ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3729.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3729/2019-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: město Písek, IČ 00249998, se sídlem v Písku, Velké náměstí 114, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému: Žižkov Center s. r. o. , IČ 27878309, se sídlem v Podlešíně 154, zastoupený Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o zaplacení 3 024 398 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 47/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. března 2019, č. j. 22 Co 1645/2018-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaný napadl dovoláním shora označený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2019, č. j. 22 Co 1645/2018-236, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 27. 6. 2018, č. j. 6 C 47/2015-163, změněn tak, že se žalovanému ukládá zaplatit žalobci částku 3 024 398 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel předestřel otázku, zda nedostatek určitého vymezení nemovitostí v záměru obce o jejich prodeji nebo pronájmu (v souladu se zvláštním zákonem – zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, účinný do 31. 12. 2013, dále jen „zákon č. 344/1992 Sb.“) působí absolutní neplatnost následně uzavřené smlouvy ve smyslu §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen – „zákon o obcích“). Měl za to, že tato otázka měla být posouzena jinak, než jak je řešena v rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu, odkazované soudy nižších stupňů. Dále formuloval otázku, zda ustanovení §38 zákona o obcích či okolnost, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je uplatňován z titulu plnění poskytnutého na základě absolutně neplatné smlouvy, brání tomu, aby uplatnění nároku obcí bylo posouzeno jako rozporné s ustanoveními §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), a §6 odst. 2 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“). Kladl rovněž otázku, zda nárok na vydání bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné nájemní smlouvy vzniká i tehdy, byly-li nemovitosti veřejně přístupné třetím osobám, včetně pronajímatele. Mínil, že uvedené otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dovolával se také výkladu ustanovení §6 odst. 2, §8 a §579 o. z. Vytýkal konečně, že odvolací soud nevyhověl jeho důkaznímu návrhu na výslech jednatele žalovaného a nezohlednil (zejména při posuzování souladu uplatněného nároku s dobrými mravy) okolnost, že mu žalobce částky odpovídající neplatnou smlouvou sjednanému nájemnému přestal fakturovat .
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dle ustálené judikatury, vážící se k občanskoprávní úpravě účinné do 31. 12. 2013, jíž se řídí i posuzovaný případ v situaci, kdy bezdůvodné obohacení mělo vznikat plněním poskytovaným na základě neplatné smlouvy o nájmu a koupi najaté věci uzavřené dne 6. 6. 2007 (srov. část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1, 3 o. z.; z judikatury viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018), zákon o obcích odkazem na zvláštní zákon (zákon č. 344/1992 Sb.) stanovil, jaké povinné náležitosti záměru obce k nakládání s jejím majetkem musely být splněny. Z dikce zákona (…“pokud obec záměr nezveřejní, je právní úkon od počátku neplatný. Nemovitost se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona platnými ke dni zveřejnění záměru…“) je přitom zřejmé, že v daném ustanovení uvedené náležitosti musely být splněny pod sankcí absolutní neplatnosti následně učiněného právního úkonu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1932/2008). Účelem požadavku publikace záměru obce bylo totiž především informovat občany o dispozicích s obecním majetkem tak, aby příslušné úkony probíhaly transparentně, aby se o nich občané předem a včas dozvěděli, aby mohli upozornit na hrozící pochybení či nesprávné hospodaření obce a případně, aby měli možnost sami vstoupit do tzv. nabídkového řízení jako zájemci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3757/2007). Pokud totiž z objektivního hlediska není seznatelné, k jakému předmětu se vlastně záměr vztahuje, je tím současně objektivně vyloučena možnost potencionálních zájemců se k předmětu záměru relevantně vyjádřit a případně předložit své nabídky. Hospodaření s majetkem obce přitom musí být maximálně průhledné, účelné a veřejnosti přístupné. Řádné identifikaci nemovitého předmětu tak mohlo být nepochybně učiněno zadost pouze např. s využitím odkazu na geometrický plán obsahující oddělenou část pozemku z původního pozemku anebo označením (celého) pozemku podle údajů katastru nemovitostí s dostatečně určitým a srozumitelným (popisným) vyjádřením části, která má být z dosud takto v katastru nemovitostí evidovaného pozemku oddělena a má se následně stát samostatným předmětem občanskoprávní dispozice (např. označením parcelního čísla a katastrálního území pozemku, včetně jeho výměry, či detailního popisu jeho stavu a rozlohy atd.); viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, publikovaný pod č. 45/2011 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3297/2008.
Uzavřely-li tedy soudy nižších stupňů, že označení předmětných nemovitostí (specifikovaných ve sjednané smlouvě prostřednictvím údajů katastru nemovitostí) v záměru obce o jejich prodeji a pronájmu jako „Žižkovy kasárny I. a II.“, resp. „ŽK I. a II.“, neodpovídá dikci ustanovení §39 odst. 1 zákona o obcích, a tudíž je následně uzavřená smlouva o nájmu a prodeji najatých věcí ze dne 6. 6. 2007 absolutně neplatná, nijak se od citované judikaturní praxe, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily.
Klade-li dovolatel rovněž otázku, zda ustanovení §38 zákona o obcích či okolnost, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je uplatňován z titulu plnění poskytnutého na základě absolutně neplatné smlouvy, brání posouzení výkonu práva realizovaného obcí jako rozporného s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), dlužno uvést, že na položené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud totiž závěr o tom, že by snad aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. měla vylučovat úprava obsažená v ustanovení §38 zákona o obcích, nikterak nedovodil. Okolnost, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je uplatňován z titulu plnění poskytnutého na základě absolutně neplatné smlouvy, pak zjevně nebyla jediným důvodem nevyhovění námitce rozporu vykonávaného práva s dobrými mravy. Odvolací soud totiž v souladu s judikaturou, dle níž §3 odst. 1 obč. zák. je právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil aplikovanou hypotézu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014), akcentoval zejména okolnost, že to byl dovolatel, kdo plně konzumoval plnění, jehož se mu na základě absolutně neplané nájemní smlouvy dostávalo (provozoval svou činnost v nemovitostech, které si od žalobce neplatně pronajal), to vše v situaci, kdy žalobce neplatnost smlouvy nezpůsobil záměrně a za dobu, během níž dovolatel za užívání neplatně pronajatých prostorů ničeho nehradil, zjevně nemohl mít z neplatné transakce ani žádného prospěchu.
Jestliže pak aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013), když úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, či ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004 ), nelze ani odvolacím soudem v posuzovaném řízení prezentovaným závěrům o tom, že výkon práv žalobce dobrým mravům neodporuje, vytknout nepřiměřenost či neodůvodněnost. V řízení totiž nevyšly najevo žádné skutečnosti vskutku mimořádné povahy odůvodňující závěr o rozporu jednání žalobce (vlastníka uplatňujícího náhradu za neoprávněné užívání svého majetku) s dobrými mravy, když důsledkem plnění z neplatné smlouvy byla zjevně povinnost smluvních stran vzájemně si vrátit vše, čeho takto nabyly (srov. §457 obč. zák.). Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobcem je obec, jakožto veřejnoprávní korporace, jež v soukromoprávních vztazích postrádá nadřazené postavení. V situaci, kdy bezdůvodným obohacením je objektivně nastalý stav, kdy bez právem uznaného důvodu dojde k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému, tj. stav nezávislý na vědomí obohaceného (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1876/2009, ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4735/2009, či ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009), pak při posuzování vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku užívání věci na základě neplatného právního důvodu, resp. souladu uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy, zjevně není rozhodné, zda ochuzený částky za užívání věci (kupř. ve formě domnělého nájemného) fakturoval či nikoliv.
Zpochybňuje-li dovolatel prostřednictvím námitek, že mu v užívání nemovitostí bylo bráněno, resp., že byly veřejně přístupné, závěr odvolacího soudu o tom, že v období, za něž je nárok uplatňován (od 1. 3. 2012 do 31. 8. 2016), byly předmětné nemovitosti přenechány k užívání žalovanému, jenž je také užíval, nesou se jeho námitky v rovině skutkové. Jakkoli přitom dovolatel vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1515/2019 či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedených námitek tedy na přípustnost dovolání usuzovat nelze. V případě výtek, že předmětné prostory byly veřejně přístupné třetím osobám, případně i pronajímateli, pak dovolatel pomíjí, že z neplatné smlouvy se lze bezdůvodného obohacení domáhat pouze po tom, komu bylo pod dojmem platnosti nájemního vztahu poskytováno sjednané plnění (umožněno užívání věci), tedy pouze po účastníkovi neplatné nájemní smlouvy. Skutečnost, že domnělý nájemce umožnil jinému, aby předmět nájmu užíval, nečiní z této třetí osoby sama o sobě příjemce plnění ze strany jeho vlastníka. Pro posouzení vztahu účastníků neplatné nájemní smlouvy je tedy nerozhodné, jakým způsobem konzumoval nájemce plnění, jehož se mu na základě neplatné nájemní smlouvy dostávalo; smlouva – coby neplatný právní úkon – s sebou totiž nese důsledky bezdůvodného obohacení jen mezi jejími účastníky, kdy každý z nich je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2661/2016, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2084/2010, a ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4018/2014).
Dovolává-li se dovolatel dále aplikace ustanovení §6 odst. 2, §8 a §579 o. z., dlužno zopakovat, že v situaci, kdy bezdůvodné obohacení mělo vznikat plněním poskytovaným na základě neplatné smlouvy o nájmu a koupi najaté věci uzavřené dne 6. 6. 2007, se posuzovaný případ řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, účinným do 31. 12. 2013 (jak vysvětleno již výše); dovolatelem poukazovaná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se proto v projednávané při neprosadí. To platí i o základních zásadách zakotvených v ustanoveních §1 až §14 o. z. Žádné z těchto ustanovení – i když nepochybně (také) vyjadřují základní zásady soukromého práva, které byly vlastní českému právnímu řádu rovněž podle (do 31. 12. 2013 účinných) dosavadních právních předpisů – není totiž přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že dosavadní právní úprava nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou); viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, cit. výše, nebo též ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4478/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4046/2016. Konkluze odvolacího soudu o tom, že ustanovení §6 odst. 2, §8 a §579 o. z. na posuzovaný případ dovolatelem předestíraným způsobem aplikovat nelze (byť odůvodněné nesprávnou úvahou odvolacího soudu, že v projednávané věci nejsou naplněny hypotézy uvedených hmotněprávních norem, a nikoliv jejich neaplikovatelností z hlediska časové působnosti zákona č. 89/2012 Sb.), tedy ve výsledku rovněž korespondují ustálené judikatuře dovolacího soudu.
Namítá-li dovolatel konečně, že odvolací soud zamítl provedení důkazu výslechem jeho jednatele, poukazuje tím na vadu řízení. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Zůstává ostatně na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Vytýkanou vadou tedy rozhodnutí odvolacího soudu netrpí, jestliže soudy nižších stupňů v odůvodnění rozsudků vysvětlily, z jakého důvodu důkaznímu návrhu dovolatele nevyhověly. Neprovedení účastnického výslechu pak samo o sobě vadu řízení nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4892/2010, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 9959, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 2078/97, Soudní rozhledy č. 12, 2000, s. 367).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 1. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu