ECLI:CZ:NSS:2009:1.AZS.37.2009:64
sp. zn. 1 Azs 37/2009 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: H. N., zastoupený JUDr. Marií Brožovou,
advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2007,
č. j. OAM-1-298/VL-10-HA08-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2009, č. j. 60 Az 101/2007 - 35,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2009, č. j. 60 Az 101/2007 - 35,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutím ze dne 6. 9. 2007 rozhodl žalovaný o neudělení mezinárodní ochrany
žalobci podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o azylu“). Hlavním důvodem
uváděným žalobcem v jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo tvrzení,
že se jej nigerijská vláda snaží zlikvidovat kvůli podpoře, kterou poskytoval hnutí Massob,
usilujícímu o obnovu státu Biafra. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce využil odkazu na hnutí
Massob na podporu své žádosti o mezinárodní ochranu účelově; v jeho výpovědi správní orgán
shledal vážné nedostatky, které ukazují na jeho neznalost „politické problematiky“. Sice uvedl
správně zkratku hnutí, avšak jeho další objasnění cílů hnutí je velmi plytké a jeho vysvětlení
se opírá pouze o povrchnosti a obecně známé skutečnosti. Hloubka a intenzita politického
názoru, přesvědčení a znalosti dané problematiky s dopadem na žalobcův život zde chybí.
Žadatelovy obavy z policejního postihu považoval správní orgán rovněž za neopodstatněné;
kdyby skutečně státní orgány v Nigérii měly zájem žalobce postihovat pro jeho členství v hnutí
Massob, jistě by vyvinuly nějaké konkrétní kroky. To se však nestalo a žalobce žádné potíže
se státními orgány neměl, což ostatně sám uvedl. Žalovaný tak shledal, že žalobce nebyl
pronásledován za uplatňování politických práv a svobod dle §12 písm. a) zákona o azylu, nebyl
ohrožen pro svou rasu, pohlaví, národnost, náboženství, příslušnost k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů dle §12 písm. b) zákona o azylu; stejně
tak nesplňuje důvody pro udělení azylu dle §13 a §14 zákona o azylu a pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a a §14b téhož zákona.
Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl
podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) rozsudkem
ze dne 11. 2. 2009.
Rozsudek žalobce (dále též stěžovatel) napadl kasační stížností. V té nejprve namítl,
že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, protože důvodnost jeho strachu ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu je dána tím, že byl pronásledován za svou příslušnost k hnutí
Massob a za zastávání politických názorů členů hnutí Massob, kteří byli jeho přáteli,
se kterými sympatizoval, poskytoval jim služby a které finančně podporoval, čímž veřejně
projevoval svůj souhlas s politickými cíli tohoto hnutí.
Stěžovatel dále uvádí, že ze zpráv o dodržování lidských práv v Nigérii jasně vyplývá,
že stát, tj. vláda a její mocenské složky, jsou nečinní k bezpráví a k porušování lidských práv,
zejména pokud zjistí, že jde o přívržence hnutí Massob a jeho podporovatele. V zemi vládne
korupce a faktické bezpráví, pronásledování a nelidské zacházení s přívrženci
(resp. podporovateli) hnutí Massob ve vězení je často založeno i na falešných udáních, svévoli,
nedostatečném vyšetřování, odstrašujících podmínkách ve vězení, krutém mučení; častá
jsou i úmrtí, případně sebevraždy. Stěžovatel tak žije ve strachu, když si představí, že by se někdy
musel vrátit do Nigérie. Dále uvádí, že krajský soud ani žalovaný pečlivě nezkoumali podmínky
pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu, neboť žalobce má důvodné obavy,
že v případě návratu mu hrozí vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) citovaného zákona
v podobě nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání.
Stěžovatel dále namítl, že rozhodnutí krajského soudu trpí vadou spočívající v nedostatku
důvodů. Krajský soud i žalovaný uvedli, že žalobce cíleně využil skutečnosti obecně známé
z médií. Stěžovatel však tvrdí, že ve své výpovědi nemá žádné rozpory a že ani krajský soud
ani žalovaný neuvedli, o jaké rozpory se konkrétně jedná. Pokud by stěžovatel pouze využíval
informací známých z médií, pak by svou situaci líčil odlišně. Uváděl by, že je členem hnutí
Massob, že se účastnil demonstrací, že mu bylo sděleno obvinění apod. Stěžovatel
však doopravdy sdělil správnímu orgánu, co se stalo, a nic si nevymýšlel. Rovněž tak není pravda,
že se žalobce nezúčastnil žádné politické akce, protože se zúčastnil jedné.
Vzhledem k výše uvedenému se stěžovatel domnívá, že rozhodnutí krajského soudu není
opřeno o dostatečné důkazy odůvodňující zamítnutí jeho žádosti, závěry krajského soudu
jsou v rozporu i se samotným spisem a zprávami v něm založenými a navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil. Současně stěžovatel navrhuje,
aby jeho kasační stížnost měla odkladný účinek na vykonatelnost napadeného rozhodnutí
krajského soudu.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhnul, aby ji Nejvyšší správní soud
zamítnul jako nedůvodnou.
II.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS
(všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Zde Nejvyšší správní soud shromáždil výčet typových případů,
v nichž se může jednat o přijatelnou kasační stížnost. Jako jeden možný případ uvedl
rovněž situaci, kdy je v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
takového druhu se pak může jednat například tehdy, pokud krajský soud v jednotlivém případě
hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud shledal uvedené
pochybení jednak v tom, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, jednak ve skutečnosti, že krajský soud odkazuje v odůvodnění svého rozhodnutí
na důkazy (zprávy), které nejsou součástí ani správního, ani soudního spisu, které nebyly nikterak
zmiňovány ani žalovaným v jeho rozhodnutí a které nebyly ani řádně provedeny v řízení
před krajským soudem. Z uvedeného důvodu je třeba nahlížet na kasační stížnost
jako na přijatelnou a Nejvyšší správní soud mohl přistoupit k posouzení důvodnosti
v ní uplatněných námitek.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí po rekapitulaci předchozího řízení ve věci
a po shrnutí obsahu důkazů provedených správním orgánem toliko uvedl, že „ ze všech procesních
úkonů učiněných žalobcem v tomto řízení (…) zjistil, že žalobce ve své výpovědi uváděl rozporuplné skutečnosti“.
Následně odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 5A 746/2000,
podle nějž „potřebnou věrohodnost sama osoba, a tím i její příběh, nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost
jejích tvrzení opakovaně zjištěna a nasvědčuje tak tomu, že k odchodu z vlasti vedly žadatele jiné než jím tvrzené
skutečnosti.“ Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, dle kterého „obecné tvrzení žalobce o obavách z pronásledování či nebezpečí,
které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání takového nebezpečí, za situace, kdy se žalobce v zemi původu
neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu.“
Krajský soud pak uzavřel, že v případě žalobce nebyly naplněny důvody k udělení
některé z forem mezinárodní ochrany.
Krajský soud tedy svůj závěr o nedůvodnosti žaloby postavil v podstatě pouze na tvrzení,
že „žalobce ve své výpovědi uváděl rozporuplné skutečnosti“, a dále na odkazu na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54. Nikterak už však nespecifikoval,
v čem konkrétně spočívala rozporuplnost výpovědi žalobce, anebo proč se domnívá, že je možné
na daný případ aplikovat citovaný judikát zdejšího soudu. Krajský soud tak žalobci (který podal
poměrně obsáhlou a konkrétní body obsahující žalobu) vyčetl obecnost jeho tvrzení, paradoxně
však sám ve svém rozhodnutí zůstal velice vágní a nekonkrétní. Nejvyšší správní soud již přitom
judikoval, že v případě, že je ta část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se má krajský
soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů,
tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného
rozhodnutí v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil,
jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů (viz rozsudek zdejšího soudu
ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64). Obdobně lze odkázat také na rozsudek
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, v němž zdejší soud uvedl, že: „není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Nestačí, pokud soud
při vypořádávání se s touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede,
v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech resp. důvodech právních či případně skutkových) její nesprávnost
spočívá.“
Nadto lze upozornit na skutečnost, že krajský soud uvedl ve výčtu důkazů, z nichž měl
při svém rozhodování vyjít správní orgán, rovněž informace k situaci v zemi původu,
které nejsou součástí spisu a o nichž se žalovaný ve svém rozhodnutí vůbec nezmiňuje
(např. ACCORD ze srpna 2004, zpráva MV ČR nazvaná „Nigérie-Dánská imigrační služba“
z ledna 2005, zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu dodržování lidských práv za rok
2003 a 2004, informace Ministerstva vnitra Velké Británie nazvaná „Nigérie-zpráva o zemi“
z dubna 2005). Kromě toho, že obsah těchto zpráv Nejvyšší správní soud nemůže přezkoumat,
je třeba poukázat na skutečnost, že krajský soud rozhodl o věci bez nařízení jednání.
Pokud však ve svém rozhodnutí vycházel ze zpráv, s nimiž správní orgán v předchozí fázi řízení
žalobce neseznámil, pak byl krajský soud povinen tyto nové důkazy řádně provést, tedy nařídit
k jejich provedení jednání a dát účastníkům možnost se k nim vyjádřit. Uvedeným postupem
krajského soudu došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, vyplývajícího z čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje
na svou konstantní judikaturu, viz např. rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 61/2008 - 98,
anebo rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 103/2005 - 76 (publikovaný pod č. 687/2005 Sb.
NSS). Podle posledně citovaného rozsudku: „jestliže krajský soud provádí dokazování
(§77 odst. 1 s. ř. s.), je povinen nařídit jednání, a to i tehdy, pokud účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím
o věci samé bez nařízení jednání (§51 odst. 1 s. ř. s.). Provedl-li krajský soud dokazování…“,
byť pouze listinnými důkazy, „…bez nařízení jednání, trpí jeho rozhodnutí jinou vadou řízení před soudem,
jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, a je důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.“.
Vzhledem k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu se již Nejvyšší správní
soud dalšími důvody uvedenými v kasační stížnosti nezabýval. Pro nadbytečnost se nezabýval
ani stěžovatelovou žádostí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti; její odkladný účinek
totiž plyne automaticky z §32 odst. 5 zákona o azylu.
III.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná. Proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110
odst. 1 s. ř. s.), v němž je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu