ECLI:CZ:NSS:2018:1.AZS.421.2017:29
sp. zn. 1 Azs 421/2017 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: G. K., zastoupen JUDr.
Josefem Moravcem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2016, č. j. OAM-17/ZA-ZA11-ZA02-2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
27. 10. 2017, č. j. 32 Az 36/2016 – 71,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 10. 2017, č. j. 32 Az 36/2016 – 71,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
13. 7. 2016, č. j. OAM-17/ZA-ZA11-ZA02-2016. Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil
stěžovateli mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu.
[2] Proti rozsudku podal žalobce (stěžovatel) v zákonné lhůtě kasační stížnost
[3] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne
ji jako nepřijatelnou.
[4] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[5] S ohledem na obsah spisu a z něj vyplývající skutková zjištění Nejvyšší správní soud
neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení krajského soudu, které
by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení.
[6] Předně Nejvyšší správní soud uvádí, že rozsudek krajského soudu plně odpovídá
požadavkům judikatury na jeho přezkoumatelnost (srov. rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003-75). Z rozsudku je zjevné, jak soud ve věci rozhodl a že své rozhodnutí opřel
o dostatečně zjištěný skutkový základ. Vycházel ze správního spisu a informací v něm
shromážděných, přičemž ani žalovanému nelze v tomto směru vytknout, že by skutkový základ
věci zjistil nedostatečně.
[7] Stěžovatel jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany označuje skutečnost, že v Gruzii
nemohou být on ani členové jeho rodiny bezplatně zdravotně ošetřeni, neboť jim v důsledku
stěžovatelova odmítnutí vstupu do politické strany Gruzínský sen a zároveň účasti
ve Sjednoceném národním hnutí byla tato možnost odňata. Ze spisového materiálu však vyplývá,
že základní zdravotní péče je garantována všem občanům. Stěžovateli tak v souvislosti
s odmítnutím vstupu do strany Gruzínský sen mohlo být odepřeno pouze proplácení
nadstandardní péče, kterou svým členům politické strany dle neoficiálních informací poskytují.
Omezení přístupu k nadstandardní zdravotní péči nelze považovat za azylově relevantní
skutečnost. Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil, např. v rozsudku ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 3 Azs 226/2005 – 68, nebo ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 – 69, že nižší úroveň
zdravotnictví v zemi původu bez přistoupení dalších okolností nemůže založit důvod pro udělení
azylu. Omezené prostředky stěžovatele na hrazení zpoplatněné nadstandardní zdravotní péče
v v zemi původu nelze vykládat jako mučení ani nelidské či ponižující zacházení ze strany
domovského státu (srov. rozsudek ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 Azs 259/2016 – 18). Pokud
jde o přístup členů stěžovatelovy rodiny ke zdravotní péči v Gruzii, tento není pro posuzování
stěžovatelova nároku na poskytnutí mezinárodní ochrany v ČR relevantní, neboť pouze
stěžovatel je účastníkem řízení, ostatní členové rodiny zůstali v Gruzii.
[8] Co se týče tvrzeného fyzického napadení stěžovatele ze strany členů politické strany
Gruzínský sen, je podstatné, že se stěžovatel ani nepokusil využít žádné z možností vnitrostátní
ochrany. Nejvyšší správní soud k násilí ze strany nevládní skupiny v rozsudku ze dne 16. 5. 2017,
č. j. 6 Azs 48/2017 – 26, konstatoval, že tato skutečnost zcela jistě nemůže být důvodem
pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu, neboť se nejedná o azylově relevantní pronásledování
ve smyslu tohoto ustanovení. V úvahu by proto mohlo teoreticky připadat pouze přiznání
doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu z důvodu hrozby skutečného nebezpečí vážné
újmy. O tu by se však mohlo jednat pouze tehdy, pokud by žadateli byla ochrana v zemi původu
odepřena. Stěžovatel však doposud příslušné orgány v zemi původu o ochranu ani nežádal.
[9] Stěžovatelem vyjádřené obavy ohledně možného násilí vůči stěžovateli ze strany občanů
Abcházie z důvodu účasti jeho otce a strýce v gruzínsko-abcházské válce v 90. letech 20. století
je třeba označit za pouze hypotetické. Jak poukázal krajský soud, stěžovatel nijak nekonkretizoval,
od koho konkrétně, kdy ani jaké nebezpečí by mu mohlo hrozit. Společně se skutečností,
že stěžovatel dle své výpovědi od dětství v Abcházii pobýval bez jakýchkoli problémů, je třeba
jeho aktuální tvrzení označit za nespecifikovaná, vágní a čistě hypotetická. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, vyslovil, že „povinnost nevystavit žadatele
o azyl mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu (čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.) je dána, pokud hrozí
„reálné nebezpečí“, že bude takovému zacházení vystaven“. Takové nebezpečí však v případě stěžovatele
nehrozí.
[10] Nejvyšší správní soud dodává, že dále se k podmínkám, které je třeba kumulativně splnit
pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 nebo §14a zákona o azylu, již podrobně vyjádřil
např. v rozsudcích ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, či ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, a to včetně podmínek, které je třeba splnit, pokud je tvrzeným
původcem pronásledování nestátní subjekt (např. rozsudky ze dne 16. 9. 2008,
č. j. 3 Azs 48/2007 – 57, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, č. 1749/2009 Sb. NSS,
nebo výše uvedený rozsudek č. j. 5 Azs 50/2008 – 62). Z tvrzení stěžovatele a obsahu spisu soud
považuje za nepochybné, že stěžovatel tyto podmínky nesplňuje.
[11] Na stěžovatelem požadované udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona
o azylu není právní nárok a posouzení důvodů tvrzených žadatelem je otázkou správního uvážení
žalovaného. Správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo
z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování
a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (viz např. rozsudky
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, nebo ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55).
Nejvyšší správní soud neshledal, že by krajský soud vybočil z výše vytyčených mezí soudního
přezkumu způsobem, který by mohl mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[12] K předloženým dokumentům v gruzínském jazyce, které žalovaný nepřekládal co českého
jazyka, Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel nespecifikoval, co je obsahem těchto
dokumentů ani jaký význam by měly pro řízení mít. Žalovaný proto k jejich překladu
nepřistoupil, přičemž toto podrobně rozebral na straně 9 svého rozhodnutí. Tento postup
je souladný s §50 odst. 4 správního řádu i judikaturou Nejvyššího správního soudu, který k tomu
v rozsudku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 1 Azs 59/2008 – 3, uvedl, že „úvahu o tom, který z účastníkem
navržených důkazů proveden nebude, musí správní orgán náležitě odůvodnit. Z již zmiňovaných limitů zásady
zakotvené v §3 správního řádu vyplývá, že odmítnutí provést určitý důkaz může přicházet v úvahu
za předpokladu, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní
souvislost s předmětem řízení, nebo že navržený důkaz není způsobilý tvrzenou skutečnost vyvrátit nebo potvrdit,
tzn., nedisponuje vypovídací potencí, nebo že provedení důkazu je nadbytečné, a to tehdy, byla-li již skutečnost,
která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto“ (srov.
též rozsudek ze dne 18. 12. 2014, č. j. 2 Azs 193/2014 - 20). Žalovaný tedy nezatížil řízení vadou,
která by vedla k nepřezkoumatelnosti či nezákonnosti rozhodnutí.
[13] Pro výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto není důvod pro její přijetí k věcnému
projednání. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou řešeny rozdílně, přičemž nebyl shledán důvod
pro přistoupení k judikatornímu odklonu. Soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu,
ať už v podobě nerespektování soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu
práva. Soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2018
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu