ECLI:CZ:US:2020:1.US.1015.20.1
sp. zn. I. ÚS 1015/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Žižkov center s.r.o., se sídlem Podlešín 154, Podlešín, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, Praha 5, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2019, č. j. 22 Co 1645/2018-236, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 3729/2019-320, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka města Písek, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 15, Praha, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku zaručené v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, v roce 2007 sjednala stěžovatelka (respektive tehdy její právní předchůdkyně) smlouvu s městem Písek (dále jen jako "žalobce") o nájmu nemovitostí sestávající se z tzv. Žižkových kasáren. Žalobce v roce 2015 podal k Okresnímu soudu v Písku žalobu, kterou se domáhal absolutní neplatnosti nájemní smlouvy. Tvrdil, že záměr pronajmout nemovitosti nebyl před uzavřením smlouvy řádně zveřejněn, protože předmětné nemovitosti nabízené k pronájmu nebyly v záměru označeny v souladu s podmínkami vymezenými v §39 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích. Zároveň danou smlouvu nikdy neschválila rada města. Stěžovatelka dle žalobce užívala nemovitosti bez právního titulu, proto zároveň nárokoval bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného. Za období od 1. 11. 2011 do 31. 8. 2016 (žaloba byla v průběhu řízení rozšířena o další časový úsek) se žalobce na základě znaleckého posudku domáhal částky 3.024.398 Kč.
3. Nalézací soud označil nájemní smlouvu za absolutně neplatnou, neboť nemovitosti v ní nebyly náležitě identifikovány dle požadavků zákona o obcích. Dovozeny byly i další nedostatky v uzavření smlouvy, které zakládaly její absolutní neplatnost (mj. neschválení radou města či postup starosty v rozporu s usnesením zastupitelstva města). Žalobci vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení v požadované výši, nebyl mu však přiznán, protože při uzavření smlouvy nesplnil své povinnosti a nemohl těžit z protiprávního stavu, který sám vyvolal. Žalobu proto soud prvního stupně (ústavní stížností nenapadeným) rozsudkem zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu změnil a nárok žalobci přiznal. Usoudil, že neplatnost nájemní smlouvy nezpůsobil záměrně a neměl ze svého jednání žádný prospěch, byla to naopak stěžovatelka, která v daném období v nemovitostech provozovala svou činnost. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud z důvodu nenaplnění předpokladů přípustnosti odmítl.
4. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. První skupina námitek se týká procesního vedení řízení. Nalézací i odvolací soud prováděly dokazování ohledně vzniku bezdůvodného obohacení a porušení dobrých mravů stranami sporu pouze povrchně a na základě neúplných skutkových zjištění, nedostatečně stěžovatelku poučovaly o nutnosti dokazovat určitá tvrzení (rozpor s §118a o. s. ř.), mj. též odmítly provést důkaz výslechem jednatele stěžovatelky, přestože ten mohl sdělit pro výsledek sporu rozhodné skutečnosti. Dále stěžovatelka odmítá obecnými soudy použitý výklad §39 odst. 1 zákona o obcích, dle ní bylo označení nemovitostí v záměru dostatečně rozeznatelné a nezakládalo automaticky absolutní neplatnost nájemní smlouvy. Navíc zveřejnění záměru bylo v rukou žalobce, kterému jako veřejnoprávní korporaci zcela důvěřovala a který nyní ze svého nepoctivého jednání těží. Stěžovatelka v závěru ústavní stížnost navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
9. Stěžovatelce šlo v řízení před obecnými soudy primárně o odvrácení námitky žalobce dovozující absolutní neplatnost nájemní smlouvy. Ustanovení §39 odst. 1 zákona o obcích ukládá obci pod sankcí absolutní neplatnosti povinnost, aby před tam uvedenými operacemi se svým nemovitým majetkem (včetně pronájmu) uveřejnila záměr o této operaci na úřední desce. Stejné ustanovení výslovně vyžaduje, aby nemovitost byla označena údaji dle zákona o katastru nemovitostí. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009) vykládá tento požadavek tak, že identifikace má být dostatečně určitá a srozumitelná, včetně označení parcelních čísel a katastrálních území pozemku, výměr, detailního popisu stavu a rozlohy budov atd. Jen tak mohou případní zájemci o nemovitost posoudit svůj zájem a potenciálně předložit nabídku. Ve smlouvě mezi stěžovatelkou a žalobcem byly relevantní nemovitosti označeny jako "Žižkovy kasárna I. a II.", respektive "ŽK I. a II." Stěžovatelka má za to, že jde o označení nemovitostí minimálně v okolí Písku známé, a tudíž dostatečně rozeznatelné pro případné zájemce. Ústavní soud se necítí povolán k rozporování faktického obsahu tvrzení o známosti prostor (bývalých) vojenských objektů v Písku, určitě se však neztotožňuje se stěžovatelčiným výkladem příslušného ustanovení zákona o obcích a jeho dopady. Zaprvé by v obecné rovině bylo absurdní požadovat, aby posuzovatelé obcemi zveřejněných záměrů byli automaticky znalci místního místopisu, zadruhé i všeobecně známé označení některé nemovitosti může sdělovat velmi málo o konkrétním rozsahu předmětných nemovitostí (příklad: označení "Pražský hrad" si dokáže představit každý, ale fakticky nikdo netuší, které budovy či pozemky pod tento termín spadají). V tomto smyslu není ústavněprávního důvodu odmítnout závěr obecných soudů, že citované ustanovení nájemní smlouvy nesplnilo podmínky zákona o obcích a smlouva kvůli tomu byla od počátku absolutně neplatná.
10. Ústavní soud nesouhlasí ani s argumentací stěžovatelky, že odvolací a dovolací soud chybně posoudily jednání žalobce optikou dobrých mravů. Při hodnocení souladu nebo rozporu jednání s dobrými mravy je vždy nutné vycházet z individuálních okolností a všech relevantních souvislostí každého jednotlivého případu, založených na skutkových zjištěních (např. nález ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15). V přezkoumávaném řízení oba obecné soudy takto postupovaly a své závěry řádně zdůvodnily. Usoudily, že byť žalobce při zveřejnění záměru nesplnil své povinnosti plynoucí ze zákona o obcích (což mimochodem mohl stěžovatel zkontrolovat), z dokazování nevyplynulo, že by postupoval záměrně. Konstrukce stěžovatelky, že žalobce chybu učinil úmyslně s cílem z toho v budoucnu (o mnoho let později) těžit a "vyvázat se z nechtěného vztahu se stěžovatelkou", není ničím podložena. Stěžovatelka mohla po příslušnou dobu fakticky konzumovat plnění z absolutně neplatné smlouvy, naopak žalobci žádný prospěch z neplatně pronajatých nemovitostí neplynul. Není obecně vyloučeno, aby se námitky absolutní neplatnosti smlouvy dovolala i strana, která ji sama způsobila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 854/2012). Zde navíc je potřebné přihlédnout i k §38 odst. 1 zákona o obcích, které ukládá obci s majetkem nakládat účelně a hospodárně a tak ji v podstatě ukládá podání žaloby, pokud se o skutečnostech zakládajících neplatnost smlouvy dozví. Totéž samozřejmě platí o vymáhání s neplatnou smlouvou spojeným bezdůvodným obohacením.
11. Skutečnost, že nalézací a odvolací soud posoudily jednání žalobce ve vztahu k dobrým mravům a bezdůvodnému obohacení odlišně, nezakládá sama o sobě porušení práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu plyne, že není opodstatněná námitka stěžovatelky o povrchnosti dokazování uvedené otázky a nedostatcích ve skutkových zjištěních (srov. výše). Ani nepřipuštění výslechu jednatele stěžovatelky nelze považovat za porušení pravidel důkazního řízení. Ústavního rozměru by totiž tato okolnost mohla nabýt toliko v případě, kdy by se jednalo o tzv. opomenutý důkaz, kdy by se obecný soud návrhem na provedení důkazu vůbec nezabýval. Platí totiž, že právu účastníka řízení navrhnout důkaz koresponduje povinnost soudu tento důkaz buď provést, anebo náležitě vysvětlit, proč je provedení tohoto důkazu nadbytečné, nepotřebné či se jedná o důkaz nevěrohodný. Soudy prvního i druhého stupně přitom dostatečně odůvodnily, proč výslech účastníka řízení nemohl být rozhodný pro prokázání skutečnosti poukazované stěžovatelkou.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost byla projednána ve velmi krátké době, takže již nebylo třeba zabývat se zvlášť návrhem stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu