ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.11.2019:37
sp. zn. 1 As 11/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. K., zastoupen Mgr.
Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský
úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2017, č. j. KrÚ 14612/2017/ODSH/11, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze
dne 28. 11. 2018, č. j. 61 A 5/2017 - 179,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Přelouč (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydal dne 14. 9. 2016
rozhodnutí č. j. MUPC 15345/2016, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Protiprávní jednání žalobce
spočívalo v porušení §18 odst. 4 tohoto zákona tím, že dne 26. 7. 2016 okolo 10:21 hod.,
na pozemní komunikaci ul. Veselská (poblíž domu čp. 79, směr od obce Veselí k sil. I/2) řídil
osobní motorové automobil tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. vozidla X, přičemž jako řidič
uvedeného motorového vozidla překročil v tomto místě nejvyšší dovolenou rychlost 50 km/h
o 11 km/h. Za spáchání tohoto přestupku uložil správní orgán I. stupně žalobci pokutu ve výši
1.500 Kč a dále povinnost paušální náhrady nákladů řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce neodůvodněné (blanketní) odvolání, které
žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl.
II. Shrnutí rozsudku krajského soudu
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou krajský soud neshledal důvodnou
a zamítl ji.
[4] Krajský soud považoval za dostatečně prokázanou správnou funkčnost měřícího zařízení,
kterým bylo provedeno měření rychlosti žalobcova vozidla. Dle uživatelského manuálu tohoto
laserového rychloměru v případě chyby měření přístroj měření nedokončí a vyhotoví chybové
hlášení. Hodnota měření byla řádně zaznamenána a průběh měření je zachycen na videozáznamu.
Žalobce navíc žádné okolnosti zpochybňující měření, ani tvrzení špatné viditelnosti dopravní
značky označující začátek obce, přímo na místě samém neuvedl. Stěžejní důkaz, kterým je výstup
z měření, nebyl zpochybněn, záměrný kříž se nachází v přední spodní části vozidla.
[5] Žalobní námitky, dle kterých nebylo v řízení prokázáno, že by strážníci měli písemné
zmocnění k měření rychlosti od obce Valy nebo že bylo měřeno v termínu schváleném obcí Valy,
považoval soud za čistě účelové a ničím nepodložené. Žalobce také v řízení před soudem
relevantně nezpochybnil, že policie prováděla měření v souladu s doloženou veřejnoprávní
smlouvou v určených termínech a že bylo obcí Valy vydáno pověření konkrétním strážníkům.
[6] Zjevně účelově uplatněné a nedůvodné bylo i tvrzení žalobce o nevhodném umístění
(snížené viditelnosti) dopravní značky označující začátek obce a o tom, že si nemohl být vědom,
že je v obci. Krajský soud zdůraznil, že žalobce byl v průběhu celého správního řízení nečinný.
Nelze přitom aprobovat jeho názor, že by obviněný z přestupku nemusel prokazovat jím tvrzené
nezákonnosti, resp. že by jakékoliv jeho tvrzení musel dokazovat správní orgán. Fotografie
doložené žalobcem z internetových mapových portálů nemohou žádným způsobem doložit
viditelnost značení v době spáchání přestupku, neboť stav vegetace se může měnit a dochází
též k její údržbě.
[7] Za účelovou a spekulativní považoval soud rovněž námitku nesprávně provedeného
měření rychlosti žalobcova vozidla. Žalobce neuvedl žádné konkrétní okolnosti, z nichž by měl
být dovozován slip efekt, takovou možnost uvedl pouze s poukazem na umístění záměrného
kříže. Ten je však dle fotografie založené ve správním spise umístěn na přední spodní části
vozidla, což dostatečně prokazuje zaměření měřeného vozidla.
[8] V souvislosti s námitkami směřujícími proti odůvodnění zavinění a materiální stránky
přestupku soud zmínil, že správní orgán I. stupně dostatečně uvedl, že u žalobce bylo zjištěno
zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích. Soud nepřisvědčil žalobci, že jeho vina byla oslabena sníženou viditelností
dopravní značky a přehledností úseku.
[9] K námitce týkající se nepřijetí údajné omluvy zmocněnce žalobce Ing. J, z ústního jednání
konaného dne 1. 9. 2016 před správním orgánem I. stupně soud uvedl, že pochybení správního
orgánu I. stupně spočívající v tom, že e-mailová zpráva od Ing. J. s žádostí o stanovení nového
termínu ústního jednání nebyla součástí správního spisu, stejně jako že zde nebyl učiněn úřední
záznam o telefonátu ze dne 31. 8. 2016, nemá v této konkrétní věci za následek porušení
žalobcova práva na spravedlivý proces. Ze strany správního orgánu nedošlo ke zkrácení práv
žalobce ani tím, že uvedenou žádost jeho zmocněnce vyhodnotil jako nedůvodnou.
III. Kasační stížnost
[10] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, ve které
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[11] K bodu 22 a 23 napadeného rozsudku stěžovatel uvedl, že mu není zřejmé,
jak by se mohlo jednat o účelovou a nepodloženou námitku (neprokázání dodržení veřejnoprávní
smlouvy – měření provedené v termínu chváleném obcí Valy), pokud z veřejnoprávní smlouvy
mezi obcí Valy a obcí Přelouč jednoznačně vyplývá, že obec Valy musí schválit termín měření
rychlosti. Správní orgány tuto podmínku nijak neřešily ani neprokázaly. Je tak nutné in dubio pro reo
presumovat její nedodržení, což znamená nezákonnost záznamu o měření rychlosti a tedy jeho
nepoužitelnost jako důkazu. Stěžovatel v tomto směru odkázal na zásadu „právo z bezpráví
nevzniká“, kterou Nejvyšší správní soud přijal např. v rozsudku ze dne 10. 8. 2016, č. j.
3 As 200/2015 - 37. Stěžovatel toto sice nenamítal v řízení o přestupku, je však na správních
orgánech, aby prokázaly vinu bez ohledu na to, zda se obviněný v řízení o přestupku hájí. Nelze
presumovat, že jsou splněny zákonné podmínky měření rychlosti. Není navíc zřejmé,
jak by dle krajského soudu měl stěžovatel prokazovat, že obec Valy termín měření rychlosti
neschválila. Stěžovatel nemůže prokazovat negativní skutečnost. Je naopak povinností správních
orgánů i bez návrhu prokázat, že byly splněny všechny podmínky měření rychlosti, které
z veřejnoprávní smlouvy vyplývají.
[12] K bodu 24 rozsudku stěžovatel poznamenal, že přiložil fotodokumentaci místa měření,
z níž jednoznačně vyplývá, že dopravní značka označující začátek obce je umístěna zcela
v rozporu se zásadami umisťování dopravního značení, neboť je zcela zakryta vegetací
a viditelnou se stává až na poslední chvíli. Již v řízení před krajským soudem stěžovatel vysvětlil,
proč přehlédnutí značky neuváděl na místě, což ostatně ani není jeho povinností. Krajský soud
sice uvádí, že ukončením silniční kontroly dochází ke koncentraci řízení, pro které již nelze
ničeho namítat, resp. cokoli později uvedené je automaticky účelové, nevěrohodné
atp., nic takového však ze zákona nevyplývá. V průběhu silniční kontroly navíc ani ještě nebylo
řízení o přestupku zahájeno a z toho důvodu ani nemůže koncentrace nastat. Stěžovatel navíc
nebyl strážníky poučen o tom, že pokud některé skutečnosti neuvede již při silniční kontrole,
ale až později, bude na ně nahlíženo jako na nevěrohodné. Krajský soud navíc zcela nepřiléhavě
tvrdí, že se stěžovateli nepodařilo zpochybnit důkazy provedené správními orgány.
Ty však neprovedly jediný důkaz, z něhož by vyplývalo, že by úsek měření vůbec byl označen
značkou „začátek obce“. Ačkoliv stěžovatelem předložená fotodokumentace byla pořízena
z mapového serveru, jedná se o jedinou fotografii předmětného místa, a proto je nutno vycházet
z toho, že takový, nebo ještě méně příznivý stav vegetace pro viditelnost značky panoval
i ve chvíli, kdy probíhalo měření. Krajský soud naopak dovodil, že v pochybnostech je nutné
postupovat přísněji, čímž zjevně nerespektoval presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo.
Předloženou fotodokumentaci nemohl soud považovat za nadbytečný důkaz, a to i kdyby
byl pořízen dříve, než proběhlo měření. Krajský soud ani nezjistil, kdy byla fotografie pořízena.
[13] K bodu 26 rozsudku stěžovatel uvedl, že opět nerozumí tomu, proč soud zcela konkrétní
a důkazně podloženou námitku označil za účelovou a spekulativní. Stěžovatel uvedl konkrétní
skutečnosti, které vedou k pochybnostem o provedeném měření, a k prokázání vzniku slip efektu
navrhl zcela způsobilé dokazování. Pokud krajský soud navržené důkazy neprovedl, porušil
stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Tvrzení soudu, že správnost měření prokazuje
to, že měření proběhlo, je ničím neprokázané a nepodložené. Z vyjádření Českého
metrologického institutu (dále jen „ČMI“) jednoznačně vyplývá, že touto zázračnou funkcí žádný
rychloměr nedisponuje.
[14] Dále stěžovatel zpochybnil závěry soudu ohledně správnosti provedeného měření
rychlosti. Proškolení osoby provádějící měření ani ověření rychloměru neprokazuje, že měření
proběhlo správně a nelze jej zpochybnit. Žádný důkaz ani veřejná listina není nezpochybnitelný,
tím spíše to platí o návodu k obsluze, který ani veřejnou listinou není. Krajský soud znemožnil
stěžovateli prokázat, že došlo k vadě měření, ačkoliv k tomu navrhl či předložil zcela způsobilé
důkazy (např. vyjádření ČMI, znalecký posudek). Takový postup krajského soudu nelze
aprobovat, neboť předběžný názor soudce na věc by neměl vyloučit kontradiktornost řízení.
Stěžovatel přitom uvedl dostatečně konkrétní skutečnosti, pokud poukázal na to, že u použitého
typu rychloměru dochází k tzv. slip efektu, doložil snímky z videozáznamu z měření, z nichž
vyplývá, že měřící bod se v tomto případě posunoval, tedy ke slip efektu dojít mohlo a velmi
pravděpodobně k němu i došlo, otázkou pouze je, jaký měl vliv na naměřenou rychlost.
Stěžovatel rovněž uvedl, že i výrobci použitého rychloměru v dokumentu BBC uvedeném
v žalobě tvrdili, že ke slip efektu dojít nemůže, a přesto k němu došlo.
[15] K bodu 30 rozsudku stěžovatel zopakoval, že parafráze zákonné dikce nedbalosti
nevědomé, stejně jako zcela obecné úvahy o materiální stránce přestupku, nelze považovat
za přezkoumatelné odůvodnění. Soud tak pouze nepřípustně aprobuje postup správních orgánů,
které používají obecné až vágní pojmy rozhodnutí, do nichž pouze doplní osobní údaje
obviněného.
[16] K bodu 31 pak stěžovatel uvedl, že mu nelze klást k tíži, že správní orgán neučinil úřední
záznam o telefonické omluvě a není tak možno přezkoumat důvody omluvy. Stěžovatel
již v řízení před krajským soudem poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 12. 2013, č. j. 6 As 81/2013 - 56, ze kterého dovozuje, že pokud ve spise není vůbec zachycen
důvod omluvy, je nutno stěžovateli vyhovět, protože důvodnost omluvy nelze přezkoumat.
Stěžovatel ani jeho zmocněnec nemají, na rozdíl od správního orgánu, žádnou povinnost
evidovat si důvody omluvy z jednání. Zmocněnec stěžovatele bezprostředně po telefonické
omluvě informoval o tom, že oprávněná úřední osoba omluvu akceptovala, čemuž ostatně
odpovídá i e-mail zaslaný správnímu orgánu, z něhož je zřejmé, že jím zmocněnec pouze
potvrzuje telefonickou omluvu, kterou správní orgán akceptoval.
[17] Nakonec stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, kterou spatřuje
v tom, že krajský soud nereagoval na velké množství žalobních námitek. Konkrétně šlo
např. o námitku, že osoba podepisující za Policii ČR stanovení úseku měření k tomu nebyla
oprávněna, a tedy nebyly splněny zákonné podmínky k měření rychlosti. Soud se rovněž
nijak nevypořádal s argumentací uvedenou v replice doručené soudu dne 16. 11. 2017,
ani s argumentací uvedenou na obou soudních jednáních. Nevypořádal se ani se zde uvedenými
důkazními návrhy.
IV. Vyjádření žalovaného
[18] Žalovaný se ztotožnil se závěry napadeného rozsudku a navrhl proto zamítnutí kasační
stížnosti. Stěžovatel v žalobě i kasační stížnosti namítá zcela typické námitky, které již uplatnil
mnohokrát, ačkoliv v přestupkovém řízení podal toliko neodůvodněné odvolání. Přestože
je takový postup dle Nejvyššího správního soudu možný, dle žalovaného jej využívají v zásadě
jen společnosti slibující řidičům „beztrestnost“.
[19] Žalovaný vysvětlil, že námitka týkající se veřejnoprávní smlouvy mezi obcí Valy
u Přelouče a obcí Přelouč je zavádějící a vychází z účelové interpretace textu této smlouvy.
Pokud jde o dopravní značku „začátek obce“, žalovaný zdůraznil, že stěžovatel nepředložil
„fotodokumentaci“ místa měření, nýbrž zastaralou fotografii ze serveru www.mapy.cz,
u níž nezná datum pořízení. Pokud přestupce na místě neoznámí určitou skutečnost (značka byla
překryta,…), není možné tyto skutečnosti následně ověřovat a dovozovat, jaký asi byl stav v době
spáchání přestupku. Není ani prokázáno, že stěžovatel viděl značku ze stejného úhlu
jako fotografické zařízení. Nadto, i kdyby na začátku obce žádná značka nebyla, neznamenalo
by to, že by stěžovatel nebyl povinen dodržovat nejvyšší dovolenou rychlost, tj. §18 odst. 4
zákona o silničním provozu.
[20] Žalovaný též s odkazem na návod k obsluze použitého laserového rychloměru vysvětlil,
proč spekulace o možném slip efektu není namístě. Stěžovatel přitom zpochybňuje činnost
odborníků, kteří sepsali návod k obsluze měřiče, aniž by uvedl na základě čeho tak činí,
resp. jediné, na co odkazuje je nespecifikovaný dokument BBC o jiných měřičích v jiných zemích.
Dle žalovaného nenastaly žádné okolnosti, jež by svědčily o možné vadě měřicího přístroje
či manipulaci s ním.
[21] V souvislosti s materiální stránkou deliktu žalovaný uvedl, že překročení nejvyšší
dovolené rychlosti o 11 km/h není marginálním překročením, byť se stěžovatel snažil navodit
tento dojem. Nebylo ani měřeno na samém začátku obce, nýbrž až v místě, kde měření umožňuje
stanovisko Policie ČR.
[22] V souvislosti s námitkou týkající se omluvy z ústního jednání žalovaný poznamenal,
že stěžovatel byl poučen, jak má omluva vypadat a jakou formou ji může učinit, nadto byl
zastoupen Ing. J., který zastupuje přestupce v celé ČR a je obeznámen s požadovanou formou
omluvy. Prostá telefonická omluva je zcela nedostatečná, musí být doplněna zákonem uznávaným
způsobem (§37 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu). Ze spisového materiálu je
zjevné, že správní orgán I. stupně nevěděl, kdo mu volá. Prostý telefonát není žádným podáním.
Správní orgán I. stupně navíc obsah telefonního hovoru zachytil v protokolu o ústním jednání
(č. l. 25 spisu) i v samotném odůvodnění rozhodnutí. Po novém nahlédnutí do spisu správního
orgánu I. stupně krajský soud zjistil, že e-mail s omluvou je ve spise založen na listech č. 24 - 24a
, avšak byla vytištěna pouze jeho příloha – plná moc, nikoliv tělo e-mailu, v němž byla žádost o
odročení jednání (nikoliv omluva z původního). Stejné podání bylo na č. l. 30 - 32 a správní
orgány se k němu řádně vyjádřily. Podání tedy nebylo do spisu vloženo celé. Toto pochybení
správního orgánu I. stupně nemá vliv na posouzení celé věci.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
[24] Důvodnost kasační stížnosti poté posoudil v mezích uplatněných námitek
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“)].
[25] Kasační stížnost není důvodná.
[26] V posuzované věci se jednalo o přestupek stěžovatele spočívající v tom, že jako řidič
vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h [§125c odst. 1 písm. f)
bod 4 zákona o silničním provozu], konkrétně o 11 km/h.
[27] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, ke které
musí případně přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Stěžovatel konkrétně
krajskému soudu vytkl, že nereagoval na velké množství žalobních námitek. V tomto ohledu soud
odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které soudy nemají povinnost reagovat na každou
dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem
žalobní argumentace (srov. např. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19).
Podstatné tedy je, aby se soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami
účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích
a souvisejících námitek (srov. např. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
Napadený rozsudek odpovídá požadavkům přezkoumatelnosti stanoveným rozhodovací praxí
(viz např. rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44). Krajský soud se vypořádal
se stěžejní žalobní argumentací a srozumitelně vysvětlil, proč ji nepovažuje za důvodnou.
[28] Stěžovatel konkrétně namítl, že se krajský soud nevypořádal s námitkou spočívající v tom,
že osoba podepisující za Policii ČR stanovení úseku měření k tomu nebyla oprávněna. Krajský
soud se k této otázce stručně vyjádřil na str. 8 svého rozsudku, kde poznamenal, že pod tímto
stanoviskem byl zcela správně uveden vedoucí služební funkcionář Policie ČR, územního odboru
Pardubice, a stanovisko proto bylo vydáno oprávněnou úřední osobou. Toto odůvodnění
považuje Nejvyšší správní soud za dostatečné, proti jeho věcné správnosti ostatně stěžovatel
v kasační stížnosti již nebrojil. K obecnému tvrzení stěžovatele, že se krajský soud nijak
nevypořádal s argumentací uvedenou v replice doručené soudu dne 16. 11. 2017
ani s argumentací a důkazními návrhy uvedenými při obou soudních jednáních, je třeba uvést,
že se jednalo převážně o rozvedení či opakování žalobních námitek, kterým se soud dostatečně
věnoval – jak je uvedeno níže v odůvodnění tohoto rozsudku.
[29] Před věcným vypořádáním jednotlivých kasačních námitek Nejvyšší správní
soud podotýká, že stěžovatel byl v průběhu celého přestupkového řízení pasivní
(nezúčastnil se ústního jednání před správním orgánem I. stupně, ve stanovené lhůtě se nevyjádřil
k podkladům rozhodnutí, podal blanketní odvolání, jehož důvody nedoplnil). Krajský soud
tak správně vycházel z předpokladů stanovených soudní judikaturou (shrnutou např. v rozsudku
NSS ze dne 24. 1. 2019, č. j. 2 As 145/2018 - 43), podle nichž osoba, proti níž se vede řízení
o přestupku či správním deliktu, není povinna se hájit, uvádět na svou obhajobu tvrzení
a navrhovat důkazy k jejich prokázání (usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 1. 2014, č. j.
5 As 126/2011 - 68, č. 3014/2014 Sb. NSS). Naopak je oprávněna „uplatnit v žalobě všechny důvody,
pro které považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné, bez ohledu na skutečnost, že některé
z nich neuplatnil v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 8. 2008,
č. j. 7 Afs 54/2007 - 62, č. 1742/2009 Sb. NSS). Rovněž „skutečnost, že obviněný z přestupku
byl v řízení před správními orgány zčásti či zcela pasivní, automaticky neznamená, a s ohledem na princip plné
jurisdikce ani nemůže znamenat, že tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový stav a jim odpovídající důkazní
návrhy, které obviněný z přestupku poprvé uplatnil až v řízení před krajským soudem, jsou bez dalšího
nepřípustné“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71, č. 3577/2017
Sb. NSS). Zůstal-li však účastník řízení o přestupku či správním deliktu před podáním žaloby
pasivní, nemůže namítat nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí z toho důvodu, že se správní
orgán s některou s jeho budoucích námitek nevypořádal (srov. již citované usnesení č. j.
7 Afs 54/2007 - 62). Jinými slovy, využije-li účastník řízení (obviněný) „svého práva mlčet, nelze
extenzivním výkladem uložit správnímu orgánu povinnost, aby za obviněného ‚domyslel‘ všechna myslitelná
nebo třebas i nepravděpodobná tvrzení a v rozhodnutí se s nimi vypořádal“ (již citované usnesení č. j.
5 As 126/2011 - 68). Možný úspěch námitek vznesených až v řízení před správním soudem závisí
především na tom, zda správní orgány opatří takovou sadu důkazů, „jež s ohledem na povahu věci
sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru“, že obviněný přestupek (správní delikt) skutečně
spáchal, a tyto důkazy nebudou v řízení před soudem věrohodně zpochybněny. Pokud nejsou
skutková zjištění správního orgánu dostatečná (úplná), stačí v navazujícím řízení o žalobě
předestřít jinou možnou variantu skutkového děje (rozsudek NSS ze dne 6. 1. 2016, č. j.
2 As 217/2015 - 47).
[30] Je nutno rovněž zdůraznit, že soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat
jako jakési „odvolací řízení s úplnou apelací“. Tento přezkum je koncipován až jako následný
prostředek ochrany subjektivních veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky
nacházející se uvnitř veřejné správy.
[31] Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem konstatuje, že v posuzované věci
správní orgán I. stupně opatřil dostatečné množství podkladů, které vedou k jednoznačnému
závěru, že stěžovatel vytýkané protiprávní jednání skutečně spáchal. Tyto důkazy sice stěžovatel
v řízení před krajským soudem zpochybňoval, nikoliv však věrohodným způsobem.
Naopak se jednalo o převážně účelově uplatněné námitky založené na hypotetických úvahách,
aniž by konkrétně vyvracely zjištěný skutkový stav.
[32] Stěžovatel nejprve správním orgánům vytkl, že se podrobněji nezabývaly otázkou,
zda měření rychlosti proběhlo v souladu s veřejnoprávní smlouvou uzavřenou mezi městem
Přelouč a obcí Valy. V kasační stížnosti konkrétně namítal, že nebylo prokázáno, jestli měření
proběhlo v termínu schváleném obcí Valy.
[33] Kasační soud v této věci uvádí, že uvedená veřejnoprávní smlouva je součástí správního
spisu jako jeden z podkladů, ze kterých správní orgány při rozhodování vycházely. Žalovaný
ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že správní orgán I. stupně se zabýval rovněž otázkou,
zda mohl strážník Městské policie Přelouč provádět dohled nad silničním provozem v obci Valy,
na pozemní komunikaci Veselská. Poznamenal, že měřený úsek spadal do katastru obce,
se kterou má Městská policie Přelouč řádně uzavřenou veřejnoprávní smlouvu. Upozornil
též na stanovisko Policie ČR ze dne 15. 12. 2015, z něhož vyplývá oprávnění Městské policie
Přelouč provádět měření rychlosti právě na ulici Pardubická a Veselská, kde bylo rovněž
stanoveno, že měřený úsek bude vždy končit minimálně 30 m před dopravními značkami
IS 12a-b, což bylo v posuzovaném případě splněno. Žalovaný tak konstatoval, že uvedená
podmínka byla splněna a zasahující strážník byl oprávněn měřit v předmětném úseku rychlost.
V průběhu správního řízení tak nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že by při měření rychlosti
nebyly respektovány podmínky stanovené ve veřejnoprávní smlouvě.
[34] Pokud jde o stěžovatelem zpochybňované schválení termínu měření rychlosti obcí Valy,
k této otázce krajský soud zcela patřičně uvedl, že z veřejnoprávní smlouvy v tomto ohledu toliko
vyplývá, že městská policie se zavazuje na území obce provádět měření rychlosti vozidel
v termínech přibližně stanovených obcí vždy na začátku kalendářního roku nejpozději do 31. 1.,
a tím přispívat k zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu (čl. 2 odst. 1 veřejnoprávní
smlouvy). Starosta obce nebo jím pověřená osoba může dohodnout s velitelem městské policie
nebo v případě jeho nepřítomnosti jeho zástupcem i mimořádná šetření podle potřeb obce (čl. 2
odst. 4 veřejnoprávní smlouvy). Stěžovatel přitom nijak konkrétněji nezpochybnil, že v daném
případě bylo měření rychlosti provedeno ve schváleném termínu. Nejvyšší správní soud
tak shodně s krajským soudem považuje tuto námitku spíše za účelovou, neboť nic nenasvědčuje
tomu, že by měření proběhlo mimo schválené termíny.
[35] Relevantním zpochybněním skutkových zjištění není ani tvrzení stěžovatele, že značka
označující začátek obce Valy byla zakryta vegetací. Krajský soud správně vyhodnotil toto tvrzení
jako nedostatečně podložené, pokud stěžovatel poukázal na fotografii z mapových serverů,
kde je sice značka z větší vzdálenosti opravdu méně viditelná, není ovšem zřejmé, kdy byla tato
fotografie pořízena. Se soudem lze souhlasit v tom, že stav vegetace se v průběhu času může
značně měnit a dochází k jejím úpravám, a je proto rozhodný stav odpovídající okamžiku
spáchání přestupku. Stěžovatel přitom nijak nevyvracel tvrzení žalovaného, že uvedená fotografie
byla pořízena již v roce 2013. Jednalo se tak o důkaz, který neměl dostatečnou vypovídající
hodnotu, neboť nebylo vůbec zřejmé, jestli dokládaná fotografie časově odpovídala okamžiku
spáchání přestupku. Stěžovatel měl tuto skutečnost tvrdit již zasahujícím policistům, případně
v průběhu správního řízení, kdy bylo možno stav vegetace v době spáchání přestupku spolehlivěji
ověřit. V této souvislosti je namístě připomenout judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle
které „[p]rokazovat stav věci (nebo místa činu) v minulosti je obecně problematické. Je tomu proto, že v průběhu
času se mění stav věci, její vlastnosti, vzezření, funkčnost, apod., ať už v důsledku jejího užívání, vnějších
objektivních zejména přírodních jevů (např. počasí) nebo i vědomými dodatečnými zásahy do věci prováděné
člověkem. Proto, je-li stav určité věci (místa) důležitý pro objasnění zjišťovaného skutkového stavu, patří její
ohledání mezi prvotní úkony v konkrétním řízení. Není ovšem úkonem povinným, zejména za situace,
kdy o stavu věci s ohledem na další skutečnosti zjištěné dosud provedenými jinými důkazy, nejsou pochybnosti.
Ty může přinést mimo jiné i osoba podezřelá či obviněná z přestupku; neučiní-li tak a správní orgán nemá
pochybnosti o svých skutkových zjištěních, nemusí provádět „povinně“ další úkony, které v jiných případech slouží
k objasnění skutkového stavu (viz rozsudek NSS ze dne 9. 11. 2016, č. j. 1 As 300/2015 - 35).
Kasační soud je navíc přesvědčen, že i pokud by byla značka viditelná pouze na vzdálenost 30 m
(jak stěžovatel tvrdil v žalobě), mohl stěžovatel přizpůsobit svou rychlost tak, aby v místě měření
(které i dle stanoviska Policie ČR nemohlo být blíže než 30 m od značky označující začátek obce)
nepřekročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci.
[36] Z napadeného rozsudku nevyplývá (jak se stěžovatel domnívá), že ukončením silniční
kontroly dochází ke koncentraci řízení. Krajský soud pouze považoval za nepravděpodobné,
že by stěžovatel nenamítl neviditelnost značky obce již na místě zasahujícím policistům,
což by se dalo očekávat jako přirozená reakce, pokud by tuto značku skutečně přehlédl a nevěděl
by, že se nachází v obci. Krajský soud tak pouze podpořil svůj závěr o účelovosti této námitky,
s nímž se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
[37] Za věrohodné zpochybnění skutkového stavu zjištěného ve správním řízení nepovažoval
Nejvyšší správní soud ani namítanou nesprávnost změření rychlosti vozidla stěžovatele.
[38] V této souvislosti je nutno připomenout, že pro prokázání přestupku spočívajícího
v překročení nejvyšší dovolené rychlosti je zpravidla dostatečné vycházet z oznámení
o přestupku, záznamu o přestupku obsahujícího fotografii měřeného vozidla a údaje
o provedeném měření a ověřovacího listu silničního radarového rychloměru (viz např. rozsudek
ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 – 56, či ze dne 19. 8. 2016, č. j. 6 As 144/2016 - 36). Právě
zmíněné podklady rozhodnutí (oznámení přestupku, záznam o přestupku obsahující fotografii
měřeného vozidla s údaji o provedeném měření a ověřovací list silničního radarového
rychloměru) tvořily základ pro zjištěný skutkový stav i v nyní posuzované věci. Žádný z těchto
podkladů nevzbuzoval pochybnosti. Ověřovací list se vztahoval k rychloměru, kterým bylo
měřeno, platnost ověření pokrývala i den, kdy k měření došlo. Ve spisu je založeno rovněž
osvědčení zasahujícího strážníka o absolvování školení k laserovému měřiči. Stěžovateli sice lze
v obecné rovině přisvědčit, že samotné proškolení policisty nezaručuje správnost měření
rychlosti, nicméně je možno z něj usuzovat, že policista umí s měřicím přístrojem zacházet
a provedl měření správně. Stěžovatel ostatně odbornost zasahujícího policisty nijak nezpochybnil,
stejně jako nenamítal jeho případnou zaujatost vůči osobě stěžovatele. Správní orgán I. stupně
též vycházel z manuálu k měřiči rychlosti typu TruCAM, který byl v posuzovaném případě
použit, a to z jeho části týkající se chybových kódů a specifikace měřiče. Zde je uvedeno,
že vyhodnotí-li kontrolní mechanismus, že měření nemuselo být správné (např. nenadálá
překážka v trase paprsku, pohnutí ruky s TruCAMem, atd.), objeví se chybové hlášení.
[39] K žalobním námitkám zpochybňujícím správnost měření rychlosti krajský soud patřičně
poznamenal, že z fotodokumentace obsažené ve spise je patrné, že záměrný kříž byl zobrazen
na přední spodní části vozidla, což dostatečně prokazuje zaměření vozidla stěžovatele. Vyjádření
ČMI ze dne 27. 11. 2015 týkající se jiné věci (které stěžovatel přiložil k žalobě) není
pro posouzení případu stěžovatele směrodatné, neboť nic nenapovídá o řešení nyní posuzované
věci. Není ani zřejmé, o jaký typ laserového rychloměru se zde jednalo. Nadto ČMI v tomto
vyjádření uvedl, že rychlost je změřena správně, i když záměrný kříž leží částečně na vozovce.
Nad rámec Nejvyšší správní soud uvádí, že pro posouzení věci není rozhodné ani vyjádření ČMI,
které stěžovatel přiložil až ke kasační stížnosti. To se jednak týká jiného typu laserového
rychloměru, než který byl použit v posuzované věci, a jednak je v něm na závěr konstatováno,
že obecně platnou a správnou odpověď na žádost o informaci (týkající se chybového hlášení
měřícího zařízení) není možné formulovat.
[40] Tvrzení stěžovatele, že v daném případě mohlo dojít k tzv. slip efektu, je nutno shodně
s krajským soudem považovat pouze za hypotetické a konkrétně nepodložené. Stěžovatel
ani nijak nepolemizuje s tím, že vozidlo bylo měřeno přibližně v přímém směru, nikoliv z boku,
a ke slip efektu by proto nemělo dojít. Jak vyplývá z manuálu k příslušnému měřicímu zařízení,
v případě, že by se měřící bod posunoval, došlo by k chybovému hlášení. Krajský soud také
odkázal na přiléhavou rozhodovací praxi soudů svědčící tomu, že v posuzovaném případě ke slip
efektu nedošlo. Lze tak potvrdit jeho závěr, že uvedené námitky jsou spíše spekulativní a účelové
a bylo by nadbytečné si za tímto účelem nechat vypracovat znalecký posudek, jenž by opakoval
stěžovatelem odkazované testy provedené redaktory BBC.
[41] Dále se soud zabýval tvrzeným nedostatečným odůvodněním formy zavinění a materiální
stránky deliktu.
[42] K námitce nedostatečného odůvodnění formy zavinění stěžovatele soud nejprve
připomíná, že v případě přestupků postačuje zavinění z nedbalosti, pokud zákon výslovně
nestanoví, že má jít o úmyslné porušení předpisů (§3 zákona o přestupcích, účinného v době
vydání rozhodnutí žalovaného). Rovněž skutková podstata popsaná v §125c odst. 1 písm. f) bod
4 zákona o silničním provozu nestanovuje požadavek úmyslu a postačí tak, pokud je prokázáno
zavinění obviněného ve formě nedbalosti. Správní orgán I. stupně odůvodnil svůj závěr
o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti spíše obecně, pouze s odkazem na okolnosti případu.
Krajský soud sice závěr ohledně nevědomé nedbalosti stěžovatele potvrdil, ovšem s odkazem
na §4 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, který upravuje zavinění ve formě vědomé nedbalosti
(soud uvedl, že stěžovatel v postavení řidiče osobního motorového vozidla vědět měl a mohl,
že je povinen dodržovat zákonnou úpravou nejvyšší dovolenou rychlost v obci). Lze tak dovodit,
že krajský soud uvedl na pravou míru, že ve skutečnosti se jednalo o zavinění ve formě vědomé
nedbalosti. K tomuto závěru se přiklání i Nejvyšší správní soud. Této formě zavinění ostatně
naznačuje i odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ze kterého je zřejmé,
že stěžovatel v obci překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 11 km/h. Z tohoto závěru je totiž
možné implicitně dovodit, že si stěžovatel musel být vědom, že překročil nejvyšší dovolenou
rychlost v obci (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 As 238/2017 - 54, ve kterém soud
také konstatoval, že kdyby „si stěžovatel nebyl vědom v uvedené situaci překročení rychlosti, patrně
by nesplňoval ani kritéria pro obdržení řidičského oprávnění“). Správní orgán I. stupně tak nesprávně
kvalifikoval formu zavinění stěžovatele, toto pochybení ovšem nemělo na hodnocení věci vliv,
neboť pro učinění závěru, že byl spáchán uvedený dopravní přestupek, postačí i prokázání
zavinění ve formě nevědomé nedbalosti.
[43] S krajským soudem lze souhlasit, že správní orgány se dostatečně zabývaly materiální
stránkou deliktu. V průběhu přestupkového řízení nevznikly pochybnosti o viditelnosti značky
označující začátek obce. Ani přehlednost úseku, kde bylo měřeno, neznamená, že by zde mohla
být překročena nejvyšší dovolená rychlost. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře navíc setrvale
zastává názor, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje
v běžně se vyskytujících případech i materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý
zájem společnosti (viz např. rozsudek ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, či ze dne
27. 9. 2012, č. j. 1 As 118/2012 - 23).
[44] Dále se soud zabýval namítaným procesním pochybením správního orgánu I. stupně
spočívajícím v tom, že neevidoval důvod omluvy zmocněnce stěžovatele z ústního jednání
konaného dne 1. 9. 2016. Krajský soud dospěl ke správnému závěru, že nelze považovat
za pochybení správního orgánu I. stupně mající vliv na zákonnost jeho rozhodnutí skutečnost,
že oprávněná úřední osoba nevyhotovila záznam o telefonickém hovoru se zmocněncem
stěžovatele, jehož předmětem měla být omluva z ústního jednání konaného dne 1. 9. 2016.
Obsah tohoto telefonátu byl totiž zachycen v protokolu o ústním jednání i v odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Z nich je zřejmé, že dne 31. 8. 2016 ve 12:42 správní
orgán telefonicky kontaktoval patrně zmocněnec stěžovatele Ing. J., který sdělil, že se nemůže ve
stanoveném čase dostavit k ústnímu jednání (nařízenému na 1. 9. 2016 ve 13:00 hod), a proto
navrhl přeložení na 2. 9. 2016 v 7:30 hod., kdy by se dostavil, seznámil se se spisovým materiálem
a pořídil si jeho kopii. Ve svém rozhodnutí správní orgán I. stupně vysvětlil, že tuto telefonickou
omluvu nepovažoval za náležitou ani důvodnou, a proto ji nepřijal. Uvedl, že pracovní
nebo osobní záležitosti jsou čistě soukromou aktivitou a je plně v režii zmocněnce, aby si svůj
soukromý a pracovní život organizoval tak, aby nekolidoval s nařízeným termínem ústního
jednání před správním orgánem (zmocněnci byla udělena plná moc již dne 9. 8. 2016, z čehož
plyne povědomí o termínu ústního jednání).
[45] Pokud jde o potvrzující e-mail zmocněnce stěžovatele ze dne 31. 8. 2016, ten původně
skutečně nebyl ve správním spise obsažen, resp. zde byla založena pouze jeho příloha – plná
moc. Text tohoto e-mailu byl však do správního spisu založen později, a to v rámci e-mailu
zmocněnce stěžovatele, který tento e-mail znovu zaslal správnímu orgánu dne 2. 9. 2019.
Zmocněnec zde ovšem toliko uvedl: „na základě telefonického rozhovoru, Vás žádám o stanovení nového
termínu ústního jednání v předmětné věci a to na den, 2. 9. 2016 v 7:30 hodin“. Podstatné tedy je,
že zde neuvedl žádný důvod omluvy. Z ničeho též nelze dovodit, že by příslušná úřední osoba
omluvu stěžovatele při telefonickém hovoru akceptovala. To je naopak s ohledem na to, že ústní
jednání proběhlo ve stanoveném termínu v nepřítomnosti stěžovatele, a odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, zcela nepravděpodobné.
[46] Pro posouzení věci je podstatné, že zmocněnec stěžovatele, i přes poučení správního
orgánu I. stupně, nedodržel náležitou formu omluvy tak, aby bylo zřejmé, kdo tuto omluvu činí,
z jakých důvodů a čím tyto důvody dokládá. Stěžovatel se totiž v potvrzujícím e-mailu vůbec
neomluvil, pouze požádal o stanovení nového termínu ústního jednání. Lze tak dovozovat,
že konkrétní důvody omluvy neuváděl ani v telefonickém hovoru. Stěžovatel ostatně
ani dodatečně v žalobě či kasační stížnosti důvod omluvy nijak nekonkretizoval. Správní orgán
I. stupně tak nepochybil, pokud vedl ústní jednání v nepřítomnosti stěžovatele (viz §74 odst. 1
zákona o přestupcích).
VI. Závěr a náklady řízení
[47] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatele nejsou důvodné. Proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty
s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
[48] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu