ECLI:CZ:US:2012:1.US.1128.09.1
sp. zn. I. ÚS 1128/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky HRNČÍŘ, RYDVAL a spol., v. o. s., se sídlem Rumunská 12, 120 00 Praha 2, IČ: 26416409, správkyně konkursní podstaty Zemědělského družstva Zvole v likvidaci, se sídlem Psáry, Psáry Štědřík, okr. Praha-západ, IČ: 00107557, zastoupené JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou se sídlem Rumunská 12, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009 č. j. 15 Cmo 143/2008-460 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, č. j. 29 Cdo 2463/2009-487, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Zemědělského družstva "Agrofarma" v likvidaci, se sídlem Podchyšská 11, 140 00 Praha 4 - Cholupice, zastoupeného advokátem JUDr. Ing Pavlem Habětínem, se sídlem Výhledské nám. 1016, 165 00 Praha 6 - Suchdol, a M. Š., zastoupené advokátem JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., se sídlem Národní 43, 110 00 Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2009 č. j. 15 Cmo 143/2008-460 k odvolání žalované (stěžovatelky), rozhodl, že se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2008 č. j. 53 CmI 103/2003-404 ve výroku ve věci samé mění jen tak, že se zamítá žaloba, aby ze soupisu konkursní podstaty úpadce Zemědělské družstvo Zvole v likvidaci, se sídlem Psáry, byly vyloučeny budovy nezapsané v katastru nemovitostí v k. ú. Dolní Jirčany, obec Psáry, a to stavba č. p. 382, objekt strojních dílen na pozemku parc. č. st. 37/4, stavba č. p. 383, objekt dílen s garáží na pozemku parc. č. st. 37/5 a stavba č. 128, objekt kanceláří na pozemku parc. č. st. 37/6 (dále jen "nemovitosti"); jinak se potvrzuje [Poznámka: tj. potvrzuje se ohledně vyloučení zbývajících nemovitostí ze soupisu konkurzní podstaty specifikovaných ve výroku citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "sporné nemovitosti")]. Žalobci - Zemědělskému družstvu "Agrofarma" v likvidaci (dále také "žalobce"), ani vedlejším účastníkům nepřiznal vrchní soud právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Vrchní soud uvedl, že členská schůze "Zemědělského družstva 1. Máj se sídlem ve Zvoli u Prahy" (podle úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddílu DrXCVII, vložky 142 bylo v rejstříku v době od 20. 9. 1976 do 28. 12. 1990 uvedeno obchodní jméno "Zemědělské družstvo Zvole" - dále též jen "původní družstvo") konaná dne 26. 10. 1990 vzala na vědomí rozdělení družstva podle §9 zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví; to s přihlédnutím k "Zásadám" vlády pro rozdělování majetku a závazků zemědělských družstev (schválených usnesením vlády ČSFR ze dne 25. 10. 1990, č. 745/90, uveřejněné v částce 4-5 Věstníku Federálního ministerstva zemědělství a výživy - dále jen "zásady") "na ZD Zvole a samostatně hospodařící družstvo Cholupice". Současně schválila rozdělení majetku na základě vyčíslení členských podílů jednotlivých členů družstva, kteří projeví zájem o vstup do nového družstva a pravidla pro rozdělení majetku. Ke dni 30. 10. 2000 bylo z obchodního rejstříku vymazáno Zemědělské družstvo Zvole (původní družstvo), s tím, že k 1. 1. 1991 bylo družstvo rozděleno a majetek a závazky přešly na Zemědělské družstvo Zvole se sídlem ve Zvoli u Prahy a na Zemědělské družstvo Agrofarma Cholupice. Podle úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddílu DrC, vložky 13, bylo do rejstříku dne 28. 12. 1990 zapsáno Zemědělské družstvo Zvole se sídlem ve Zvoli u Prahy (po změně obchodní firmy a vstupu do likvidace Zemědělské družstvo Zvole v likvidaci - dále jen "úpadce", respektive "pozdější úpadce"); k ustavení družstva došlo usnesením členské schůze JZD ve Zvoli konané dne 26. 10. 1990, která rozhodla o rozdělení družstva podle §9 zákona o zemědělském družstevnictví a zároveň rozhodla o rozdělení majetku a závazků. Podle úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddílu DrC, vložky 11, bylo ke dni 6. 1. 1991 do rejstříku zapsáno Zemědělské družstvo "Agrofarma" (nyní Zemědělské družstvo "Agrofarma" v likvidaci), které bylo založeno usnesením členské schůze konané dne 14. 11. 1990 podle zákona o zemědělském družstevnictví (dále jen "žalobce"). Rozhodnutím Státní arbitráže pro hlavní město Prahu ze dne 19. 12. 1991, č. 21511/91/19, bylo k návrhu pozdějšího úpadce uloženo žalobci "plnit usnesení členské schůze ze dne 26. 10. 1990 o rozdělení majetku a závazků dle přílohy č. 3 znaleckého posudku ze dne 25. 10. 1991 (šlo o přílohu č. 3 posouzení účetního vyjádření správnosti rozdělení majetku ve smyslu usnesení členské schůze původního družstva konané 26. 10. 1990, znalecký posudek ze dne 25. 10. 1991 - dále jen "znalecký posudek"). Podle této přílohy č. 3 znaleckého posudku při rozdělení majetku původního družstva a jeho hodnotě k 31. 12. 1990 269,022.255,35 Kčs připadal na žalobce majetek v hodnotě 31,795.945,70 Kč, což představuje 11,85% (správně 11,82%) podíl na celkovém majetku původního družstva.
Vrchní soud uvedl, že soud prvního stupně vyšel při svém rozhodnutí správně z usnesení členské schůze původního družstva, jímž bylo rozhodnuto o rozdělení majetku a závazků, byť ne se zcela přesnou identifikací majetku a závazků. Na základě uvedeného usnesení soud provedl identifikaci jednotlivých nemovitostí, které dle tohoto usnesení připadly žalobci. Přitom vzal v úvahu rozhodnutí Státní arbitráže pro hlavní město Prahu ze dne 19. 12. 1991, které sice neřešilo konkrétní rozdělení majetku a závazků původního družstva, ale zabývalo se otázkou, jaký podíl na majetku a závazcích původního družstva připadal na žalobce podle počtu členů a výše členských podílů členů oddělovaných družstev. Podle zpracovaného znaleckého posudku na žalobce mělo z celkového majetku původního družstva připadnout 11,85 %. Napadený rozsudek tedy odpovídá citovanému usnesení členské schůze a je v souladu s uvedeným rozhodnutím státní arbitráže, neboť hodnota nemovitostí, jejichž vyloučení se žalobce domáhá, odpovídá právě závěrům uvedeného rozhodnutí státní arbitráže.
Vrchní soud v Praze - jak již bylo uvedeno - ve výroku o věci samé zčásti změnil rozsudek Městského soudu v Praze a ve zbývajícím žalobu zamítl; to proto, že žaloba ohledně vyloučení tam uvedených nemovitostí byla podána opožděně.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2010 č. j. 29 Cdo 2463/2009-487 dovolání stěžovatelky zamítl.
Nejvyšší soud v prvé řadě poukázal na ustálený výklad týkající se vylučovací žaloby. Ve vztahu k projednávané věci prohlásil za rozhodující, zda žalobce, který se domáhá vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty, prokázal nejen to, že majetek neměl být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jemu. Nejvyšší soud (a ve shodě s odvolacím soudem) shledal (při neexistenci dohody nových družstev) pro danou věc za stěžejní závěry rozhodnutí státní arbitráže ze dne 19. 12. 1991, č. 21511/91/19, a to ve vazbě na obsah přílohy č. 3 znaleckého posudku zpracovaného v arbitrážním řízení. Citované rozhodnutí do značné míry napravuje vady usnesení členské schůze původního družstva, jde-li o způsob rozdělení majetku, když stanoví povinnost "plnit" toto usnesení dle přílohy č. 3 znaleckého posudku. Byť je taková povinnost výrokem rozhodnutí uložena (jen) žalobci, není žádných pochyb o tom, že způsob rozdělení majetku mezi žalobce a pozdějšího úpadce podle shora zmíněné přílohy je "závazný" i pro pozdějšího úpadce.
Nejvyšší soud - z hlediska akceptovatelnosti závěrů, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, včetně výsledku projevivšího se ve výroku rozhodnutí soudů nižších stupňů o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce - připomíná (a respektuje) judikaturu Ústavního soudu; v ní se zdůrazňuje, že v demokratickém materiálně pojímaném právním státě, založeném na myšlence spravedlnosti, představují základní práva a svobody korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu (nález ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09). Obecné soudy nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (např. nález ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Přitom Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Při střetu dvou základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09).
Nejvyšší soud za posuzovaná (a proti sobě stojící) práva považuje na straně žalobce právo vlastnické (jež při standardním běhu událostí mělo být co do rozsahu, respektive předmětu určeno již usnesením členské schůze původního družstva - §9 odst. 3 zákona o zemědělském družstevnictví), ve vazbě na nevratné důsledky případného zpeněžení sporných nemovitostí v konkursu vedeného na majetek úpadkyně, a na straně stěžovatelky (žalované) právo konkursních věřitelů na poměrné uspokojení z majetku tvořícího konkursní podstatu (§2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání); pochybnost o tom, že zachování obou těchto práv, byť jen zčásti, vzhledem k jejich kontradikci, možné není, přitom Nejvyšší soud nemá. Jakkoli totiž má argumentace stěžovatelky (žalované) o možném vzniku spoluvlastnictví (§12 hospodářského zákoníku) racionální jádro, nelze přehlédnout, že v rozsahu, který by odpovídal závěrům přílohy č. 3 znaleckého posudku (které je nezbytné považovat vzhledem k výroku rozhodnutí arbitráže za závazné), by takové "vypořádání" reálné nebylo (k tomu viz důvody rozhodnutí soudů nižších stupňů vztahující se právě ke srovnání hodnoty majetku dle přílohy č. 3 znaleckého posudku a hodnoty sporných nemovitostí).
Vzhledem ke genezi vlastnických vztahů žalobce a úpadce k majetku původního družstva, dovršené rozhodnutím arbitráže ohledně peněžního vyjádření hodnoty majetku původního družstva, včetně poměru, v němž "byl rozdělen" na nová družstva (příloha č. 3 znaleckého posudku), k prioritě věcného plnění, k jednání pozdějšího úpadce, který (maje - ve srovnání s původním družstvem - stejné identifikační číslo a "zaměnitelnou" obchodní firmu) s částí majetku původního družstva nakládal, jakož i ke skutečnosti, že u sporných nemovitostí je v katastru nemovitostí dosud jako vlastník vedeno původní družstvo, shledává Nejvyšší soud závěr o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty ve výsledku správným a ústavně konformním. Proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
II.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010 č. j. 29 Cdo 2463/2009-487 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009 č. j. 15 Cmo 143/2008-460 napadla stěžovatelka ústavní stížností, doplněné podáním ze dne 14. 3. 2011. Uvedla, že citovanými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 a k porušení vlastnického práva úpadce a konkursních věřitelů podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
Stěžovatelka především podala velmi podrobnou genezi dosavadního průběhu řízení. Ve vztahu (především) k argumentaci Nejvyššího soudu poukázala především na to, že "žádné z rozhodnutí se nezabývalo konkrétními nemovitostmi a soudy posuzovaly pouze ´spravedlnost´ rozdělení majetku, nikoli však práva, která mají vedlejší účastníci k jednotlivým věcem nemovitým". Uvedla, že nelze posuzovat majetkové rozdělení (potvrzené státní arbitráží v roce 1991) po dvaceti letech z hlediska spravedlnosti bez akceptování dalších okolností (závazků z nesplacených úvěrů, které úpadkyni bez jejího zavinění narostly a na jejichž umoření se nepodílel žalobce); to platí navíc za situace, kdy se nástupnické subjekty na majetkovém vyřešení nedohodly. Stěžovatelka se dále domnívá, že obě napadená rozhodnutí postrádají řádnou konkretizaci důvodů, proč se konkrétní nemovitosti vylučují z konkursní podstaty; žalobci (vedlejší účastníci) prý u jednotlivých konkrétních nemovitostí neprokázali, že k nim mají jakékoliv právo, vylučující zařazení nemovitostí do konkursní podstaty, resp. (dle stěžovatelky) prokázali toliko to, že mají právo k vyloučení jen ideálního podílu každé nemovitosti.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Účastníkům řízení i vedlejšímu účastníkovi byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že setrvává na závěrech uvedených v napadeném rozsudku. Má za to, že přihlédl k mimořádným poměrům věci a vypořádal se i se střetem ústavních práv obou účastníků. Vyslovil i souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění napadených rozsudků. Ke stěžovatelčině argumentaci nedostatečnou specifikací jednotlivých nemovitostí uvedl, že "zcela jistě mohlo být předmětné rozhodnutí Státní arbitráže konkrétnější, leč soudy všech tří stupňů si byly dobře vědomy toho, co je předmětem řízení a o jakých právech ve vztahu ke konkrétním věcem rozhodují, což lze v případě odvolacího řízení demonstrovat i na tom, že Vrchní soud v Praze v dílčím rozsahu napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil, přičemž ty nemovitosti, ohledně kterých žalobu zamítl, ve výroku svého rozhodnutí nezaměnitelným způsobem vyznačil". Vrchní soud navrhl, aby ústavní stížnost "byla shledána nedůvodnou" a dal souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Vedlejší účastník Zemědělské družstvo "Agrofarma" v likvidaci (žalobce) ve svém vyjádření poukázal na postup žalované (stěžovatelky) v návaznosti na rozdělení původního družstva a rekapituloval genezi věci. Zdůraznil, že stěžovatelka se snaží ústavní stížnosti docílit přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů (a to prostřednictvím účelových tvrzení, která nemají oporu v provedeném dokazování obecných soudů) a učinit tak z Ústavního soudu další opravnou instanci; stěžovatelka prý ani přesně nespecifikovala, čím a z jakého důvodu mělo být porušeno její základní právo. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost odmítl a aby rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit mu náklady řízení dle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Vedlejší účastníci K. K. a M. Š. ve svém vyjádření poukázali na to, že se žalobce od rozdělení původního družstva marně pokouší domoci svých práv a ovlivnit dispozice s majetkem. Navrhli, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Právní zástupce sdělil dne 24. 2. 2012 Ústavnímu soudu, že vedlejší účastník K. K. dne 2. 9. 2011 zemřel.
Stěžovatelka v replice k zaslaným vyjádřením uvedla, že zúčastněné soudy toliko setrvávají na závěrech svých napadených rozhodnutí a odkazují na jejich odůvodnění; ve vztahu k vyjádření Vrchního soudu v Praze připomněla, že nikdy nenamítala nedostatečnou specifikaci nemovitostí, ale to, že napadená rozhodnutí postrádají řádné odůvodnění vztahující se k meritu věci, neboť žádný z napadených rozsudků se nezabývá důvody, proč konkrétní nemovitosti vylučuje z konkurzní podstaty. K vyjádření žalobce (v části zpochybňující opodstatněnost podání ústavní stížnosti) stěžovatelka podotkla, že oba soudy svým rozhodnutími porušily její právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny) zejména tím, že neodůvodnily rozsudek přezkoumatelným způsobem vztahujícím se k předmětu sporu; nerespektováním vlastnických práv úpadce ke sporným nemovitostem a upřednostněním vlastnických práv vedlejších účastníků k nemovitostem došlo prý k poškození vlastnických práv úpadce (a práv konkursních věřitelů; čl. 11 Listiny)
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Právě taková situace nastala i v souzené věci.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na oba napadené rozsudky obecných soudů, z nichž důvody jejich rozhodnutí zřetelně plynou. V rozsudcích Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů a na judikaturu Ústavního soudu; z nich je jasně patrný důvod jejich postupu a rozhodnutí. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelčinu tvrzení, že se žádné z rozhodnutí nezabývalo konkrétními nemovitostmi a že soudy posuzovaly pouze "spravedlnost" rozdělení majetku, aniž by konkretizovaly důvody vyloučení jednotlivých nemovitostí z konkurzní podstaty. Obecné soudy totiž nerozhodovaly o nemovitostech jen obecně, neboť každá z nemovitostí byla ve výrocích napadených rozsudků dostatečně označena. I u těch nemovitostí, které byly součástí žalobního návrhu na vyloučení ze soupisu konkursní podstaty a vůči nimž byla napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze žaloba zamítnuta, jde o označení dostatečné, zřetelné a nezaměnitelné. Obecné soudy tedy věděly, o kterých nemovitostech rozhodují, předmětem řízení bylo jejich vyloučení ze soupisu konkursní podstaty. Pokud stěžovatelka argumentuje dalšími okolnostmi (např. v podobě závazků s těmito nemovitostí spojenými), byly to právě jen kroky nástupnických subjektů, které - ač na majetkovém vyřešení nedohodnuty - tuto skutečnost nerespektovaly a postupovaly nezávisle na takto reálně prodlužovaném delimitačním deficitu; to si úpadce ostatně musel sám uvědomovat. Argumentace stěžovatelky tím, že se na umoření závazků nepodílel žalobce (ale pouze úpadce), je proto za této situace lichá a v podstatě účelová. Obecným soudům proto nezbývalo nic jiného než rozhodnout způsobem, který dostatečně odůvodnily a k němuž Ústavní soud nemá co dodat.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základního práva či svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud - s odkazem na ustanovení §62 odst. 4 zákona o č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - však nepovažuje za odůvodněné uložit stěžovatelce, aby vedlejšímu účastníkovi Zemědělské družstvo "Agrofarma" v likvidaci (žalobce) nahradila jeho náklady řízení před Ústavním soudem. To platí především s ohledem na specifické a mimořádné okolnosti souzené věci; k nim se ostatně vyjádřily i oba obecné soudy, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu