ECLI:CZ:NSS:2018:1.AZS.54.2018:27
sp. zn. 1 Azs 54/2018 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: V. Y., zastoupený
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 6. 2016, č. j. MV-73940-4/SO-2016, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2017, č. j.
30 A 106/2016 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Ministerstvo vnitra zamítlo žalobcovu žádost o dlouhodobý pobyt. Proti tomuto
rozhodnutí brojil žalobce u krajského soudu, přičemž této žalobě byl přiznán odkladný
účinek. Následně žalobce požádal o povolení k trvalému pobytu. Dne 16. 2. 2016
však Ministerstvo vnitra zastavilo řízení o žalobcově žádosti o povolení k trvalému pobytu
podle §169 odst. 8 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů.
[2] Žalovaná v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila
usnesení ministerstva, kterým zastavilo řízení o žalobcově žádosti o povolení k trvalému pobytu.
V odůvodnění žalovaná konstatovala, že žalobce podal na území žádost o povolení k trvalému
pobytu, ač k podání žádosti na území není oprávněn. Námitku, že se žalobce v době podání
žádosti nacházel na území ČR oprávněně (z titulu dlouhodobého pobytu), neshledala důvodnou.
Přiznání odkladného účinku žalobě proti neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu totiž nepředstavuje zákonnou podmínku ve smyslu §47 odst. 2 ve spojení s §44a odst. 3
zákona o pobytu cizinců.
[3] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce u Krajského soudu v Plzni, ten však žalobu
shledal nedůvodnou. Žalobcovy závěry o oprávněnosti podat žádost o trvalý pobyt nebyly
důvodné, neboť prvoinstanční správní orgán i žalovaná správně zhodnotily, že žalobce
nesplňoval žádnou z podmínek nutnou k tomu, aby mohl podat žádost o trvalý pobyt na území
ČR. Následkem přiznání odkladného účinku žalobě proti zrušení dlouhodobého pobytu není
faktické prodloužení pobytového statusu, jak se žalobce domnívá. Toto rozhodnutí o zrušení
dlouhodobého pobytu totiž zůstává i nadále v právní moci a je třeba na něj hledět (do doby
pravomocného rozhodnutí soudu) jako na zákonné a věcně správné. Ačkoliv je po přiznání
odkladného účinku žalobci prodlužován pobyt prostřednictvím pobytových štítků (vydávaných
na základě §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), žalobce se nenachází ve fázi před vydáním
(odvolacího) rozhodnutí žalované. Nedisponuje tudíž pobytovým oprávněním, jež je nutnou
podmínkou k podání žádosti o povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle
§68 zákona o pobytu cizinců.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[4] Včasnou kasační stížností brojí žalobce („stěžovatel“) proti rozsudku krajského
soudu z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[5] Podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil oprávněnost stěžovatele podat žádost
o trvalý pobyt podle §68 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem,
že v době podání žádosti o trvalý pobyt již stěžovatel nepobýval na území v režimu §47 odst. 2
ve spojení s §44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, ačkoli soud jeho žádosti o přiznání
odkladného účinku žaloby proti zamítnutí žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému
pobytu vyhověl. V tomto směru je odůvodnění rozsudku rovněž nedostatečné, protože soud
neobjasnil, v jakém pobytovém režimu se tedy stěžovatel na základě přiznání odkladného účinku
jeho žalobě vlastně nacházel. Zákon o pobytu cizinců přitom nezná oprávnění k pobytu cizince
na základě přiznaného odkladného účinku žalobě a soud měl tuto okolnost objasnit.
[6] Podle výkladu zákona, který zastávají správní orgány a krajský soud, neexistuje žádné
místo, kde by podáním žádosti podle zákona o pobytu cizinců byl oprávněn zahájit řízení. Za této
situace by stěžovatel v konečném důsledku nebyl oprávněn podat žádost ani na území
ministerstvu vnitra, ani mimo území na zastupitelském úřadě ČR, ačkoliv všechny hmotněprávní
podmínky pro povolení k trvalému pobytu podle §68 zákona o pobytu cizinců splňoval.
Podle stěžovatele je takový výklad zákona protiústavní. Stěžovatel má za to, že byl oprávněn
podat žádost o povolení k trvalému pobytu na území způsobem, který učinil a v pobytové situaci,
v níž se nacházel.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti toliko odkázala na své rozhodnutí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval splnění podmínek řízení, přičemž shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která
je ve smyslu §102 s. ř. s., přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Kasační soud přistoupil k posouzení přezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu,
kterou by se musel zabývat podle §109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti i bez námitky
stěžovatele. Přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský soud v odůvodnění napadeného
rozsudku dostatečně neobjasnil, v jakém pobytovém režimu se stěžovatel na základě přiznání
odkladného účinku jeho žalobě vlastně nacházel. Vzápětí však sám cituje závěry krajského soudu,
a je tudíž zjevné, že je stěžovateli patrno, jaký právní názor soud v této věci zaujal a jak ke svým
závěrům dospěl. Krajský soud se dostatečně zabýval pobytovou situací stěžovatele v průběhu
času. Vypořádal všechny žalobní body, námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
je tudíž nedůvodná.
[12] Spornou otázkou v nyní projednávané věci je, zda je možné zastavit řízení o žádosti
o povolení k trvalému pobytu, a to z důvodu absence podmínky dlouhodobého pobytu na území
v době podání žádosti za situace, kdy byl přiznán odkladný účinek žalobě proti rozhodnutí
o neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.
[13] Stěžovatel o povolení k trvalému pobytu požádal u Ministerstva vnitra podle §68 odst. 1
zákona o pobytu cizinců. Podle §69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, „žádost o povolení k trvalému
pobytu podle §68 odst. 1 podává cizinec ministerstvu, pokud na území pobývá na dlouhodobé vízum, povolení
k dlouhodobému pobytu nebo na základě dokladu vydaného k pobytu na území podle zvláštního právního
předpisu; žádost podle §68 odst. 5 je oprávněn podat též na zastupitelském úřadu.“
[14] Ministerstvo podle §169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců usnesením zastavilo
řízení, neboť „cizinec podal na území žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, ač k podání
žádosti na území není oprávněn.“ (zvýraznění doplněno NSS).
[15] Stěžovatel v řízení před krajským soudem namítal, že v době podání žádosti ze dne
6. 11. 2013, jež je předmětem nyní projednávané věci, se na území České republiky nacházel
na základě povolení k dlouhodobému pobytu (resp. v režimu dle §47 odst. 2 ve spojení s §44a
odst. 3 zákona o pobytu cizinců), tudíž podle jeho právního názoru ve skutečnosti byl oprávněn
k podání žádosti.
[16] Tento svůj názor se pokoušel opřít o úpravu §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle
kterého „[p]okud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů uplyne před rozhodnutím žádosti o povolení
dlouhodobého pobytu, ačkoliv žádost byla podána ve lhůtě podle odstavce 1, považuje se vízum za platné do doby
nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti. Podle §44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, se přitom
na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se ustanovení §47 vztahuje obdobně.
[17] Z výše uvedené právní úpravy vyplývá, že žádost o povolení k trvalému pobytu mohou
na území České republiky podat ti cizinci, kteří zde mají povolený dlouhodobý pobyt. Kasační
soud na tomto místě přisvědčil krajskému soudu, že stěžovatel měl platné povolení
k dlouhodobému pobytu na území ČR do 25. 8. 2010. Vzhledem k tomu, že v souladu s §47
odst. 1 zákona o pobytu cizinců včas požádal o prodloužení doby platnosti tohoto povolení,
nacházel se od 26. 8. 2010 na území České republiky legálně – právě v souladu s namítaným §47
odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Oprávněnost jeho pobytu byla založena na základě fikce,
a to až do dne 9. 1. 2012, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o jeho odvolání proti rozhodnutí
o neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Stěžovateli byl poté vydán výjezdní
příkaz platný od 11. 4. 2012 do 25. 4. 2012.
[18] Z uvedeného je zjevné, že se stěžovatel v den podání žádosti o povolení k trvalému
pobytu (tedy 6. 11. 2013), na území ČR již dávno nenacházel na základě povolení
k dlouhodobému pobytu v režimu dle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. V den podání žádosti
již bylo o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu pravomocně rozhodnuto
a fikce pobytu stěžovateli zanikla.
[19] Ze správního spisu vyplývá, že usnesením ze dne 3. 4. 2012, č. j. 36 A 12/2012 - 36,
byl žalobě proti neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu přiznán odkladný
účinek Krajským soudem v Brně. Ministerstvo vnitra však přesto nepochybilo, když zastavilo
řízení o povolení k trvalému pobytu. I přes existenci zmíněného usnesení o přiznání odkladného
účinku totiž existovalo pravomocné rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti dlouhodobého
pobytu. Ani z titulu odkladného účinku, jehož se stěžovatel dovolává, tudíž neměl na území
ČR nutný pobytový status (viz nedávný rozsudek ze dne 7. 3. 2018, č. j. 1 Azs 52/2018-33).
[20] Nazíráním na rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu jako by nebylo vydáno (skrze optiku odkladného účinku), by se tedy stěžovatel mohl
ocitnout toliko ve stavu fikce přechodného pobytu dle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
Smyslem této fikce je zjevně ochrana cizince po dobu, kdy se rozhoduje o jeho žádosti,
tedy toliko, aby mohl do rozhodnutí o své žádosti setrvat na území. Na základě této fikce
však nelze rozhodovat v dalších řízeních, čehož se stěžovatel de facto domáhal. Nejvyšší správní
soud již dříve konstatoval, že: „k tomu, aby bylo možné považovat žádost stěžovatele o trvalý pobyt
za oprávněnou, je nutná existence platného povolení k dlouhodobému pobytu v době jejího podání. Jelikož
oprávněnost pobytu podle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je pouze dočasnou právní fikcí legálního
pobytového statusu, nelze po tuto dobu o splnění podmínky uvedené v §69 odst. 5 věty před středníkem zákona
o pobytu cizinců hovořit.“ (srov. rozsudek ze dne 19. 4. 2016, č. j. 3 Azs 96/2015 - 44).
[21] Z výše uvedených důvodů by důsledkem odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí
o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v žádném případě nemohla
být skutečnost, že by stěžovatel měl povolený dlouhodobý pobyt a splňoval podmínku uvedenou
v §69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, nutnou k podání žádosti o trvalý pobyt u ministerstva
vnitra.
[22] Ke stejným závěrům ostatně dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudcích
ze dne 3. 5. 2017, č. j. 7 Azs 46/2017 - 28, a ze dne 7. 3. 2018, č. j. 1 Azs 52/2018 - 33,
v nichž se kasační soud zabýval totožnou otázkou.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] S ohledem na nedůvodnost všech stěžovatelových námitek Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
[24] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady
běžné administrativní činnosti, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu