ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.16.2010:105
sp. zn. 1 As 16/2010 - 105
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: I. P., zastoupen obecným
zmocněncem Mgr. S. H., proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy
a silničního hospodářství, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2009, čj. 996/DS/09, evidenční číslo: 70387/2009/Hyk,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 16. 12. 2009, čj. 15 Ca 86/2009 - 68,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2009, čj. 15 Ca 86/2009 - 68,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Dne 19. 12. 2007 na silnici I/50 v Buchlovských horách prováděla hlídka z Dopravního
inspektorátu Policie ČR Uherské Hradiště kontrolu nákladních vozidel. Ve 13:30 bylo zastaveno
nákladní vozidlo zn. IVECO, které řídil žalobce. Při kontrole záznamových listů bylo zjištěno,
že žalobce jako řidič nákladního motorového vozidla ve dnech 7. 12. 2007, 10. 12. 2007
a 11. 12. 2007 nedodržel bezpečnostní přestávky. Podle rozhodnutí Městského úřadu
v Uherském Hradišti ze dne 13. 2. 2008 byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku
na úseku dopravy a silničního hospodářství dle §23 odst. 1 písm. h) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích (ve znění do 31. 12. 2008). Přestupku se dle výrokové části cit. správního
rozhodnutí měl dopustit tím, že ve dnech 7. 12. 2007, 10. 12. 2007 a 11. 12. 2007 nedodržel
bezpečnostní přestávky, čímž porušil čl. 7 nařízení Parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006,
o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy. Za přestupek
byla žalobci uložena pokuta ve výši 4000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
Krajský úřad Zlínského kraje odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí nebyla podána správní žaloba. Pravomocné rozhodnutí o přestupku
bylo následně podkladem pro zapsání bodů do registru řidičů. Městský úřad v Litoměřicích jako
správní orgán zapisující body (dále jen „správní orgán I. stupně“) zapsal na základě uvedeného
rozhodnutí o přestupku do registru řidičů 12 bodů, a to za 3 přestupky po 4 bodech.
[2] Žalobce se ve správním řízení odvolal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
kterým byly zamítnuty jako neodůvodněné písemné námitky žalobce proti záznamu bodů v jeho
evidenční kartě řidiče a provedené záznamy 12 bodů byly potvrzeny. Žalovaný podané odvolání
zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil ve svém rozhodnutí ze dne 4. 5. 2009, cit. v záhlaví
tohoto rozsudku.
[3] Krajský soud v Ústí nad Labem žalobě vyhověl a rozhodnutí obou instancí správních
orgánů vydaných v rámci správního řízení o námitkách proti záznamu bodů (tj. rozhodnutí
70387/2009/ Hyk, 10619/09/DOP/HChy) pro nezákonnost zrušil.
[4] Zásadní otázkou, kterou se krajský soud zabýval, bylo, jak správně kvalifikovat
protiprávní jednání žalobce. Na právní kvalifikaci jednání totiž závisí počet bodů, jež má být
pachateli zapsán do registru řidičů. První možností je, že žalobcovo jednání bude kvalifikováno
jako jeden skutek, a tedy jako jeden pokračující přestupek, v rámci něhož došlo třikrát k porušení
zákonných ustanovení upravujících bezpečnostní přestávky v jízdě motorovým vozidlem. Pak by
bylo možné v registru řidičů vyznačit pouze 4 body. Druhou možností je kvalifikace žalobcova
jednání jako tří samostatných opakujících se přestupků ve vícečinném souběhu stejnorodém.
Pak by bylo nutné v registru řidičů vyznačit za každý samostatný skutek 4 body a celkem tedy
vyznačit 12 bodů. Podle názoru krajského soudu je nutno žalobcovo výše popsané jednání
kvalifikovat jako pokračování v přestupku a nikoliv jako opakování přestupku. Svůj závěr
odůvodnil tím, že „obvinění“ ze spáchání přestupku bylo žalobci sděleno až při silniční kontrole,
po spáchání všech tří deliktních jednání a vzhledem k tomu, že v žalobcově protiprávním jednání
shledal subjektivní souvislost spočívající v postupném uskutečňování jednotného záměru. Tento
jednotný záměr je dle soudu dostatečně dokázán. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce
ve všech třech případech bezpečnostní přestávky v řízení motorového vozidla dodržoval
takovým způsobem, jakoby postupoval v souladu s dříve platným a nedávno zrušeným právním
předpisem EU. V této skutečnosti soud shledal jednoznačnou subjektivní souvislost jednotlivých
jednání naplňujících skutkovou podstatu předmětného přestupku.
[5] Soud tedy považoval vyznačení 12 bodů v registru řidičů na základě předmětného
rozhodnutí o přestupku s ohledem na shora uvedené za nezákonné.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační
stížnost. Kasační stížnost směřuje nejen proti výroku krajského soudu ve věci samé, ale zároveň
i proti výroku o náhradě nákladů řízení.
[7] Stěžovatel především namítá, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Soudu vytýká, že nesprávně kvalifikoval žalobcovo protiprávní jednání
jako jeden skutek, ač se jedná o více skutků. Upozorňuje na rozhodnutí NSS ve věci vedené
pod sp. zn. 2 As 19/2008, které řešilo podle názoru stěžovatele téměř identický případ,
s tím rozdílem, že nešlo o nedodržení povinných přestávek, ale o překročení nejvyšší dovolené
rychlosti. Dále namítá, že se soud zabýval námitkami, jež měly být žalobcem uplatněny v rámci
jiného řízení a v jiné věci, a to v řízení o přestupku, resp. v žalobě proti příslušným správním
rozhodnutím. Stěžovatel je přesvědčen, že správní orgán v řízení o námitkách postupoval
v souladu se zákonem a zásadou presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci. Stěžovatel
nesouhlasí ani s argumentací soudu, že v případě žalobcova protiprávního jednání jsou splněny
všechny znaky pokračujícího přestupku. Nesouhlasí taktéž se závěrem soudu o prokázané
existenci jednotného záměru v žalobcově jednání. Za použití argumentu ad absurdum
a názorného příkladu se snaží dokázat svoje tvrzení, když by podle něj bylo možné považovat
za společný či jednotný záměr i souhrnné nedodržování pravidel silničního provozu z důvodu
např. pospíchání. Za jeden skutek by tak mohlo být považováno v zásadě jakékoli opakované
porušování určitého pravidla silničního provozu vedené záměrem ignorovat povinnosti řidiče,
odůvodněné například domněnkou o nesmyslnosti tohoto pravidla. Konečně stěžovatel
argumentuje smyslem a účelem novely zákona o provozu na pozemních komunikacích a jí
zavedeným bodovým hodnocením, jímž je právě sledování opakovaného páchání přestupků
nebo trestných činů řidičem motorového vozidla. Z jednání žalobce vyplývá, že se choval
podle již půl roku neúčinné úpravy, přitom je jako řidič profesionál povinen znát platnou právní
úpravu vztahující se k hlavnímu předmětu jeho činnosti. Podle stěžovatele je účelem bodového
systému pozbytí řidičského oprávnění u právě takovýchto „nepřizpůsobivých“ řidičů.
[8] Stěžovatel nesouhlasí ani s výrokem soudu o náhradě nákladů řízení, konkrétně s výší
stanovených náhrad, když argumentace soudu je rozporná a není jasné, jak k ní soud dospěl.
Své námitky detailně rozvádí.
[9] Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalobce
[10] Žalobce ve svém vyjádření ze dne 23. 2. 2010 navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Dále víceméně zopakoval své argumenty obsažené v žalobě. S rozhodnutím krajského soudu se
plně ztotožňuje. Upozorňuje, že přezkoumatelný ve správním soudnictví je pouze výrok,
proto nemohl ani napadat žalobou rozhodnutí o spáchání přestupku, neboť s výrokem tohoto
rozhodnutí souhlasí. Upozorňuje, že stěžovatelem cit. judikatura na případ nedopadá. Trestní
praxe je v aplikaci pokračujícího deliktu ustálená a umí být velmi nekompromisní. S přehledem
jsou smíchány případy krácení různých daní s ročním odstupem spáchání v jeden skutek, aby bylo
lze vynést přísnější trest. Pokud státní moc institutu pokračování v deliktu využívá k přísnějšímu
trestání pachatelů trestných činů a přestupků, sčítá škody a z řady přestupků se stane trestný čin,
resp. z trestného činu se stane trestný čin kvalifikovaný, je jediným správným řešením užití
stejného pravidla i v případě, kdy to bude ku prospěchu pachateli přestupku.
[11] Současná praxe u postihu řidičů z povolání vytváří podle žalobce silně korupční prostředí:
„Představte si, jak může proběhnout kontrola na silnici. Včera jste si o 10 minut zkrátil přestávku.
To jsou 4 body. Vidím tady podobný problém i předevčírem, takže už 8 bodů. Mám se dívat dál?
Hrozí Vám profesní likvidace. Kontrolní orgán se pak buď podívá nebo nepodívá na další
záznam pracovního dne.“ Kdyby zítra policie zastavila a stejným způsobem dogmaticky
zkontrolovala 100 % řidičů s tachygrafickým záznamem, podle žalobce jich 80 % skončí
s 12 body a soudy budou mít co přezkoumávat.
[12] Stěžovatel upozorňuje, že bodový systém nerozšiřuje škálu trestů v hmotněprávní rovině.
Fakticky tak však u žalobce použit byl. Žalobce žádnou šanci změnit své chování objektivně
nedostal; k tomu odkazuje též na důvodovou zprávu k přijetí bodů do českého právního řádu.
Navíc žalobce dostal v průběhu správního řízení od správního úředníka radu: „Příště starší
tachygrafické záznamy zapřete. Když je ztratíte, dostanete vždy jen jednu pokutu.“ Systém tak
podle žalobce nutí ke lhaní a drtí poctivé.
[13] Proti stěžovatelovým námitkám týkajícím se výroku o náhradě nákladů řízení se žalobce
vyjadřuje s tím, že byť jeho zástupce Mgr. H. účtoval hodinovou sazbu za přesně vyúčtovanou
dobu práce, sazba podle žalobce nepřesahuje advokátní tarif. V této souvislosti upozorňuje
na složitost kauzy a rozsah materiálu, jež soudu předložil. Titul Magistr získal pan H. v Policejní
akademii ČR, absolvoval státní zkoušku z trestního a správního práva. K stěžovatelově námitce
týkající se náhrady cestovného žalobce uvádí, že sazba za pohonné hmoty není jedinou částí
účtování kilometrovného, ale část tvoří i amortizace vozidla, jež byla účtována přísně
podle předpisů.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[14] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat
i bez návrhu.
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a)
a písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil námitku, podle které krajský soud
přezkoumával jiné správní rozhodnutí než rozhodnutí napadené žalobou [IV.A.; §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. Dále se zabýval otázkou přezkoumatelnosti a zákonnosti výroku o náhradě
nákladů řízení [IV.B.; §103 odst. 1 písm. d) a a) s. ř. s.]. Zbývajícími námitkami se s ohledem
na závěr podaný v části IV.A. (srov. bod [29] níže) zabývat nemohl.
IV. A.
Námitka, že krajský soud přezkoumával jiné než napadené rozhodnutí
[17] Stěžovatel argumentuje, že soud namísto toho, aby přezkoumal rozhodnutí, proti kterému
byla podána žaloba, tj. rozhodnutí stěžovatele o odvolání proti rozhodnutí o námitkách
proti záznamu 12 bodů v registru řidičů, přezkoumal původní rozhodnutí o přestupku,
proti kterému ovšem žalobce správní žalobu nepodal. Původní rozhodnutí přitom
podle stěžovatele jasně vymezuje dané skutky jako více přestupků.
[18] K tomu uvádí zdejší soud následující.
[19] Jak již bylo judikováno Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 6. 8. 2009,
čj. 9 As 96/2008 - 44 (všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz),
správní orgán rozhodující v řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru
řidičů [§123f zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu)] je oprávněn zkoumat pouze to, zda existuje
způsobilý podklad pro záznam, tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy
či soudu ve smyslu §123b odst. 1 a 2 zákona o silničním provozu, zda záznam v registru řidičů
byl proveden zcela v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů
odpovídá v příloze k zákonu o silničním provozu obsaženému bodovému hodnocení jednání.
„Správní orgán v tomto řízení však zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci,
na základě kterých byl záznam proveden, neboť na tyto akty je třeba nahlížet jako na správné a zákonné,
a to až do okamžiku, než je příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídaným postupem prohlásí
za nezákonné a zruší je (zásada presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci).“ (viz cit. rozsudek
čj. 9 As 96/2008 - 44, odvolávající se na judikaturu krajských soudů).
[20] Zdejší soud svým nedávným rozsudkem ze dne 24. 8. 2010, čj. 5 As 39/2010 - 76,
uvedené právní závěry plně potvrdil. Současně vysvětlil, že ačkoliv je záznam bodů do bodového
hodnocení pouze určitým administrativním úkonem, dosažení 12 bodů má za následek
skutečnost, která je „ve své podstatě „sankcí“ sui generis spočívající v zákazu řízení motorových vozidel.
Stěžovatel je tak určitým způsobem zasažen, resp. omezen na svých právech.“
[21] Aby krajský soud mohl posoudit postup správního orgánu v řízení o námitkách, musel se
samozřejmě seznámit s rozhodnutím o přestupku a zabývat se otázkou, zda správní orgán
provedl záznam v registru řidičů v souladu s tímto rozhodnutím. Takovéto úvahy ostatně musel
z povahy věci provést též správní orgán I. stupně, resp. stěžovatel. Ve výše citovaném rozsudku
čj. 9 As 96/2008 - 44, na který ve své stížnosti poukazuje i stěžovatel, Nejvyšší správní soud
odmítl kasační námitku žalobkyně, že při spáchání přestupku jednala v krajní nouzi. Tuto
námitku totiž měla stěžovatelka učinit v řízení, jehož předmětem bylo projednání konkrétního
přestupku. Jen v tomto řízení mohla tvrdit, že se přestupku nedopustila, protože jednala v krajní
nouzi. V nyní posuzovaném případě se však řeší jiná otázka, a to zda správní orgán provedl
záznam v registru řidičů v souladu s rozhodnutím o přestupku.
[22] K tomu, aby mohl správní orgán provést záznam v registru řidičů, je třeba,
aby rozhodnutí o přestupku bylo srozumitelné a aby z něj jednoznačně vyplývaly skutečnosti
nutné pro závěr o dosažení 12 bodů. Takovéto skutečnosti nebudou vyplývat typicky
z rozhodnutí, které je vnitřně nesrozumitelné nebo rozporné. Krajský soud měl proto rovněž
zvážit, zda správní orgán I. stupně vskutku mohl na základě rozhodnutí o přestupku provést
záznam o dosažení 12 bodů v registru řidičů.
[23] Výroková část rozhodnutí o přestupku ze dne 13. 2. 2008 zní, že žalobce „je vinen tím,
že jako řidič nákladního motorového vozidla zn. Iveco SPZ X ve dnech 7. 12. 2007, 10. 12. 2007
a 11. 12. 2007 nedodržel bezpečnostní přestávky, tedy tím, že nedodržel bezpečnostní přestávky, porušil [žalobce]
čl. 7 nařízení Parlamentu a Rady (ES) 561/2006, o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti
týkajících se silniční dopravy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení 561“), a tím se dopustil přestupku
na úseku dopravy a silničního hospodářství dle §23 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích, a za to se mu ukládá
dle §23 odst. 2, §11 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích pokuta ve výši 4000 Kč“ (dále výrok hovoří
ještě o povinnosti uhradit náklady spojené s projednáním přestupku a o splatnosti jednotlivých
částek). Krajský úřad Zlínského kraje, který rozhodoval o odvolání žalobce proti tomuto
rozhodnutí o přestupku, odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil (viz bod [1] shora).
[24] Výroková část rozhodnutí o přestupku tedy hovoří toliko o přestupku v jednotném čísle.
Naprosto z ní nevyplývá, že by se snad žalobce svým jednáním dopustil vícero přestupků
ve vícečinném souběhu stejnorodém. Obdobně hovoří i odůvodnění rozhodnutí, které sice
rozepisuje jednotlivé porušení bezpečnostních přestávek ve třech různých dnech, opět ale s tím,
že žalobce byl uznán vinným z přestupku (nikoliv vícero přestupků) podle §23 odst. 1 písm. h)
zákona o přestupcích v tehdy platném znění (srov. strany 2 a 3 rozhodnutí o přestupku). Teprve
na straně 4 se poprvé objevuje zmínka o tom, že žalobce spáchal přestupky, v jednom místě se
uvádí, že šlo celkem o tři přestupky. Současně ovšem i na čtvrté straně svého rozhodnutí správní
orgán I. stupně promiskue píše o spáchání přestupku. Rovněž rozhodnutí Krajského úřadu
Zlínského kraje, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání, pojednává o spáchání přestupku
(s. 1, 2, 3, 5 rozhodnutí) i přestupků (s. 3, 4, 5 tamtéž).
[25] Krajský soud měl tedy posoudit, zda právě citovaná rozhodnutí vskutku mohla odůvodnit
záznam 12 bodů do registru řidičů. Přitom měl vzít v úvahu, že právě z výroku vyplývají
bezprostřední právní účinky rozhodnutí. Jen a pouze výroková část rozhodnutí je schopna
zasáhnout práva a povinnosti účastníků a jako taková nabýt právní moci a vykonatelnosti. Řádně
formulovaný výrok je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit, zda a jaká
povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze
usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění)
může být vynucen správní exekucí apod. (obdobně usnesení RS NSS ze dne 15. 1. 2008,
čj. 2 As 34/2006 - 73, publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS, ve věci AQUA SERVIS, a. s.). To se
odráží též v konstrukci nepřípustnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Podle §68
písm. d) s. ř. s. je totiž žaloba nepřípustná také tehdy, směřuje-li jen proti důvodům rozhodnutí.
Přitom žalobce dle svých vlastních slov nepopírá oprávněnost výroku rozhodnutí o přestupku
ze dne 13. 2. 2008.
[26] Jak uvádí konstantní judikatura zdejšího soudu, za rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost lze považovat též rozhodnutí, „jehož výrok je v rozporu s odůvodněním […]
nebo jehož důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“ (rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Azs 47/2003 - 130, obdobně usnesení RS NSS ve věci AQUA SERVIS, cit. v bodě [25]
shora). Dostatečná specifikace včetně počtu a popisu jednotlivých skutků včetně jejich právního
hodnocení je v situaci vícečinného souběhu přestupků nebo správních deliktů nezbytnou
podmínkou přezkoumatelnosti správního rozhodnutí (takto srov. již rozsudek ze dne 27. 8. 2009,
čj. 7 As 55/2009 - 56). Rozhodnutí samozřejmě nebude nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost,
pokud je rozpor odstranitelný výkladem, tj. nebudou-li po interpretaci napadeného rozhodnutí
jako celku – s přihlédnutím k obsahu spisu a k úkonům správních orgánů a účastníků –
pochyby o jeho významu. To platí tím spíše, pokud rozpor, který má působit nesrozumitelnost
rozhodnutí, spočívá pouze v písařské chybě (rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2006,
čj. 1 Afs 38/2006 - 72).
[27] V daném případě však rozpor mezi výrokem a odůvodněním odstranitelný výkladem
není. Nelze totiž opomenout, že existuje nejen rozpor mezi výrokem a odůvodněním, ale též
poměrně zásadní rozpor i uvnitř samotného odůvodnění rozhodnutí o přestupku. Odůvodnění
totiž ve své většině operuje s tím, že se žalobce dopustil přestupku jednoho, v jednom místě však
uvádí, že šlo o přestupky tři.
[28] Argumentace stěžovatele, jak již bylo uvedeno, stojí na tom, že nebylo možné,
aby krajský soud posoudil jednání žalobce jako pokračování v přestupku, protože správní orgán
v rozhodnutí o přestupku, které předmětem tohoto soudního přezkumu není, vyhodnotil
v odůvodnění žalobcovo jednání jako vícečinný souběh stejnorodých přestupků. Tak tomu
ovšem není. Takovýto jednoznačný závěr z rozhodnutí o přestupku s přihlédnutím zejména
k jeho jednoznačnému výroku a vnitřně rozpornému odůvodnění zdaleka nevyplývá. Je ovšem
pravdou, že krajský soud neměl v této věci řešit otázku, zda v daném případě šlo o vícečinný
souběh stejnorodých přestupků nebo o pokračování v přestupku, neboť tato otázka nemohla být
řešena v tomto řízení. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že předmětem tohoto řízení není
posouzení právní kvalifikace žalobcova jednání. Předmětem tohoto řízení je posouzení,
zda správní orgány v souladu s rozhodnutím o přestupku zaznamenaly správně a zákonně 12
bodů do registru řidičů. V daném případě tomu tak být nemohlo, protože z rozhodnutí
o přestupku jednoznačně nevyplývá, zda se žalobce dopustil přestupku jednoho či přestupků tří.
[29] Z uvedených důvodů je námitka stěžovatele důvodná, byť stěžovatelova argumentace
směřuje nesprávným směrem. V této věci totiž vůbec nepříslušelo správnímu orgánu ani
správnímu soudu posuzovat otázku pokračování v přestupku nebo otázku vícečinného souběhu.
S touto otázkou se měl srozumitelným způsobem vypořádat správní orgán, který rozhodoval
o přestupku. Pokud by tomu tak bylo, umožnil by tím žalobci proti takovémuto rozhodnutí brojit
žalobou ve správním soudnictví. Pokud takovéto srozumitelné rozhodnutí správní orgán
rozhodující o přestupku nevydal, neumožnil tím ani správnímu orgánu I. stupně v této věci
provést záznam o dosažení 12 bodů do registru řidičů. Rozhodně není možné, aby v řízení
o záznamu o dosažení 12 bodů správní orgán domýšlel v rozhodnutí o přestupku něco, co tam
není, resp. překlenoval nenapravitelnou nesrozumitelnost rozhodnutí o přestupku.
[30] Lze tedy uzavřít, že dle Nejvyššího správního soudu není rozhodnutí o přestupku,
jehož výrok je v návaznosti na další části rozhodnutí nesrozumitelný, způsobilým podkladem
pro zápis bodů do registru.
IV. B.
Výrok o náhradě nákladů řízení
[31] Stěžovatel taktéž zpochybňuje výši náhrady nákladů řízení, kterou krajský soud žalobci
přiznal.
[32] Krajský soud přiznal žalobci výrokem II. náhradu nákladů řízení ve výši 11 027 Kč. Tato
se skládá z částky 2000 Kč za zaplacený soudní poplatek, z částky 1152 Kč za cestovné obecného
zmocněnce žalobce k jednání soudu (Stará Boleslav – Ústí nad Labem a zpět) a z částky 7875 Kč
za poradenství ve věci ztráty řidičského oprávnění poskytnuté žalobci Mgr. S. H. Soud dospěl
k závěru, že v daném případě jsou náklady vynaložené žalobcem na poradenství Mgr. S. H. jako
odborníka v oboru dopravy, státní správy a samosprávy důvodně vynaloženými náklady na řízení
před soudem ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s. Proto tyto náklady přiznal žalobci, který měl ve věci
plný úspěch.
[33] Stěžovatel upozorňuje, že jako na účelně vynaložené náklady krajský soud pohlížel
na částku za právní poradenství odborníka v oboru dopravy, státní správy a samosprávy.
Stěžovatel je toho názoru, že částka ve výši 7875 Kč za poradenství obecného zmocněnce
převyšuje svou výší částku důvodně vynaložených nákladů ve smyslu §60 s. ř. s. Stěžovateli se
také zdá příliš vysoká částka za cestovné obecného zmocněnce k jednání soudu, a to za cestu
o celkové délce 180 km (Stará Boleslav - Ústí nad Labem a zpět), kterou soud stěžovateli uložil
zaplatit ve výši 1152 Kč. Stěžovatel upozorňuje, že sazba základní náhrady za používání silničních
motorových vozidel činí 3,90 Kč za 1 km jízdy. Toto dovozuje z §1 v době podání žaloby platné
vyhlášky č. 451/2008 Sb. ve spojení s §157 odst. 4 zákoníku práce.
[34] Podle §104 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení
nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná. Zdejší soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne
1. 6. 2010, čj. 7 Afs 1/2007 - 64 (věc KOPPA, v. o. s.) vysvětlil, že ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s.
se vztahuje na kasační stížnost podanou výlučně proti výroku o nákladech řízení. Zákon tedy
„nebrání tomu, aby k takto podané kasační stížnosti napravil Nejvyšší správní soud nesprávný výrok krajského
soudu o nákladech řízení, i když kasační stížnost do výroku o věci samé nebude shledána důvodnou. […]
zákonodárce nemínil absolutně a bezvýjimečně vyloučit přezkum výroku o nákladech řízení, ale naopak umožnit
jej tam, kdy Nejvyšší správní soud věcně přezkoumává výrok o věci samé“ (cit. usnesení KOPPA, bod 31).
Stěžovatelovu stížnost je tak možno projednat též v části zpochybňující výrok o nákladech řízení.
[35] Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že rozhodnutí krajského soudu o náhradě
nákladů řízení je v části týkající se nákladů na poradenství odůvodněné způsobem, který vylučuje
tezi stěžovatele o jeho nepřezkoumatelnosti (srov. blíže bod [32] shora). Zdejší soud proto mohl
zvážit zákonnost závěru krajského soudu.
[36] Podle §60 odst. 1 s. ř. s. účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Podle §57 odst. 1 s. ř. s.
náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, soudní poplatky, ušlý výdělek účastníků
a jejich zákonných zástupců, náklady spojené s dokazováním, odměna zástupce, jeho hotové výdaje a tlumočné.
Zákon tedy rozlišuje hotové výdaje zástupců, na straně jedné, a odměnu zástupce, na straně
druhé.
[37] Podle §35 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, účastník může být zastoupen advokátem,
popřípadě jinou osobou, která vykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů, týká-li se
návrh oboru činnosti v nich uvedených. Za zastupování náleží odměna; pro určení její výše, nestanoví-li zvláštní
právní předpis jinak, se užije obdobně zvláštní právní předpis, jímž jsou stanoveny odměny a náhrady advokátům
za poskytování právních služeb. Podle §35 odst. 6 účastník se může dát zastoupit také fyzickou osobou,
která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Soud takové zastoupení usnesením nepřipustí, není-li
taková osoba zřejmě způsobilá k řádnému zastupování nebo zastupuje v různých věcech opětovně. Ze srovnání
§35 odst. 2 a odst. 6 vyplývá, že zákon předpokládá odměnu za zastupování advokátem
resp. jinou osobou, která vykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů
(notář, patentový zástupce atd.), nikoliv ovšem za zastoupení obecným zmocněncem podle §35
odst. 6. Obecný zmocněnec proto právo na odměnu za zastupování žalobce nemá,
protože nevykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů ve smyslu §35
odst. 2 s. ř. s. Stejný závěr již judikatura zdejšího soudu vyslovila (srov. rozsudek ze dne
15. 9. 2008, čj. 4 Azs 51/2008 - 79); obdobný princip ostatně platí též v civilním řízení
(srov. §137 odst. 2 o. s. ř.).
[38] V tomto případě tedy přiznání částky odpovídající odměně obecného zmocněnce
podle dohody mezi žalobcem a obecným zmocněncem bylo v rozporu se zákonem.
[39] Obecnému zmocněnci nicméně nelze odepřít právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů, které mu v souvislosti se zastupováním žalobce vznikly (srov. bod [36] shora).
[40] Část rozhodnutí o nákladech řízení týkající se náhrady obecného zmocněnce na cestu
k jednání krajského soudu v trase Stará Boleslav – Ústí nad Labem a zpět trpí
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Krajský soud ve svém rozsudku uvedl pouze tolik,
že cestovné obecného zmocněnce k jednání soudu činí 1152 Kč, aniž by rozvedl, jak k této částce
dospěl. V soudním spise je založeno vyúčtování výše jízdních výdajů na cestu ze Staré Boleslavi
do Ústí nad Labem a zpět jako součin počtu najetých kilometrů (180 km) a sazby za jeden
kilometr (6,40 Kč). Výsledná částka činí právě 1152 Kč. Součástí spisu je i kopie technického
průkazu motorového vozidla, z něhož vyplývá, že byla provedena přestavba a montáž na propan-
butan (LPG).
[41] Při výpočtu cestovních náhrad je třeba vycházet z úpravy obsažené v části sedmé, hlavě
druhé zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. V případě použití osobního vozidla se náhrada
jízdních výdajů skládá ze základní náhrady a náhrady výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu
(§157 odst. 3 zákoníku práce). Výše základní náhrady činí u osobních silničních motorových
vozidel 3,90 Kč za jeden kilometr [§157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce a §1 písm. b) vyhlášky
č. 451/2008 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady
za používání silničních motorových vozidel a stravné a stanoví průměrná cena pohonných hmot].
Výši výdajů na spotřebovanou pohonnou hmotu je třeba prokázat dokladem o jejím nákupu,
ze kterého je patrná souvislost s danou cestou. Jestliže není cena pohonné hmoty soudu
hodnověrným způsobem prokázána, použije pro určení výše náhrady průměrnou cenu příslušné
pohonné hmoty stanovenou prováděcím právním předpisem (§158 odst. 3 zákoníku práce).
Tímto prováděcím předpisem je vyhláška č. 451/2008 Sb., která však průměrnou cenu LPG
nestanoví. Je proto na žalobci (resp. jeho obecném zmocněnci), aby prokázal skutečné výdaje
na spotřebovanou pohonnou hmotu (LPG) předložením dokladu o nákupu, popř. aby prokázal,
že nemohl využít pohon na LPG, a tudíž při cestě na jednání soudu použil benzín (v takovém
případě by bylo lze pro výpočet výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu využít průměrnou
cenu benzínu stanovenou vyhláškou č. 451/2008 Sb.).
[42] Krajský soud však tyto skutečnosti nezkoumal a opřel své rozhodnutí o skutečnosti
v řízení nezjišťované, čímž jej zatížil nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů
(srov. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS).
V dalším řízení proto musí krajský soud v prvé řadě vyzvat obecného zmocněnce žalobce,
aby předložil doklady potřebné pro správné zjištění výše výdajů za spotřebovanou pohonnou
hmotu. Ve svém rozhodnutí musí podrobně a přezkoumatelným způsobem rozvést, z jakých
konkrétních údajů a částek vycházel při výpočtu cestovních náhrad.
[43] Z uvedených důvodů je taktéž námitka proti zákonnosti výroku II. důvodná.
V.
Závěr a náklady řízení
[44] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, neboť rozhodnutí krajského soudu jako celek neobstojí. Jakkoliv je výrok
č. I. rozhodnutí krajského soudu správný, Nejvyšší správní soud zcela nahradil závěry krajského
soudu závěry vlastními. Proto musel zrušit celé rozhodnutí krajského soudu (viz k tomu více
usnesení RS NSS ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007 - 75, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS)
a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). Na základě tohoto
právního názoru krajský soud znovu zruší rozhodnutí stěžovatele a správního orgánu I. stupně.
[45] V novém rozhodnutí pak krajský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o této
kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.), a to v souladu s právním názorem vysloveným v části
IV.B. shora.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. října 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu