ECLI:CZ:US:2008:1.US.107.05.1
sp. zn. I. ÚS 107/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem U Bulhara 3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2004, č. j. 2 Afs 133/2004-81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2004, č. j. 28 Ca 601/2002-45, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 16. 5. 2002, č. j. FŘ-4133/13/02, a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 9. 5. 2001, č. j. 118266/01/010916/4068, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se K. B. (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS"), Městského soudu v Praze (dále jen "MěS"), Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu (dále jen "FŘ") a Finančního úřadu pro Prahu 10 (dále jen "FÚ"), a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spisový materiál FÚ, FŘ, MěS a NSS, z něhož zjistil, že dodatečným platebním výměrem vydaným FÚ dne 9. 5. 2001, č. j. 118266/01/010916/4068, byla O. B. (po jejíž smrti převzal podnik stěžovatel) dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období I. čtvrtletí roku 1998 v částce 231.972,- Kč. Proti uvedenému dodatečnému platebnímu výměru podala O. B. odvolání, které bylo rozhodnutím FŘ ze dne 16. 5. 2002, č. j. FŘ-4133/13/02, zamítnuto. V odůvodnění FŘ mj. uvedlo, že v projednávaném případě byla nesprávně uplatněna snížená sazba daně ve výši 5 % namísto základní 22 % sazby u činnosti "půjčování filmů nahraných na videokazetách", což je pronájem movitých věcí. Rozsudkem MěSu ze dne 30. 3. 2004, č. j. 28 Ca 601/2002-45, byla následně zamítnuta i žaloba stěžovatele proti citovanému rozhodnutí FŘ. Rozsudkem NSS ze dne 7. 12. 2004, č. j. 2 Afs 133/2004-81, pak byla zamítnuta i kasační stížnost stěžovatele proti uvedenému rozsudku MěSu.
Citovaná rozhodnutí NSS, MěSu, FŘ a FÚ napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní v prvé řadě namítl nesprávný a ústavně nekonformní výklad ustanovení §32 odst. 2 a odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), ze kterého dovozuje porušení svého práva na soudní ochranu. Uvedl, že již v odvolání namítal neplatnost citovaného dodatečného platebního výměru FÚ, a to proto, že ve výroku rozhodnutí nebyl uveden základ daně, jak tato povinnost vyplývá z ustanovení §32 odst. 2 písm. d) ve spojení s ustanovením §32 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem MěSu, že pokud obsahuje výrok platebního výměru výslovný odkaz na list č. 2, který je jeho součástí, pak údaje uvedené na listu č. 2 jsou součástí výroku platebního výměru a platební výměr není neplatným rozhodnutím. V této souvislosti odkazuje na právní názory obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 31/99. Poukazuje na ustanovení §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, které stanoví, kdy má chybějící základní náležitost za následek neplatnost rozhodnutí. Stěžovatel dále namítá, že ze spisu není zřejmé, z jakých důkazních prostředků správce daně vycházel a jak důkazní prostředky hodnotil; dovozuje však z něj, že s některými důkazními prostředky, které si správce daně obstaral sám, nehodlá stěžovatele seznámit. Zprávu o daňové kontrole správce daně nedoplnil o své stanovisko k připomínkám stěžovatele; zde stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 121/02. Stěžovatel dále uvedl, že při hodnocení oprávněnosti zařazení půjčování videokazet do základní sazby při zdanění této činnosti daní z přidané hodnoty vycházel NSS stejně jako MěS a oba finanční orgány z právního názoru, že při půjčování videokazet jde jednoznačně o pronájem věci. Tento právní názor je však prý opřen výhradně o poznámku pod čarou k ustanovení §26a odst. 2 zák. č. 35/1965 Sb., autorského zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"). Námitku stěžovatele, že podle nálezu Ústavního soudu nejsou poznámky pod čarou součástí právního předpisu, odmítl NSS s poukazem na to, že Ústavní soud současně uvedl, že poznámky pod čarou jsou určitou legislativní pomůckou, sloužící ke zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu. Akceptoval výklad použitý MěS, že ve vztahu mezi videopůjčovnou a zákazníkem jde o pronájem movité věci, která se vrací pronajímateli. Svůj právní názor podpořil stěžovatel právním rozborem uvedené problematiky ze dne 15. 4. 2002 provedeným JUDr. J. B., CSc., podle kterého dílo není věcí, a věcí není ani rozmnoženina díla, neboť to vyplývá z autorského zákona. "Půjčování rozmnoženiny díla tedy nemůže být svou povahou půjčováním věci."
Stěžovatel se proto domáhá toho, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2004, č. j. 2 Afs 133/2004-81, ruší. Dále navrhl, aby Ústavní soud z důvodu procesní ekonomie rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2004, č. j. 28 Ca 601/2002-45, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 16. 5. 2002, č. j. FŘ-4133/13/02, a dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 9. 5. 2001, č. j. 118266/01/010916/4068, zrušil jako rozhodnutí nicotná.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení NSS, MěS, FŘ a FÚ, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
NSS sdělil, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které uplatnil v kasační stížnosti a s nimiž se NSS již dostatečným způsobem vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku, na nějž odkázal. Dále uvedl, že postup správních orgánů i soudů v projednávané věci byl správný a do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatele nebylo nijak zasaženo. NSS proto navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Souhlasil s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem. MěS ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem. FŘ ve svém vyjádření neshledalo ústavní stížnost odůvodněnou a navrhlo její zamítnutí. FÚ ve svém vyjádření neshledal námitky stěžovatele opodstatněnými a uvedl, že se plně ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku NSS. FÚ souhlasil s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nevycházel ve svém rozhodování z obsahu vyjádření obecných soudů a správních orgánů, a poněvadž z nich nevyplývá nic, co by nebylo obsaženo již v napadených rozhodnutích, neshledal nutným zasílat je stěžovateli k event. replice.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Vzal přitom především v úvahu, že Ústavní soud již o věcně shodných ústavních stížnostech stěžovatele rozhodoval (usnesení III. ÚS 93/05, III. ÚS 92/05, I. ÚS 87/05, I. ÚS 129/05, II. ÚS 127/05, II. ÚS 128/05) a odmítal je jako zjevně neopodstatněné s odůvodněním, od něhož není důvodu se ani v nyní projednávané věci odchýlit.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností orgánů veřejné moci. Do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají toliko v rovině práva podústavního.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že dodatečný platební výměr je neplatný, neboť ve výroku rozhodnutí nebyl uveden základ daně, a odkázal na právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 31/99. Zde Ústavní soud poukazuje na specifičnost každého jednotlivého případu a nutnost z tohoto pohledu ke každému jednotlivému případu přistupovat. Skutkový stav, z něhož vycházel Ústavní soud ve věci, sp. zn. II. ÚS 31/99, byl odlišný od nyní posuzované věci; důvodem vydání tehdejšího nálezu bylo větší množství vad, které ve svém souhrnu zpochybňovaly platnost tehdy vydaného platebního výměru.
Situace v nyní řešené věci je jiná. Ústavní soud souhlasí s postupem NSS, který v odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na svou konstantní judikaturu dovodil, že pokud byl základ daně uveden na listu č. 2 dodatečného platebního výměru, jenž byl ve výroku označen jako jeho součást, a který byl také označen stejným číslem jednacím, není pochyb o tom, že ke sdělení základu daně daňovému subjektu došlo, a že umístěním tohoto údaje nebyl stěžovatel zkrácen na svých právech. Závěr NSS, že v daném případě nebyl dodatečný platební výměr vadný pro nedostatek náležitostí, není tedy porušením ústavnosti.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že ze spisu není zřejmé, z jakých důkazních prostředků správce daně vycházel a jak důkazní prostředky hodnotil, že zprávu o daňové kontrole správce daně nedoplnil o své stanovisko k připomínkám stěžovatele, a že nelze přezkoumat, zda byl výměr vydán na základě řádně zjištěného skutkového stavu, popsaného ve zprávě a projednaného se stěžovatelem.
Uvedenými námitkami se zabývalo jak FŘ, tak i MěS a následně i NSS, který se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal. NSS uvedl, že zpráva o daňové kontrole byla projednána dne 25. 10. 2000, podle protokolu se jednání zúčastnil zástupce O. B. JUDr. Kobík a k jeho dotazům správce daně vysvětlil, že zpráva vychází z důkazů vyplývajících z protokolu ze dne 5. 6. 2000. FÚ využil jednak možnosti požádat odbornou organizaci o posouzení zatřídění, jednak se zabýval i důkazním prostředkem předloženým daňovým subjektem, a to právním rozborem provedeným Advokátní kanceláří Pečený a Zeman; důkazy byly zhodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. V odůvodnění svého rozhodnutí NSS dále konstatoval, že zástupce daňového subjektu při projednání vznesl řadu dotazů, připomínek a námitek k odborné zprávě a správce daně se k nim vyjádřil. Stanovisko daňového subjektu ke zprávě o daňové kontrole bylo zástupcem daňového subjektu předáno správci daně. Protokol o ústním jednání ze dne 5. 6. 2000, na který zpráva odkazuje, obsahuje vysvětlení daňového subjektu o způsobu nákupu videokazet, připojeny byly i certifikát držitele práv k půjčování videokazet, kupní smlouva o koupi a prodeji videonosičů za účelem půjčování uzavřená mezi společností BONTON HOME VIDEO, a.s., a O. B. ze dne 15. 6. 1998, kopie čtyř faktur vystavených firmou BONTON HOME VIDEO, a.s., v r. 1997 a 1999. Protokol o dalším jednání ze dne 29. 6. 2000 obsahuje předložení přehledu smluv uzavíraných mezi daňovým subjektem a diváky za období 1997-1999. NSS konstatoval, že v daném případě nebylo sporu o tom, že daňový subjekt nakupuje a poté půjčuje videokazety s nahrávkami zákazníkům. Doklady k tomu jsou obsaženy ve správním spise a zpráva je shrnuje. Všechny tyto doklady byly předloženy daňovým subjektem s výjimkou zprávy odborné firmy, s níž byl závěr správce daně totožný. Daňový subjekt, resp. jeho zástupce, byl se zprávou i všemi podklady seznámen a z protokolu je zřejmé, že výsledek kontroly i kontrolní závěr byly podrobně projednány. Výsledek daňové kontroly a na něj navazující dodatečný platební výměr nestojí na jiných důkazech, než které předložil daňový subjekt, a správce daně při rozhodnutí nevycházel z jiných důkazů, než které zpřístupnil daňovému subjektu. NSS proto nepřisvědčil námitce stěžovatele o nejasném rozsahu dokazování. Rozsah důkazů je podle jeho názoru jasný a jejich hodnocení je z rozhodnutí žalovaného zřejmé.
S těmito závěry NSS se ztotožňuje i Ústavní soud.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že půjčování rozmnoženiny díla nemůže být svou povahou půjčováním věci, a v této souvislosti polemizuje i s otázkou přípustnosti použití poznámky pod čarou k výkladu ustanovení §26a odst. 2 autorského zákona. Ústavní soud poukazuje na to, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace jednoduchého práva, a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, nález č. 33). Takové porušení v dané věci Ústavní soud neshledal. Uvedenými námitkami se ostatně podrobně zabýval a vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí již NSS, před tím i MěS a FŘ, a proto Ústavní soud na odůvodnění jejich rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
Ústavní soud tedy uzavírá tak, že ústavní stížnost spočívá výlučně v polemice s právními závěry obsaženými jak v rozhodnutí FŘ, tak i v rozsudcích obou správních soudů, a je zpracována v obdobném smyslu a rozsahu jako kasační stížnost proti rozhodnutí MěSu a jako žaloba proti rozhodnutí FŘ. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných/správních soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Rozhodnutí finančních orgánů i obou správních soudů nevybočují z Ústavou stanoveného rámce. FŘ a následně i oba správní soudy se podrobně zabývaly námitkami stěžovatele obsaženými poté v ústavní stížnosti. Do závěrů těchto orgánů nepřísluší - v tomto případě - Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v jejich argumentaci žádný protiústavní exces neshledal. Ze stejných důvodů nepřipadá v úvahu ani námitka porušení Ústavy ČR či čl. 2 odst. 2, čl. 36 či 38 Listiny. Tím méně je pak namístě výtka ohledně porušení čl. 11 odst. 5 Listiny.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stejně rozhodoval Ústavní soud ve srovnatelných věcech téhož stěžovatele (např. sp. zn. III. ÚS 93/05, III. ÚS 92/05, II. ÚS 127/05).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu