ECLI:CZ:US:2011:1.US.1023.11.1
sp. zn. I. ÚS 1023/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera a o ústavní stížnosti stěžovatelky CF FLOP, s. r. o., IČ 64608565, se sídlem Nejedlého 383/11, Brno, adresa pro doručování P. O. BOX 11, 708 11 Ostrava 8, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Masná 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne ze dne 10. 7. 2008, č. j. 27 C 250/2006-40, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2009, č. j. 13 Co 570/2008-57, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2011, č. j. 30 Cdo 4549/2009-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v souvislosti s čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Ze soudního spisu obecných soudů zjistil Ústavní soud následující.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
4. V odůvodnění obvodní soud konstatoval především následující.
5. Právo stěžovatelky na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě nebylo porušeno. Předmětné řízení, tj. řízení vedené nejprve u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 7 C 139/2002 a posléze u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 65/2005 netrpí (s jedinou výjimkou při projednání prvního odvolání) zjevnou nečinností soudu; soud veškeré úkony činil v bezprostřední časové návaznosti na předchozí postup a na jednotlivé kroky účastníků. Soud vždy připravil věc tak, aby mohla být rozhodnuta při jediném jednání. Naopak žalobce (stěžovatel) opakovaně svým chováním (nezaplacením soudního poplatku, neúplným podáním, podáním žaloby k věcně nepříslušnému soudu) zavinil, že řízení trpělo průtahy. Je sice pravda, že řízení bylo nejprve vedeno u věcně nepříslušného soudu, leč právě u tohoto soudu žalobce žalobu podal. Přesto se soud z úřední povinnosti otázkou věcné příslušnosti zabýval, avšak s ohledem na rozsah skutkových tvrzení v žalobě obsažených nebylo (zřejmě) možné věcnou příslušnost jednoznačně určit dříve; to vyplývá i z přípisu Vrchního soudu v Olomouci, kterému byla věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti předložena. Celková délka řízení před okresním soudem byla dále výrazně ovlivněna přerušením řízení, ke kterému však došlo k návrhu žalobce a ten se proti přerušení řízení neodvolal. Délka řízení před příslušným krajským soudem jako soudem prvního stupně je pak zcela adekvátní s ohledem na skutečnost, že věc vyžadovala znaleckého zkoumání. Průtah tak lze spatřit jen v neadekvátní době, která byla třeba k projednání rozhodnutí o odvolání proti původnímu rozsudku okresního soudu, toto prodlení však nemělo na celkovou délku řízení zásadní vliv a navíc bylo v celém řízení ojedinělé. Celková délka řízení tak odpovídá okolnostem shora uvedeným a proto soud nedospěl k závěru, že ze strany státu došlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Nemajetková újma je navíc ze strany žalobce (stěžovatele) pouze tvrzena a z provedeného odkazování nevyplynula; je nutno přihlédnout i k výši žalované částky, k nedůvodnosti žaloby a ke skutečnosti, že se jednalo o postoupenou pohledávku, která sama nevyplývala z podnikatelské činnosti stěžovatelky. Případnou odpovědnost z marně vedeného soudního sporu by tak stěžovatelka měla spíše uplatňovat vůči postupiteli. Pokud táž poukazuje na zdravotní újmu svého společníka a jednatele, pak tento není účastníkem řízení. V souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem soudu pak obvodní soud poznamenal, že stěžovatelka nevyužila žádné prostředky způsobilé odstranit průtahy v řízení, ať už se jedná o stížnost na průtahy v řízení adresovaná předsedovi soudu či navazující návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu soudem. Je sice pravda, že řízení před věcně nepříslušným soudem ve svém výsledku znamenalo ztrátu času, byla to však stěžovatelka, kdo zahájil řízení u věcně nepříslušného soudu a kdo neuvedl dostatek skutkových tvrzení proto, aby bylo možné tuto věcnou příslušnost správně určit již dříve. Navíc s ohledem na přerušení řízení, které stěžovatelka sama navrhl, je otázkou, zda by dřívější postoupení věci věcně příslušnému soudu mohlo přinést zásadně rychlejší zamítnutí žaloby.
6. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil.
7. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, tedy že nebyla splněna již první podmínka odpovědnosti státu za tzv. nemajetkovou újmu, tj. porušení práva účastníka řízení na přiměřenou dobu řízení. Řízení sice trvalo celkově šest let, avšak s ohledem na všechny podstatné skutečnosti nelze trvání tohoto řízení hodnotit jako nepřiměřené. Řízení probíhalo postupně před dvěma soudy prvního stupně a před dvěma soudy odvolacími, věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o věcné příslušnosti a po určitou dobu bylo řízení přerušeno k návrhu stěžovatelky. Podstatným způsobem se na trvání řízení podílela sama stěžovatelka, neboť nezaplatila včas soudní poplatek ani ze žaloby, ani z odvolání, a v obou případech svoji poplatkovou povinnost splnila až po vydání usnesení o zastavení řízení; soud tedy musel znovu rozhodovat o zrušení svých předchozích rozhodnutí, čímž došlo k dalšímu prodloužení řízení. Stěžovatelka nese svoji vinu i na tom, že nemohlo být včas rozhodnuto o věcné příslušnosti soudu, neboť žaloba byla formulována natolik nejasně, že Vrchní soud v Olomouci nebyl na základě žalobních tvrzení s to otázku věcné příslušnosti při prvním předložení spisu kvalifikovaně posoudit. Navíc se jednalo o poměrně složitou kauzu, která byla konečným způsobem vyřešena až na základě odborných závěrů znaleckého posudku z obou písmoznalectví, jenž byl v průběhu řízení zadán. Jediný průtah, který spočívá na bedrech státního orgánu, je prodlení mezi předložením věci Krajskému soudu v Ostravě s prvním odvoláním a mezi rozhodnutím o tomto opravném prostředku. Toto prodlení je však zcela ojedinělé a nemá na celkovou délku řízení zásadní vliv. Nadto, soudy v konečných rozhodnutích v meritu věci (tedy ve věci, v níž mělo dojít dle stěžovatelky k průtahům) žalobu stěžovatelky zamítly, a proto se stěžovatelka v důsledku delší doby trvání sporu neocitla v nijak zásadně nevýhodném postavení. V dalším se odvolací soud vyjádřil k tvrzené újmě stěžovatelky, jejíž vznik se mu nejeví jako věrohodný. Žalobkyní je totiž nikoli Ing. M. jako fyzická osoba či jako statutární zástupce společnosti CF FLOP, s. r. o., nýbrž žalobkyní je sama tato společnost, tedy právnická osoba. Stěžovatelka skutkově neobjasnila, v čem má nemajetková újma společnosti spočívat; u právnické osoby je totiž pojmově vyloučeno, aby se jednalo o újmu způsobenou zásahem do psychické rovnováhy a osobní integrity. Jedinou možností nemajetkové újmy by tak mohlo být narušení či zhoršení postavení firmy v obchodních vztazích, leč nic takového stěžovatelka ani netvrdila ani neprokázala.
8. Rozsudek soudu odvolacího napadla žalobkyně dovoláním, dovozujíc jeho přípustnost z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dovolání namítla, že Evropský soud pro lidská práva zakládá svá rozhodnutí na kritériu základní výchozí částky, která má být stanovena ve výši 1.000,- až 1.500,- € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy, a na jejím základě mají pak být teprve podle dalších kritérií vedeny úvahy o jejím zvýšení či snížení. Stěžovatelka měla za to, že otázkou zásadního právního významu je otázka, zda tento právní závěr ESLP je nutno aplikovat také v českém právu.
9. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl.
10. Nejvyšší soud uvedl, že na zásadní právní význam stěžovatelkou položené otázky nelze usuzovat již z toho důvodu, že na jejím řešení odvolací soud svůj rozsudek nezaložil a při svém rozhodování se jí vůbec nezabýval. Pro posouzení nároku stěžovatelky byla zásadní otázka, zda v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále a posléze u Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Teprve v případě kladné odpovědi na tuto otázku, již však soudy obou stupňů zodpověděly záporně, by bylo možno vést úvahy o určení způsobu a případně výše přiměřeného zadostiučinění, jak se toho domáhá stěžovatelka. Vyřešení jí předložené otázky se proto nemůže projevit v konečném postavení stěžovatelky vůči druhé straně sporu, což činí dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně tak, jak stěžovatelka domnělou otázku zásadního právního významu staví, "se nenabízí žádný prostor právního posuzování, neboť její zadání směřuje jen k právní informaci, která v posuzovaném případě žádný význam nemá".
11. Dále Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vady řízení, přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Stěžovatelka nadto ani nevymezuje, v čem spatřuje tvrzené vady řízení. U dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam také tehdy, jestliže existenci právní otázky zásadního významu nezahrnují tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06).
II.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla v podstatě následující.
13. Obecné soudy - i přes konstatování určitého průtahu v řízení - neuznaly nárok stěžovatelky na odškodnění nemateriální újmy. Evropský soud pro lidská práva zakládá svá rozhodnutí na kritériu základní výchozí částky, která má být stanovena ve výši 1.000,- až 1.500,- € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy, a na jejím základě mají pak být teprve podle dalších kritérií vedeny úvahy o jejím zvýšení či snížení. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, která připouští jako přiměřené odškodnění částku 15.000 - 20.000,- Kč ročně. Rozhodnutí odvolacího soudu je dle stěžovatelky v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že jako zadostiučinění postačí konstatování porušení práva. Právě toto bylo důvodem dovolání a Nejvyšší soud to v napadeném usnesení nereflektoval. Stěžovatelka posléze cituje judikaturu Nejvyššího soudu k aplikaci (zejména) §31a zákona č. 82/1998 Sb., dle níž je nutné po shledání porušení práva účastníka řízení na přiměřenou dobu řízení přihlédnout i k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Dále se stěžovatelka vyjadřuje ke kritériím relevantním pro závěr o formě poskytnutého přiměřeného zadostiučinění (zda v penězích či jen konstatováním porušení práva na přiměřenou dobu řízení). Dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na přiměřenou dobu řízení, pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze prý uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva; o takový případ však v nynější věci dle stěžovatelky nešlo. Nejvyšší soud odmítl řešit dovolání pro vady předchozího řízení, ačkoli vady dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jsou přípustným dovolacím důvodem. Nejvyššímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že nepřipustil její dovolání, byť se zde jednalo o otázky zásadního právního významu. Stěžovatelka dodala, že řízení ve věci, v němž mělo dojít k průtahům, složité nebylo; předmět řízení představoval původně částku více než 400.000,- Kč. Vytýká-li odvolací soud stěžovatelce, že nevyužila žádný prostředek způsobilý odstranit průtahy v řízení, je třeba uvést, že s ohledem na dobu, po kterou sporné řízení probíhalo, žádný takový prostředek k dispozici neměla a tedy jej ani využít nemohla.
14. Obvodní soud pro Prahu 2 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
15. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že neshledal důvodným požadavek stěžovatelky (za níž jedná jako statutární orgán její jednatel, Ing. L. M.) na zaplacení sporné částky z titulu odškodnění nemajetkové újmy. Dovodil, že řízení sice trvalo šest let, ale probíhalo postupně přede dvěma soudy prvního stupně, dvěma odvolacími soudy, věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o věcné příslušnosti, po určitou dobu bylo řízení také k návrhu žalobce přerušeno do pravomocného skončení řízení v jiné věci a bylo rovněž zadáno vypracování znaleckého posudku. Na trvání řízení se podstatným způsobem podílela stěžovatelka tím, že nezaplatila včas soudní poplatek ani ze žaloby, ani z odvolání, ač k tomu byla soudem řádně vyzvána a v obou případech způsobila zastavení řízení. Potom, před koncem odvolací lhůty proti zastavovacím usnesením, svou poplatkovou povinnost splnila a soudy musely rozhodovat o zrušení těchto usnesení. Stěžovatelka se podílela na délce řízení i tím, že žalobu formuloval natolik nejasně, že Vrchní soud v Olomouci nebyl na základě žalobních tvrzení schopen otázku věcné příslušnosti při prvním předložení spisu (dne 19. 11. 2001) posoudit. Jednalo se navíc o věc komplikovanou, která byla vyřešena až na podkladě závěru znaleckého posudku z obou písmoznalectví. Průtah shledal odvolací soud jen "mezi předložením věci k rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě s prvním odvoláním a mezi rozhodnutím o tomto opravném prostředku". Šlo však o průtah ojedinělý, který neměl na celkovou délku řízení v porovnání s ostatními skutečnostmi zásadní vliv. Na požadavek na náhradu imateriální újmy je třeba nahlížet také pod vlivem okolnosti, že stěžovatelka i její statutární zástupce vedou u různých soudů desítky různých sporů. V dalším odvolací soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud konečně prohlásil, že k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
16. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto pro absenci otázky zásadního právního významu. Stěžovatelka považovala za otázku zásadního právního významu, zda právní závěry vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ohledně určení základní výchozí částky zadostiučinění ve výši 1.000-1.500,- Eur je nutno aplikovat také v českém právu. Žádnou další právní otázku však nevymezila. Skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s právními názory vyslovenými obecnými soudy, nezakládá sama o sobě ústavněprávní rozměr její stížnosti. Nejvyšší soud neshledal, že by stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdila a argumentačně vymezila, v čem spočívá porušení jejích základních práv a svobod tím, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl. Nejvyšší soud se nemohl s ohledem na vázanost dovolacími důvody ve smyslu §242 odst. 1 o. s. ř. zabývat stěžovatelkou v ústavní stížnosti vymezenými právními otázkami, neboť tyto předmětem svého dovolání neučinila. K otázce posouzení přiměřenosti celkové délky řízení lze uvést pouze tolik, že je třeba přihlížet vždy ke konkrétním okolnostem případu a zabývat se důvody, které délku řízení způsobily. Nejvyšší soud se touto otázkou podrobně zabývá ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud se domnívá, že napadeným rozhodnutím stěžovatelčina základní práva porušena nebyla.
17. Vedlejší účastnice - Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti - se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
18. Ústavní soud zaslal stěžovatelce, resp. její právní zástupkyni, vyjádření k ústavní stížnosti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu k případné replice. Stěžovatelka Ústavnímu soudu sdělila, že vzala jejich vyjádření na vědomí a dále se k nim nevyjádřila.
III.
19. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka zřejmě plně neporozuměla napadeným rozhodnutím obecných soudů. To vyplývá kupříkladu z toho, že v ústavní stížnosti argumentuje, že jen výjimečně lze přiznat odškodnění pouhou formou konstatování porušení práva na přiměřenou dobu řízení a že podmínky pro takové výjimečné (nepeněžité) odškodnění v nynější věci nenastaly apod. Patrně tedy vychází z předpokladu, že v nyní posuzované věci obecné soudy porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené době konstatovaly.
20. Tak tomu však není. Obecné soudy totiž přijaly závěr, že stěžovatelčino právo na projednání věci v přiměřené lhůtě porušeno nebylo.
21. Tato vadná intepretace obsahu napadených rozhodnutí pak má logicky za následek zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti. Totiž, základním předpokladem založení odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu je závěr, že došlo v daném řízení k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Tudíž, ke stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění - kam přitom stěžovatelka do značné míry směřuje své námitky - lze přistoupit teprve na základě předchozího závěru soudů o porušení povinnosti státu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
22. V konkrétnostech lze uvést ještě následující.
23. Jak konstatoval kupříkladu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, "Přiměřenou délku soudního řízení je třeba uvažovat za přihlédnutí ke konkrétním okolnostem jednotlivého případu. Při posuzování přiměřenosti délky řízení se hodnotí zejména složitost věci (např. zda šlo o věc složitou z hlediska důkazního, přitom o složitosti věci svědčí zpravidla i počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc rozhodována), jednání poškozeného (zda přispěl k průtahům v řízení či zda naopak využil dostupných prostředků způsobilých průtahy v řízení odstranit), postup orgánů veřejné moci (zda soudy postupovaly v souladu s §6 o. s. ř. tak, aby ochrana práv účastníků řízní byla rychlá a účinná) a význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.10.2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Důraz je kladen zejména na posouzení postupu příslušných orgánů veřejné moci, tj. zda měl soud snahu rozhodnout ve věci v co nejkratším čase a bez průtahů v řízení, a zda nedošlo k jinému pochybení ze strany soudu, například při nařizování jednotlivých jednání, zadávání znaleckých posudků, předávání spisů mezi jednotlivými institucemi atd. Odpovědnosti za nepřiměřenou délku soudního řízení se nelze zbavit pouhým odkazem na chování poškozeného. Výčet kritérií pro posouzení přiměřenosti délky řízení uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk je toliko demonstrativní a nebrání soudu přihlédnout i k jiným kritériím, která se z hlediska doby projednání věci ukáží být, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, významná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.10.2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Ke stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění lze přistoupit teprve na základě skutkového závěru soudu o porušení povinnosti státu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.". V této souvislosti lze odkázat i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva; ten kupříkladu v rozsudku ve věci Golha proti České republice (ze dne 26. 5. 2011, č. stížnosti 7051/06, bod 57.) uvedl, že vzhledem k různorodým typům řízení neexistují absolutní kritéria pro určení okamžiku, kdy se délka řízení stává nepřiměřenou; dle citovaného rozsudku je třeba vzít v úvahu všechny okolnosti případu, složitost věci, chování účastníků a dalších osob, význam předmětu řízení pro jeho účastníky, přičemž čím trvá řízení jako celek či na určité úrovni déle, tím naléhavější je povinnost soudu provést opatření za účelem jeho urychlení či dokončení.
24. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy z těchto premis v nyní posuzované věci vycházely. Tedy, nespokojily se pouze s formálním údajem o celkové délce řízení (6 let, čehož se především dovolávala stěžovatelka), ale především reflektovaly a zhodnotily další (v předchozím bodu tohoto usnesení uvedená) kritéria relevantní k posouzení otázky, zda se k v konkrétním případě (ne)jedná o porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době.
25. Tedy, soudy zkoumaly i vliv samotné stěžovatelky na celkovou délku řízení, na podporu čehož konkrétně argumentovaly; mimo jiné přihlédly i k tomu, že řízení bylo přerušeno na návrh stěžovatelky. Dále zhodnotily vliv státu (soudu) na délku řízení i složitost věci. Obecné soudy přihlédly též k výši žalované částky, ke skutečnosti, že stěžovatelka je právnickou osobou, k faktu, že šlo o postoupenou pohledávku nevyplývající z podnikání stěžovatelky, k nedůvodnosti žaloby ve věci samé, jakož i k tomu, že stěžovatelka i její statutární žalobce osobně vedou několik desítek různých sporů, přičemž průběh jednoho z nich (dle názoru obecných soudů) nemůže postavení stěžovatelky či psychiku jejího statutárního zástupce zásadním způsobem ovlivnit; to lze obsahově podřadit i pod kritérium významu řízení pro účastníka. Obecné soudy naopak nevyšly z premisy, že neexistence průtahů přičitatelných státu vylučuje porušení práva účastníka řízení na přiměřenou dobu řízení; ostatně, určitý průtah na straně státu shledaly.
26. Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda obecné soudy vycházely ze shora citovaných kritérií a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a racionálně odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu není Ústavní soud zásadně oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry soudů bylo možné označit za excesivní, extrémní. Pak by mohl být takový postup shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, ústavní stížnost (námitky v ní obsažené) do roviny ústavní posunout zásadně nemůže. Tím by se totiž ocitl v roli obecného soudu (třetí instance) a zasahoval by do nezávislosti obecných soudů. To mu však nepřísluší, neboť ex constitutione není další instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž je výlučně soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy).
27. Taková situace, tedy extrémní, excesivní posouzení věci obecnými soudy, však v nyní posuzované věci nenastala. Obecné soudy (nalézací soud a odvolací soud) citované kritéria objektivně, racionálně akceptovatelně zhodnotily a i svůj konečný závěr o neporušení práva stěžovatelky na přiměřenou dobu řízení dostatečně odůvodnily; to je z ústavně právního hlediska (shora vymezeného) klíčové. V posouzení věci provedeném obecnými soudy tak libovůli, svévoli či exces shledat nelze.
28. Protiústavnost napadených rozhodnutí (nalézacího a odvolacího soudu) nemůže založit ani to, že nalézací soud v napadeném rozhodnutí stěžovatelce vytkl, že nevyužila žádné prostředky způsobilé odstranit průtahy v řízení, ať už se jedná o stížnost na průtahy v řízení adresovaná předsedovi soudu či o návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu soudem.
29. Je sice pravda, že (jediným) preventivním prostředkem "nápravy" újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě je možnost účastníka nebo jiné strany řízení podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Možnost podat takový návrh však byla v předmětné době (tedy původně) podmíněna podáním hierarchické stížnosti na průtahy v řízení u příslušného orgánu státní správy soudů (srov. znění téhož zákona účinného do 30. 6. 2009), a tato možnost nebyla shledána Evropským soudem pro lidská práva za účinný právní prostředek nápravy (viz např. Vokurka proti České republice, konečné rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 16. 10. 2007, ve věci č. 40552/02, §55; rozsudek ve věci Macready proti České republice ze dne 22. 4. 2010, č. stížnosti 4824/06 a 15512/08, bod 51.-2.; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nebo Hubálková, E.: Opravné prostředky ve vztahu k průtahům v soudním řízení, Bulletin advokacie, 3/2008, str. 25 a násl.). Proto jeho nepodání, stejně jako nepodání hierarchické stížnosti ve smyslu §164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., nelze v této konkrétní věci účastníku řízení přičítat k tíži. I když zákonodárce vyslyšel kritiku ESLP ohledně preventivního prostředku upraveného zákonem č. 6/2002 Sb., takže příslušná část tohoto zákona byla s účinností od 1. 7. 2009 novelizována, tyto legislativní změny nemohou mít žádný vliv na situaci stěžovatele v projednávané věci; to již s ohledem na dobu průtahů před 1. 7. 2009. Vytýká-li proto nalézací soud stěžovatelce, že nevyužila žádný prostředek k odstranění průtahů v řízení, je nutno uvést, že s ohledem na dobu, po kterou řízení probíhalo, stěžovatelka žádný takový právně relevantní efektivní procesní prostředek k dispozici neměla a tedy jej ani využít nemohla.
30. Nicméně, důvodem zrušení napadených rozhodnutí toto pochybení nalézacího soudu být nemůže; to již proto, že je do svého rozhodnutí nepřevzal soud odvolací. Přitom napadené rozhodnutí odvolacího soudu jako ústavně souladné plně obstojí (srov. text výše). Ostatně, i napadené rozhodnutí nalézacího soudu obstojí jako ústavně konformní, neboť jinak obsahuje dostatek dalších, racionálně obhajitelných důvodů pro svůj výrok o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby.
31. Protiústavnost napadených rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu nemůže založit ani názor, že nemajetková újma byla ze strany žalobce pouze tvrzena a z provedeného odkazování nevyplynula apod.
32. Je sice pravda, že tento názor obstát nemůže. Totiž, Evropský soud pro lidská práva vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit; pokud tak učiní, výsledné odůvodnění musí být dostatečné. Shodný názor aplikoval již i Ústavní soud (srov. nález ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, bod 14.) či Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009) ve své judikatuře. Požadavek na dostatečné odůvodnění případného závěru, že v konkrétním případě nepřiměřená délka řízení nezpůsobila (nemateriální) újmu účastníku řízení, klade na soudy o to přísnější nároky již vzhledem k tomu, že jde (i dle ESLP) o domněnku "silnou", "pevnou" ("strong"). Jinými slovy, patrně bude jen výjimkou situace, že by nepřiměřená délka řízení morální újmu nezpůsobila (srov. též nález ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11).
33. Nicméně, nelze nevidět, že tyto úvahy vyslovily obecné soudy toliko "nad rámec", obiter dictum, protože se vztahovaly až k posouzení v pořadí druhé otázky, zda stěžovatelce způsobena nemajetková újma byla. Leč již předchozí závěr obecných soudů (ústavně konformní), že stěžovatelčino právo na přiměřenou dobu řízení porušeno nebylo, nutně vedl k zamítnutí žaloby. Jak bylo již vysvětleno, prvním a nezbytným předpokladem založení odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu je závěr, že v daném řízení k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě vůbec došlo.
34. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, ten dospěl k závěru, že právní otázka, kterou stěžovatelka jako údajnou otázku zásadního právního významu v dovolání předestřela, byla pro rozhodnutí odvolacího soudu irelevantní, neboť odvolací rozhodnutí na posouzení takové otázky nebylo postaveno; z toho Nejvyšší soud vyvodil, že stěžovatelkou vymezené otázce zásadní právní význam přisuzovat nelze. Dle názoru Ústavního soudu je daný závěr srozumitelně a racionálně odůvodněn. V tomto směru lze odkázat i na ustálenou a obecně známou judikaturu Ústavního soudu.
IV.
35. Vzhledem k tomu - jak si Ústavní soud ověřil - že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu