ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.29.2012:113
sp. zn. 1 As 29/2012 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce Občanského
sdružení Vulpes Polar, se sídlem Malá Skála 382, zastoupeného Mgr. Filipem Macháčkem,
advokátem se sídlem Přemyslovská 28, Praha 3, proti žalovanému Krajskému úřadu
Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 2, České Budějovice, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: SOLAR PROJEKT LIBNÍČ s.r.o., se sídlem Olomoucká 3419/7, Brno,
zastoupené JUDr. Martinem Florou, advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2011, č. j. OREG 1623/2011/luka,
sp. zn. OREG/17827/2010/mavob, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2011, č. j. 10A 19/2011 - 61,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2011,
č. j. 10A 19/2011 – 61, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Rudolfov, odbor výstavby a správy majetku města (dále též „stavební úřad“)
rozhodnutím ze dne 29. 1. 2010, č. j. MěÚ/0329/2010/Do, k žádosti společnosti SOLAR
PROJEKT LIBNÍČ s.r.o. (dále též „osoba zúčastněná na řízení“), vydal stavební povolení
na stavbu „FVE - fotovoltaická elektrárna velikosti 3,0 MWp, dva objekty trafostanice a oplocení
na pozemku parc. č. 473/39, 473/41 a 473/1 v k. ú. Libníč“ (dále též „FVE Libníč“). Odvolání
žalobce proti uvedenému rozhodnutí žalovaný nejprve zamítl jako nepřípustné podle §92 odst. 1
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Uvedl přitom, že žalobce nemohl být účastníkem
stavebního řízení, v němž bylo napadené stavební povolení vydáno, protože se nedotýkalo zájmů
chráněných zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Krajský soud však k žalobě
žalobce uvedené rozhodnutí rozsudkem ze dne 24. 9. 2010, č. j. 10A 47/2010 - 59, zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[2] Žalovaný poté v záhlaví vymezeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl
podle §90 odst. 5 správního řádu. Připustil, že postup správního orgánu prvního stupně
vykazoval některé procesní vady, tyto vady se však dle žalovaného podařilo zhojit v rámci
odvolacího řízení. Žalovaný zamítl odvolání rovněž s ohledem na práva stavebníka nabytá
v dobré víře.
[3] Žalobu žalobce proti posledně uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl krajský soud
v záhlaví specifikovaným rozsudkem. Žalobce tento rozsudek nyní napadá kasační stížností.
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku
[4] Podle krajského soudu mohl žalovaný přibrat žalobce v rámci odvolacího řízení
za účastníka řízení a přezkoumat k jeho odvolání prvostupňové správní rozhodnutí;
tímto postupem došlo k naplnění práva žalobce na spravedlivý proces. Pochybení stavebního
úřadu, který žalobci neumožnil přihlásit se k účasti na stavebním řízení, nebylo možno
v odvolacím řízení jinak napravit, nemělo-li dojít ke zpochybnění zásady legitimního očekávání
a k porušení práv nabytých stavebníkem v dobré víře. Žalovaný zároveň nebyl povinen
o tom, že žalobci náleží postavení účastníka řízení, vydávat samostatné usnesení,
neboť takto je třeba postupovat pouze v případě existence pochybností o oprávněnosti tvrzení
o účastenství na řízení.
[5] K námitce, že žalovaný opomenul postupovat podle §149 odst. 4 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, tj. nevyžádal od nadřízeného správního orgánu potvrzení
nebo změnu závazné stanovisko HZS Jihočeského kraje ze dne 9. 12. 2009, krajský soud uvedl,
že podmínkou postupu podle uvedeného ustanovení je, že odvolání směřuje proti obsahu
závazného stanoviska. Žalobce však pouze namítal, že uvedené závazné stanovisko bylo vydáno
pro jiného žadatele, nenamítal jeho nesprávný obsah ani nepožadoval jeho přezkoumání.
Jako nedůvodnou shledal krajský soud také námitku, že stavba porušuje pásmo vedení
VN 22 kW, které prochází jihovýchodním cípem stavby. Žalovaný dle soudu správně vycházel
z podkladů založených ve spise předložených stavebníkem, z nichž vyplývá, že ochranné pásmo
je zachováno. Ze spisu rovněž vyplývá, že provozovatel zařízení distribuční soustavy udělil
stavebníkovi souhlas s činností v ochranném pásmu zařízení distribuční soustavy. Nedůvodnou
soud dále shledal námitku, podle níž do okruhu účastníků stavebního řízení nebyli zahrnuti
vlastníci pozemku p. č. 473/39. Konstatoval, že žalobce tímto postupem nebyl zkrácen
na svých právech; není vlastníkem uvedeného pozemku a nemůže hájit práva třetích osob.
[6] Krajský soud zdůraznil, že občanské sdružení, které je účastníkem stavebního řízení
podle §70 zákona o ochraně přírody a krajiny, nemůže v tomto řízení hájit zájmy,
které s ochranou přírody a krajiny nesouvisí. V daném případě bylo žalobci přiznáno účastenství
ve stavebním řízení a žalovaný se zabýval všemi v odvolání uplatněnými námitkami,
přestože žalobce uplatňoval vesměs námitky, které se jeho působnosti (tj. ochrany přírody
a krajiny) nedotýkají. Zamítnutí odvolání žalobce proto bylo na místě.
III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti
[7] Žalobce (dále též „stěžovatel“) v kasační stížnosti zejména namítá, že v celém správním
řízení s ním nebylo jednáno jako s účastníkem. Nejprve byl jako účastník řízení opomenut
(nebyl vyrozuměn o zahajovaném řízení) a jeho postavení bylo sporné i z pohledu žalovaného,
který v rozporu s §28 odst. 1 správního řádu o tom, že je účastníkem řízení, nevydal usnesení
ani nevyrozuměl ostatní účastníky. Neřídil se tak závazným právním názorem, který vyslovil
krajský soud ve svém prvním (zrušujícím) rozsudku v dané věci. Žalovaný dále pochybil
v tom, že po zrušení jeho prvního zamítavého rozhodnutí soudem nepostupoval podle §90
odst. 1 písm. b) správního řádu, tj. nezrušil rozhodnutí stavebního úřadu a nevrátil
mu věc k dalšímu projednání. Postup žalovaného byl dle stěžovatele „schizofrenní“,
protože sice konstatoval porušení zákona, které fakticky způsobuje nezákonnost rozhodnutí,
avšak „pod zástupnými důvody a s pomocí nepřiléhavých judikátů“ nakonec prvoinstanční rozhodnutí
potvrdil. Žalovaný stěžovateli zároveň nedoručil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
respektive tu verzi, kterou považuje za platnou, a neumožnil mu tak podat znovu řádné odvolání.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 17. 2. 2009,
č. j. 2 As 25/2007 - 118 (všechna zde uváděná rozhodnutí NSS jsou dostupná
na www.nssoud.cz), vymezil striktní podmínky, za nichž může prvoinstanční rozhodnutí
nabýt právní moci i za existence opomenutého účastníka řízení. Ty však v daném případě splněny
nebyly. Zákon přitom nebyl porušen jen ve vztahu ke stěžovateli, opomenuti byli také vlastníci
pozemku parc. č. 473/39 k. ú. Libníč. S těmito námitkami se dle stěžovatele soud nevypořádal
a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.
[8] Stěžovatel dále namítl, že soud nesprávně a nepřezkoumatelně vypořádal žalobní námitku
týkající se porušení §149 správního řádu. Tvrzení soudu o tom, že odvolací námitka stěžovatele
nesměřovala proti obsahu závazného stanoviska a že stěžovatel nepožadoval jeho přezkoumání,
je nesprávné. Odvolání jednoznačně směřovalo vůči obsahu závazného stanoviska, stěžovatel
namítal jeho neurčitost a nejasnost, protože odkazovalo na blíže nedefinované podklady
pro vydání územního rozhodnutí. Nedostatečně se měl soud zabývat také jeho námitkou střetu
stavby a ochranných pásem. Stavba byla povolena a umístěna, aniž by byl získán souhlas okolních
vlastníků pozemků. Okolo elektrárny existuje podle §46 odst. 7 zákona č. 458/2000 Sb.,
o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně
některých zákonů (dále jen „energetický zákon“), ochranné pásmo v rozsahu dvaceti metrů,
které tak bylo na sousedních pozemcích zřízeno bez souhlasu jejich majitelů.
[9] Stěžovatel přitom uvedenými námitkami sledoval zájmy na ochraně přírody a krajiny.
Dohlížel nad tím, zda je stavba povolována v souladu s územním rozhodnutím a zda rozsah
stavby a podmínky jejího provedení odpovídají tomu, že stavba neprošla procesem posuzování
vlivů na životní prostředí. Dále sledoval zájem na ochraně přírody před případným požárem
z fotovoltaické elektrárny, při němž by hrozilo zničení okolní fauny a flory, kdy k podobným
případům již v nedávné době došlo.
IV. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém názoru, že postupem,
jímž v odvolacím řízení přiznal stěžovateli procesní účastenství, lze zhojit procesní vadu
způsobenou stavebním úřadem. Odvolací řízení tvoří s prvostupňovým řízením jeden celek,
tento postup navíc umožňuje §93 odst. 1 správního řádu. Pochybení stavebního úřadu,
který neumožnil stěžovateli přihlásit se k účasti ve stavebním řízení, nebylo možné
v daném stádiu správního řízení zpětně napravit, aniž by tím došlo ke zpochybnění zásady
legitimního očekávání a popření institutu stavebního povolení.
[11] Ve vztahu k otázce přezkumu závazného stanoviska HZS Jihočeského kraje žalovaný
uvedl, že stěžovatel ve správním řízení nenamítal jeho neurčitost a nejasnost, jak uvádí v kasační
stížnosti. Stěžovatelem formulovaná odvolací námitka nesměřovala proti obsahu závazného
stanoviska. S některými zájmy, které stěžovatel sledoval svými údajnými námitkami, seznámil
žalovaného až v kasační stížnosti. Žalovaný dále podotkl, že námitky týkající se ochranného
pásma elektrárny uplatnil stěžovatel teprve v kasační stížnosti. V odvolání a v žalobě namítal,
že stavba porušuje ochranné pásmo vedení VN 22 kW.
[12] Závěrem vyjádření žalovaný zdůraznil, že stěžovateli přiznal účastenství ve stavebním
řízení a vypořádal všechny námitky, které v řízení uplatnil, ačkoliv se tyto námitky vesměs
nedotýkaly jeho působnosti, tj. ochrany přírody a krajiny.
V. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení ke kasační stížnosti
[13] Osoba zúčastněná na řízení předně uvedla, že námitky uplatňované stěžovatelem
vůči stavbě FVE Libníč ve stavebním i soudním řízení se netýkají zájmů ochrany přírody
a krajiny. Námitky stěžovatele mají vesměs procesní, nikoliv věcný charakter. Jde o procesní
námitky, které se týkají postupu správních orgánů ve věcech protipožární ochrany, energetického
zákona, stanovení kontrolních prohlídek stavby a dalších stavebně technických aspektů stavby,
nikoliv postupu ve věcech vymezených v §2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Věcné výhrady
stěžovatele vůči FVE Libníč v jeho podáních zcela absentují. Z úkonů učiněných stěžovatelem
je tak zřejmé, že usiluje nikoliv o obhajobu konkrétních zájmů ochrany přírody a krajiny,
nýbrž o výkon generálního dohledu nad dodržováním zákonnosti ve stavebním a soudním řízení.
Takové postavení mu však nepřísluší, jak je patrno z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009 - 80.
[14] Podle názoru osoby zúčastněné na řízení je podání kasační stížnosti stěžovatelem
pouze dalším z projevů jeho „setrvalé snahy průběh stavebního řízení týkajícího se FVE Libníč co nejvíce
zkomplikovat a zdržet“. Stěžovatel údajně podává procesní námitky a opravné prostředky
proti všem úkonům, u nichž je jejich podání přípustné, čímž vytváří procesní situaci „využitelnou
k dosažení pozdějšího přímého nebo nepřímého ekonomického prospěchu pro osoby, které jednají jeho jménem
nebo ve shodě s ním.“ O tom mají svědčit rovněž následující skutečnosti:
• Stěžovatel nikdy neoslovil osobu zúčastněnou na řízení, aby ji navrhl nebo se společně
s ní pokusil nalézt řešení, které by umožnilo realizovat stavbu FVE Libníč při lepší úrovni
ochrany přírody a krajiny, naopak na pokusy o oslovení ze strany osoby zúčastněné
na řízení stěžovatel nereagoval.
• Všechny námitky a výhrady uplatněné stěžovatelem měly výlučně procesní charakter
a byly vždy voleny tak, aby maximálním způsobem prodloužily délku řízení. To je patrné
např. u námitky, podle níž byl stěžovatel na svých právech poškozen tím, že mu postavení
účastníka řízení nebylo přiznáno samostatným procesním usnesením, nebo u námitek
podjatosti podávaných proti prakticky všem osobám, do jejichž působnosti vzhledem
k jejich úřednímu postavení věc spadala.
• Stěžovatel opakovaně písemně obeslal jak orgány veřejné správy, u nichž byla vedena
povolovací řízení směřující k uvedení FVE Libníč do provozu, tak i jednoho
ze dvou společníků osoby zúčastněné na řízení (společnost Kapsch Holding Gmbh),
a dále obchodního partnera osoby zúčastněné na řízení (Raiffeisenlandesbank
Niederösterreich Wien AG). Ve svých dopisech adresovaných těmto subjektům uváděl
některé zjevně nepravdivé skutečnosti s cílem vyvolat u oslovených stav nejistoty,
kterým by byla zvýšena ochota osoby zúčastněné na řízení přistoupit na určitou formu
mimosoudní řešení. Osoba zúčastněná na řízení proto podala na statutární zástupce
stěžovatele trestní oznámení a E. R., jednající ve všech řízeních týkajících se FVE Libníč
jménem stěžovatele, byla následně trestním příkazem Okresního soudu v Jablonci nad
Nisou ze dne 16. 12. 2011, č. j. 15 T 173/2011 - 317, shledána vinnou ze spáchání
přečinu poškozování cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku.
• Osoba zúčastněná na řízení byla v roce 2010 oslovena třetí osobou, která jí předložila
návrh mandátní smlouvy, v níž tato osoba měla figurovat jako mandatář
a v níž se za odměnu 3 000 000 Kč zavazovala zajistit, že se stěžovatelem dojde
k uzavření dohody o narovnání, kterou se stěžovatel zaváže, že ukončí veškeré
své aktivity proti projektu FVE Libníč.
[15] Uvedené skutečnosti dle osoby zúčastněné na řízení prokazují, že institut účasti občanské
veřejnosti na rozhodovacích procesech týkajících se životního prostředí byl ze strany stěžovatele
zneužíván ke zcela jiným účelům, než které ve vztahu k občanské veřejnosti sleduje zákon
o ochraně přírody a krajiny, či Aarhuská úmluva.
[16] Dále se osoba zúčastněná na řízení vyjádřila k jednotlivým stěžovatelem uplatněným
kasačním námitkám. K námitkám ohledně účastenství stěžovatele ve stavebním řízení uvedla,
že má za to, že v předmětném správním řízení nebyly dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny
a že tedy nebyly splněny podmínky účastenství stěžovatele v daném řízení.
Jestliže přesto žalovaný se stěžovatelem bez dalšího jako s účastníkem řízení jednal,
nemohl být tímto stěžovatel nikterak zkrácen na svých právech. K námitce, že žalovaný nezajistil,
aby bylo stěžovateli řádně doručeno stavební povolení, osoba zúčastněná na řízení poukázala
na §84 odst. 2 správního řádu s tím, že stěžovatel se prokazatelně seznámil se stavebním
povolením nejpozději v březnu 2010, kdy proti němu podal odvolání. K námitkám ohledně
postupu žalovaného, který stěžovateli přiznal postavení účastníka řízení, aniž by věc vrátil
k dalšímu řízení stavebnímu úřadu, odkázala na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu č. j. 2 As 25/2007 – 118. Postup žalované odpovídal ve stavebním řízení
prokázaným skutečnostem nastalým před vydáním rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2011.
Osoba zúčastněná na řízení stavbu FVE Libníč od nabytí právní moci stavebního povolení
vydaného dne 29. 1. 2010 do září 2010 provedla. Dne 20. 9. 2010 byl rozhodnutím stavebního
úřadu nařízen zkušební provoz uvedené stavby. Dne 23. 9. 2010 byla ze strany Energetického
regulačního úřadu udělena osobě zúčastněné na řízení pro výrobnu FVE Libníč licence
pro výrobu elektřiny. Dále byl dne 28. 2. 2011 vydán stavebním úřadem kolaudační souhlas
pro předmětnou stavbu.
[17] K námitce týkající se závazného stanoviska HZS Jihočeského kraje osoba zúčastněná
na řízení uvedla, že stěžovateli vůbec nepříslušelo nesprávnost takového závazného stanoviska
namítat. Uvedené závazné stanovisko bylo vydáno při realizaci zcela jiných veřejných zájmů,
než je zájem na ochraně přírody a krajiny. K argumentaci potřebou ochrany přírody
proti požárům způsobených fotovoltaickými elektrárnami uvedla, že takové požáry jsou ojedinělé
(dle údajů uváděných Hasičským záchranným sborem na jeho webových stránkách měl být dosud
zaznamenán pouze jeden takový případ) a mají nepatrný územní dosah. Akceptace argumentace
stěžovatele by znamenala nepřípustně extenzivní výklad zájmů na ochraně přírody a krajiny.
Při jeho přijetí by byla účast občanských sdružení odůvodněna ve všech případech,
kdy předmětem stavebního řízení je jakákoliv věc či technické zařízení technicky způsobilé
se vznítit. Nicméně i tak je osoba zúčastněná na řízení přesvědčena, že správní orgány
při posouzení daného závazného stanoviska postupovaly správně. Stěžovatel namítal
pouze formální nedostatky spočívající v tom, že závazné stanovisko bylo vydáno nikoliv
pro osobu zúčastněnou na řízení, ale pro jejího právního předchůdce, a v tom, že bylo vydáno
na základě podkladů pro vydání územního rozhodnutí. K jaké žádosti bylo závazné stanovisko
vydáno, ani kdo je jeho žadatelem, však není podstatné, závazný je jeho obsah a pro jakou stavbu
bylo vydáno.
[18] Konečně k námitce střetu stavby a ochranných pásem osoba zúčastněná na řízení
podotkla, že v odvolání i v žalobě měla daná námitka zcela jiný obsah, než v kasační stížnosti.
Jak ve správním řízení, tak v řízení o žalobě stěžovatel namítal, že stavba FVE Libníč porušuje
ochranné pásmo vedení VN 22 kV, které prochází jihovýchodním cípem stavby,
zatímco v kasační stížnosti namítá, že bez souhlasu dotčených osob bylo zřízeno ochranné pásmo
samotné stavby FVE Libníč.
VI. Další vyjádření stěžovatele a osoby zúčastněné na řízení
[19] Stěžovatel dne 30. 3. 2012 reagoval na vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení.
Vedle toho, že v zásadě zopakoval námitky, které uplatnil již v kasační stížnosti, stěžovatel
nově uvedl, že se krajský soud nezabýval námitkami, které v žalobě vznášel proti odkazům
žalovaného na dobrou víru stavebníka (osoby zúčastněné na řízení). Dle stěžovatele si žalovaný
musel být vědom „kontroverznosti svého postupu směřujícího k urychlené legalizaci stavby“.
[20] Stěžovatel se také vyjádřil k „úmyslně dehonestujícím … nařčením a nepravdivým obviněním osoby
zúčastněné na řízení vůči němu“. Po celou dobu povolovacího procesu fotovoltaické elektrárny
dle svých slov hájil veřejný zájem a uplatňoval nejen námitky procesního charakteru (plynoucí
z toho, že mu neoprávněně nebylo přiznáno postavení účastníka stavebního řízení), ale i námitky,
které se přímo dotýkaly zájmů ochrany přírody a krajiny. Z hlediska ochrany přírody
např. navrhoval doložit, jaké polymery se vyskytují v článcích dané FVE, zda nejsou jedovaté
(s tím, že řada solárních panelů je dovážena z Číny a jedná se o zdravotně závadné výrobky,
u kterých je zakázán dovoz do EU), zda fotovoltaické články byly vlepovány do hliníkových
rámů, zda k lepení byly použity stavební silikony obsahující oximové silikony,
které mohou mít zdravotní rizika atd. Stěžovatel rovněž podotkl, že se nemohl zúčastnit
územního řízení na stavbu, neboť o ní nevěděl a protože stavební úřad vedl na stavbu
pouze zjednodušené územní řízení, ačkoliv k tomu nenastaly zákonné podmínky. Dále stěžovatel
„v zájmu ochrany své dobré pověsti“ uvedl, že je signatářem Etického kodexu ekologických nevládních
organizací a během své existence se účastnil množství nejrůznějších správních řízení, kde mohly
být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Nikdy v této souvislosti nepřijalo žádné finanční
plnění a ani nebylo z ekonomických motivů své činnosti nařčeno. Kromě obecného odporu
k likvidaci krajiny solárními panely za účelem vysokého zisku nadnárodních společností
(v tomto případě Kapsch) byl pro stěžovatele významným impulzem k angažovanosti v celém
případu dopis od starosty města Rudolfov Milana Třebína z 10. 5. 2010. Starosta v uvedeném
dopise informoval stěžovatele, že oprávněná úřední osoba E. D., která vyřizovala stavební
povolení ke stavbě FVE Libníč, dne 12. 4. 2010 vynesla z kanceláře stavebního úřadu větší
množství materiálů, což bylo oznámeno k vyšetření Policii ČR.
[21] Poté, co osoba zúčastněná na řízení seznala, že veškeré pokusy k odrazení stěžovatele
od angažování se ve věci selhaly, zahájila proti stěžovateli dehonestující kampaň.
V rámci této kampaně se dlouhodobě pokouší naznačit, že důvodem účasti stěžovatele v řízení
byly ekonomické motivy. Již v průběhu odvolacího řízení např. informovala žalovaného o údajné
nabídce uzavření dohody o narovnání se stěžovatelem formou mandátní smlouvy učiněné
neznámou osobou. Tato osoba však nikdy nebyla konkretizována, protože buď neexistuje,
nebo jde o osobu jednající v součinnosti s osobou zúčastněnou na řízení. Dále osoba zúčastněná
na řízení podala sérii trestních oznámení na členy statutárního orgánu stěžovatele (také stěžovatel
se ovšem obrátil na policii, a to aby čelil vydírání rodinných příslušníků členů občanského
sdružení Vulpes Polar). K trestnímu příkazu, na nějž odkázala osoba zúčastněná na řízení
ve svém vyjádření, stěžovatel uvedl následující. Předmětným trestním příkazem soud odsoudil
(dosud nepravomocně, proti rozhodnutí byl podán odpor) členku sdružení Vulpes Polar
s tím, že jako „závadové“ shledal dopisy adresované společnostem Kapsch Holding Gmbh
a Raiffeisenlandesbank Niederösterreich Wien AG, v nichž stěžovatel seznámil uvedené osoby
s jeho pochybnostmi ohledně zákonnosti povolovacího řízení stavby FVE Libníč. Dle stěžovatele
přitom zcela srovnatelná tvrzení obsahoval např. také dopis, který dne 12. 1. 2011 adresoval
Ing. M. K., náměstek ministra pro místní rozvoj, Ing. Josefu Fiřtovi, předsedovi Energetického a
regulačního úřadu (v dopise žádal prověřit okolnosti udělení licence ERU osobě zúčastněné na
řízení).
[22] Dne 16. 4. 2012 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno vyjádření osoby zúčastněné
na řízení na repliku stěžovatele ze dne 30. 3. 2012. Dle osoby zúčastněné na řízení je v replice
stěžovatele obsažena již „třetí verze“ námitek týkajících se ochranného pásma - stěžovatel
nyní nově namítá, že dochází k nezákonnému střetu ochranného pásma vedení VN a ochranného
pásma FVE Libníč, přičemž při požáru fotovoltaických panelů by se požár mohl rozšířit
i na vedení VN. Uplatnění této námitky stěžovateli nepřísluší, nadto je věcně neopodstatněná,
neboť je vyloučeno, aby hořící fotovoltaické panely způsobily vznícení nadzemního elektrického
vedení. Námitka, podle níž se krajský soud nevypořádal se žalobní námitkou údajné existence
dvou různých verzí stavebního povolení, má dle osoby zúčastněné na řízení představovat
nový důvod pro podání kasační stížnosti, který stěžovatel uplatnil až uplynutí zákonné lhůty
stanovené v soudním řádu správním. Vyjádření dále obsáhle reaguje na námitky uplatněné
stěžovatelem v doplnění odvolání ze dne 9. 12. 2010 (stěžovatel na ně v předchozí replice
poukazoval s tím, že se jedná o námitky související s ochranou přírody a krajiny) a na tvrzení
stěžovatele, že jeho účast ve stavebním řízení byla vedle obecného odporu k likvidaci krajiny
solárními panely za účelem zisku zahraničních nadnárodních společností iniciována dopisem
starosty města Rudolfov ze dne 10. 5. 2010. Podle osoby zúčastněné na řízení stěžovatel
pouze využívá základních společenských archetypů, aby vyvolal dojem, že ve stavebním
a soudním řízení jde o střet „poctivého a spravedlivého, leč nemajetného vlastence, hodlajícího zabránit
nadutému, bohatému a roztahovačnému cizozemci (…) aby rozmnožil své již dost nechutné bohatství na úkor
a ke škodě národa i země.“ Stěžovatel se tak snaží nahradit absenci právně relevantních námitek
„květnatostí slohu a vyhrocenou dramatičností použitých (namnoze lživých) formulací s ustavičným
zdůrazňováním firmy jejího hlavního společníka.“ Osoba zúčastněná na řízení zdůraznila, že účast
občanských sdružení hájících zájmy ochrany přírody a krajiny ve správních řízeních považuje
za běžnou a společensky žádoucí součást rozhodovacích procesů v demokratickém právním státě,
avšak jednání stěžovatele se zcela vymykalo jak běžným standardům, tak i zákonem a judikaturou
vymezenému účelu a smyslu účastenství občanských sdružení ve správních řízeních podle §70
zákona o ochraně přírody a krajiny.
VII. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[23] Kasační stížnost je důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou všechny stěžovatelem
uplatněné námitky přípustné. Stěžovatel některé důvody kasační stížnosti uplatnil
až ve své replice k vyjádřením žalovaného a osoby zúčastněné na řízení, tedy až po uplynutí lhůty
k podání kasační stížnosti podle §106 odst. 2 s. ř. s. Jak však uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne
14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 136/06 (http://nalus.usoud.cz), na rozdíl od řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu ovládaného přísnou koncentrační zásadou, pro řízení
o kasační stížnosti soudní řád správní takovou koncentraci řízení nezakotvuje. Ustanovení
soudního řádu správního upravující řízení o kasační stížnosti nelze vykládat tak, že stěžovatel
má po uplynutí lhůty k podání kasační stížnosti právo rozšířit svou stížnost na výroky dosud
nenapadené či rozšířit její důvody pouze tehdy, byl-li soudem vyzván k odstranění nedostatků
kasační stížnosti (§106 odst. 3 s. ř. s.). Pokud by tedy Nejvyšší správní soud k doplnění kasační
stížnosti podanému po lhůtě k jejímu podání nepřihlížel, zasáhl by do stěžovatelova práva
na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soudní řád
správní omezuje stěžovatele pouze v tom směru, že mu v kasační stížnosti zapovídá uplatnění
důvodů, které neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.). V kasační stížnosti stěžovatel mimo jiné namítl, že stavba
FVE Libníč byla povolena a umístěna, aniž by byl získán souhlas okolních vlastníků pozemků.
Okolo elektrárny přitom existuje podle §46 odst. 7 energetického zákona ochranné pásmo
v rozsahu dvaceti metrů, které tak bylo na sousedních pozemcích zřízeno bez souhlasu
jejich majitelů. V replice k vyjádření osoby zúčastněné na řízení ke kasační stížnosti stěžovatel
doplnil, že uvedená námitka směřuje ke střetu ochranných pásem vedení VN 22 kV
a fotovoltaické elektrárny. V žalobě však stěžovatel pouze namítal, že stavba porušuje ochranné
pásmo vedení VN 22 kV, které prochází jihovýchodním cípem stavby. Uvedená kasační námitka
je tedy nepřípustná; v rozsahu zbylých námitek ovšem kasační stížnost přípustná je.
[25] Nejvyšší správní soud dále podotýká, že krajský soud rozhodoval již o dvou žalobách
stěžovatele proti rozhodnutím žalovaného ve stavebním řízení týkajícím se stavby FVE Libníč
(první žalobě rozsudkem ze dne 24. 9. 2010 vyhověl, druhou rozsudkem ze dne 30. 5. 2011
zamítl). Nyní je sice předmětem přezkumu v řízení o kasační stížnosti druhý z uvedených
rozsudků (první rozsudek kasační stížností napaden nebyl), přesto považuje zdejší soud
za vhodné uvést i několik poznámek k prvému rozsudku krajského soudu.
[26] Jak Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu, dne 29. 12. 2009 byla stavebnímu
úřadu doručena žádost stěžovatele o informování o vybraných správních řízeních podle §70
odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Stěžovatel mimo jiné požadoval, aby byl informován
o zahájených územních nebo stavebních řízeních, kterými jsou umisťovány nebo povolovány
stavby fotovoltaických elektráren. Dne 11. 1. 2010 podala osoba zúčastněná na řízení
na stavebním úřadě žádost o povolení stavby FVE Libníč (rozhodnutí o umístění uvedené stavby
vydal stavební úřad dne 21. 12. 2009). Stavební úřad následně zahájil stavební řízení
(aniž by o tom informoval stěžovatele), které vyústilo ve vydání stavebního povolení pro danou
stavbu (rozhodnutí ze dne 29. 1. 2010, dle vyznačené doložky nabylo rozhodnutí právní moci dne
1. 2. 2010). Dne 4. 2. 2010 zaslal stěžovatel stavebnímu úřadu přihlášku do řízení o vydání
a umístění stavby FVE Libníč, spolu s žádostí o bližší informace (podle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím) týkající se daného řízení. Dne 19. 2. 2010 stavební úřad
sdělil stěžovateli, že v daných řízeních již vydal rozhodnutí, a zaslal mu kopie těchto rozhodnutí.
Dne 11. 3. 2010 zaslal stěžovatel stavebnímu úřadu odvolání proti rozhodnutí o stavebním
povolení pro stavbu FVE Libníč, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 1. 7. 2010
jako nepřípustné.
[27] Správní orgány tedy nejprve dospěly k závěru (stavební úřad implicitně, žalovaný
explicitně v rozhodnutí ze dne 1. 7. 2010), že ve stavebním řízení týkajícím se stavby FVE Libníč
nemohly být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny; stěžovatel proto nemohl
být jeho účastníkem. Krajský soud poté k žalobě stěžovatele uvedené rozhodnutí rozsudkem
ze dne 24. 9. 2010 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[28] Krajský soud v uvedeném rozsudku nejprve (příhodně) odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 5 As 41/2009 - 91, vykládající otázku účastenství
občanských sdružení, jejichž hlavním posláním je ochrana přírody a krajiny, ve stavebních
řízeních vedených podle „nového“ stavebního zákona (tj. zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu; dále jen „stavební zákon“). Dle citovaného judikátu ustanovení
§109 stavebního zákona sice ve svém uzavřeném výčtu účastníků stavebního řízení nezmiňuje
ekologická občanská sdružení a neodkazuje ani na úpravu účastenství obsaženou ve zvláštních
právních předpisech (tak jak tomu je např. v §85 st avebního zákona, který stanoví okruh
účastníků v územním řízení). Avšak §70 zákona o ochraně přírody a krajiny obsahuje zvláštní
úpravu účastenství pro zde vymezená správní řízení. Z jejich okruhu tak nelze vyloučit
en bloc veškerá stavební řízení. Vždy je třeba zvažovat, zda se v konkrétním případě jedná o řízení,
v němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem č. 114/1992 Sb.
[29] Dále však krajský soud konstatoval, že správní orgán prvního stupně pochybil,
jestliže stěžovatele neinformoval o zahájení předmětného stavebního řízení
a nedal mu tak možnost přihlásit se do řízení a uplatnit v něm své námitky. Toto pochybení měly
dle soudu správní orgány v následujícím řízení napravit, tj. měly stěžovateli umožnit oznámit
svou účast v daném správním řízení a posoudit, zda lze jím uplatněné námitky podřadit
pod zájmy upravené zákonem o ochraně přírody a krajiny. Krajský soud však vůbec
nezodpověděl klíčovou otázku, a to zda v předmětném správním řízení mohly být dotčeny zájmy
ochrany přírody a krajiny. Do řízení tak vnesl jistý zmatek, neboť smísil dvě samostatné otázky -
první je, zda měl stěžovatel právo být účastníkem řízení, druhá, zda měl právo uplatňovat
námitky, které uplatňoval. Tyto otázky lze přitom posuzovat samostatně (blíže viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 80/2008 - 68).
[30] Krajský soud si tedy měl vyřešit jako předběžnou otázku, zda stěžovatel je opomenutým
účastníkem či nikoliv, a na základě posouzení této otázky rozhodnout o zrušení rozhodnutí
žalovaného (a případně i stavebního povolení), nebo o odmítnutí žaloby. Takto však krajský soud
nepostupoval. Žalovaný se poté, co mu věc byla vrácena k dalšímu řízení, s nastalou procesní
situací vyrovnal tak, že se stěžovatelem začal jednat jako s účastníkem řízení a po vypořádání
jím uplatněných námitek odvolání zamítl jako nedůvodné (podle §90 odst. 5 správního řádu).
Žalobu proti tomuto rozhodnutí krajský soud zamítl rozsudkem (který je předmětem přezkumu
v nynějším řízení).
[31] Stěžovatel k uvedenému postupu žalovaného v kasační stížnosti namítl, že žalovaný
porušil §28 odst. 1 správního řádu, jestliže nevydal usnesení o tom, že je účastníkem řízení,
a ani o tom nevyrozuměl ostatní účastníky. Jeho postavení v řízení mělo být i nadále
(tj. i po zrušujícím rozsudku krajského soudu) sporné. Dále namítl, že existovaly dvě odlišné
verze stavebního povolení s různými daty vydání, přičemž mu žalovaný řádně nedoručil tu verzi,
kterou považuje za platnou; neumožnil mu tak znovu podat řádné odvolání.
Nebyly tak ani naplněny podmínky k tomu, aby prvoinstanční rozhodnutí mohlo nabýt právní
moci. S touto námitkou se dle stěžovatele krajský soud nevypořádal a jeho rozhodnutí
je proto nepřezkoumatelné.
[32] Jak plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 19. 5. 2008,
č. j. 2 As 8/2008 - 39; rozsudek se zabýval věcí, v níž bylo rozhodováno podle „starého“
stavebního zákona, avšak jeho závěry jsou přiměřeně použitelné i ve vztahu k „novému“
stavebnímu zákonu), pro samotné stanovení okruhu účastníků stavebního řízení se obecná
úprava účastníků řízení obsažená v §27 správního řádu nepoužije. Správní řád však své použití
nalezne v případech, kdy mezi určitou osobou a správním orgánem vznikne spor o účastenství.
Podle §28 odst. 1 správního řádu bude za účastníka řízení v pochybnostech považován
i ten, kdo tvrdí, že je účastníkem, dokud se neprokáže opak; o tom, zda osoba
je či není účastníkem, vydá správní orgán usnesení.
[33] Krajský soud zdůvodnil svůj závěr, že žalovaný nemusel vydávat o účastenství stěžovatele
rozhodnutí podle §28 správního řádu, tím, že o jeho účastenství nebylo pochyb,
protože mu plynulo přímo ze zákona o ochraně přírody a krajiny. Takové zdůvodnění
však vyznívá v kontextu předchozího procesního vývoje poněkud paradoxně, protože správní
orgány původně dospěly přesně k opačnému závěru a ani krajský soud ve svém prvém rozsudku
ve věci danou otázku jasně nezodpověděl. Nejvyšší správní soud má nicméně za to, že samotná
skutečnost, že žalovaný nevydal rozhodnutí podle §28 správního řádu, nemohla stěžovatele
zkrátit na jeho právech takovým způsobem, že by to založilo nezákonnost žalobou napadeného
rozhodnutí. Podstatné je, že žalovaný začal se stěžovatelem jako s účastníkem řízení jednat. Zaslal
jeho odvolání k vyjádření ostatním účastníkům řízení, umožnil mu toto odvolání doplnit, zaslal
mu výzvu k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí podle §36 odst. 3 správního řádu
atd. Stěžovateli tak muselo být zřejmé, že žalovaný již o oprávněnosti jeho účastenství
nemá pochyb.
[34] Ve vztahu k námitce nedoručení „správné verze“ stavebního povolení Nejvyšší správní
soud zjistil ze správního a soudního spisu následující podstatné skutečnosti. V odpovědi
na stěžovatelovu žádost o informaci ohledně správních řízení týkajících se stavby FVE Libníč
ze dne 4. 2. 2010 stavební úřad uvedl, že přikládá kopii stavebního povolení; v seznamu
příloh odpovědi je označena jako kopie „MěÚ/OV/0121/2010 ze dne 29. 1. 2010“, spisová
značka i datum zde souhlasí s originálem rozhodnutí založeným ve správním spisu. Stěžovatel
ve svém odvolání proti stavebnímu povolení upozornil, že v protikladu k uvedenému údaji
mu bylo doručeno stavební povolení datované dnem 23. 2. 2010, a vyslovil podezření, že existují
dvě různé verze stavebního povolení. Žalovaný si k této otázce vyžádal od stavebního úřadu
vyjádření. Vedoucí stavebního úřadu dne 9. 6. 2010 žalovanému sdělil, že pracovnice stavebního
úřadu, která žádost stěžovatele vyřizovala, pořídila stejnopis stavebního povolení z počítače
a na „verzi“ zaslané stěžovateli tak bylo datum pořízení kopie (23. 2. 2010). S tímto vysvětlením
se žalovaný spokojil a stavební povolení stěžovateli opětovně nezasílal. Uvedený postup
aproboval rovněž krajský soud, který v nyní napadeném rozsudku uvedl, že nesprávnost
při vyhotovení stejnopisu stavebního povolení nemá vliv na jeho zákonnost a uvedeným
pochybením stavebního úřadu nebyl stěžovatel nijak zkrácen na svých právech.
[35] Krajský soud tedy vypořádal danou žalobní námitku, přičemž Nejvyšší správní soud
se s jeho hodnocením ztotožňuje. Považuje za nanejvýš pravděpodobné, rovněž s ohledem
na námitky, které stěžovatel v řízení uplatňoval, že žádná „druhá verze“ stavebního povolení
neexistuje a že stěžovateli byl stavebním úřadem zaslán stejnopis stavebního povolení,
u kterého došlo toliko k záměně data vydání výše popsaným způsobem. Tímto drobným
pochybením stavebního úřadu přitom nemohlo být nijak zasaženo do stěžovatelových práv.
Podstatné je, že se stěžovatel seznámil se stejnopisem stavebního povolení a měl možnost
vůči němu podat odvolání (což taky ve lhůtě podle §84 odst. 1 správního řádu učinil).
[36] Dále stěžovatel namítl, že žalovaný pochybil, jestliže po zrušení jeho prvního zamítavého
rozhodnutí soudem nepostupoval podle §90 odst. 1 písm. b) správního řádu, tj. nezrušil
rozhodnutí stavebního úřadu a nevrátil mu věc k dalšímu projednání.
[37] Jak je patrné ze správního spisu, stěžovatel se v doplnění odvolání ze dne 9. 12. 2010
domáhal toho, aby věc byla vrácena před stavební úřad a aby zde bylo provedeno
nové povolovací řízení, v němž by mu bylo umožněno řádně uplatnit veškeré námitky,
které vůči stavbě má. Namítl například, že většina podkladových stanovisek je propadlých
nebo neplatných (a je tedy třeba získat nová podkladová stanoviska dotčených orgánů a správců
sítí), že stavba je v rozporu s vydaným stanoviskem Státní energetické inspekce a s vydaným
územním rozhodnutím. Dále žádal, aby správní orgán uložil žadateli o stavební povolení
vymahatelné povinnosti likvidace stavby po ukončení její životnosti, aby si nechal doložit,
jaké polymery se vyskytují v článcích FVE Libníč a zda nejsou jedovaté.
[38] Žalovaný k dané otázce nejprve odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu
(rozsudky ze dne 14. 4. 2006, č. j. 5 As 7/2005 - 52, ze dne 31. 10. 2008, č. j. 2 As 12/2008 - 63,
a ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 - 118). Z citované judikatury zdejšího soudu však plyne
toliko závěr, že opomenutému účastníkovi je nutné (za splnění určitých podmínek) umožnit
podat odvolání. V nynější věci je přitom spornou otázkou spíše to, zda postačí umožnit
opomenutému účastníkovi uplatnit námitky v odvolacím řízení, či zda je nutné vrátit
věc do prvostupňového řízení.
[39] Rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 25/2007 - 118,
který se problematikou existence tzv. opomenutých účastníků správního řízení podrobně zabýval
(a kterého se dovolávají jak stěžovatel, tak osoba zúčastněná na řízení), je v nynějším řízení
použitelný pouze v omezené míře, neboť byl vydán na podkladu věci, která se řídila úpravou
obsaženou ve „starém“ správním řádu, tedy v zákoně č. 71/1967 Sb. Nejvyšší správní soud
v uvedeném rozsudku uvedl, že „v těch případech, kde správní orgán sám v řízení dosud probíhajícím
dospěje k závěru, že osoba, která tvrdí, že účastníkem je, jím také je podle práva, musí také vadu řízení,
ke které došlo, napravit. Nezbývá totiž nic jiného, než takové osobě umožnit plnohodnotnou účast na řízení,
a to přiměřeně fázi, ve které se řízení nachází“ (bod [40] rozsudku). Dovozovat odkazem na tuto pasáž
rozsudku rozšířeného senátu, že pochybení správního orgánu prvního stupně (spočívající
v opomenutí účastníka) již nebylo v nynějším řízení možno napravit jinak než v odvolacím stádiu
správního řízení (jak činí např. osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti),
však nelze. K tomu se rozšířený senát vůbec nevyjadřoval, zabýval se pouze otázkou,
zda je opomenutému účastníkovi vůbec třeba umožnit podat odvolání, protože „starý“ správní
řád danou problematiku, na rozdíl od nyní účinného správního řádu, v zásadě neupravoval.
Ve vztahu k případům, kdy uznáním osoby za opomenutého účastníka může dojít k „otřesení“
správním orgánem již uznané a doložkou deklarované právní moci vydaného rozhodnutí
(což je i stěžovatelův případ), navíc rozšířený senát konstatoval, že „pro pestrost skutkových příběhů“
nelze dát jediný a univerzální návod, jak takové situace řešit. Obvykle se zde totiž „dostávají
do obtížně řešitelného střetu založená či deklarovaná rovnorodá práva „původních“ účastníků řízení,
kteří v dobré víře ve věcnou správnost a zákonnost rozhodnutí, které se jim představilo jako pravomocné,
předsevzali skutková a právní jednání (ve stavebním řízení, kde k těmto problémům dochází často, například
započali stavbu, uzavřeli smlouvy, pronajali postavenou a kolaudovanou budovu apod.), s právy účastníka
opomenutého, která bývají stejné hodnoty (např. právo vlastnické).“ (bod [42] rozsudku).
[40] Žalovaný ve svém rozhodnutí dále odkazoval na §84 odst. 3 správního řádu.
Podle uvedeného ustanovení je třeba při vedení řízení po podání odvolání podle odstavce 1
„zvlášť dbát oprávněných zájmů účastníků, kteří byli v dobré víře.“ [Odst. 1 daného ustanovení stanoví,
že „osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání
do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla,
nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní
orgán byl oznámil (…)“]. Žalovaný tak zdůvodnil svůj postup (tj. že nezrušil rozhodnutí stavebního
úřadu a nevrátil mu věc k dalšímu projednání) zejména odkazem na to, že osoba zúčastněná
na řízení realizovala stavbu v dobré víře, podle platného a vykonatelného stavebního povolení.
[41] Z citovaného ustanovení zřejmě vycházel i krajský soud, který uvedl, že pochybení
stavebního úřadu, který žalobci neumožnil přihlásit se k účasti na stavebním řízení, nebylo možno
v odvolacím řízení jinak napravit, nemělo-li dojít ke zpochybnění zásady legitimního očekávání
a k popření institutu stavebního povolení. Na stavebním povolení je vyznačena doložka právní
moci ke dni 1. 2. 2010, přičemž stěžovatel podal odvolání až dne 10. 3. 2010. Stavebník
měl mít tedy dobrou víru v právní moc uvedeného rozhodnutí a v souladu s ním realizovat
stavbu.
[42] Přijetí argumentace krajského soudu by však znamenalo, že by vždy musela
být dána přednost dobré víře stavebníka ve stavební povolení, u nějž je vyznačena doložka právní
mocí, před právy opomenutého účastníka správního řízení, který je do řízení přibrán
(nikoli vlastní vinou) až dodatečně. Přibrání takového účastníka do řízení a projednání
jeho odvolání by tak de facto mělo již čistě formální charakter. Takto jednoznačně favorizovat
zájmy stavebníka před zájmy jiných účastníků řízení však nelze. Z dikce §84 odst. 3 správního
řádu totiž plyne, že je nutné, při zvažování specifických okolností každé konkrétní věci,
poměřovat práva účastníků nabytá prvostupňovým správním rozhodnutím s právy účastníka
opomenutého. V rozsudku krajského soudu jakákoliv bližší úvaha týkající se této otázky
absentuje, a jeho rozsudek je tak v daném bodě nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Nejvyššímu správnímu soudu přitom nepřísluší v nynějším řízení nahrazovat roli krajského soudu
a posuzovat správní úvahu žalovaného ohledně aplikace §84 odst. 3 správního řádu.
[43] Dalším důvodem, proč tak Nejvyšší správní soud nemůže nyní učinit, je skutečnost,
že osoba zúčastněná na řízení (a v reakci na ni i stěžovatel) uvádí v řízení o kasační stížnosti
závažné skutečnosti, které by mohly mít vliv na posouzení dané otázky a které zároveň neměla
možnost uplatnit již v řízení před krajským soudem. Osoba zúčastněná na řízení
totiž ve svém vyjádření v zásadě uvádí, že stěžovatel vůči ní v celém řízení postupoval šikanózně
a že by se na jím činěné úkony mělo nahlížet jako na případ zneužití práva (viz body [13] až [15]
výše). Osoba zúčastněná na řízení k výzvě krajského soudu (v soudem stanovené lhůtě) sdělila,
že uplatňuje právo účastnit se řízení. Učinila tak přípisem ze dne 16. 5. 2011 (doručeným soudu
dne 18. 5. 2011), v němž (vedle vyjádření k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
žaloby) avizovala, že ve lhůtě 15 dnů zašle vyjádření k samotné žalobě. Krajský soud však žalobu
zamítl rozsudkem ze dne 30. 5. 2011, tedy ještě před tím, než mu osoba zúčastněná na řízení
stihla své vyjádření zaslat. Je přitom velmi pravděpodobné, že by ve svém vyjádření uvedla
v zásadě stejná tvrzení, jako ve vyjádření ke kasační stížnosti (mnohé z nich ostatně uplatnila
již ve správním řízení). Za této situace považuje Nejvyšší správní soud za předčasné,
aby se k daným tvrzením blíže vyjadřoval; jejich zhodnocení bude muset nejprve provést krajský
soud.
[44] Toliko v obecné rovině Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba při aplikaci
§84 odst. 3 správního řádu rozlišovat mezi účastníky řízení, se kterými správní orgán první
instance v řízení jednal, ale pak jim z nějakého důvodu (např. v důsledku opomenutí) rozhodnutí
neoznámil, a účastníky, se kterými správní orgán vůbec nejednal, neboť je za účastníky řízení
nepokládal. Zatímco v prvém případě je daný účastník opomenut pouze při oznamování
rozhodnutí a jinak měl možnost hájit svá práva v řízení před správním orgánem prvního stupně,
v druhém případě trpí prvostupňové rozhodnutí závažnou vadou již jen proto, že bylo zcela
znemožněno určitému subjektu se správního řízení účastnit a uplatňovat v něm své námitky,
což lze zpravidla jen stěží napravit v odvolacím řízení. Nelze přitom vyloučit, že v konkrétních
případech bude na místě i v takových situacích dát přednost dobré víře účastníků v pravomocné
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Tak tomu bude např. tehdy, když opomenutý
účastník v odvolání uvede pouze zjevně nedůvodné námitky a je evidentní, že i kdyby účastníkem
řízení byl od počátku, tak by to na jeho výsledku nic nezměnilo, případně když je jím činěné
úkony možno považovat za šikanózní, představující zneužití práva. Avšak takový postup
by měl být spíš výjimečný a pečlivě odůvodněný. Neměl by být nadužíván a zejména by neměl
sloužit k obcházení „nepohodlných“ účastníků tím, že by jim byla nejprve zamezena účast
v prvostupňovém správním řízení a následně by byly veškeré jejich námitky paušálně zamítnuty
s poukazem na §84 odst. 3 správního řádu a na dobrou víru stavebníka (či jiného účastníka
řízení) v pravomocné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
[45] K dalším stěžovatelem v odvolání uplatněným námitkám, jejichž vypořádání žalovaným
a následně krajským soudem stěžovatel v kasační stížnosti rozporuje, považoval Nejvyšší správní
soud za předčasné se blíže vyjadřovat. Nejprve je třeba vyjasnit, zda měly být řešeny v řízení
před stavebním úřadem, nebo zda postačovalo jejich vypořádání v odvolacím řízení.
Při posuzování této otázky se pak krajský soud musí blíže zabývat otázkou poměřování práv
a zájmů nabytých osobou zúčastněnou na řízení v důsledku vydání stavebního povolení s právy,
na nichž měl být zkrácen stěžovatel.
VIII. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[46] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení
je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven
v odůvodnění tohoto rozsudku.
[47] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu