ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.31.2019:63
sp. zn. 1 Azs 31/2019 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: X. H. N., zastoupen Mgr.
Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Velvyslanectví
České republiky v Hanoji, se sídlem 13 Chu Van An, Hanoi, Vietnamská socialistická
republika, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2017, č. j. 3463/2017-HANOI-II,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12.
2018, č. j. 30 A 219/2017 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný n emá pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce,
advokáta Mgr. Marka Sedláka.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný vydal dne 18. 10. 2017 v záhlaví specifikované usnesení, kterým rozhodl,
že žalobcova žádost o udělení dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání (žádost
o zaměstnaneckou kartu) je nepřijatelná, neboť cizinec si předem nesjednal termín k podání
žádosti, ačkoliv tato povinnost je zastupitelským úřadem stanovena [§169h odst. 1 písm. a)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů], a žádost nebyla podána osobně (§169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců).
[2] Žalobce napadl toto usnesení žalobou, kterou krajský soud shledal důvodnou, a proto
jej zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud poznamenal, že z vyjádření žalovaného vyplynulo, že žalobce si měl sjednat
termín podání žádosti pro dotčený druh a účel pobytu prostřednictvím systému Visapoint.
K tomuto postupu se vyjadřoval rozšířený senát v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, č. j.
10 Azs 153/2016 – 52, č. 3601/2017 Sb. NSS, jehož závěry krajský soud rozsáhle citoval.
Nesouhlasil přitom s žalovaným, že na nově vzniklou právní situaci (novelizaci zákona o pobytu
cizinců účinnou od 15. 8. 2017) by nebylo možno závěry tohoto rozsudku použít. Rozšířený
senát praxi založenou na systému Visapoint zásadním způsobem odmítl, a ke zpochybnění jeho
názoru už nemůže pojmově dojít ani v případě pouhých dílčích změn (jako je např. žalovaným
namítaná změna zmocnění k provádění regulace podávaných žádostí z Ministerstva vnitra
na zastupitelské úřady).
[4] Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě byla k žádosti o zaměstnaneckou kartu
přiložena žádost o upuštění od osobního podání žádosti, upozornil krajský soud na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2018, č. j. 4 Azs 150/2018 – 35, podle kterého
je institut nepřijatelnosti žádosti podle §169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců možné
aplikovat pouze na žádosti, které nebyly spojené s žádostí o upuštění od povinnosti osobního
podání.
[5] Krajský soud uzavřel, že s ohledem na citovaný rozsudek rozšířeného senátu je nutno
na žádost žalobce pohlížet jako na účinně podanou. Žalobce sice podal žádost „nouzovým“
způsobem, i tak ji však bylo třeba věcně posoudit, neboť žalobce byl povinen se objednat
k jejímu podání přes systém Visapoint, tj. způsobem, který byl v judikatuře správních soudů
opakovaně a dlouhodobě označován jako neodpovídající požadavkům zákona. Za účinnosti
systému Visapoint tedy bylo nezbytné na žádost žalobce pohlížet jako na žádost podanou zcela
řádně a nebyl zde žádný prostor pro vyslovení důvodu její nepřijatelnosti.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[6] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu
jeho nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Nezákonnost rozsudku spatřuje stěžovatel v nesprávném závěru, že žalobce podal žádost
„nouzovým“ způsobem. Za ten krajský soud považoval postup žalobce, který se k systému
Visapoint zaregistroval pro podání žádosti o udělení dlouhodobého víza za účelem podnikání,
následně se dostavil na zastupitelský úřad v úředních hodinách vyhrazených pro přijímání žádostí
o dlouhodobá víza za účelem podnikání, přičemž se domáhal podání žádosti o vydání
zaměstnanecké karty. Nejvyšší správní soud však opakovaně rozhodl, že nelze považovat
za nezákonný postup, pokud zastupitelský úřad odmítne žádost o zaměstnaneckou kartu
podanou v době vyhrazené pro žádosti o udělení víza za účelem studia (viz rozsudky ze dne
31. 5. 2018, č. j. 7 Azs 75/2018 – 22, ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 Azs 324/2017 – 34, a ze dne
23. 2. 2018, č. j. 5 Azs 312/2017 – 35). Stejně tak dle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 11. 2018, č. j. 9 Azs 186/2018 – 48, není nezákonným postupem odmítnutí převzetí
žádosti o vydání zaměstnanecké karty v úředních hodinách pro žadatele o schengenská víza.
Stěžovatel dodal, že ačkoliv byl žalobce o organizaci úředních hodin informován, domáhal
se podání žádosti k dlouhodobému pobytu v době vyhrazené k podávání žádostí
o schengenská víza.
[8] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívá dle stěžovatele v nesrozumitelnosti,
potažmo v nedostatku důvodů rozhodnutí. Krajský soud sice odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 4 Azs 150/2018 – 35, nicméně zde uvedený postup by se uplatnil pouze
v případě, pokud by s žádostí o pobytové oprávnění byla spojena žádost o upuštění od osobního
podání, čili pokud by žalobce podal obě žádosti souběžně. Tuto skutečnost však žalobce
ani stěžovatel netvrdili a nemá ani oporu ve spisovém materiálu. Uvedené žádosti byly podány
postupně, tj. nejdříve žádost o pobytové oprávnění a teprve v reakci na usnesení o nepřijatelnosti
žalobce podal žádost o upuštění od povinnosti osobního podání. Z rozsudku tak nelze seznat,
z jakého důvodu krajský soud vycházel ze skutečností nemajících oporu ve spisu a následně
z nich vyvodil nezákonnost napadeného rozhodnutí.
[9] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že obdobnou věc již Nejvyšší
správní soud řešil v rozsudku č. j. 4 Azs 150/2018 – 35, v němž dospěl k závěru, že žádost
podanou za těchto okolností lze považovat za žádost řádně podanou.
[10] Stěžovatel poté zaslal soudu doplnění kasační stížnosti, v němž v návaznosti na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019, č. j. 4 Azs 150/2018 - 39, ze dne 28. 3. 2019, č. j.
4 Azs 417/2018 - 40 a ze dne 10. 1. 2019, č. j. 3 Azs 65/2018 – 30, považoval za nutné přes řadu
podobností s nyní posuzovanou věcí upozornit na klíčový rozdíl ve skutkovém průběhu. Zatímco
v uvedených již rozhodnutých věcech byla žádost o upuštění od osobního podání žádosti podle
§169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců podána zároveň se samotnou žádostí o pobytový titul,
v nyní projednávaném případě bylo podání postupné. V takové situaci neměl žalovaný jinou
možnost, než žádost o zaměstnaneckou kartu vyhodnotit jako nepřijatelnou. Správnost této
úvahy potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudcích ze dne 17. 4. 2019, č. j.
15 A 201/2017 - 46 a č. j. 15 A 203/2017 – 47.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
[12] Důvodnost kasační stížnosti poté posoudil v mezích uplatněných námitek a zkoumal
přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední
povinnosti [§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“)].
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Podle §169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném od 15. 8. 2017, „[ž]ádost
o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza
k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a žádost o vydání povolení k dlouhodobému,
přechodnému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně“. Podle odst. 3 tohoto ustanovení:
„Zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud
současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.“
[15] Ustanovení §169h odst. 1 písm. a) tohoto zákona uvádí, že „[ž]ádost o udělení dlouhodobého
víza a žádost o prodloužení doby platnosti dlouhodobého víza a doby pobytu na území na toto vízum nebo žádost
o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu je nepřijatelná, jestliže cizinec si předem nesjednal
termín podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo
trvalému pobytu způsobem stanoveným tímto zákonem“. Podle odst. 3 tohoto ustanovení „[n]epřijatelnost
žádosti zjišťuje u žádosti podané na zastupitelském úřadu zastupitelský úřad a u žádosti podané ministerstvu
ministerstvo. Je-li žádost nepřijatelná, řízení není zahájeno a na žádost se hledí, jako by nebyla podána; tuto
skutečnost ministerstvo nebo zastupitelský úřad cizinci písemně sdělí včetně důvodu nepřijatelnosti, učiní
o ní usnesení do spisu a vrátí tiskopis žádosti, veškeré předložené doklady a správní poplatek, pokud byl uhrazen.
Nepodá-li cizinec žádost osobně, ač je k tomu podle tohoto zákona povinen, postupuje se obdobně podle věty
druhé.“
[16] Krajský soud správně poznamenal, že na případ žalobce jsou aplikovatelné závěry
rozsudku rozšířeného senátu č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, podle něhož je v situaci dlouhodobě
prakticky nefunkčního systému Visapoint třeba považovat za řádně podané i takové žádosti, které
se do dispozice zastupitelského úřadu dostaly nestandardním postupem (např. jako příloha
stížnosti proti postupu jeho pracovníka). Podání žádosti „nouzovým“ způsobem je totiž
v podstatě jedinou účinnou obranou žadatele před nezákonným jednáním veřejné správy
spočívající v tom, že mu neposkytne v přiměřené lhůtě možnost podání žádosti postupem
zákonem standardně předpokládaným.
[17] V nyní posuzovaném případě se žalobci nepodařilo prostřednictvím systému Visapoint
registrovat termín pro podání žádosti o zaměstnaneckou kartu (žalobce k žádosti
o zaměstnaneckou kartu přiložil žádost o upuštění od osobního podání žádosti, k níž doložil
dokumentaci několika neúspěšných pokusů o registraci termínu prostřednictvím systému
Visapoint), a proto si sjednal termín pro podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem
podnikání, v němž předal stěžovateli žádost o zaměstnaneckou kartu. Žalobce tak podal svou
žádost „nouzovým“ způsobem v rozporu s postupem předpokládaným zákonem, jelikož byla
podána v termínu určeném pro podání žádosti o jiný typ pobytového oprávnění. V souladu
se závěry rozsudku rozšířeného senátu ji však přesto bylo nutné věcně posoudit, neboť žalobce
se byl povinen objednat k jejímu podání přes systém Visapoint, tj. způsobem, který
byl v judikatuře správních soudů opakovaně a dlouhodobě označován jako neodpovídající
požadavkům zákona (ke stejnému závěru dospěl NSS v rozsudku č. j. 4 Azs 150/2018 – 35,
ve kterém soud uznal jako účinně podanou žádost o povolení k trvalému pobytu na území České
republiky za účelem soužití rodiny předanou stěžovateli v termínu určeném pro podání žádosti
o jiný typ pobytového oprávnění). K argumentaci krajského soudu je ještě nutno dodat,
že žalobce doložil, že se o registraci termínu pro podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty
prostřednictvím systému Visapoint opakovaně neúspěšně pokoušel, a bylo tak zřejmé, že neměl
možnost v přiměřené lhůtě podat žádost zákonem předvídaným způsobem.
[18] Stěžovatelem uvedená judikatura (rozsudky NSS č. j. 7 Azs 75/2018 – 22, č. j.
6 Azs 324/2017 – 34, č. j. 5 Azs 312/2017 – 35 a č. j. 9 Azs 186/2018 – 48) není pro posouzení
věci přiléhavá, neboť se v ní jednalo o situace, v nichž žalobcům nebylo umožněno žádost
o příslušné pobytové oprávnění podat (resp. vůbec vstoupit do budovy zastupitelského úřadu)
z důvodu, že se dostavili mimo úřední hodiny vyhrazené pro podávání žádostí o pobytové
oprávnění. V nyní posuzované věci však žalovaný stěžovatelovu žádost přijal a až poté ji posoudil
jako nepřijatelnou. Takový postup je však v rozporu s výše uvedenými závěry vyplývajícími
z rozsudku rozšířeného senátu.
[19] Pro posouzení věci bylo rovněž podstatné, zda žalobce podal současně s žádostí
o zaměstnaneckou kartu také žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.
Z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz již zmiňovaný rozsudek č. j. 4 Azs 150/2018 – 35)
totiž vyplývá, že institut nepřijatelnosti [§169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců]
je možné aplikovat pouze na žádosti, které nebyly spojeny s žádostí o upuštění od povinnosti
osobního podání. V případě spojení žádosti o pobytové povolení s žádostí o upuštění
od povinnosti osobního podání, je tedy třeba postupovat podle §169 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců jakožto podle zvláštního předpisu ve vztahu k §169h odst. 1 písm. a) tohoto zákona.
Při neshledání důvodů pro upuštění od povinnosti osobního podání zastupitelský úřad rozhodne
o zastavení řízení.
[20] Stěžovatel sice v kasační stížnosti s odkazem na spisový materiál namítá, že žalobce podal
uvedené žádosti postupně, dle Nejvyššího správního soudu však podklady shromážděné
ve správním spise jednoznačně nasvědčují tomu, že obě žádosti byly podány současně, jak uvedl
v odůvodnění napadeného rozsudku i krajský soud. V odůvodnění usnesení stěžovatele ze dne
15. 11. 2017, č. j. 3463/2017-HANOI-IIa, kterým byla zamítnuta žalobcova žádost o upuštění
od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu a řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu
zastaveno, stěžovatel rovněž výslovně uvedl, že zastupitelský úřad v Hanoji obdržel dne
18. 10. 2017 žádost o zaměstnaneckou kartu žalobce, k níž byla přiložena žádost o upuštění
od povinnosti osobního podání podle §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Žádost stěžovatele
o upuštění od osobního podání je navíc datována 18. 10. 2017 a ve spisu předchází záznamu
o usnesení o nepřijatelnosti žádosti z téhož dne. Podstatné také je, že stěžovatel sám ve vyjádření
k žalobě ze dne 27. 2. 2018 uvedl: „Pro úplný kontext skutkové události MZV uvádí, že k nepřijatelné
žádosti byla přiložena žádost o upuštění od osobního podání žádosti o tuto kartu odůvodněná údajnou nemožností
získat v systému Visapoint registraci pro podání žádosti o zaměstnaneckou kartu.“ Toto vyjádření je tedy
v rozporu s tvrzením stěžovatele uvedeným v kasační stížnosti, které se tak jeví jako značně
nevěrohodné a účelově uplatněné pouze ve snaze o neaplikovatelnost závěrů uvedených
v rozsudku č. j. 4 Azs 150/2018 – 35. Tomu, že žalobce podal obě žádosti současně, ostatně
nasvědčuje i jeho tvrzení uvedené v žalobě, dle něhož mu byl stejnopis usnesení o nepřijatelnosti
žádosti spolu s žádostí a jejími náležitostmi doručen poštou až dne 20. 11. 2017. Není tedy
pravděpodobné, že by na toto usnesení reagoval žádostí o upuštění od povinnosti osobního
podání ze dne 18. 10. 2011, jak argumentuje stěžovatel.
[21] Stěžovatelova námitka, že obě žádosti nebyly podány současně, tedy neodpovídá obsahu
spisového materiálu a je tak nutno ji považovat za nedůvodnou.
[22] Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by rozsudek krajského soudu byl v tomto
ohledu nepřezkoumatelný. Jeho závěr, že žalobce podal obě žádosti současně, má dostatečnou
oporu ve spisovém materiálu a neodporuje mu ani tvrzení žalobce. Je tak nutno v souladu s výše
uvedenou judikaturou (rozsudek NSS č. j. 4 Azs 150/2018 – 35) dospět k tomu,
že v posuzovaném případě nebylo namístě institut nepřijatelnosti aplikovat.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatele nejsou důvodné. Proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty
s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
[24] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel (žalovaný) neměl ve věci úspěch, a nemá proto
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalobce byl naopak v řízení plně úspěšný,
a má tak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti stěžovateli. Náklady řízení
spočívají v odměně advokáta, která zahrnuje odměnu za jeden úkon právní služby [podání
vyjádření ke kasační stížnosti dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], tj. 3.100 Kč
[§7, §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Odměna byla dále navýšena o částku odpovídající dani z přidané hodnoty
(714 Kč), neboť advokát je plátcem daně z přidané hodnoty. Celkově tedy činí náklady řízení
částku 4.114 Kč. Stěžovatel je povinen uhradit žalobci uvedenou částku ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu