudu) stanoveným procesním postupem nemá za následek zmaření samotného účelu
řízení. Potřebné neodkladné úkony je soud oprávněn činit i tehdy, pokud dosud nerozhodl
o návrhu na osvobození od soudních poplatků. Časová prodleva nejde ani k tíži účastníků řízení,
neboť do doby rozhodnutí o tomto návrhu neběží lhůta k podání žaloby (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Dále dokud soud nerozhodne o návrhu na osvobození od soudních poplatků, nemůže být řízení
zastaveno pro nesplnění poplatkové povinnosti. Dle judikatury NSS je dokonce nezbytné,
aby v případě zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků byl žalobce znovu vyzván
k zaplacení soudního poplatku a za tím účelem mu byla poskytnuta nová náhradní lhůta
(viz rozsudek NSS ze dne 26. 1. 2006, čj. 1 As 27/2005 - 87, a ze dne 19. 11. 2008,
čj. 1 As 75/2008 - 77, všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz).
[20] Soud tedy uzavírá, že rozhodování o návrhu na osvobození od soudních poplatků není
takovým úkonem, u něhož by bylo možno nadřadit zájem na rychlosti rozhodování z důvodu
jeho neodkladnosti nad zájem nestranného výkonu soudní moci. Přiměřená časová prodleva,
která je dána nezbytností posoudit vyloučení soudců z projednávání a rozhodování ve věci
postupem dle §8 odst. 3 či 5 s. ř. s., nevede ke zmaření účelu samotného soudního řízení a nemá
za následek ani zkrácení účastníků tohoto řízení na jejich právech.
[21] Tato námitka je proto důvodná. Již tento důvod by sám o sobě postačoval ke zrušení
napadeného usnesení, Nejvyšší správní soud však z důvodů procesní ekonomie nad rámec
nezbytně nutného posoudil též další kasační námitky stěžovatelky.
III.B.
Vady řízení s vlivem na zákonnost
[22] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že pokud měl městský soud pochybnosti
o věrohodnosti a úplnosti potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
stěžovatelky, měl je odstranit postupem dle §37 odst. 5 o. s. ř. (jak stěžovatelka zdůraznila
vykřičníkem). Občanský soudní řád ovšem neobsahuje §37 odst. 5. Stěžovatelka má patrně
na mysli §37 odst. 5 s. ř. s. Dle toho ustanovení je soud povinen vyzvat účastníka řízení k opravě
nebo odstranění vad podání a stanovit mu k tomu lhůtu. Uvedený postup se použije na podání,
která neobsahují zákonem předepsané náležitosti. Návrh stěžovatelky na osvobození od soudních
poplatků však obsahoval všechny zákonem stanovené náležitosti, a proto neměl městský soud
důvod postupovat dle §37 odst. 5 s. ř. s. Tento postup neslouží k odstraňování pochybností
soudu o věrohodnosti a úplnosti předkládaných tvrzení, které vyjdou najevo při meritorním
posuzování návrhu. Nevěrohodnost či neúplnost tvrzení stěžovatele ohledně existence
předpokladů pro osvobození od soudních poplatků vylučuje, aby bylo žádosti vyhověno
(viz rozsudek NSS ze dne 26. 8. 2009, čj. 1 As 39/2009 - 88). Tato námitka stěžovatelky
je tedy nedůvodná.
[23] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti spekuluje, že přestala být naráz osvobozována
od soudních poplatků z toho důvodu, že požaduje po státu náhradu nemateriální újmy na základě
zákona č. 82/1998 Sb. Z formulace těchto spekulací nelze dovodit, že by je stěžovatelka
jednoznačně zamýšlela jako kasační námitku. NSS proto jen krátce poukazuje na rozsudek
tohoto soudu ze dne 26. 8. 2009, čj. 1 As 39/2009 - 88, který se rovněž vztahuje k osvobozování
od soudních poplatků a v němž se soud zabýval principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
Zdejší soud zde dospěl k závěru, že soud se může odchýlit od právního hodnocení jiného
obdobného případu téhož žalobce, jestliže došlo ke změně rozhodných skutečností. Podmínkou
takovéhoto odchýlení je, že soud ve svém pozdějším rozhodnutí transparentně a podrobně
vysvětlí důvody, které ho k tomu vedly. Toto argumentační břemeno, které tíží soud, zamezuje
svévolnému rozhodování a libovůli (bod 20 tamtéž). Odůvodnění napadeného usnesení
lze považovat za podrobné. Městský soud v něm transparentně ozřejmil všechny své úvahy,
které vyústily ve vydání předmětného usnesení.
[24] Stěžovatelka konečně napadá postup městského soudu, který si měl v rozporu
se zákonem opatřit informace o úmrtí matky stěžovatelky a dědickém řízení po této zůstavitelce.
[25] Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že městský soud požádal Okresní soud
v Opavě a Okresní soud v Olomouci o sdělení, pod jakou spisovou značkou je projednáváno
dědictví po zůstavitelce paní Ing. E. P. a v jakém stádiu se věc nalézá (č. l. 30). Okresní soud
v Opavě sdělil, že předmětné dědické řízení je vedeno u tohoto soudu pod sp. zn. 30 D 358/2008
a jeho vyřízením byla pověřena soudní komisařka JUDr. H. K. (č. l. 33). Ve spise je dále založena
kopie přípisu JUDr. K. ze dne 21. 5. 2009 zaslaného městskému soudu k věci vedené pod
sp. zn. 7 Ca 94/2008. Přílohou přípisu je protokol o předběžném šetření sepsaný Okresním
soudem v Olomouci dne 6. 6. 2008, protokol o provedení důkazu před dožádaným soudem
výslechem účastníka ze dne 25. 8. 2008, protokol o jednání ze dne 6. 10. 2008, usnesení
Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 11. 2008, sp. zn. 30 D 358/2008, protokol o jednání ze dne
9. 2. 2009, návrh na zahájení dědického řízení ze dne 18. 3. 2009. Z odůvodnění napadeného
usnesení je patrné, že městský soud považuje informace o dědickém řízení po matce stěžovatelky
za skutečnosti jemu známé z úřední činnosti, aniž by ovšem bylo upřesněno, v rámci jaké úřední
činnosti se městský soud s těmito skutečnostmi seznámil. Ještě podstatnější pak je, že tyto
skutečnosti nebyly předmětem dokazování, stěžovatelka nebyla s předmětnými listinami ze strany
soudu seznámena a ani jí nebylo dáno na vědomí, že soud má v držení jejich kopie a hodlá z nich
vycházet při posuzování návrhu stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků.
[26] Při posuzování návrhu na osvobození od soudních poplatků nepochybně platí,
že ohledně naplnění předpokladů pro vyhovění návrhu (§36 odst. 3 s. ř. s.) leží důkazní břemeno
na žadateli, soud tyto skutečnosti nezjišťuje z úřední povinnosti (srov. rozsudek NSS
ze dne 25. 1. 2005, čj. 7 Azs 343/2004 - 50). To ovšem nikterak nebrání tomu, aby soud zohlednil
vedle tvrzení žadatele i jiné okolnosti, o nichž má poznatky, popř. aby za účelem řádného zjištění
skutkového stavu provedl důkazy, které žadatel nenavrhoval (§52 odst. 1 s. ř. s.). Skutečnosti
rozhodné pro posouzení věci se zpravidla zjišťují dokazováním. Existují však dva okruhy
skutečností, na nichž lze založit rozhodnutí i bez dokazování. První okruh představují skutečnosti
obecně známé (tzv. notoriety), druhý okruh pak skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti
(§121 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.).
[27] Jak v případě tzv. notoriet, tak skutečností známých z úřední činnosti se má za to,
že se jedná o objektivizované, do jisté míry nesporné skutečnosti. Účastníci řízení nicméně
mohou svými tvrzeními popírat obsah notoriet a skutečnosti známé soudu z úřední činnosti,
mohou navrhovat provedení důkazů za účelem prokázání svých odlišných tvrzení. Civilistická
judikatura k otázce použití skutečností známých soudu z jeho úřední činnosti dospěla k závěru,
že „je nutné, aby účastníci řízení byli s takovými – soudem uvažovanými – skutečnostmi v řízení seznámeni,
aby se k nim mohli vyjádřit či případně předložit důkaz je vyvracející; i poznatek soudu o tzv. úředně známé
skutečnosti totiž nemusí být správný. Je též nezbytné, aby soud, jenž vzal v úvahu skutečnosti úředně známé
a nadto na nich založil své rozhodnutí ve věci, náležitě vyložil v odůvodnění rozhodnutí, ze které jeho konkrétní
úřední činnosti či postupu jsou mu takové skutečnosti známé, jak se o nich dozvěděl […].“ V závislosti
na povaze úředně známé skutečnosti pak soud musí též eventuálně uvést, je-li opravdu známá
všem členům senátu, jednal-li a rozhodoval-li soud v této podobě (rozsudek NS ze dne 9. 7. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, přístupný na www.nsoud.cz).
[28] Výše cit. právní názor Nejvyššího soudu je přiměřeně aplikovatelný i v soudním řízení
správním. Je tomu tak proto, že na základě §64 s. ř. s. se i v soudním řízení správním přímo užije
§121 o. s. ř. Soud rovněž zvážil, zda soudní řízení správní nevykazuje natolik významné procesní
odlišnosti, že by bylo nutno dospět k odlišnému právnímu názoru. Dospěl přitom k závěru,
že tomu tak není. Soudní řád správní umožňuje, aby ve stanovených případech bylo rozhodnuto
ve věci bez jednání (zejména §51 a §76 odst. 1). Dále stanoví, že dokazování provádí soud
pouze při jednání (§77 odst. 1). Zdánlivě by tedy bylo možno dospět k závěru,
že jestliže se skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti nedokazují, je možno
z nich bez dalšího vycházet a rozhodnout ve věci na jejich podkladě bez jednání. To by mělo
za následek, že se účastník řízení nedozví o záměru soudu vycházet z konkrétních skutečností,
které jsou soudu známy z jeho úřední činnosti. Takto si ostatně příslušná procesní ustanovení
patrně vyložil i městský soud, což se zrcadlí v jeho postupu v daném případě. Právě prezentovaný
náhled na věc je však nesprávný.
[29] Jestliže soud rozhoduje o věci samé bez jednání, je nezbytné, aby účastníci řízení měli
k dispozici všechny podklady, ze kterých bude soud při samotném rozhodování vycházet,
resp. mohli rozumně předpokládat, že z určitých skutečností soud vycházet bude. Účastníci
totiž mohou legitimně očekávat, že budou soudem dotázáni, zda určitý dokument vyžaduje jejich
specifické vyjádření (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 12. 2007, čj. 2 Afs 91/2007 - 90). Judikatura
NSS tedy požaduje, aby byly účastníkům řízení známy všechny skutečnosti, z nichž bude soud
ve svém rozhodnutí vycházet. Dále je třeba polemizovat rovněž s tezí, že skutečnosti známé
soudu z jeho úřední činnosti se nikdy nedokazují. Jak již soud uvedl (viz bod [27] shora),
lze prostřednictvím dokazování vyvrátit či pozměnit prvotní domněnku soudu o obsahu
nebo významu skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti. Pokud účastník řízení nemůže
dle okolností dané věci rozumně předpokládat, že určitá skutečnost známá soudu z úřední
činnosti bude tímto soudem použita v jeho rozhodnutí, musí soud účastníka o této skutečnosti
informovat a poskytnout mu možnost se k ní vyjádřit. Neseznámí-li soud účastníka
s touto skutečností, upře tím právo účastníka vyjádřit se k takovéto skutečnosti, uplatnit odlišná
tvrzení a navrhnout provedení důkazů k prokázání svých odlišných tvrzení. Takovýto postup
je proto v rozporu s ústavním zákazem překvapivých rozhodnutí, resp. ústavním požadavkem,
aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné (srov. k těmto ústavněprávním požadavkům
spravedlivého procesu, vyplývajícím z č. l. 38 odst. 2 věty prvé Listiny základních práv a svobod,
např. nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008).
[30] V situaci, kdy se účastník dozví, že městský soud vycházel ze skutečností známých
jemu z jeho úřední činnosti, až z odůvodnění rozhodnutí soudu, může tyto skutečnosti činit
spornými teprve v kasační stížnosti (to je ostatně případ stěžovatelky). Dokazování
by se v takovém případě přeneslo do řízení o kasační stížnosti, což je však stěží slučitelné
(byť ne nepřípustné) s povahou tohoto řízení jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku. Přitom stěžovatelka v kasační stížnosti snáší významné námitky, které by mohly
dle okolností eventuálně vést k přehodnocení skutečností, z nichž městský soud vycházel
bez dokazování dle §121 o. s. ř. ve spojení §64 s. ř. s.
[31] Pokud proto soud hodlá zahrnout do svého rozhodnutí skutečnosti, které jsou mu známé
z jeho úřední činnosti, aniž by účastníci řízení mohli aplikaci takovýchto skutečností s ohledem
na okolnosti dané věci rozumně předpokládat, musí s těmito skutečnostmi nejprve seznámit
účastníky řízení a poskytnout jim dostatečný prostor k tomu, aby mohli prostřednictvím
svých tvrzení učinit tyto skutečnosti spornými a navrhnout za tím účelem provedení důkazů.
Jestliže městský soud takto nepostupoval, zatížil své řízení vadou, která mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí. Tato námitka je tedy rovněž důvodná.
III.C.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu
[32] Městskému soudu je dále třeba vytknout (srov. cit. právní názor v bodech [27] až [28]
shora), že v odůvodnění napadeného usnesení neuvedl, ze které jeho konkrétní činnosti
či postupu jsou mu prezentované skutečnosti známé a jak se o nich dozvěděl. Jestliže tak neučinil,
není možné přezkoumat, zda se vskutku jedná o skutečnosti známé městskému soudu
z jeho úřední činnosti ve smyslu §121 o. s. ř., a tedy zda soud postupoval v souladu se zákonem,
když z nich vychází, ačkoliv o nich nevedl dokazování. To činí usnesení městského soudu
v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, k čemuž přihlédl NSS z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.).
[33] Obecně je třeba souhlasit se stěžovatelkou, že jen stěží si lze představit, že by Městskému
soudu v Praze byly z jeho úřední činnosti známy skutečnosti o dědickém řízení po matce
stěžovatelky, které je vedeno u Okresního soudu v Opavě. Poznatky, které získá soud na základě
dožádání jiného soudu, nelze považovat za skutečnosti známé z úřední činnosti ve smyslu
§121 o. s. ř. Postup městského soudu, který skutečnosti známé Okresnímu soudu v Opavě
z jeho úřední činnosti (resp. z úřední činnosti jeho soudní komisařky) pojal za skutečnosti známé
městskému soudu, byl patrně motivován snahou o hospodárnost a rychlost řízení.
Takovéto extenzivní chápání skutečností známých soudu z jeho úřední činnosti je však
dvojsečné. Jeho odvrácenou stranou by totiž bylo, že městský soud by nesl procesní odpovědnost
za zohlednění všech pro danou věc relevantních skutečností známých jakémukoliv ze soudů
České republiky z jejich úřední činnosti. Představa, že městský soud má poznatky vztahující
se k projednávané věci, které vyplývají ze soudních spisů všech soudů v ČR, je vskutku iluzorní,
a proto i z tohoto důvodu je namístě zvolit restriktivní chápání skutečností známých soudu
z jeho úřední činnosti. Soud totiž nemá na výběr, zda ke skutečnosti známé jemu z jeho úřední
činnosti přihlédne či nikoliv, nýbrž je povinen tak učinit vždy, a to i bez návrhu účastníka řízení
(srov. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. a kol. práce cit. v bodě [18], s. 578). V opačném případě
by odpovídal za nedostatečné zjištění skutkového stavu věci. Při extenzivním chápáním
skutečností známých soudu z jeho úřední činnosti by se zásada projednací, ovládající soudní
řízení správní, de facto přeměnila v zásadu vyšetřovací.
IV.
Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud na závěr podotýká, že vzhledem ke specifické povaze napadeného
usnesení netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na zastoupení
stěžovatelky advokátem (viz k tomu detailně rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2007,
čj. 1 Afs 65/2007 - 37).
[35] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadené usnesení městského soudu. Věc vrací
k dalšímu řízení Krajskému soudu v Praze, jemuž byla věc přikázána usnesením NSS
ze dne 5. 11. 2009, čj. Nad 21/2009 - 114, které nabylo právní moci dne 18. 11. 2009. V dalším
řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[36] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. února 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu