ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.213.2015:54
sp. zn. 1 Azs 213/2015 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: H. B.,
zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců , se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 2. 2015, č. j. MV-153698-5/SO-2014, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2015,
č. j. 30 A 24/2015 – 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
v částce 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra
Václavka, advokáta se sídlem Opletalova 25, Praha 1.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobci byl s platností od 2. 4. 2012 do 1. 4. 2014 povolen dlouhodobý pobyt na území
České republiky za účelem podnikání – účast v právnické osobě. Dne 6. 3. 2014 podal
u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen správní orgán prvního stupně)
žádost o jeho prodloužení.
[2] Správní orgán prvního stupně tuto žádost rozhodnutím ze dne 29. 9. 2014,
č. j. OAM-10378-40/DP-2014 zamítl a platnost povolení k pobytu neprodloužil, neboť dospěl
k závěru, že pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky. Vycházel přitom z utajované
informace vedené pod č. j. V61/2014-OAM ze dne 13. 8. 2014 (chybně uváděno 14. 8. 2014),
jejímž obsahem je stanovisko Bezpečnostní informační služby , č. j. V35-11/2014-BIS-49.
Žalovaná následné odvolání zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí o odvolání žalobu ke Krajskému soudu v Plzni,
v níž brojil především proti závěru správního orgánu prvního stupně i žalované, že jsou splněny
podmínky pro zamítnutí jeho žádosti z důvodu, že jeho pobyt na území není v zájmu České
republiky.
[4] Krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval,
že obsah správního spisu a argumentace správního orgánu dokládá, že v případě žalobce
nebyla shledána jiná závažná překážka jeho pobytu na úz emí České republiky ve smyslu
§56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále
jen zákon o pobytu cizinců). Jediným rozhodovacím důvodem pro nevyhovění žádosti žalobce
byl závěr správních orgánů, že jeho pobyt na území není v zájmu České republiky. S naplněním
této podmínky se žalovaná vypořádala v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí tvrzením,
že správní orgán prvního stupně si opatřil stanovisko Bezpečnostní informační služby ze dne
13. 8. 2014 obsahující utajovanou informaci a s ohledem na povahu této utajované informace
nebyl oprávněn získanou informaci v napadeném rozhodnutí jakkoliv popsat a v rozhodnutí
explicitně hodnotit.
[5] Soud se proto seznámil s obsahem utajované části spisů obsahující předmětné stanovisko
na podkladě ustanovení §58 odst. 1 písm. e) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných
informací a o bezpečnostní způsobilosti (dále jen zákon o ochraně utajovaných informací).
Dospěl k závěru, že stanovisko obsahuje informace týkající se osoby žalobce, které v případě
jejich pravdivosti by opravňovaly učinit závěr, že jeho setrvání na území skutečně není v zájmu
České republiky ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Obsah přezkoumávané
informace však postavil soud do situace, kdy této informaci buď uvěří, nebo neuvěří. Takový
podklad rozhodnutí není v právním státě přípustný, jestliže rozhodnutí správního orgánu, třebaže
zcela legitimně podléhá utajení, zasahuje do subjektivních prá v žalobce. Představa, že soud uvěří
obsahu utajované informace, aniž by měl možnost si ověřit, že její tvrzení spočívají na skutečných
a pravděpodobně pravdivých informacích, by znamenala rezignaci na kontrolní funkci správního
soudnictví vůči veřejné správě.
[6] Správní orgán tedy vyšel ze stavu věci, který nemá ve správním spise oporu. Vzhledem
k tomu, že se tato procesní vada dotýká jediného podkladu, ze kterého byl učiněn závěr
o naplnění podmínky ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, zrušil krajský soud
rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
II. Kasační stížnost
[7] Žalovaná (dále též stěžovatelka) brojí proti rozsudku kasační stížností z důvodů
§103 odst. 1 písm. a) a d), tedy pro jeho nezákonnost a nepřezkoumatelnost.
[8] Nesouhlasí se závěry krajského soudu, dle kterých jsou informace získané na základě
stanoviska Bezpečnostní informační služby nedostatečné pro zamítnutí žádosti žalobce
o prodloužení povolení k pobytu. Převažující zájem státu je v posuzovaném případě vyjádřen
již samotnou povahou informace, která byla v souladu se zákonem o ochraně utajovaných
informací pořízena v režimu utajení „vyhrazené“. Stanovisko bylo navíc pořízeno Bezpečnostní
informační službou České republiky, která zabezpečuje mimo jiné informace o záměrech
a činnostech namířených proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti
České republiky, dále o činnostech, jejichž důsledky mohou ohrozit bezpečnost nebo významné
ekonomické zájmy České republiky a informa ce týkající se organizovaného zločinu a terorismu.
Na podporu svých tvrzení odkazuje stěžovatelka na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011 - 101 a ze dne 30. 1. 2014, č. j. 4 As 108/2013 - 69.
[9] Stanovisko dle stěžovatelky obsahuje konkrétní popis zdroje informací a způsobu jejich
získání, včetně popisu okolností a důvodů, pro které má policie tyto informace za věrohodné.
Lze je tedy v souladu s výše uvedenou judikaturou považovat za dostatečné, neboť bylo zcela
konkrétně, podrobně a přesvědčivě popsáno, z jakých podkladů Bezpečnostní informační služba
vycházela při činění v něm uvedeného závěru. Činnost žalobce byla popsána tak, aby bylo možné
přezkoumat důvodnost informace. Soud si za těchto podmínek mohl učinit úsudek, zda jsou
informace natolik věrohodné, aby mohly zasáhnout do osudu žalobce. Ve věci byly tudíž
naplněny podmínky pro zamítnutí žádosti žalobce, neboť jeho pobyt na území není v zájmu
České republiky.
[10] Soud ve svém rozsudku uvedl, že nepřímé podklady ohled ně trestných činů či přečinů
žalobce či osob, s nimiž jednal, by podpořily věrohodnost a pravdivost získané informace.
Dle stěžovatelky by mu orgán činný v trestním řízení zcela jistě odepřel poskytnutí informací
o žalobci zejména proto, aby neohrozil objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení.
Soudem uvedené podklady by tak nebylo možné získat. Nav íc v případě pravomocného
odsouzení žalobce za trestný čin, resp. přečin, by rovněž byly naplněny podmínky pro zamítnutí
jeho žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu (nesplňoval by podmínku trestní zachovalosti
dle §174 zákona o pobytu cizinců).
[11] Dále soud na straně 9 rozsudku neshledal rozhodnutí správního orgánu
nepřezkoumatelným, neboť argumentace v inkriminované části vycházela z konkrétních v řízení
shromážděných podkladů. Žalobní tvrzení o nezákonnosti posouzení přiměřenosti dopadu
rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce soud shledal nedůvodným. Vzhledem
k tomu, že posuzování přiměřenosti rozhodnutí je korektivem vůči důvodům pro zamítnutí
žádosti, resp. vůči veřejnému zájmu státu na neprodloužení doby platnosti k dlouhodobému
pobytu, krajský soud svým závěrem de facto potvrdil zájem státu na neprodloužení doby
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žalobce. Tím se dostal do hrubého rozporu se svým
závěrem učiněným na straně 8 rozsudku, kterým popírá dostatečnost utajované informace
a tím i opodstatněnost aplikace §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Kasační stížnost je přípustná. Její důvodnost soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu;
teprve pokud by této výtce nepřisvědčil, mohl by zkoumat námitky směřující do právního
posouzení věci samé, neboť pouze v případě přezkoumatelného rozhodnutí je zpravidla možno
hodnotit i jeho zákonnost. Nepřezkoumatelnost je vadou natolik závažnou, že se jí Nejvyšší
správní soud musí zabývat ex officio, tedy i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítala (srov.
§109 odst. 4 s. ř. s.).
[15] Stěžovatelka cituje z odůvodnění rozsudku k posouzení žalobní námitky v části VIIIc
(správně VIIc), a dovozuje nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí z rozporu jeho závěrů,
kdy na jedné straně popírá dostatečnost utajované informace a tím i opodstatněnost aplikace
§56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., na druhé straně neshledává rozhodnutí správního
orgánu v této námitce nepřezkoumatelným, neboť argumentace vycházela z konkrétních v řízení
shromážděných podkladů a závěry jsou souladné s §174a zák. č. 326/1999 Sb. Soud tak podle
žalované potvrdil převažující zájem státu na neprodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu, současně však popírá dostatečnost utajené informace.
[16] Při posuzování přezkoumatelnosti napadeného rozsudku vycházel Nejvyšší správní soud
z ustálené judikatury Ústavního soudu [např. nálezu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
či ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, podle níž jedním z principů, které představují
součást práva na spravedlivý proces, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit.
Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními na straně
jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné soudní rozhodnutí totiž nedává
záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle či způsobem porušujícím právo
na spravedlivý proces [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 nebo 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02].
[17] K otázce nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost se pak Nejvyšší správní soud vyjádřil
v rozsudku ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25, v němž uvedl, že „rozsudek
je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud z něj nelze jednoznačně
dovodit, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení jeho rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení
postupovat, nebo pokud z něj nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů
byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí, nebo pokud
je jeho odůvodnění vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu
či pokud jsou jeho výroky vnitřně rozporné nebo z nich nelze zj istit, jak vlastně soud rozhodl, a v některých jiných
speciálních případech.
[18] S tímto kasačním důvodem je však nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu
pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou
platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení (v případě nositelů veřejných subjektivních práv
je ve hře též jejich základní právo na rozhodnutí věci b ez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidský ch
práv a základních svobod; č. 209/1992 Sb.), a koneckonců ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení
před správními soudy, nemluvě o nákladech, jež jsou se soudním p řezkumem spojeny. Proto by ke kasaci
rozhodnutí krajského soudu měl Nejvyšší správní soud přistoupit teprve tehdy, nelze -li jeho nesrozumitelnost jinak
než kasací odstranit, tzn., nelze-li nesrozumitelnost rozsudku odstranit výkladem, s přihlédnutím k obsa hu spisu,
k úkonům soudu a účastníků řízení.“
[19] Napadené rozhodnutí krajského soudu není nepřezkoumatelné. Se stěžovatelkou je třeba
souhlasit v tom, že posuzování přiměřenosti dopadu vydávaného rozhodnutí do soukromého
a rodinného života žalobce je korektivem vůči důvodům pro zamítnutí žádosti, tj. v daném
případě vůči veřejnému zájmu státu na neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu žalobce. Krajský soud se však na str. 9 rozsudku vyjadřoval k otázce přezkoumatelnosti
rozhodnutí žalované, pokud jde o hodnocení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného
života, kdy žalobce žalované vytýkal, že konkrétním způsobem veřejný zájem a jeho intenzitu
nedefinovala a nehodnotila. Krajský soud zde proto hodnotil, zda měla žalovaná pro své
hodnocení dostatek podkladů a jeho závěry o této otázce byly přezkoumatelné, nikoliv jejich
věcnou správnost. Námitka tedy není důvodná.
[20] Základem kasační argumentace stěžovatelky je nesouhlas s krajským soudem
v tom, že informace získané na základě utajovaného stanoviska Bezpečnostní informační služby
nepostačují k zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
žalobce. Podle stěžovatelky je převažující zájem státu vyjádřen již samotnou povahou informace
pořízené v režimu utajení i tím, že byla pořízena Bezpečnostní informační službou. S odkazem
na citaci z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011 – 101,
a další judikaturu toho soudu dovozuje, že stanovisko Bezpečnostní informační služby obsahuje
konkrétní popis zdroje získaných informací a způsobů jejich získání, včetně popisu okolností
a důvodů, pro které má policie uvedené informace za věrohodné. Ve stanovisku je podle
stěžovatelky zcela konkrétně, dostatečně podrobně a přesvědčivě popsáno, z jakých podkladů
Bezpečnostní a informační služba vycházela, aby bylo možné přezkoumat důvodnost informace,
utajovaná informace plně odpovídá zájmu státu na zachování veřejného pořádku a bezpečnosti.
[21] V předmětné věci se negativní rozhodnutí správních orgánů o žádosti žalobce
o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu výlučně opírají o negativní stanovisko
Bezpečnostní informační služby ze dne 13. 8. 2014.
[22] I Nejvyšší správní soud se seznámil s obsahem stanoviska Bezpečnostní informační
služby ze dne 13. 8. 2013, jehož závěrem je, že Bezpečnostní informační služba nedoporučuje
prodloužit žalobci povolení k pobytu na území České republiky. Zpráva obsahuje řadu
konkrétních údajů o aktivitách žalobce, které by v případě jejich pravdivosti mohly naplňovat
skutkové podstaty trestních činů či přečinů.
[23] V oddělené části spisu se dále nachází protokol o nahlížení do spisu ze dne 9. 10. 2014,
z něhož vyplývá, že zástupce žalobce nahlédl do utajované informace, a vyjádření zástupce
z téhož dne, v němž uvádí, že informace podle ně ho není způsobilá ovlivnit rozhodování
o povolení pobytu, popsané jednání by mělo charakter trestných činů, proti žalobci však žádné
řízení vedeno nebylo, řada údajů je dále nekonkrétní, neurčitá a nepodložená.
[24] Podle dalšího protokolu o nahlížení do (utajované) části spisu ze dne 24. 11. 2014
se s obsahem stanoviska Bezpečnostní informační služby seznámil i žalobce. Zaujal k němu
obsáhlé vyjádření, kde uvedl řadu zcela konkrétních údajů, jimiž se snaží zpochybnit údaje
ve stanovisku uvedené, popř. vysvětlit některé své činnosti ve stanovisku popsané a své vztahy
s osobami tam uvedenými. Jiné listiny utajovaná část spisu neobsahuje.
[25] Otázkou konkrétnosti podkladů, obsahujících utajované skutečnosti se již v minulosti
Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval, zejména při rozhodování o žalobách týkajících
se osvědčení fyzických osob pro příslušné stupně utajení podle zákona č. 412/2005 Sb., a tyto
závěry jsou plně aplikovatelné i na rozhodování správních orgánů v posuzované věci.
[26] V rozhodnutí ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011 – 101 uvedl následující: „Z hlediska
povahy bezpečnostního řízení je přitom logické, a samo o sobě zcela legitimní, že NBÚ využívá i výsledků šetření
zpravodajských služeb, k jejichž provedení jsou zpravodajské služby oprávněny používat specifické prostředky,
zpravodajské prostředky nebo prostředky k získávání informací podle zákonů, které upravují činnost jednotlivých
zpravodajských služeb. Za provedení a výsledek bezpečnostního řízení však odpovídá NBÚ. Proto je v zákoně
stanoveno oprávnění vyžadovat součinnost jiných orgánů, které jsou povinny žádosti vyhovět. Zpráva o výsledcích
požadovaných šetření proto musí obsahovat konkrétní informace či takový jejich souhrn, že to NBÚ, a následně
případně i soudu, umožní účinně ověřit relevanci zjištění zpravodajských služeb, tj. zejména věrohodnost jimi
zjištěných informací, jejich vyváženost a vztah k otázkám rozhodným pro bezpečnostní řízení.
Jen tak lze v dostatečné míře zajistit vyloučení libovůle u zpra vodajských služeb i NBÚ, k níž by snadno mohlo
dojít, pokud by se NBÚ, a následně i případný soudní přezkum, musel spokojit s tím, že zpravodajským
službám se „uvěří“, aniž by jejich informace mohly být podrobeny kognici. Pokud by informace zpravodajských
služeb nebyly výše uvedeným způsobem přezkoumatelné, znamenalo by to, že o bezpečnostní způsobilosti
by fakticky rozhodoval jiný orgán než NBÚ, což by bylo v rozporu s ust. §81 zákona o ochraně utajovaných
informací. Uvedený právní závěr není v rozporu ani s judikaturou, konkrétně rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 1. 2009, č. j. 5 As 44/2006 - 74, www.nssoud.cz, neboť i ten považuje sdělení
zpravodajských služeb za podkladové akty bezpečnostního řízení. Skut ečnost, že NBÚ podle uvedeného rozsudku
nemá právo takové akty přezkoumávat, však neznamená, že tyto mohou být pouze vyjádřením názoru,
bez patřičného a soudem přezkoumatelného skutkového podkladu zachyceného ve spise.
[27] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že v bezpečnostním řízení je nutno najít rovnováhu mezi dvěma
legitimními, avšak navzájem protichůdnými zájmy. Na jedné straně zájmem na zajištění spravedlivého procesu
pro toho, jehož bezpečnostní způsobilost je zkoumána, a na druhé straně zájmem na u tajení informací potřebných
k ochraně veřejného zájmu. Této rovnováhy však v žádném případě nelze dosáhnout, pokud nebude zajištěna
účinná soudní, a tedy na exekutivě nezávislá a ve sporu mezi účastníkem řízení a exekutivou nestranná kontrola
relevance informací, na základě nichž je v bezpečnostním řízení rozhodováno. Protože mezi oběma protichůdnými
legitimními zájmy je nutno najít rovnováhu, musí mít soud v rámci soudního přezkumu přístup ke všem
informacím, na základě nichž bylo rozhodnuto v bezpečnostním řízení. Jen tak může být zajištěna účinná soudní
kontrola. Soud je zde ve zvýšené míře než při „běžném“ soudním řízení, v němž účastník má k dispozici stejné
informace jako soud, garantem práva na spravedlivý proces, což vyžaduje i zvýšenou aktivitu soud u vůči postupu
veřejné správy. Za splnění těchto podmínek pak může být přístup k informacím v nezbytných případech odepřen
účastníkům řízení či dalším na řízení participujícím osobám (zástupcům účastníků, zúčastněným osobám aj.).
Ostatně právě proto mají také soudci podle ust. §58 odst. 1 písm. e) a odst. 2 zákona o ochraně utajovaných
informací přístup k utajovaným informacím všech stupňů utajení bez platného osvědčení ode dne jmenování
do funkce po dobu jejího výkonu a v rozsahu nezbytném pro její výkon. Soudní kontrola, které nemůže být
za žádných okolností odepřen přístup k informacím relevantním pro výsledek bezpečnostního řízení, tak může
v míře ještě dostačující zajistit vyloučení libovůle u zpravodajských služeb a NBÚ při zachování utajení
té nezbytné části informací relevantních pro bezpečnostní řízení, jejichž poskytnutí účastníkům řízení by bylo
v rozporu s veřejným zájmem na jejich utajení. Neměl -li by však soud k takovým informacím přístup, o účinnou
soudní kontrolu by se nejednalo, což by bylo nutno považovat za protiústavní stav (viz také argumentaci
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 39/2010 – 64, www.nssoud.cz). Soud
by totiž byl v takovém případě ve skutkové rovině „slepý“, musel by se spolehnout pouze na správnost názoru
zpravodajských služeb a přezkoumával by pouze procesní námitky.“.
[28] Aplikujeme-li shora uvedená hlediska na projednávanou věc, je třeba souhlasit s krajským
soudem v tom, že stanovisko Bezpečnostní informační služby obsahuje popis konkrétního
jednání žalobce a dalších osob, umožňující jejich identifikaci, kromě tohoto stanoviska však
nebyly soudu předloženy žádné jiné podklady, z nichž by bylo možno usuzovat na věrohodnost
těchto informací. Žalobce přitom v rozsáhlém vyjádření ke stanovisku uváděl celou řadu
konkrétních údajů, jimiž dílem zpochybňoval správnost závěrů ve stanovisku obsažených, dílem
pak vysvětloval a popisoval své konkrétní vztahy s osobami ve stanovisku zmiňovanými.
[29] Za této situace bylo nepochybně na žalované, aby předmětné vyjádření postoupila
Bezpečnostní informační službě a vyžádala si doplnění stanoviska ze dne 13. 8. 2013 právě
ve vztahu ke skutečnostem sděleným žalobcem. Jestliže tak neučinila, vycházela ze stavu věci,
který nemá oporu ve správním spise. Krajský soud proto nepochybil, dospěl-li k závěru, že týká-li
se tato procesní vada jediného podkladu, ze kterého byl učiněn zá věr o naplnění podmínky podle
§56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, byl dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí
podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[31] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka
neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
[32] Žalobce měl ve věci plný úspěch, má tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Ve věci byl zastoupen advokátem, který podal vyjádření ke kasační stížnosti. Náklady
řízení na straně žalobce tak spočívají v jednom úkonu právní služby, tedy ve výši 1 x 3.100 Kč
a 1 x 300 Kč, celkem 3.400 Kč [dle §9 odst. 4 písm. d) a dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Vzhledem k tomu, že je právní zástupce
žalobce plátcem DPH, částka se zvyšuje o 714 Kč (21% DPH).
[33] Žalovaná je tedy povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
a to v částce 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního
zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu